„Pak jsem samozřejmě musel nastoupit do školy, tak mi maminka zařídila sirotčinec, protože se o mě nemohla starat. Ve službě jsem nemohl být. V šesti letech jsem nastoupil do státního sirotčince ve Slovenské Ľupči a byl jsem tam do sedmatřicátého. V sedmatřicátém tam dělali rekonstrukci, respektive reorganizaci, udělali tam takzvaně polepšovnu a mě přemístili na Červený kříž do Bánské Bystrice. Tam jsem chodil do čtvrté třídy a zařídili mně přemístění do dalšího státního sirotčince ve Spišské Nové Vsi.“
„Byl povel soustředit ustupující armádu i partyzánské oddíly. To, co zbylo, zbylo, že to Němci buď nepostříleli, anebo nezajali. Propagace byla. Němci rozhazovali letáky, kde bylo: ,Slovenští vojáci, vraťte se v klidu domů. S touto propustkou vás propustí ke svým rodinám.‘ Blamáž. Někteří tomu uvěřili, dostali se do zajetí a odvezli je do koncentráku. No chytrá taktika.“
[Němci kladli odpor nebo?] „Kladli odpor, ovšem nebylo jim to nic platné, protože byla zastavená veškerá doprava, aby lidi do toho nepřišli, a šlo se čistě na určená místa, na kasárna - měli tam svoje velitelství Němci, Hlinkova garda a tak dále. Všechno se obsadilo a nemohli nic dělat. Viděli přesilu, tak nebylo [možné klást účinný odpor]. Ta chuť, to nadšení, že lidi dostali zbraně a mohli [bojovat, byla obrovská], protože byla bída.“
„Tam už napadl sníh a v Martině, kde byly sklady obilí, které povstalecká armáda už nestačila odvézt, jsme se měli hlásit u velitele ustupujících partyzánů. Aby to nedostali Němci do rukou, tak náš úkol byl zlikvidovat [sýpky]. Škoda byla, protože takové sýpky obilí mohly po válce zásobovat mnoho lidí. Ale aby se to nedostalo Němcům do ruky, museli jsme to zlikvidovat. Úkol zněl: Za každou cenu zlikvidovat.“
„Když už se blížila fronta, to byla druhá ukrajinská [fronta] Malinovského a rumunská divize - hodně jižní Slovensko a Maďarsko osvobozovala rumunská armáda s Rusáky - pak jsme dostali befel všechno sbalit a soustředit se na hlavním partyzánském štábu. Pak jsme přešli přes Prašivou a Kráľovou hoľu do Popradu a do Kežmaroku. To už bylo osvobozený. [To už bylo osvobozený.] Jo. Do kasáren. Hygiena, dezinfekce, ostříhání a začal vojenský život.“
Nadpraporčík v. v. Josef Hiadlovský se narodil 12. srpna 1927 v obci Ľubietová u Banské Bystrice v tehdejším Československu. Kvůli špatné rodinné situaci vyrůstal v sirotčincích a poté se chtěl vyučit kuchařem. Místo učení však dne 15. 8. 1944 vstoupil do 2. československé partyzánské brigády J. V. Stalina pod sovětským velením, se kterou se po vypuknutí Slovenského národního povstání účastnil osvobozování Banské Bystrice a dalších ozbrojených akcí spojených s odporem vůči nacistickému Německu. V bojích během povstání utrpěl i lehké zranění střepinou. V únoru 1945 se stáhl na východní Slovensko, kde vstoupil do 4. brigády 1. československého armádního sboru, se kterou došel přes celé Slovensko do Kroměříže. Po válce krátce pracoval v textilní tiskárně v Aši, poté nastoupil do základní vojenské služby a s krátkou přestávkou už v armádě zůstal. Sloužil v Kynžvartu, ve Stříbře, v Nepomuku a v Mariánských Lázních. Žil v Třemošnici.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
