Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Herrmannová (* 1929  †︎ 2017)

• narozena 22. července 1929 ve Vídni

• 1938 – stěhování do Prostějova kvůli přičlenění pohraničí k Německu

• 1943 – transport do Terezína

• 1945 – odchod z Terezína pěšky do Prostějova

• 1990–1995 – ředitelkou opery Národního divadla

• zemřela 13. února 2017

Významná teatroložka a porevoluční ředitelka opery Národního divadla Eva Herrmannová prožila dramatické dospívání. Po bezproblémovém dětství prožitém v blahobytu byla během války perzekvována kvůli svému židovskému původu a ve čtrnácti letech se ocitla bez rodiny v terezínském ghettu.

Musíme hrozně rychle odsud pryč

Narodila se 22. července 1929 ve Vídni, ale vyrůstala v Opavě. Její maminka byla rakouská operní pěvkyně a tatínek Erwin Herrmann se živil jako obchodník a pocházel z Čech. U Herrmannových doma se mluvilo německy, ale Erwin se považoval za československého vlastence a dceru přihlásil do české školy. „Měla jsem takovou tetičku, která se mnou mluvila česky.“

Evin tatínek provozoval v Opavě velkoobchod s galanterním zbožím Herrmann & Vogel. „Byly to dobrý léta, obchodu se dařilo, my jsme jezdili do Alp a dole na nás vždy čekalo auto.“ Do devíti let prožívala Eva bezstarostné a krásné dětství. Problémy nastaly po podpisu mnichovské dohody, kdy byla pohraniční území včetně Opavy přičleněna k Německu. Evin otec byl totiž židovského původu, a tím pádem se rodina ocitla v bezprostředním ohrožení. „A jednoho dne přilítl táta, že musíme hrozně rychle odsud.“

Myslela jsem, že se zblázním

V roce 1938 Herrmannovi utekli z Opavy a přestěhovali se do Prostějova. Odjeli s nimi i tatínkovi rodiče. Po začátku druhé světové války však nebyli Herrmannovi v bezpečí ani ve vnitrozemí Československa. Maminka pamětnice byla sice Rakušanka, ale Eva byla od narození zapsaná v židovské matrice, v té době nikdo netušil, že za pár let to bude znamenat takové riziko.

Již od roku 1939 byla v protektorátu vyhlašována protižidovská opatření a postupně jich začalo platit několik stovek. Evy se nejvíce dotklo, když jí zakázali v roce 1940 chodit do školy. „S tou školou, na to v životě nezapomenu a ani té učitelce to nikdy nezapomenu. Jednou přišla a před celou třídou řekla, že musíme odejít, protože jsme Židovky, a nemůžeme s nima chodit do školy... Já jsem myslela, že se zblázním. Brečela jsem jak blázen, utíkala jsem domů a několikrát jsem přitom upadla.“

Po zákazu školní docházky začala Eva docházet do domácí třídy s dalšími židovskými dětmi. „Rodiče se dávali dohromady a vymýšleli nějaké možnosti, abychom se scházeli.“ Od září 1941 museli všichni Židé v protektorátu nosit židovskou hvězdu. „Když jsme začali nosit hvězdy, tak jsem slyšela, že nám i Češi říkali, ať chcípneme.“

Maminka mi důvěřovala, že se vrátím

Perzekuce židovského obyvatelstva vyvrcholila transporty do ghetta Terezín. Jako první dostali povolání do transportu prarodiče pamětnice. Odjeli do Terezína, odkud už se nikdy nevrátili. „Odjížděli někam a my jsme nevěděli kam. Oni v tu dobu už ani nevěděli, co se s nimi děje... Dodnes nevíme přesně, kde jsou pohřbeni.“

Dalo se očekávat, že další povolání dostane Eva a její otec. Evině mamince se však podařilo svého muže před transportem uchránit. „Moje máma byla ohromně chytrá ženská a dokázala toho tátu udržet od odjezdu.“ Byl sice židovského původu, ale do jisté míry ho chránilo manželství s árijkou. Čtrnáctiletou dceru už se jí však před transportem zachránit nepovedlo. „Maminka věděla, že jsem člověk, který něco vydrží. Důvěřovala mi, že se vrátím, ale u otce věděla, že je to katastrofa.“

Pro matku to muselo být hrozné

V roce 1943 dostala pamětnice povolání do Terezína. S maminkou odjely do Prahy a strávily dva dny v dobrých restauracích a cukrárnách. Poté ji maminka dovedla na nádraží Praha-Bubny, odkud Eva odjela do ghetta. „Maminka šla se mnou na nádraží, hrály jsme spolu takový, že: ,Maminko, přece nebudeš plakat...‘ O tom si dělám představu až od té doby, co jsem měla vlastní děti. Pro moji matku to muselo být hrozný.“

Eva zůstala v Terezíně až do konce války. Pobyt v ghettu byl samozřejmě velmi náročný, ale ona vzpomíná, že v takto mladém věku celou situaci nenesla tak tragicky. „Já jsem se strašně bála, že ten táta jednou přijede taky do toho Terezína.“ V ghettu pamětnice vykonávala různé práce. „Nějaký holky se nad tou prací ofrňovaly, to já jsem prostě šla a udělala jsem to. Vůbec mi to nevadilo.“

Říkalo se jen, že jdou dál

V Terezíně se Eva hodně potkávala s ostatními mladými lidmi, a dokonce spolu secvičili i operu Brundibár od Hanse Krásy. Mohla se tak i v těchto těžkých podmínkách věnovat svému milovanému zpěvu. „Přes to všechno jsme v těch volných chvílích dělali všechno možný.“

Podmínky v ghettu se ke konci války zhoršovaly a navíc musela být pamětnice svědkem toho, jak její přátelé odjíždějí transporty na východ. „Spousta šla pak dál, vždycky se říkalo jenom, že jdou dál. Ti šli do Osvětimi.“ Jí se naštěstí transport do koncentračního tábora vyhnul.

Ke konci války přiváželi Němci do Terezína obrovské množství lidí a tím se do ghetta zavlekly nemoci. „Na konec války byli narváni do Terezína zpátky lidi, který se vraceli. Do slova a do písmene leželi jeden přes druhýho.“ Eva se o nemocné starala, ale když už bylo jasné, že válka skončí, tak se rozhodla z ghetta odejít. „Já jsem říkala: ,Já jdu hned, a kdo chce, tak ať jde se mnou.‘“

Bála jsem se, co s sebou neseme

Evě a několika dalším mladým lidem se skutečně podařilo ghetto, které v tu dobu už podléhalo velkému chaosu, opustit a vydali se na dlouhou cestu pěšky domů. „Tři noci jsme někde spali. Bylo mi blbý někde zaklepat, kdyby tam třeba měli děti, nevěděli jsme, jestli si neneseme nějaký nemoci... Vždycky jsem říkala, že jdeme z Terezína a rádi bychom přespali nahoře na seně, ale do bytu že nepůjdeme.“

Takto se pamětnice po několika dnech skutečně dostala zpět do Prostějova. Když se vrátila domů, zjistila, že tatínek je v nemocnici, kde se ukrýval před transportem do ghetta. „Přišla jsem domů a nikde nikdo a sousedka mi říkala: ,Ona je paní u pána.‘ Město bylo prázdný a já jsem šla sama do nemocnice.“ Eva se procházela chodbami nemocnice, když narazila na svou maminku. „Najednou jsem slyšela jekot, a to máma mě viděla a tatínek byl hnedka zdravý.“

Chodil jako lev v kleci

Po konci války se Herrmannovi přestěhovali zpět do Opavy, kde otec znovu obnovil obchodní dům Herrmann & Vogel, tentokrát již bez svého pobočníka Otta Vogela, který během války emigroval do Jižní Ameriky.[1] „Moje maminka se po válce začala učit česky, protože lidi nechtěli slyšet němčinu.“

V Opavě absolvovala Eva gymnázium a rozhodla se pokračovat ve studiích v Praze, což těžce nesl její tatínek. „Tatínek si myslel, že po něm převezmu ten velkoobchod, ale já jsem vůbec nechtěla, to bylo hrozný.“ Pamětnice věděla, že chce hlavně něco studovat, protože jí během války velmi chyběla škola. Zároveň toužila pracovat u divadla, podobně jako její maminka. „Táta chodil jako lev v kleci... Až máma mi jednou dala nějaký peníze a řekla mi: ,Hele, seber se, jeď do Prahy, já to tady s tátou vyrovnám.‘“

Poslední Herrmannovic holka

V Praze vystudovala pamětnice hudební vědu na filozofické fakultě, kterou absolvovala v roce 1957. Hned poté začala pracovat v Divadelním ústavu a v roce 1958 dostudovala operní režii na Akademii múzických umění. Po sametové revoluci byla v dubnu 1991 Eva Herrmannová jmenována šéfkou opery Národního divadla, kde zůstala do roku 1995.

V Praze se provdala a narodila se jí dcera Saša a syn Michal. Jelikož přežila válku jako jedna z mála z rodiny, ponechala si své dívčí příjmení Herrmannová. Z toho vychází také název vzpomínek, které sepsala v knize Poslední Herrmannovic holka. Eva Herrmannová zemřela v únoru 2017.

 

[1] Zdroj: www.lazebnicka3.cz