„Taky jsem tam vyučoval PŠM, to bylo politické školení mužstva. To jsem prováděl tak, že jsem klukům čet nějaký detektivky. Oni některý spali, některý poslouchali, a když šla kontrola, tak někdo zařval a já jsem taky zařval: ‚Pozor vztyk!‘ Všichni, co spali, se probudili. Až jednou místo toho čtení jsem je vzal do kinosálu na útvaru, tam byl takový malý kinosálek, kde jsme si pouštěli Vinnetoua. Ale aby to byla větší sranda, tak nám ho ten promítač pustil pozpátku – jako že indiáni utěkali dozádu a ty zločinci napíchnutý na oštěpu z toho oštěpu vyskakovali. Prostě jsme řvali smíchy, až přišel politruk, který nás tam uviděl. Byl z toho průšvih, ale já jsem z toho vyšel velice dobře, protože on to odnes sám. On jako major – zástupce velitele pro věci politické se to jmenovalo – tohleto politické školení mužstva měl provádět sám a ne to svěřovat nějakému absolventovi a takhle si ulehčovat práci. Takže on za to dostal sprďáka a mně se v podstatě nic nestalo.“
„Abych se vrátil k tomu, že to ti lidé nedostali zadarmo. Prostě když někam přišli na ten statek, tak se udělal soupis, inventář veškerého majetku, dobytka, to všecko tam zůstalo, i třeba nábytek, bytové zařízení, a to všecko potom ti lidé ale museli splácet. No, a někteří, kterým se to hospodaření nedařilo, už na to splácení pak ani moc neměli a už to ani nespláceli, takže pro ně bylo to JZD víceméně vysvobozením. Táta do JZD nevstoupil, takže nás, jak se říká, vyvlastnili. Všecko nám sebrali, všecko odvezli, všecko hospodářské nářadí sebrali mimo asi dvou strojů – jedno byla nějaká sekačka, koňská, potahová, a ještě nějaké válce, myslím. Na to měl otec doklady, že si to sám pořídil za svoje peníze. Ale tamto jako, že to bylo po Němcích, to všecko šmahem, včetně dobytka, sebrali.“
„Pak jsem taky měl tu vlastnost, že jak to šlo, tak jsem utíkal. V sobotu, nejdřív v neděli, buď domů – já jsem byl v Terezíně, ke Štětí to byl kousek, to se dalo. No, a pak nám otrnulo, tak jsme utíkali ještě s kolegou v pátek večer a vraceli jsme se brzo ráno v pondělí. To už jsem pak utíkal za manželkou, která byla v tu dobu na praxi v Děčíně. Jeden chtivý cacný poručík mě začal shánět – kde jsem a co že nejsem. Všicki mu říkali: ‚On se vrátí v pondělí.‘ ‚Né to musí (tu být – pozn. ed.).‘ A vzal džíp a jel mě shánět do toho Děčína. Oni mi mezitím dali telefonem zprávu a já jsem byl v těch kasárnách dřív zpátky, než on přijel s tím gazíkem. Čili pan poručík z toho měl velký průšvih, že se dovolil vzít mimo obvod z Terezína eskortu, takže on z toho měl asi dvacet dní po službě. To znamená, že když mu skončila služba ve čtyři, on musel být až do večerky v kasárnách. A já jsem z toho dostal deset dní natvrdo.“
Václav Herrmann se narodil roku 1944 do zemědělské rodiny. Po konci války se Herrmannovi přestěhovali do hospodářství po odsunutých Němcích v obci Brocno na Kokořínsku. S nástupem komunistů rodina o statek v rámci kolektivizace přišla. Václav vystudoval zemědělství na vysoké škole, kam se dostal podle svých slov náhodou, jelikož okresní tajemník, který na něj měl psát posudek, byl zrovna na dovolené. Během života vystřídal řadu zaměstnání, většinou spojená se zemědělstvím. Po revoluci v roce 1989 se stal politicky aktivním a působil i jako starosta obce Žerčice. Velmi činorodý byl také mimo zaměstnání – zabýval se myslivostí, ochotnictvím, hrál v kapele, v 90. letech došel pěšky z Čech do jižní Francie. Dodnes s nadšením zahrádkaří.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
