Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Ondrej Hiadlovský (* 1922  †︎ 2020)

• narodil se 24. září 1922 v obci Ľubietová na Slovensku

• v letech 1941 – 1943 – sloužil ve slovenské armádě jako řidič u autopraporu

• v červenci 1942 odjel v řadách slovenské tzv. rychlé divize na Kavkaz

• roku 1943 převezen na Krym

• u Perekopské šíje na Krymu přeběhl k sovětským partyzánům

• v letech 1943 – 1944 sloužil jako průzkumník v sovětském partyzánském svazku Stalin pod velením Michaila Illarionoviče Šukajeva, 4. ukrajinský front

• v únoru 1945 se spojil se s 1. československým armádním sborem v Liptovském Hrádku

• sloužil jako řidič v autokoloně ve 3. brigádě

• byl lehce zraněn střepinami

• v letech 1945 – 1946 sloužil v československém pohraničí

• zaměstnán v bance a jako řidič nákladního vozu

• zemřel 1. listopadu roku 2020

Z malé slovenské vesnice do armády

Ondrej Hiadlovský se narodil jako sedmé dítě v malé vesnici Ľubietová ve středním Slovensku. Obecnou a měšťanskou školu vychodil v rodné obci a poté docházel do zemědělské školy. Maturitu však nedokončil, ze školy byl vyloučen, a tak začal pracovat jako porodník. Otec již byl v důchodu a s maminkou měl hospodářství: „Měli jsme jenom malé hospodářství. Drželi jsme krávu, třeba do roka jenom jedno prase a nějakou drůbež. A to bylo všechno. Dřevěná chalupa.“

Ondrej Hiadlovský zmiňuje, že se jednalo o malou vesnici, které se žádné velké události ze třicátých let 20. století prakticky netýkaly. Jednalo se o zemědělské usedlosti, jednotliví vesničané se živili samozásobitelským způsobem života a téměř nikdo se o politiku nezajímal.

S rychlou divizí do Sovětského svazu

V roce 1941, ve svých devatenácti letech, vstoupil do slovenské armády a sloužil jako řidič v autokoloně. V červenci 1942 byl přesunut do takzvané rychlé divize a spolu s dalšími slovenskými vojáky odjel na Kavkaz. Divize se měla účastnit napadení Sovětského svazu nacistickým Německem:[1] „Před Rostovem nás v nějaké vesnici vyložili a museli jsme si postavit stany. Vedle byli Rumuni, a to byli chudáci, rumunská armáda byla strašně chudá. Němci nás hnali proti Sovětskému svazu.“

Pamětníkovou povinností bylo vozit poštu a cestoval tak až do měst Novorossijsk či Krasnodar. Hodlal přeběhnout k ruským vojákům, ovšem k tomu se již nedostal: „Když v roce 1943 uzavřeli Rusové Stalingrad a my jsme už nemohli jít na Rostov na Donu, tak nás převáželi na Krym a zde jsem utekl k sovětským partyzánům. To je celý můj [příběh].“

Tím ovšem válečná anabáze Ondreje Hiadlovského zdaleka nekončí. Následovalo putování se sovětskými partyzány – s partyzánským svazkem Stalin pod vedením Michaila Illarionoviče Šukajeva[2] (1907–1975) přes Ukrajinu, Rumunsko a Polsko až na Slovensko.[3] Partyzánský svazek vznikl v roce 1943 v Rusku v Černigovské oblasti a v létě 1944 měl až pětadvacet oddílů.[4] Při otázce na rozdíly mezi zeměmi, ve kterých partyzánský svazek figuroval, vzpomíná Ondrej Hiadlovský na pohostinnost Ukrajinců a na špatnou zkušenost s Poláky: „Poláci byli špatní. Jakmile jsme se objevili jako partyzáni, Němci už o nás věděli. Hned nás [Poláci] zradili. Ani dnes nevěřím Polákům.“

Z Perekopské šíje až na Slovensko

Nejprve si však musel získat důvěru partyzánů, kteří ho označovali za špiona: „Rusové mi dlouho nevěřili, tak jsem musel beze zbraně zneškodnit Němce na mostu. (…) Přišel jsem s cigaretami, německy jsem uměl jenom pár slov, dal jsem mu cigarety – já jsem nekuřák, ale cigarety jsem měl – pak jsem vytáhl nůž a řízl jsem ho pod krkem. Nebyl jsem si jistý, že když ho bodnu sem [do srdce], že tam nebude něco mít a já ho neprobodnu. A položil ho. Druhý už po mně střílel, tak jsem vzal pušku a toho Němce jsem zastřelil. Potom jsem z mostu utekl, Rusové ho podminovali a vyletěl do vzduchu.“

V partyzánském svazku figuroval jako průzkumník, z Perekopské úžiny pak partyzáni přešli k rumunským hranicím: „Tam jsme z roku 1943 na rok 1944 přezimovali. To byl nejhorší rok na přezimování. Hladoví. Skoro jsme si říkali, že když jeden umřel, že ho sníme. No sníme, člověk byl hladový. Ale nakonec se nám podařilo zastřelit nějakého jelena nebo něco, tak jsme se zachránili. Já nikomu nepřeji, aby to zažil.“

Obecně byl u partyzánů nedostatek všeho, od oblečení až po jídlo. Od svých nepřátel si tak brali, co mohli: „Jela německá kolona se zásobováním, tak jsme je přepadli. Boty a všechno možné, co tam bylo, jsme sebrali. Měli jsme asi dvacet koní, nandali jsme pytle na koně, utekli do hor a měli jsme oblečení a nějaké jídlo. Němci nás potom honili asi tři dny. (…) Ale my jsme se vždycky ubránili, dali tady granát, tady granát, provázek a zajistili jsme to. Ale oni to potom zjistili, tak vše maskovali, že to nebylo vidět. Hned přestřihli provázek a zajistili pojistku.“

Nejhorší jsou přepady

U východoslovenské řeky Ondavy měl Ondrej Hiadlovský další srážku s Němci. S Adamem Nicakem[5] leželi na svahu a čekali na německou kolonu, zatímco v lesích již byli připravení partyzáni: „Najednou jelo plechové auto, mělo poruchu a před námi zůstalo stát. Koukám: ‚Bože, to jsou nějací vysocí důstojníci. Adame, podej mi granát.‘ Vzor dvacet jedna. To byl granát, který musel mít rotaci. Měl vývrtku, tu jsem povolil a držel jsem ho. Jakmile se potom otočil, tak by bouchnul. Oni zůstali stát a takových třicet metrů jsme nad nimi byli. (…) Já říkám: ‚Adame, já to hodím.‘ ‚Počkej.‘ Oni vystoupili, viděl jsem výložky, byli to nějací vysocí důstojníci, a já hodil granát přímo do auta. Ten bouchl a začali jsme po nich střílet. Zlikvidovali jsme je. Ale co potom následovalo? Dvacet kilometrů jsme utíkali, abychom se zachránili. Honily nás tři pluky Němců.“

Slovenské národní povstání

Ondrej Hiadlovský se zúčastnil i Slovenského národního povstání (SNP): „My jsme přišli a ve Slavošovcích,[6] to je ta papírna, (…) najednou oslavovali dvacátého osmého října. Já říkám: ‚Co se děje?‘ ‚Už je to v pořádku.‘ A najednou z kopců hlásili: ‚Slovenské národní povstání, složte zbraně, nic se vám nestane.‘ Já říkám: ‚Co se to stalo?‘ Přiběhla nějaká spojka a teď mi vypráví, co se stalo v Banské Bystrici. Já říkám: ‚Nic, jdeme nahoru na Kohouta[7] a tam se ubráníme.‘ Tak jsme šli potom do hor a zůstali jsme v horách, až přišla sovětská armáda.“

V 1. československém armádním sboru

Podmínky byly pro partyzány děsivé, museli normálně přecházet dvacet či třicet kilometrů, zima byla krutá a téměř bez zásobování. Poté přišli do středního Slovenska, z obce Tisovec putoval Ondrej Hiadlovský do Malužinské doliny a přes Vyšnou Bocu se u Liptovského Hrádku dostal k 1. československému armádnímu sboru. Ondrej Hiadlovský tak vstoupil k československým jednotkám pod velením Ludvíka Svobody.

Sloužil ve třetí brigádě jako řidič a měl na starost autokolonu se studebakery a s těžkými minomety: „Byla dodávka z Kanady a z Ameriky, tak byly samé studebakery. Kluci s tím ani neuměli jezdit. Byly tam samé navijáky a všechno možné.“

Válečný kříž za zničení německého kulometu

Ondrej Hiadlovský je také držitelem československého válečného kříže, významného ocenění udělovaného za statečnost před nepřítelem či za jiný bojový čin, během kterého se dostali do přímého ohrožení života, případně svůj život i obětovali: „Já jsem se zamaskoval a plazil jsem se čtyřicet metrů. Měl jsem s sebou tři granáty. První jsem hodil, ten bouchl, ale nezničil [kulometné hnízdo]. A teď přišla palba od Němců, tak jsem potom do [německých] okopů hodil další granát. Naši pořád stříleli, aby Němci na mě nemohli z okopů vylézt a střílet na mě. Hodil jsem potom třetí granát a kulomet vyletěl i s Němcem do vzduchu.“

Poté Ondrej Hiadlovský postupoval přes Ružomberok, Vrútky a dále přes severozápadní Slovensko do Slezska. Za celou dobu války nebyl těžce zraněn, pouze ho zasáhly střepiny do zadních partií těla. Svou válečnou anabázi ukončil v moravském Holešově v hodnosti kapitána.

Srážka s Bedřichem Reicinem

Po válce měl Ondrej Hiadlovský odejít hlídat do západočeského Rakovníka takzvané zlatokopy, jedince, kteří přicházeli z vnitrozemí do pohraničí a kradli zde německý majetek. Kontroloval například vlaky, a pokud dotyčná osoba nemohla prokázat vlastnictví majetku, tak jí byl zabaven. Vše se pak odevzdávalo na IV. oddělení v Praze-Dejvicích, přičemž na V. oddělení operoval Bedřich Reicin: „Chodila služba, kde byl člověk určený na vození pošty z Rakovníka do Prahy. Byl to kapitán Jelínek: ‚Honzo, mám sestru v Praze, už jsem jidlouho neviděl. Vezmu poštu a půjdu tam.‘ ‚Dobře.‘ Musel jsem jít s poštou na velitelství, Reicin šel proti mně, já udělám takhle a on říká: ‚Neumíš lepší zdravit?‘ (…) A on takhle: ‚Podívej se na hodinky, co byly zabavené.‘ To jsem si dal. Málem jsem šel před soud a možná bych šel i na oprátku. On měl tehdy strašnou moc.“

V únoru 1946 odešel Ondrej Hiadlovský z armády, ale do rodné vesnice Ľubietová se už nechtěl vrátit. Získal zaměstnání v pražské bance, kde pracoval až do poloviny padesátých let. Poté odešel pracovat jako řidič nákladního vozu. V roce 2012 bydlel Ondrej Hiadlovský v Praze-Kamýk, v současnosti žije v Domově pro seniory v pražské Krči.  

„Když vidím [válečné veterány], co se dnes vytahují. Jim bylo jedenáct, patnáct nebo čtrnáct let a jak oni bojovali. Mně je špatně. (…) Tam jsou podvodníci, kteří pořádně neměli zbraně v ruce a dnes se vytahují. Šel do armády, dnes je podplukovníkem a myslí, že je Pánem Bohem.“

V roce 2012 natočil a v roce 2014 zpracoval Luděk Jirka. Nahrávku z roku 2013 na kamerový systém Eye Direct natočil Luděk Jirka s Viktorem Portelem.

[1] Slovenský stát (Slovenská republika) byl v té době spojencem nacistického Německa.

[2] Michail Šukajev své válečné působení popsal v knize Cez tri hranice (Bratislava: Vydavatelství politické literatury, 1964)

[3] Uvádí se, že partyzánský svazek Stalin působil na Ukrajině, v Polsku a na Slovensku.

[4] http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/117128

[5] Zřejmě Adam Nicak (nar. 1915), podle Vojenského ústředního archivu v Praze.

[6] Obec Slavošovce, jihovýchodní část Slovenska.

[7] Název kopce.