Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hladká (* 1932)

Moji rodiče se česky už nenaučili

  • narozena 11. června 1932 v obci Nová Ves (německy Neudorf)

  • rodiče byli německé národnosti

  • rodinu nezařadili do odsunu Němců

  • v roce 1948 vystěhování do obce Lazce, kde museli dva roky pracovat v zemědělství

  • po návratu jim nevrátili dům v Nové Vsi

  • nastěhování do Malé Morávky

  • v roce 2020 bydlela Anna Hladká v Dolní Moravici

Pod masívem Hrubého Jeseníku až ve výšce 827 metrů nad mořem stojí domy Nové Vsi (německy Neudorf). Je to nejvýše položená osada okresu Bruntál. Člověk v ní dnes spíš narazí na turistu či chataře než na místního obyvatele. K trvalému bydlišti se zde hlásí jen něco málo přes deset osob. Přitom v roce 1931 měla tehdy ještě samostatná obec 481 obyvatel. Mimo jednoho se všichni hlásili k německé národnosti, a tak se po odsunu Němců zcela změnil život v tomto kraji. Do odlehlé osady se totiž noví osadníci příliš nehrnuli. Jednou z posledních pamětnic zašlých časů Nové Vsi je Anna Hladká, jejíž rodina jako jedna z mála nemusela v roce 1946 nastoupit do vlaku směřujícího do Německa. Vystěhování se ale nevyhnuli a o dva roky později je naložili do nákladního auta a odvezli na Uničovsko, kde dva roky museli pracovat v zemědělství.

V horské obci

Anna Hladká se narodila 11. června 1932 v obci Nová Ves (od roku 1961 osada Dolních Moravic) rodičům Gustavovi a Friedě Riedelovým. O osm let později na svět přišel její bratr Edvin. Rodina žila v chalupě uprostřed obce nedaleko kaple sv. Anny zbudované z peněžních darů místních obyvatel v roce 1921. K domu patřil jen malý záhumenek. Chovali kozy, prase a drůbež. Matka se starala o domácnost a otec pracoval v lese.

Od šesti let Anna navštěvovala místní jednotřídní školu. „Bylo hodně žáků, a tak děti do čtvrté třídy chodily dopoledne a starší děti do osmé třídy odpoledne,“ vzpomíná pamětnice. V den nástupu pamětnice do druhé třídy 1. září 1939 nacistické Německo přepadlo Polsko a vypukla druhá světová válka. To již skoro rok Nová Ves a celé pohraničí Čech a Moravy patřilo po tzv. mnichovské dohodě do Říšské župy Sudety. Fronta se sice pohybovala daleko od obce, ale mnoho místních mužů narukovalo do wehrmachtu. Osmadvacet z nich padlo. Pamětnice ovšem spíš než na válečné události vzpomíná na svou o tři roky starší kamarádku ze sousedství Olgu Heinzovou, s níž trávila většinu volného času.

Z jara roku 1945 děti přestaly docházet do jednotřídní školy v Nové Vsi, protože se v její budově ubytovali němečtí vojáci. Anna tak absolvovala pouze necelých sedm ročníků. Krátce před příchodem fronty němečtí vojáci školu opustili. Vojska Rudé armády z blízkého kopce pak střílela na obec a časně ráno 8. května 1945 do ní vstoupili první sovětští vojáci. Matka pracovala zrovna na poli a ze strachu z násilností se ukryla v kupce sena a poté u svých rodičů na konci vesnice. „Přišli k nám domů a jeden Rus se ptal táty, kde má manželku. Táta mu řekl, že je v nemocnici. Rus řekl, že se ještě večer přijde podívat.“ Otec se s dvanáctiletou Annou a pětiletým Edvinem proto raději přesunul k sousedům. Když se pak ráno vrátili domů, uviděli vyražené boční dveře. „Jak večer ten Rus nikoho nenašel, tak nám vysypal půl zásob, které jsme měli schované v truhle na půdě.“

V obci docházelo k plundrování. „Rusi chodili do domu a co se jim líbilo, všechno sebrali. Nejvíc šli po hodinkách, prstýncích a zlatu. Lidé to měli ve skříni a vzali jim to. Potom šli pryč a byl zase klid,“ vzpomíná Anna Hladká, ale vzápětí dodává, že jeden ze sovětských vojáků ji pohladil po vlasech se slovy, že má doma taky takovou holčičku. „Proto říkám, že u každé národnosti jsou špatní a dobří lidé.“

Nejprve mohli zůstat, pak museli odejít

Do Nové Vsi přicházeli po válce postupně noví osadníci z různých koutů republiky. V roce 1946 proběhl odsun Němců. Naprostá většina původních obyvatel musela opustit své domovy a nastoupit do transportů směřujících do Německa. Mezi nimi několik strýců, tet, bratranců a sestřenic pamětnice a také její nejlepší kamarádka Olga Heinzová. „Po celou dobu jsme si pak psaly, ale asi před dvěma roky zemřela,“ dodává pamětnice.

Zůstat mohlo jen sedm rodin (28 osob), protože je jako odborníky znalé prostředí potřebovali na práce v lese. Vybrali také Riedelovy. Dva roky poté v rámci vládního programu na očištění pohraničí od Němců poslali tři z těchto rodin na Hanou. Riedlovým přistavili nákladní auto, do nějž mohli naložit jen nejnutnější věci, vše ostatní museli zanechat na místě. Vůbec netušili, kam jedou, než je vyložili v obci Lazce (od roku 1960 součást Troubelic) nedaleko Uničova. Dva roky pak všichni pracovali u místních sedláků. „Paní ze statku uměla německy a ta mě nejvíc naučila. Mluvila jsem pořád německy a ona mně říkala, že tak nemůžeme a musíme mluvit taky česky,“ vzpomíná pamětnice, v jejíž řeči je stále patrný německý přízvuk. Zatímco Anna a její bratr se na Hané naučili obstojně česky, jejich rodiče uměli až do konce života jen pár nejnutnějších slov.

Zpět, ale ne domů

Po dvou letech se rodina mohla vrátit zpět, protože si je na práce vyžádala lesní správa. Jejich dům i se všemi věcmi měl ale již jiného majitele. Museli tak začínat od nuly. Ve vedlejší Malé Morávce jim přidělili nouzové ubytování. „V jednom velkém domě jsme tam bydleli společně se dvěma rodinami,“ dodává pamětnice.

Anna pak pracovala jako dělnice na místní pile. Po dvou letech pilu zrušili, a tak nastoupila do žebříkárny v Malé Morávce, kde potkala svého budoucího manžela Josefa. Dodnes vzpomíná, jak šel žádat rodiče o její ruku. „Moji rodiče vůbec neuměli česky a on zase německy. Musela jsem mu nadiktovat, co má říct, aby alespoň trochu rozuměli.“ Anna s Josefem se pak přestěhovali do Dolní Moravice. Vychovali tam dvě své dcery Annu a Olgu a žili spolu čtyřicet let, až do smrti manžela.

Vylidněná obec

Většina nově příchozích se z tohoto horského kraje brzo odstěhovala. V Nové Vsi po nich zůstaly prázdné domy, které zpustly a lidé je vydrancovali. Dvacet let po válce tak z šedesáti z nich zůstalo jen základní zdivo. I rodný dům pamětnice nechal jeho nový majitel strhnout. Anna Hladká se ve vzpomínkách často vrací do dětství a je stále ve spojení se svými příbuznými v Německu. Občas se sejde s Němci, kteří se přijedou podívat na svůj rodný kraj. „Už jezdí málo, protože starší zemřeli a mladší už nemají takový zájem,“ dodává na závěr Anna Hladká, která v době natáčení stále bydlela v Dolní Moravici.

 

Zdroj: Náš krásný domov Nová Ves. Kronikářská sbírka vzpomínek na Novou Ves (okres Rýmařov) v Jeseníkách. Dostupné na URL: file:///C:/Users/ASUS/Downloads/kronika-nova-ves--2--vzpominky%20(1).pdf

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Vít Lucuk)