Eva Herzánová

* 1933

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "No tak to se měly dělat podpisy, jestli s tím souhlasíme, nebo ne. Jenže ony byly podpisy, že s tím nesouhlasíme, a oni to stejně postavili. No a museli jsme se potom vystěhovat, rodiče se museli vystěhovat z Heřmanic. A brácha si teda našel místo stavební v Hlouchovanech, blízko místa, kde jsme chodili do měšťanky. Mohli jsme se jít stěhovat do osady, kde jsme chtěli, Dukovany, ve Skryjích, tam taky ne, protože Skryje se taky srovnaly se zemí. V Hrotovicích... No kter‎ákoli vesnice, jenom ne tamty Lipňany, Skryje, Heřmanice, tam se nesmělo. Tak my jsme se postavili v těch Rouchovanech, mnoho lidí se postavilo v Dukovanech. A strašně těžko se to shánělo. Oni říkali, že dostaneme, že budeme mít přednost na nákup toho stavebního materiálu, ale hloupost. Musel brácha, když něco chtěl získat, tak podplatit někoho ze stavebního materiálu. Kousek brambor, byl rád, že dostal stavební materiál, cihly, vápno. Rodiče to brali hodně špatně. Tatínek hodně špatně. Maminka se tam přivdala, ta tam nebyla, tak ale zvykla si tam za ta léta. Nechtělo se jim, ale co měli dělat?"

  • "Když jsem byla ve škole ještě, tak děcka šla na Popeleční středu na popelec, to bylo, že se dávaly z popelce křížky na čelo. A já jsem s nimi nechodila, protože na svačinu a na snídani chodili sami do t‎é jídelny. A oni se vrátili a popelec na čele. A přišel tam zrovna jeden od těch pekařů a: 'Děvčata, co to máte?' a ony se chechtaly a že křížek a že byly na popelci. A mně to taky začal říkat, ten mistr, a já jsem věděla, že je komouš. A já povídám: 'No jo, tak já je nedržím za ručičku, já s nimi nechodím, tak já za to nemůžu, že tam šly.' 'Ale měla jste je přesvědčit.' A já jsem říkala: 'Ale já jsem nevěděla, že tam půjdou, jak já jsem to měla vědět?' Ale potom mě teda volali před komisi bolševickou a: 'Jestlipak víte, soudružko, proč jsme vás volali?' 'No protože tady soudruh Matějíček, mistr, viděl, že děvčata přišla z popelce, tak si myslím, že kvůli tomu.' 'Ale kdepak, to vůbec ne.' Tak já říkám: 'A proč teda? Já si toho nejsem vědoma, co jsem teda udělala?' 'No víte, musíte jim to vysvětlit, to náboženství, to se takhle nedá. A musíte chodit na školení.' Tak jsem musela chodit na komunistické školení, že nesmějí chodit do kostela. Takže jsem byla za to potrestaná tím, že jsem musela naslouchat komunistickému vzdělání."

  • "To jsme trochu strach měli. Když se ta vojska míjela, tak po jedn‎é hlavní silnici odcházeli Němci a po druhé přicházeli Rusové a oni na sebe z dálky stříleli. My jsme byli schovaní ve mlýně ve Skryjích tehdy, dneska už ten mlýn neexistuje, je tam ta přehrada dukovanská, ta dalešická přehrada. Tak tam jsme byli schovaní, tatínek s námi nešel, říkal, že za námi přijde. A on potom, když za námi šel, tak přes ten kopec, jak na sebe stříleli Němci s Rusy, tak on v té střelbě šel. Tak museli při zemi se plazit, aby je nezasáhli. A potom už utekli do lesa, tak tam už to bylo dobré. To mu moc nescházelo, to bylo štěstí jedin‎é, že se mu nic nestalo. Tak my jsme se pak vrátili večer, tatínek za námi přišel, že už jsou pryč. Tak jenom se tam vystřídali. Ráno přišli Němci a odpoledne Rusi. To bylo jako rychlá v‎ýměna těch vojsk, nezdržovali se u nás dlouho."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Třebíč, 15.10.2021

    (audio)
    délka: 01:10:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Doufali jsme, že se to zhroutí, že už to nebude

Portrét Evy Herzánové
Portrét Evy Herzánové
zdroj: Příběhy našich sousedů

Eva Herzánová, rozená Nováčková, se narodila 12. dubna 1933. Rodiče vlastnili hospodářství ve vsi Heřmanice u Rouchovan na Třebíčsku. Tam také pamětnice chodila do obecné školy a prožila válečné roky. Vzpomíná na strach z náletů i přechod fronty v samém závěru války, kdy se v jejich domě vystřídali němečtí i sovětští vojáci. Po válce nastoupila na dívčí zemědělskou školu do Velkého Meziříčí, kde se vyučila vaření a šití. Později složila přijímací zkoušky na vyšší rolnickou školu zemědělskou v Olomouci. Z kádrových důvodů ale musela školu v roce 1952 krátce před maturitou opustit. Její rodina byla v době vrcholící kolektivizace zemědělství považována za kulaky. Namísto přikázaného místa na státním statku v odlehlých Vlčicích na Jesenicku nakonec Eva nastoupila do traktorové stanice ve Vikýřovicích na Šumpersku, později působila jako vychovatelka. Zde si mohla doplnit vzdělání – dálkově vystudovala potravinářskou školu a později pedagogický institut v Ostravě. Po svatbě se odstěhovala do Třebíče, kde nastoupila jako učitelka do zemědělské školy. Vzpomíná na dusnou atmosféru na škole během normalizace. Na přelomu 70. a 80. let byly Eviny rodné Heřmanice nuceně vysídleny a srovnány se zemí kvůli výstavbě jaderné elektrárny v Dukovanech, rodina dostala tehdy jen symbolické kompenzace za odprodaný statek a pozemky. V roce 2021 žila Eva Herzánová v Třebíči.