Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hlava (* 1958)

• narozen 9. března 1958 v Brně

• od 70. let hrál házenou

• v roce 1978 odešel na vojnu

• účastnil se demonstrací během sametové revoluce v Brně

• roku 2001 odletěl do USA

• 11. září 2001 se stal svědkem teroristického útoku na Světové obchodní centrum

Josef Hlava svou povahou i vizáží v době komunismu vždy provokoval okolí. Vzpomínal na svého velkého kamaráda ze základní školy Jaroslava Mlýnka, s nímž realizoval i „vinnetouovský“ rituál, po kterém se měli stát pokrevními bratry. „Jeho tatínek byl komunista a ten, když mě viděl, tak normálně odjišťoval pistoli. Já nosil dlouhé vlasy s černým kabátem. Jednou jsem tam zvonil a on na mě řval z balkónu: ,Ještě jednou tady zazvoníš, tak uvidíš, ty darebáku! Našeho Jarka nebudeš nikam tahat!ʻ Kdyby starý Mlýnek věděl, že když odjeli na chalupu, tak jsme u nich dělali mejdany, ten by se divil,“ směje se pamětník. Vždy se chtěl od společnosti určitým způsobem lišit a dá se říct, že rebelský duch v něm zůstal dodnes.

Dítě ulice

Josef Hlava přišel na svět 9. března 1958 v Brně. Jeho otec Karel Hlava, který se narodil v roce 1902, zažil obě světové války. V té první byl dokonce zraněn. Pracoval jako vlakvedoucí. Na dráze se nejspíš seznámil s Josefovou maminkou Marií Hlavovou, rozenou Punčochářovou, která byla vlaková průvodčí. Pamětník pochází z šesti sourozenců, z nichž dva byli nevlastní. V době natáčení rozhovoru již žili pouze tři bratři. Rodina bydlela v pavlačovém domě na Nových sadech v Brně.

Pamětník o sobě hovoří jako o dítěti ulice, k němuž určitá míra rebelství vždy patřila. Dokládá to vzpomínkou na událost z roku 1968, kdy údajně k Hlavovým do bytu vtrhla Státní bezpečnost (StB). Členy rodiny vyhnali na pavlač a provedli domovní prohlídku. Josef nechápal, co se děje. Poté, co rodina mohla zpět do bytu, našel pamětník na zemi rozbité autíčko. Naštval se a kopl jednoho z estébáků do nohy. Ten mu pak následně vrazil facku. „To tak nějak ve mně vzrostl takový odpor, takže jsem se s nimi pořád někde dohadoval, přetahoval nebo rval,“ vysvětluje pamětník.

Během začátku sovětské okupace v srpnu 1968 pobýval Josef Hlava na dětském táboře. Když děti spatřily vojenskou techniku, zvolaly: „Hurá! Vojáci! Tanky!“ Když ale uviděly plačící vedoucí tábora, zbystřily. Až ti jim vysvětlili, že se nejedná o přátelské vojáčky, ale o okupanty. Tábor byl předčasně ukončen a děti se rozjely domů. Josef si pamatuje obrovské množství jídla, které rodiče rodině opatřili, protože se báli, že bude válka.

Pamětník navštěvoval základní školu v Hybešově ulici. V roce 1972 ale měla přijít změna. „Přišel jsem do školy a třídní, paní učitelka Otová, četla seznam a zeptala se: ,Koho jsem nečetla?ʻ Tak jsem se přihlásil a ona řekla: ,Co tady děláš? Mazej do ředitelny!ʻ Šel jsem tedy a tam mi ředitel Ondra vynadal, že tam nemám co dělat. Že je to škola československo-sovětského přátelství a my jako rodina jsme vyvrhelové. Tak mě převeleli na Husovu, kam jsem poslední rok dojížděl,“ vzpomíná Josef Hlava.

Sám však dodnes neví, čím jeho rodina, zejména otec, komunistické papaláše tak dráždila. Pamětník se o Karlu Hlavovi snažil najít informace z jeho minulosti. Například se spojil se svazem protifašistických bojovníků. Spekuluje, že mohl působit za druhé světové války na západní frontě u protivzdušné obrany, potvrzené to však nemá. Osobně se už otce zeptat nemůže. Tragicky zahynul v lednu 1976. V posledních letech života pracoval v kotelnách na Starém Brně. „Na Leitnerově ulici bouchla kotelna, kde byli topenáři. On ty čtyři chlapy vytáhl ven a sám se nadýchal kysličníku uhličitého. Po převozu do nemocnice zemřel,“ vzpomíná na smutnou událost Josef Hlava.

Všude jsem byl chuligán

Rebelská povaha pamětníka se projevila i tehdy, když s partou teenagerů strhávali sovětské vlajky během Mírových slavností v brněnské Líšni. Začal se učit lakýrníkem a nosit dlouhé vlasy. „Všude jsem byl chuligán. Když mě viděli policajti, už šli po mně. Když jsem nastupoval do školy, tak si mě vybral mistr Pragač a řekl: ,Tak pojď sem, chlupáči. Ukaž občanku! Pokud to tam nemáš, půjdeš dohola.ʻ Občanka obsahovala mou fotku s dlouhými vlasy, takže jsem měl svým způsobem klid od policajtů i na učilišti,“ vypráví Josef Hlava.

Jeho velkou vášní byl sport, zejména házená, kterou hrál od roku 1970 za Lokomotivu Brno či Tábor Brno (dnes Draken Brno). Později přešel do Moravské Slavie, kde dodnes působí jako člen výboru. Vykonával osm let funkci předsedy a 20 let trénoval ženy od malých děvčat po dospělé. Jako hráč hrával českou i mezinárodní házenou (tzv. handball). Josef Hlava vzpomíná, že jako hráči Lokomotivy Brno jezdívali na turnaje do zahraničí, kde se utkávali s dalšími týmy Lokomotiv (například Lokomotiva Lipsko, Poznaň apod.). Pamětník však do roku 1985 nemohl opustit republiku. Jeho kamarád František Duda se jednou zeptal předtím, než měl tým odjet do tehdejšího východního Německa, jednoho funkcionáře: „Proč nejede Pepa Hlava? Vždyť je nejlepší útočník na Moravě.“ „Jak se jmenuješ, chlapče?“ „František Duda.“ „Dobře!“ Josef Hlava dodává: „Došli na sraz a Duda šel domů. Zeptal se, proč nejedu já, tak nemohl jet taky. Byli to ubožáci.“

Kromě zmíněné házené hrál v dětství pamětník také fotbal za klub Moravská Slavia. V dospělosti měl blízko i k dalším sportovním odvětvím, byť již ne jako aktivní sportovec. Například do roku 1992 působil jako traťový komisař v rámci staré i nové trati Velké ceny Brna.

Radost a zklamání

Než v roce 1978 odešel Josef Hlava na vojnu, stihl se oženit se svou partnerkou Naďou. Její rodiče byli komunisté a jak pamětník vzpomíná, vztahy měli napjaté. Josef Hlava narukoval na vojnu schválně o den později, než měl. Mohl si vybrat. Buď půjde na ženistu, nebo OPK (oddělení pasové kontroly), kde byl vyžadován vstup do Socialistického svazu mládeže (SSM). Pamětník si zvolil druhou možnost. Na vojnu nevzpomínal ve zlém. Jeho velitel ho pouštěl jednou za měsíc na dva dny za manželkou do Brna. Sloužil u rakouských hranic. Jednou se porval v hospodě a dostal zákaz navštěvovat restauraci v Hevlíně. Z toho si však pamětník nic nedělal. Když byl na celnici, tak přešel do Rakouska a dal si pivo tam. „Vždycky jsem si dělal, co jsem chtěl. Když mi něco zakázali, tak jsem šel proti nim,“ dodává.

Vzpomíná ale i na tragické okamžiky. Pamatuje si například, jak dva Poláci chtěli utéct přes drátěný plot za hranice do Rakouska. Během pokusu o útěk měli dle pamětníka zastřelit dva příslušníky Pohraniční stráže, které osobně znal. Poláci byli nakonec zadrženi. Po ukončení povinné vojenské služby vystoupil Josef Hlava ze SSM a vrátil se k manželce do Brna.

V roce 1989 pracoval na brněnském výstavišti. Po 17. listopadu za ním přišel známý, který mu předal kazetu, na níž byly záběry z masakru studentů na Národní třídě. Josef Hlava vystoupil na shromáždění zaměstnanců brněnských veletrhů konaném v pondělí 20. listopadu, kde danou kazetu ostatním promítl. Následně proběhla stávka a demonstrace na náměstí Svobody, jichž se pamětník osobně účastnil. Ačkoli měl radost, že komunistický režim padl, ze současného politického vývoje naopak cítí zklamání.

V roce 1992 se po 15 letech rozvedl se svou tehdejší manželkou Naďou. Z jejich manželství vzešly dvě děti. V roce 2001 zemřela pamětníkova maminka Marie Hlavová. V témže roce se rozhodl zkusit štěstí a odjet za bratrem Pavlem do Ameriky. Chtěl si hlavně vydělat na motorku. Jistě netušil, co v USA zažije.

Já říkal hned, že je to atentát

Josef Hlava pracoval v New Yorku jako údržbář v židovské firmě, kde působil i jeho bratr Pavel. Pamětník na Americe oceňoval týdenní výplaty, ale také neutrální reakce okolí například na svůj styl oblékání, což z českého prostředí neznal. „Koupil jsem si v New Yorku motorkářské oblečení. Opravdu, ať jdete v čemkoli, nikdo si vás na ulici nevšimne.“ Na druhou stranu ho zklamalo, že se lidé oproti zdejšímu prostředí tolik mimo zaměstnání nesdružovali. „Když jsem hrával házenou, tak jsme byli parta a jezdili jsme spolu na víkendy nebo na silvestra. Ale v USA děláte s lidmi, kteří se s vámi budou bavit v rámci práce, ale jakmile jdete ze zaměstnání, tak žádné kontakty, styky, nic,“ vysvětluje pamětník.

11. září se chystali bratři Hlavovi společně s jejich nadřízeným Mikem Cohenem odcestovat do Pensylvánie, kde měli za úkol rekonstruovat v židovském táboře chatky. Vždy jeli přes Verrazzano Bridge. Tentokrát Mike Cohen auto nasměroval na Manhattan. „To je blázen. Vždyť to pojedeme tři nebo čtyři hodiny,“ říkal si Josef, který seděl na zadním sedadle a jeho bratr Pavel Hlava vedle řidiče. Pavel si totiž shodou okolností týden před 11. zářím koupil kameru a rozhodl se během jízdy natáčet ulice Manhattanu. V 8:46 namířil kameru na Světové obchodní centrum, tzv. Dvojčata, a aniž by to tušil, natočil moment, kdy se první letadlo zabořilo do jedné z věží. Při jízdě přes Battery Tunnel se skupina z rádia doslechla o útoku na Světové obchodní centrum. Když z tunelu vyjeli, uviděli hořící věž. Že se jedná o teroristický čin, si ze skupiny myslel málokdo. „Já říkal hned, že je to atentát. Ale oni mi řekli, že jsem magor,“ vzpomíná Josef Hlava.

Jeho bratr Pavel pokračoval v natáčení, když v 9:03 do druhé věže narazilo další letadlo. „To druhé letadlo, to byl fakt hukot. Letělo nízko, hrozně nízko. Zavládlo zděšení. Viděl jsem potom, jak lidé skákali z budov. To si nedovedete vůbec představit. To musíte být v tak zoufalé situaci, že i z takové výšky skočíte.“ Když odjížděli z Manhattanu pryč, jedna z věží, do níž se zabořilo druhé letadlo, se zhroutila. Josef Hlava na zmíněnou chvíli vzpomíná: „Toho prachu, co tam bylo! To byl hnus. My jsme odjížděli, brácha to ještě natáčel dál, a ten Manhattan zmizel v oblaku prachu a dýmu.“

Hrozné zvěrstvo, které si musíme připomínat

O 14 dní později se šel s bratrem podívat na trosky, které po útoku zůstaly. Pamětník vyprávěl, že na místě stále ještě viděl dým, suť a cítil nepříjemný zápach. „Když jsem viděl ty luxusní obchody, vše vevnitř bylo obalené prachem. Ani po 14 dnech nestačili všechno vyčistit. Trvalo to přes půl roku, než vše vyklidili.“

Do České republiky se Josef Hlava vrátil v prosinci 2001. Nahrávku, v níž jsou záběry dvou letadel, která narazila do Dvojčat, Pavel Hlava zpeněžil a za vydělané peníze si mimo jiné zřídil taneční klub Twins. První roky zde pracoval i on sám se svým synem. Po několika letech se však podnik zavřel. V roce 2021 bydlel pamětník na Vranovské přehradě. Považuje za důležité si teroristický útok z 11. září 2001 připomínat. „Jak byl fašismus a komunismus, tak je dobré si připomenout, co i islamisté dovedou. Osvěžit paměť lidem, co se ve světě děje. Je to hrozné zvěrstvo,“ dodává.