Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Sigmund Hladík (* 1927  †︎ 2021)

• narozen 1. 3. 1927 v německé Mohuči nad Rýnem do smíšené česko-židovské rodiny

• duben 1939 - odjezd s rodiči do Pobaltí

• 23. 6. 1941 - s rodiči zatčen a odvezen do vězení v Orankách a do gulagu u Akťubinska v Kazachstánu

• 21. 2. 1942 - vstup do československých jednotek v Buzuluku

• zpočátku jako vojín-elév, od Novochoperska sloužil jako spojař a v zásobování

• bitva o Kyjev, Vasil‘kov, Krosno, karpatsko-dukelská operace

• od dubna 1944 v hudební četě

• po válce pracoval jako artista

• zemřel 14. února 2021 v Ústřední vojenské nemocnici

Text: Luděk Jirka (2002)

Útěk před židovskou otázkou do Pobaltí

Sigmund Hladík se narodil 1. 3. 1927 v Mohuči nad Rýnem, v tomto německém městě se narodil českému tatínkovi[1] z Prahy a židovské mamince původem z Lotyšska. Rodina byla umělecky založená, pracovali jako artisté a pohybovali se po celé Evropě. Před vypuknutím druhé světové války pobývali v Praze, ale jakmile bylo Československo 15. 3. 1939 obsazeno, rozhodli se pro útěk do zahraničí. „Rodina ze strany maminky, která byla v Lotyšsku, měla dobré styky, takže nám poslala fingovanou smlouvu k cirkusu Salamonski. S tou fingovanou smlouvou, protože už tady byli Němci, došel otec na gestapo, kde vydávali tzv. Durchlaßschein[2]. To je obdoba, když jste jezdil na západ, tak se dávala povolení. Tam stály fronty lidí, kteří chtěli ven. Gestapo to vydávalo na nádraží. Teďka přišel tatínek na řadu a ten se ho ptal, o co jde, proč a jak chcete. A on říká: ,Já jsem artista a tady mám smlouvu, kde mám nastoupit. Prvního dubna do cirkusu Salamonski v Rize.‘ Ten se na něj podíval a říkal: ,Sie sind ein Artist?‘ Vy jste artista? ,No, ein Künstler.‘ No umělec. ,No samozřejmě, tady to máte.‘“

Další den k večeru už celá rodina odjížděla z Masarykova nádraží do Pobaltí. Po počátečních potížích v Berlíně se dostali do Lotyšska a následně do Estonska, kde nastoupili k cirkusu Krone. Původní smlouva s cirkusem Salamonski byla totiž fiktivní, a tedy i neplatná. Sigmund Hladík se zmiňuje, že do čtrnácti let měl šťastné dětství, v jeho čtrnácti letech se psal rok 1941 a rodina Hladíků byla označena za cizince na území Sovětského svazu.

Přežít vlastní smrt

Hned dne 22. 6. 1941 byla celá rodina zatčena a měla být internována. Transport směřoval na východ. To ještě nevěděli, že transportem jedou do Oranek, kde sídlila tzv. oranská skupina. Ta se později stala základem československých vojenských jednotek v SSSR, ale Sigmund Hladík měl zatím jiné starosti. Do Oranek bohužel dorazil pouze se svým tatínkem, maminka zemřela v transportu u estonského města Oru (30–40 km od ruských hranic) během náletu německých letadel. Co se tehdy stalo?

„Najednou [přišel] nálet, proletělo to a kulomety začaly [pálit]. Já jsem seděl nahoře na palandě, tatínek byl dole a říká: ,Hele, Sigi, skoč dolů. Honem dolů!‘ Tak já jsem poslechl, skočil vedle něj. Plácl jsem sebou. Leželi jsme oba u paland a teď jsem slyšel, že to letí, a takový, jako když se sype na střeše hrách. A zase podruhé nálet, a najednou taková rána. To vám bylo něco, to se nedá popsat. Rána, já jsem letěl, letěl, vznášel. Fakticky, když mozek dostane ten šok, že máte ke konci, tak se vám všechno proline. Rána, a najednou tma. Ale cítil jsem, že se můžu pohybovat. Najednou se udělá úzký kruh světla. Palanda spadla [na mě], tak tatínek tu palandu zvedl a říká: ,Pojď ven.‘ Tak já jsem vylezl ven a teď koukám, z toho vagonu zbyla jenom kolečka a akorát ta palanda. Tak jsme seskočili s tatínkem a běželi jsme do lesa. To ještě, co ti Rusové udělali – jak začal ten nálet, tak zavřeli vagony a utekli do lesa. Nás tam nechali. A to [bylo] ještě štěstí, čtyři vagony před námi byly tanky a cisterny s benzinem, to bychom shořeli. Teďka běžím do lesa, vedle mě běží nějaký chlap a [letadlo] letělo znovu. Slyšel jsem ho, podíval jsem se a on [byl] blízko jako je tamta věž (přibližně 30 metrů – pozn. autora). Já jsem viděl toho střelce. Bylo to lehké bombardovací útočné letadlo. (…) A vedle se tomu [chlapovi] rozlítla hlava, [dostal zásah do hlavy]. A my jsme utíkali do lesa. (…) Tak jsme tam seděli a pak najednou nás začali Rusáci s bajonety honit a sbírali nás. Maminka tam přišla o život. Mě tam tatínek nepustil [se na ni podívat], protože oni tam [mrtvoly] ležely v řadě. Tam přišlo o život asi padesát lidí.“

V Orankách

Malý Sigmund měl být se svým otcem internován, jak vyžadovalo mezinárodní právo platné pro cizince v cizí zemi. To ještě nevěděli, že Sovětský svaz uplatňuje ve své zemi jiná pravidla – aby předešel možné špionáži, všechny podezřelé osoby zavíral do táborů nucených prací na Sibiř a do jiných nehostinných území. V Orankách Sigmund Hladík poznal rozdíl mezi internovanými a zavřenými, setkal se zde s budoucí kostrou československých jednotek v Buzuluku. Jejich přímému setkání sice bránil plot, ale to nevadilo rozhovorům:

„My jsme tam byli první, oni přišli asi za takový měsíc po nás. Najednou se to tam začalo hemžit. Začali stavět. Říkali jsme: ,Co to tam bude?‘ – ,Jo, to Češi.‘ Češi naši? A tam [jsme si začali povídat]: ,Nazdar, co tady děláte?‘ – ,No, my jsme vojáci.‘ Tak jsme se začali stýkat. A protože měli lepší stravování, tak sem tam nám něco šoupli. Odjížděli dříve než my a říkali: ,Nebojte se, my jedeme teďka do Buzuluku…‘ To už jsme věděli, to bylo začátkem září, kdy jeli do toho Buzuluku. ,…a nebojte se, kolik je vás tady?‘ – ,Je nás tady asi 150 nebo tak nějak.‘ – ,Jó, to pojedete, to se nebojte, to se uvidíme.‘ Nevěřili jsme tomu.“

V kazašském gulagu

Sigmund Hladík byl prakticky ihned po svém příjezdu hospitalizován: „Teďka jsme vystoupili do čtyřicetistupňového mrazu a zavedli nás do lágru. Dveře, dráty, jedna chalupa, druhá chalupa. Tam jsme stáli, teďka nás začali počítat, a nemohli se dopočítat. My jsme přijeli asi v jedenáct hodin a oni počítali do pěti hodin do rána. A za dvě hodiny, jak jsem stál, jsem říkal: ,Tati, já už nemůžu.‘ – ,Co je?‘ – ,Já necítím nohy.‘ A najednou jsem upadl. Já jsem necítil nohy. Tak mě vzali a odvezli do baráku. Já jsem měl bílé nohy. Mohl jsem opravdu umrznout.“

Gulag u Akťubinska v Kazachstánu bylo jakési oplocené území s několika boudami, v jedné z nich se tísnilo až na 800 lidí a v podstatě pouze přežívali do dalšího dne: „Tam byla jedna palanda, venku byl mráz a vevnitř bylo bláto. Byl tam velký železný kotel, do toho se chodilo čůrat a kadit. My jsme seděli schoulení. Tam se nedalo ležet. Vedle mě starý Francouz, tomu bylo sedmdesát, umřel. Tak ho vynášeli [mrtvého]. Vši, blechy. Jídlo bylo třicet gramů chleba denně a lžička kaše.“

Patnáctiletý kluk v Buzuluku

Ve věku 15 let bylo v Buzuluku asi 15 kluků, mezi nimi i Sigmund Hladík. Zpočátku figuroval jako elév, ale i tak prodělal vojenský výcvik jako všichni ostatní. Je pochopitelné, že řada budoucích vojáků se vojenskému „řemeslu” musela teprve učit. Sigmund Hladík popisuje nácvik bojové situace: „Říkali: ,Víte co?‘ Zavedli nás na takový kopec, byl večer: ,Vykopete zákop.‘ Nás tam bylo asi deset kluků v mém věku. Tak jsme kopali, vykopali jsme to a přišel důstojník, nevím, jestli Sochor, říká: ,Jéžišmarjá, co to je? Co jste udělali?‘ My jsme to měli vykopat, ale místo [toho], abychom to vykopali jako zákop, jsme udělali takovou velkou díru [smích]. A říkal: ,No, to jste udělali dobře teda...‘“

Igrajte, ja ljublju tancovat

Po příchodu do Buzuluku figuroval Sigmund Hladík jako vojín-elév, ale později byl také zařazen do Armádního uměleckého sboru a spolu s ním odjel do Moskvy. Setkal se zde na Všeslovanském sjezdu s Alexandrovci: „Tam vedle [nás] stáli Alexandrovci a my jsme tam stáli ještě v anglických uniformách[3]. (…) My jsme vyšli, sedli jsme si na židličky a pulty jsme žádné neměli. Museli jsme hrát zpaměti. Teďka vyšel [jeden] a [říká]: ,My vám igrajem Igrajte, ja ljublju tancovat.‘ (My vám zahrajeme Hrajte, já rada tancuji – pozn. autora.) Hráli jsme jeden chorus, normálně jsme hráli, druhý chorus jsme vstali a začali zpívat [česky]: ,Já ráda tancuju...‘ Odehráli jsme to, odzpívali, skončili, uklonili a v tom začal řev, oni křičeli: ,Víc, víc.‘ My jsme se uklonili, odešli jsme dozadu a už jsem viděl, že ten Alexandrovec se najednou začal ošívat. A oni: ,Víc hrát.‘ A najednou začalo: ,Igrajte, ja ljublju tancovat.‘ Celý sál se rozhučel. Tak ona přilítla a říká: ,Musíte ještě jednou.‘ Tak jsme vyšli. (…) Tak jsme hráli a jelo to. Zase. Odehráli jsme to třikrát. Nechtěli nás pustit. Pak už bylo heslo Igrajte, ja ljublju tancovat. A teďka Alexandrovci se na nás dívali. Oni měli svůj úspěch, ale to, co jsme tam vyvedli my, to jim nešlo do hlavičky.“ Celá úsměvná situace skončila situací, že si píseň Alexandrovci od Čechoslováků s dovolením převzali.

Bitva o Kyjev

Od Novochoperska sloužil Sigmund Hladík jako řadový vojín, byl spojařem a v zásobování. První vážné bojové střetnutí zažil u Kyjeva. „My jsme se museli dostat na druhou řeku Dněpru. To ve dne nešlo, protože Němci bombardovali. Měli to tam dobře opevněné. Takže v noci složili pontony a už to tam lifrovali. Tak já, Stokláska[4], Vokalov[5] a jeden šofér, to byl Rus, jsme dostali náklaďák plně naložený minami do minometu. Tak jsme přijeli k tomu [mostu], všichni jsme zalehli, ještě nebyla noc, a jak začala noc, tak jsme naskočili. Už to dávali dohromady. A teď začala létat letadla, shazovala lampiony. Tak jsme na tom autě jeli přes most, přijeli jsme doprostřed, a co se nestalo? To auto nejelo. Teď Rusové, že prý to shodí. Stokláska říkal: ,Neblbněte...,‘ to byl ruský Čech, ,…to neshodíme.‘ A ten Vokalov k nám přišel z námořnictva, říkal: ,Sundej si boty a uvolni si kabát. Protože jak spadneme, jak to rozbijí, tak musíme plavat. A v Dněpru se špatně plave.‘ Já jsem sice uměl plavat, ale nebyl jsem nějaký velký [plavec]. Ale konečně to chytlo. Tak jsme to přejeli a teď jsme jeli lesem. Jedeme, jedeme a mně už se to nezdálo, říkám: ,Jedeme vůbec správně?‘ – ,Jo, jo, jedeme správně.‘ Jedeme, jedeme, a najednou vyskočí čtyři vousatí chlapy s automaty: ,Stůj.‘ Tak jsem zastavil a ten řekl: ,Kam jedete?‘ – ,A co se děje?‘ – ,Tady sto metrů od vás jsou Němci, vy jedete přímo Němcům do rukou.‘”

Když konečně dorazili k brigádě, zakopali se do zemljanky a tři týdny se v ní skrývali. Sigmund Hladík působil v zásobování a přímých frontových bojů se neúčastnil, ale viděl své: „Pak začala ta velká ofenziva. Rozbili to. Rozsekali. Co tam bylo mrtvol, to si nedovedete představit. Do toho Kyjeva, když jsme [jeli], to bylo poseté německými mrtvolami.“

Katastrofa na Dukle

Během náboru volyňských Čechů v Rovně přišel k brigádě Zdeněk Damašek[6], se kterým se Sigmund Hladík během války poznal a spřátelil. Dobře se poznali až po ustanovení hudební čety na Slovensku, předtím však museli projít karpatsko-dukelskou operací. Na tento předěl mezi pobytem v Polsku a vstupem na československé území nevzpomíná Sigmund Hladík vůbec rád. Krvavá bitva vůbec nebyla předvídána, předpokládala se pomoc slovenských divizí a přechod měl proběhnout poklidně: „Jednoho krásného dne nás seřadili, vystoupil Svoboda a řekl: ,Mládenci, dnes dopoledne překračujeme hranice Československa a večer jsme v Prešově.‘ My jsme v tom Przemyślu měli na starost veškeré spojení štábu. Říkali: ,Vy tady zůstanete, musíte to všechno naložit a pojedete za námi.‘ My jsme byli otrávení, říkali jsme si: ,Oni budou v Prešově a my tady s tím.‘ Tak jsme to všechno naložili a jedeme, jedeme, jedeme, blížíme se k městečku Dukla, a najednou se to proti nám řítí. Hned jeden, pak druhý džíp: ,Nikam nejeďte! Katastrofa! Minometný přepad!‘ – ,‘A co se děje?‘ Oni prý šli bez průzkumu ve formaci, Němci je nechali najít do městečka Dukly, a jak tam byli, tak je osolili.“

Po našem prvním natáčení vykřikoval Sigmund Hladík ze spaní. Musel si vzít prášek na uklidnění, aby mohl v klidu dospat rána. Během svého povídání totiž vzpomínal na obrazy z války, které ho značně ovlivnily a dodnes ho traumatizují. Válečným syndromem trpěl i generál Tesařík a řada dalších válečných veteránů. A není se ani čemu divit, pokud vzpomínka vypadá následovně: „Tam jsme něco tahali, a najednou to bouchlo. Zasažený kluk ležel a sténal: ,Já nechci zemřít.‘ Teď jsem nevěděl, co s tím? Volal jsem saniťáka, přiběhla tam taková ženská. Snažila se. Co s tím? Já jsem ho ještě vzal za rameno a odvlekl, protože tam se začalo zase strašně bombardovat. A tam byl takový důlek a za tím byl krátký porost. Tak do toho důlku. Tak tam zemřel. S tím se nedalo nic dělat, všechny vnitřnosti byly venku. Copak to tam může člověk cpát?“

V hudební četě

Sigmund Hladík i Zdeněk Damašek byli po karpatsko-dukelské operaci zařazeni do hudební čety. Svou následnou účast v armádě tak Sigmund Hladík neprožil se zbraní, ale s hudebním nástrojem v ruce. V dubnu 1944 proběhla v Košicích schůze politiků, kdy byl ustanoven tzv. Košický vládní program, této slávy se zúčastnila i hudební četa a zahrála před budoucím prezidentem Edvardem Benešem, Zdeňkem Fierlingerem a dalšími významnými politickými představiteli.

Přece se s nimi nebudeme o Sovětském svazu bavit

S tatínkem se Sigmund Hladík naposledy viděl v Buzuluku, na chvíli se shledali v Černovicích v Besarábii, ale šťastné setkání proběhlo až v Praze. Oba si prožili své a bezesporu se dá říci, že poznali Sovětský svaz v celé jeho podobě, od pobytu v gulagu, po práce na zemědělských polích v Buzuluku, až po zkušenosti z armády. Proto byl pro ně nepochopitelný příklon Čechoslováků k Sovětskému svazu. Následný příběh o setkání Sigmunda Hladíka a jeho otce se zapáleným komunistou v pražské restauraci krátce po válce je více než výmluvný:

„Seděli jsme v jedné restauraci nebo bufetu, myslím, že jsme měli ještě uniformy, že jsme neměli civil. A on říká: ,Jé, vy jste z armády…‘ A to víte, Rusové a podobně. A můj tatínek řekl: ,No jo, počkejte.‘ – ,Jé, kdyby už tady ti Rusové[7] [byli].‘ Tam jsme se do nich pustili. To byli komunisté. My jsme jim to vyprávěli, já jsem říkal: ,Kdybyste viděli takovou velkou ruskou vesnici, kde mají kotělky[8], kde neznají ani elektriku, a kdyby chtěl jet, třeba je to sto kilometrů od Moskvy, podívat se do Moskvy, tak ho nepustí, musí mít bumážku[9] a když nemá bumážku, tak ho kopnou a vrátí do vesnice. A když přijdete dvakrát pozdě do práce, tak vám dají pár facek, nakopou vám zadek a pošlou vás do gulagu, do lágru na Sibiři, kde budete řezat dříví a dostanete půl kila chleba. A to na celý den. Pak dostanete tři sta gramů. A buď to vydržíte těch pět let, co jste dostal, a může se stát, že po pěti letech budete čekat, že vás pustí, a oni řeknou: ,Ne, ne, špatně jsi dělal. Nesplnil jsi tu normu, tu normu, zůstaneš tady ještě rok.‘ A takhle se to třikrát opakuje, až vás vyvezou nohama napřed. ,Ale to vy kecáte, to není pravda, Stalin, socialismus a komunismus, naše budoucnost.‘ Podívali jsme se s tatínkem na sebe a říkali jsme si, přece se s těma blbcema nebudeme bavit…“

Sigmund Hladík demobilizoval a poté pracoval jako artista. Mládí strávené v gulagu a v armádě bylo už pryč, ale povolání artisty alespoň dovolovalo cestování. Viděl tak i „západní“ země, jako je Švédsko, Německo či Švýcarsko. Ještě v důchodu pracoval v plaveckém bazénu. V současnosti žije v Praze.

Text: Luděk Jirka (2002)

[1] Václav Hladík (nar. 30. 11. 1895 v Praze)

[2] V přeneseném slova smyslu se jednalo o cestovní pas pro Protektorát Čechy a Morava.

[3] Battledressech.

[4] Jaroslav Stokláska (nar. 31. 5. 1920 v Brjansku, Sovětský svaz)

[5] Jaroslav Vokalov (nar. 2. 1.1922 ve Volčansku, Ukrajina)

[6] Zdeněk Damašek (nar. 2. 11. 1925 v Teremně, Volyně, Ukrajina). Viz: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1833/#cs_1833

[7] Myšleno spíše komunistickou vládu než samotné ruské etnikum.

[8] Kotlíky.

[9] Povolení ke vstupu do dané oblasti.