Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Hešová (* 1926  †︎ 2023)

• narodila se 3. listopadu 1926, vyrůstala v Bystřici u Benešova

• rodiče Jan a Kateřina Hešovi pomáhali parašutistům, kteří vykonali atentát na Heydricha

• v létě 1942 byli manželé Hešovi zatčeni a v říjnu 1942 popraveni v Mauthausenu

• pamětnici nacisté internovali v improvizovaném dětském domově na Jenerálce v Praze 6

• v roce 1944 byly děti z Jenerálky přestěhovány do lágru ve Svatobořicích

• květnového osvobození 1945 se děti dočkaly v lágru v Plané nad Lužnicí

• po válce se Irena Hešová vrátila do Bystřice k příbuzným, později se usadila v Praze

• zemřela v roce 2023

Irena Hešová se narodila 3. listopadu 1926 na jižním Slovensku v Gutu u Komárna českým rodičům Janovi a Kateřině. Otec byl četník a maminka v domácnosti. V Bystřici u Benešova si postavili domek, do něhož se přestěhovali, když byly pamětnici tři roky.

Do druhého ročníku už jsem nenastoupila

Irena Hešová vzpomíná na krásné dětství, které prožila v láskyplném prostředí, obklopena přírodou. Tatínek byl v invalidním důchodu, nechodil do práce a měl na ni čas. „Na Slovensku mu Cikáni prostřelili dlaň, a tak jsme žili z jeho důchodu. Bral asi 1200 korun, to tehdy byly velké peníze, a než nás v roce 1942 sebrali, dům byl splacený,“ vzpomíná Irena Hešová. Žili v domku na konci Bystřice, téměř na samotě. Nedaleko byly Ouběnice, které se rodině staly osudnými.

Pamětnice chodila do obecné školy v Bystřici a poté na gymnázium v Benešově, rodiče ji ale po dvou letech ze školy vzali, protože začala válka, doprava do školy začala být komplikovaná a pěšky to bylo do Benešova příliš daleko. Školu tedy dochodila v měšťance v Bystřici a poté nastoupila do Tábora na obchodní školu. Absolvovala tam však jen jeden rok. V září 1942 měla nastoupit do druhého ročníku, ale k tomu již dojít nemohlo. Do osudu tehdy patnáctileté dívky zasáhla událost, která jí, spolu s dalšími desítkami dětí, způsobila trauma na celý život.

Nikdy nezapomenu na její pohled

„Pamatuji si, jak jsem naposledy viděla svého tatínka šťastného. Bylo léto, konec školního roku 1942 a on právě ležel v nemocnici v Benešově po operaci slepého střeva. Šla jsem rovnou ze školy do nemocnice ukázat mu vysvědčení, na kterém bylo vyznamenání. Měl radost, a když jsme se loučili, ještě jsem se otočila ve dveřích, táta se usmál a mrknul na mě. Od té doby jsem ho už neviděla.“ Gestapo Jana Heše zatklo přímo v Benešově. Jeho dcera vzpomíná, že psal mamince z vězení, aby mu přivezla čepici a nějaké věci, ale vůbec ji tam nepustili.

Pro pamětnici přijelo gestapo později, 24. srpna. Čekali, až dcera dorazí domů, aby mohli zatknout její maminku. „Maminka byla naprosto zdrcená a já ji utěšovala, aby se nebála, že se mi nic nestane. Vyjmenovávala jsem, co všechno mě naučila a co všechno umím – od úklidu, obstarávání zvířat po zašívání. Byla jsem stejně tak zoufalá, ale chtěla jsem ji nějak uklidnit, aby se o mě tak nebála.“ Vyděšená Kateřina Hešová za dohledu gestapa naházela narychlo své dceři do malého dětského kufříku pár hadříků. Měla obavy i o zvířata. „Měli jsme hospodářství s králíky, kozou, slepicemi a nebyl nikdo, kdo by je nakrmil. Ale gestapáci maminku ujišťovali, že se nemusíme bát, zvířata hlady nezemřou a my si nic brát nemusíme, za tři dny se vrátíme. „Měla jsem krásný dívčí pokojíček a skříň s věnem, které mi maminka střádala. Nic z toho jsem už nikdy neviděla. Když jsme s maminkou nasedaly do gestapáckého auta, měla jsem na sobě jen letní šaty a opánky a maminka pouze kapesník, do kterého plakala.“ Netušily, kam je vezou, ale zanedlouho vystoupily v Praze u Petschkova paláce, kde sídlilo gestapo.

„Tam jsme se měly s maminkou rozloučit. Bylo to strašné. Kolem chodili lidi a gestapáci nás popoháněli, byli netrpěliví. Pak jsme se oddělily. Nikdy nezapomenu na její poslední pohled, když zacházela do té budovy.“

Učitel Kotrba byl můj vzdálený strýc

Proč rodinu zatklo gestapo, se pamětnice dozvěděla až po válce. Hešovi byli mezi prvními oběťmi nepředstavitelných represí, které následovaly po atentátu na Heydricha 27. května 1942. V čele sokolského odbojového ústředí v Praze stál kromě jiných také MUDr. Břetislav Lyčka, který ošetřoval zraněného atentátníka Kubiše a zajistil i jeho úkryt v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze 2, kam se schovali spolu s Gabčíkem a dalšími. Téměř po měsíci od vyzrazení úkrytu a smrti atentátníků začalo gestapo v Praze hromadně zatýkat členy vyzrazené odbojové organizace. MUDr. Lyčka s manželkou uprchl a dostal se až do Ouběnic. Pomáhal mu člen sokolské odbojové organizace, řídící učitel František Kotrba, který Lyčkovy ubytoval 16. července v Ouběnicích. V jednom z ouběnických domů se také sešli členové místní ilegální sokolské organizace z Bystřice, Drachkova, Votic a Srbic. V té době už na stole v Ouběnicích ležel na MUDr. Lyčka zatykač. Učitel Kotrba ho šel varovat. Gestapo se však blížilo a Lyčka i s Kotrbou se ocitli v pasti... Učitel Kotrba s MUDr. Lyčkou se zastřelili.

„Učitel Kotrba byl můj vzdálený strýc a jezdil k nám. Měl všude příbuzné a můj tatínek s jedním z těch Kotrbových něco organizoval.“ Pro sestru maminky Ireny Hešové a jejího manžela Rudolfa Kotrbu (také jejího strýce) z Bystřice ale nepřišli, a tak přežili. Byli jediní příbuzní, ke kterým se pamětnice mohla po válce vrátit.

Dětský domov na Jenerálce

Po rozloučení s maminkou převezlo gestapo Irenu Hešovou spolu s dalšími dětmi pozatýkaných odbojářů do dětského domova na Jenerálku v Praze 6 v Dejvicích. „Nejdříve nás tam bylo asi šest, ale přijížděly další a další děti, až nás bylo šestačtyřicet. Bylo strašné vidět plačící děti. Dvouletá holčička byla přilepená bratříčkovi na zádech, tvářičky rozdrásané pláčem a nechtěla se ho pustit.“ Irena Hešová nikdy nezapomene na kloučka, který nedokázal přestat plakat. Pronikavě a nezadržitelně křičel a prosil strážníka, aby ho odvedl k mamince, že tam nebude, že chce k mamince. Nemohl přes pláč ani mluvit. Pukalo jí srdce a snažila se ho uklidnit. „‚Když takhle pláčeš, tak ti nemůžeme rozumět. Pověz hezky pomalu, jak se jmenuješ, abychom mohli najít tvoji maminku.‘ Klučík se uklidnil a začal šišlat: ‚Jiříček Karabelů z Pinglu číslo 20.‘ A já, Bystřičanda jsem věděla, že Pingl je kopec ve Voticích, protože maminka byla z Votic. Jinak by celou válku nikdo nevěděl, kde Jiřík je.“

Děti totiž měly zůstat v naprostém utajení, dokonce neměly znát navzájem svá příjmení nebo to, odkud jsou. Časem si ale příbuzní našli cesty, jak děti kontaktovat, a tak i díky pamětnici věděli, kde se Jiřík nachází.

My větší jsme plakali v noci, ve dne jsme se starali o mrňata

„Ty začátky na Jenerálce byly strašné. Všechny děti plakaly pro maminky. Přitom mně se chtělo stejně tak plakat, ale nemohla jsem. My starší jsme plakali v noci. Ve dne jsme museli být silní a starat se o mrňata.“ Čtyřicet šest dětí měla na starost jedna německá zdravotní sestra. Děti ji neměly rády, ale po dvou letech už na ni byly tak zvyklé, že když se stěhovaly do Svatobořic, plakaly pro ni. Jedna sestra by nezvládla tolik dětí, a tak se starší děvčata musela starat o ty mladší. Každá dostala nějaké děti. Holčičky od jedenácti let už měly na krku menší děti jako maminky. Irena Hešová byla druhá nejstarší. Ve svých patnácti letech se tak stala náhradní matkou dvou děvčátek ze Všetat, tříleté Stáni a pětileté Máničky Kloudových. Děti bydlely na pokojích po několika. Pamětnice sdílela pokoj se stejně starou Alenou, obě měly na starost po dvou malých dětech. Malé chlapce měli na starost starší kluci.

Byla jsem za tu, co „všechno umí“

Irena Hešová měla pravdu, když při zatýkání uklidňovala maminku, že se neztratí, protože toho tolik umí. Uměla například balit švestkové knedlíky a povidlové buchty, a tak s ostatními občas vypomáhala kuchaři a učila mladší dívky, co ji naučila maminka. V kuchyni vládl veterán z první světové války, který původně vařil na Jenerálce pro válečné invalidy. Děti s ním nesměly mluvit, ale starší děvčata k němu někdy chodila na výpomoc.

„Byla jsem za tu, co ‚všechno umí‘, a tak když bylo potřeba něco udělat, německá sestra si mě zavolala.“ Obracely se na ni i ostatní dívky. Maminka ji naučila například štupovat ponožky – na Jenerálce to byla dovednost nutná k přežití a také jedna z hlavních aktivit. Prádlo jim sice přinášeli vyprané, ale nové nikdo nedostával. Děti si je tedy musely zašívat a látat samy, stále dokola. Starší dívky přebíraly prádelní koše a látaly stokrát opravované prádlo pro kluky a mladší děti. I to je naučila Irena Hešová.

Když je trápily na cimře myši, které po nich lezly, zacpávaly děti díry novinami, které však byly pro hlodavce jen potravou, jíž se prokousaly zpět. „Jednou jsem to už nevydržela a šla jsem spát do chodby na okno. Byl tam hlídač, který na nás dohlížel. Když jsem mu řekla, že tam máme myši, přiměl mě, abych šla spát na cimru a řekla to zdravotní sestře. Pak konečně někdo přišel a díry zamázl betonem.“

Vzkazy příbuzným na toaletním papíru

Příbuzní o dětech dlouho nic nevěděli. Později ale podle vzpomínek pamětnice mohli nosit balíky na gestapo, které děti dostávaly, někdy vykradené, jednou za měsíc. Děti občas psaly vzkazy na toaletní papír a čeští vysloužilí četníci, kteří je hlídali a měli pro ně pochopení, tajně posílali dětské vzkazy poštou. Tak se k příbuzným o dětech dostala alespoň nějaká zpráva.

Trápila mě zima a malé boty

Irenu Hešovou zatkli jen v letních šatech a opáncích. V dětském kufříku měla pouze pár drobností, jinak nic. Na podzim už trpěla zimou. „Jednou přijelo na dvůr auto a z něj se na zem vysypala hromada bot. Každé dítě si nějaké odneslo. Já si našla polobotky, ale byly mi menší. Větší tam nebyly. Tak jsem musela chodit v těch malých. Tlačily a nohy jsem měla zničené. Naštěstí Aleně poslala babička válenky, takže mi je občas půjčila. Takhle jsme tam žili.“ Až po válce si pamětnice s hrůzou uvědomila, že boty, které tam auto přivezlo a jež nosila, patřily dětem, které šly do plynu.

Vzdělávání zakázáno

Denní režim byl jednotvárný. Ráno děti vstávaly kolem sedmé, ti starší se postarali o hygienu těch mladších a pak se všichni sešli v jídelně na snídani. Hlady netrpěli, i když chlapci by toho snědli víc, vzpomíná Irena Hešová. Pak si děti v jídelně hrály s tím, co bylo po ruce. Nesměly však mít knížky, tužky ani papíry. Nesměly se vzdělávat. „Kluci občas nějakou tu knížku měli, ale nevím, jak se k ní dostali. Zpívali jsme písničky a hráli divadlo. Já často musela hrát hlavní role. Později, když jsme měli nějakou tužku a papír, ti šikovnější dělali i plakáty na divadelní představení.“ Dívky se učily háčkovat a plést. Když německá sestra viděla, že je u toho klid, nezakazovala to. Snad jim nakonec i obstarala pletací jehlice a háčky. Neměly však přízi, a tak k pletení používaly rozpárané pruhy ze starých hadrů.

Svatobořice: můj pláč nešel zastavit

V dubnu 1944 se děti z Jenerálky přesunuly do Svatobořic. Měly strach, co s nimi bude. Přijely v noci a chlapci se museli oddělit od dívek. Od nynějška měli bydlet v jiném křídle domu než děvčata. Uprostřed místnosti našly dívky železnou konstrukci s patry, na které měly spát. Starší nahoře, malé holčičky dole, lůžka těsně vedle sebe. Starší děvčata musela nejdříve uklidnit a uspat mrňata, která se tam bála spát, teprve pak měla nárok na vlastní spánek.

„Byl to tábor vězňů, jejichž rodinní příslušníci emigrovali. Měl dvě části – rozdělené silnicí – Svatobořice a Kyjov. Do styku s ostatními vězni jsme přijít nesměli, ale nevyhnuli jsme se tomu, protože jsme si chodili hrát ven. Dospělí vězni nás měli rádi, protože dlouho neviděli děti a byly pro ně vzácností,“ vzpomíná Irena Hešová, pro niž znamenal přesun do Svatobořic tak velký náraz na psychiku, že se zhroutila. Stále plakala a slzy nešly zastavit. Znovu se vyrovnávat s novými, ještě horšími podmínkami bylo na mladou dívku, která dosud všechno statečně snášela, už přespříliš. Ale zvykla si a nakonec soudí, že Svatobořice byly v něčem přece jen lepší.

Teta Šperlů voněla maminkou

„Měli jsme tam kamna a mohli jsme si ohřát vodu na mytí, to bylo fajn.“ Nejpříjemnější změnou však bylo to, že se o děti staraly tři ženy. Paní učitelka Mikuláštíková, profesorka Míla Marková a Julie Šperlová, které děti neřekly jinak než teta Šperlů. „Tetu Šperlů jsme měli nejraději. Byla taková maminkovská, voněla maminkou, přes den o nás pečovala, hlavně o kluky a mladší děti, pro které šila po nocích i hračky. Všechny děti na ní visely. Byla ve Svatobořicích uvězněná se svým manželem. Paní profesorka i učitelka byly taky vězeňkyně a měli jsme je moc rádi.“

Paní učitelka Marková měla na starost středně velká děvčata kolem deseti let. Bydlely na jiné ubikaci. „My jsme jim trochu záviděli, že jsou samy a mají paní učitelku jen pro sebe. Nevím, jestli to byla farářka, ale uměla dělat nedělní mše, na které nás mladší děvčata zvala.“

Ve volných chvílích se děti s učitelkami tajně a velmi neformálně učily. „Paní profesorka byla francouzštinářka, a tak se snažila nám něco vtlouct do hlavy. Dodnes si pamatuji některé francouzské fráze. Mladší děti se učily hlavně základy češtiny a matematiky.“ Některým přibyla také jedna povinnost: starší děti několik hodin denně, bez odměny, montovaly drobné tovární součástky. „Nám to nevadilo. Seděly jsme při tom s děvčaty u stolu, kecaly jsme a občas jsme se bavily tím, že jsme psaly na krabice na součástky nějaké vzkazy. Říkaly jsme si: co si asi někdo pomyslí, až si to přečte...“ Irena Hešová nikdy neuvažovala o útěku a nikdo za útěk nebyl trestán, takže soudí, že se o něj ani žádné dítě nepokusilo. „Jen ve Svatobořicích jsem se dívala přes ostnaté dráty na Kyjov a říkala jsem si: Támhle někde je Bystřice.“

Děti se měly raději počurat, aby nás nezastřelil

Ke konci války, když už se střílelo i nad Svatobořicemi, musely být děti evakuovány. Měly si vzít jen nejnutnější věci, které unesou. Irena Hešová, která měla v péči ještě malou Stáňu a Manku, měla tedy starostí nad hlavu a byla ráda, když jí kluci pomohli. Děti s paní profesorkou, pod dohledem SS, šly pěšky přes pole do Kyjova, kde spaly ve škole na seně ve sklepní tělocvičně. Lidé z Kyjova jim nosili jídlo. Po několika dnech následoval další přesun, tentokrát autobusem. „Za řidičem stál německý voják s otevřenou puškou a sledoval nás. Měli jsme z něj všichni hrozný strach. Když se malé děti začaly dožadovat zastávky na toaletu, paní profesorka nás posunky prosila, aby děti, proboha, hlavně byly zticha a radši se počuraly, nebo nás ten chlap zastřelí.“

Hladové, mokré a uplakané děti přestoupily v noci v Brně do vlaku. „Bylo to naprosto zoufalé a já se zase rozplakala, protože to už nebylo k žití. Navíc jsem měla strach, že nás vezou někam do Německa. Že to nepřežijeme.“ Zpráva o tom, kdo jede ve vlaku, se ale mezi lidmi šířila stanici od stanice, a tak dětem na zastávkách dobrovolníci rozdávali jídlo.

Děti však stále svobodné nebyly. Vlak zastavil v Plané nad Lužnicí, odkud šly pěšky do jakéhosi opuštěného lágru, který ještě zčásti obývali dospělí vězni. Lágr měl být jejich dalším dočasným útočištěm. „Byly tam vši, blechy a štěnice v dekách po předchozích vězních a my jsme byli oteklí od štípanců. Marně jsme deky vyklepávali.“ Tou dobou propuklo v Praze povstání. „Když jsem se to dozvěděla, běžela jsem to říct do vedlejšího baráku dospělým. Byli jsme šťastní a zpívali jsme hymnu.“

Dále, již s pocitem svobody, vedla cesta do Turovce, než paní profesorka zařídí odjezd dětí do Prahy. „Tady jsme zůstali v restauraci a spali na slámě. Byli jsme šťastní, že můžeme ven do přírody, byli jsme k nezadržení, ale chudák paní profesorka nás snažně prosila, abychom zůstali v hospodě, protože poblíž ještě stále byli Němci a mohli nás prý postřílet.“

Brzy nato se děti vydaly zpět do Plané, tentokrát už na nádraží a na poslední společnou cestu. Po dvou a půl letech se měly setkat se svými příbuznými.

Nechtěla jsem z toho vlaku vystoupit

Když vlak zastavil v Bystřici, na nástupišti Irenu Hešovou čekala teta se strýcem, sousedé a kamarádi. Dostali zprávu z rozhlasu, že děti veze vlak z Plané nad Lužnicí a příbuzní si je mohou vyzvednout při cestě. Pamětnice však odmítala vystoupit. Nedokázala se rozloučit s malou Stáňou a Mankou, o které se dva a půl roku den co den starala. „Paní profesorka mě ale nakonec přesvědčila, že je odveze k babičce a dědečkovi do Všetat v pořádku, a tak jsem vystoupila.“

Rodičů se nedočkala

O tom, co se stalo s rodiči, se Irena Hešová dozvěděla několik dní po válce. Celou dobu doufala, že jsou někde na práci v Německu a že se vrátí. Když vyhlašovali v rozhlase jména přeživších navrátilců z koncentračních táborů, kdosi v Bystřici prý slyšel i jména jejích rodičů. S nadějí běhala od souseda k sousedovi a vyptávala se, kdo tu zprávu slyšel. Nikdo však nevěděl. Až z úmrtních listů, které jí nakonec ukázala teta se strýcem, se pamětnice dozvěděla krutou pravdu. Oba byli popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.

Do roku 1949 bydlela Irena Hešová u strýce a tety v Bystřici a pracovala na tamním národním výboru jako písařka. V rodném domě z jejich majetku nezbylo nic. Dům pronajala a posléze prodala. V roce 1949 odešla do Prahy, kde pracovala jako písařka na kriminálce, a při zaměstnání vystudovala pedagogickou školu pro učitelky mateřských škol. Jako učitelka však nikdy nepracovala, protože v administrativě měla o třetinu vyšší plat. Vypracovala se na vyšší pozice a pracovala jako sekretářka i personalistka ve zdravotnictví, kde působila až do důchodu. Ztráta rodičů a následné útrapy ji poznamenaly natolik, že se rozhodla zůstat svobodná a bezdětná. S ostatními „svatobořickými dětmi“ zůstala v kontaktu po celý život, ale nejbližší vztah měla se svou svěřenkyní Marií Kloudovou a jejím synem Petrem.

Pamětnice byla natočena za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.