Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Heřmanská (* 1930)

• narozena 27. března 1930 v Mělníku jako Libuše Šircová

• otec primář, matka v domácnosti

• strýc Ing. Arch. Josef Širc byl za války vězněn v Innsbrucku pro zapojení v odboji

• pamětnice zažila bombardování sovětskou armádou 9. května 1945 v Mělníku, jejich dům byl zasažen

• od dubna do listopadu 1949 byla matka, Libuše Šircová, vězněna v Praze na Pankráci za neprokázaný převoz generála Aloise Lišky přes hranice

• kvůli kádrovému posudku znemožněno studium medicíny

• v roce 1950 se přestěhovala do Prahy, kde se vyučila rentgenovou techničkou na odborné zdravotnické škole

• v roce 1957 se vdala za Miroslava Heřmanského, se kterým má dvě dcery

• manželé měli možnost emigrovat do Anglie, ale nevyužili ji

• 21. srpen 1968 prožila v nemocnici, kde ošetřovala raněné z okupace vojsk Varšavské smlouvy

• v nemocnici na Vinohradech pracovala až do roku 1995

• v roce 2022 žila v Praze na Vinohradech

Příběh Libuše Heřmanské, rodačky z Mělníka, je příběhem plným těžkostí způsobených perzekucí totality v Československu. Katolická rodina to neměla jednoduché – matku věznili komunisté, strýce nacisté a sama Libuše nemohla kvůli kádrovému posudku studovat vysněnou medicínu. Přesto se k vytoužené práci v nemocnici dostala, když později vystudovala rentgenovou techniku.

Libuše Heřmanská se narodila 27. března 1930 Libuši Šircové a lékaři Vladimíru Šircovi v Mělníku. Oba rodiče z Mělníka i pocházeli a na dlouhou dobu byla malá Libuše jedináčkem. Matka, po níž dostala své jméno, se starala o domácnost, otec Vladimír pracoval jako primář v Nemocnici milosrdných sester v Mělníku-Podolí. Kromě toho měl také vlastní soukromou ordinaci a jednou týdně chodil operovat do nemocnice na pražských Vinohradech. Libušina sestra Jarmila se narodila až v době války, v roce 1944, když už bylo Libuši čtrnáct let.

Dětství na Labi i v Sokole

Libuše Heřmanská na své dětství vzpomíná s láskou; velká zahrada za jejich domem plná stromů poskytovala skvělé prostředí na hry s kamarády. Když si nehrála tam, chodila do veslařského klubu, kde na Labi veslovala v dámské čtyřce. Otec ji ke sportu vedl a ji to velmi bavilo, kromě veslování navštěvovala kurzy závodního plavání a chodila také do Sokola. Po obecné škole začala chodit na místní reálné gymnázium, kde složila maturitu, a toužila pokračovat na medicínu.

Chodila tedy za otcem do nemocnice dívat se, co profese obnáší, a také zjistit, zda nebude při operacích omdlévat. Prostředí nemocnice ji zásadně ovlivnilo, vzpomíná na laskavost a pracovitost tamních sester. Jedna z nich, sestra Vitálie, pro ni byla obzvlášť důležitá. Vitálie byla Libušina kmotra, po níž měla tedy i kmotrovské jméno. Při pozdějším setkávání v nemocnici ji inspiroval její pohled na svět, víra a schopnost odpouštět. Když později komunistický režim řádové sestry nuceně z nemocnic odsunul, přišli se s Libuší rozloučit.

Válka v Mělníku a strýc ve vězení

Na válku, kterou pamětnice prožila ve svých devíti až patnácti letech, má několik formujících vzpomínek. S otcem doma poslouchali projevy Jana Masaryka v rámci válečného vysílání BBC, až je jednou náhodný kolemjdoucí laskavě upozornil, že to je slyšet na celou ulici a ať si raději dají pozor. Jednou za týden nosila své židovské spolužačce souhrn toho, co se učili ve škole, protože protektorát Židům vstup do škol zakazoval. Libuše Heřmanská vzpomíná, že celá rodina této její spolužačky byla za války popravena. Nepřežil nikdo.

Vliv války se propsal i do historie její rodiny – strýc Josef Širc, architekt a stavitel, byl zapojen v odboji a po odhalení nacisty byl až do konce války vězněn v Innsbrucku. Libušin otec se měl stát rovněž odbojářem, byl tzv. v čekání, ale všechno padlo po zatčení jeho bratra. On tak alespoň finančně podporoval bratrovu rodinu, která zůstala zcela bez prostředků.

Bombardování Sověty na konci války

Přestože Libuše Heřmanská popisuje dramatické vzpomínky z války, sama strach jako mladá dívka nějak nepociťovala. A to až do 9. května 1945. Na mělnickém náměstí se toho dne oslavoval konec války, když vtom najednou přiletěla sovětská letadla a začala město bombardovat. Libuši se podařilo ukrýt se do podloubí a sklepů, zážitek to byl ale tak šokující a traumatický, že si z toho podle svých slov nic nepamatuje. Když vyšla z úkrytu ven, vydala se rovnou k rodinnému domu do Benešovy ulice. „Když jsem přišla na začátek té ulice, viděla jsem, že půlka našeho domu je pryč. Padla tam bomba.“ Měla strach, že jsou všichni mrtví. „Bylo jediné štěstí, že nikdo nebyl doma, protože ten dům byl úplně zdemolovaný,“ dodává při vzpomínání na hrůzný zážitek.

Její matka se totiž stačila schovat s Libušinou roční sestrou na zahradě. V domě byla spoušť a nedalo se v něm být, Šircovi tedy půl roku bydleli v blízkém bytě po Němcích. Dokonce dostali od státu peníze na opravu, ale později byli komunisty nuceni peníze vrátit, a tak je rodina musela splácet.

To, že je bombardoval Sovětský svaz, se Libuše dozvěděla skrze otce. Ten byl sovětským generálem vyzván k přijetí vyznamenání, protože v nemocnici operoval zraněné sovětské vojáky z konce války. Generál přiznal, že bombardování má na svědomí jeho armáda. Otec vyznamenání odmítl s tím, že dělal pouze svoji práci.

Celkem bylo mezi 8. a 9. květnem bombardováno 66 měst včetně Mladé Boleslavi, Hrotovic a Roudnice nad Labem a zemřelo přitom 1300 lidí. Komunistický režim bombardování po válce přisuzoval Němcům, historické prameny, které cituje historik Michal Plavec pro web České televize, však jasně dokazují, že se jednalo o Sověty. (odkaz)

Sovětští vojáci znásilňovali v Mělníku ženy

Pamětnice vzpomíná na konec války s neklidem. Kromě šoku ze zničení domova se totiž v Mělníku potulovali sovětští vojáci. „Na Mělníku se chovali hrozně. Ženy před nimi utíkaly a zavíraly se, protože znásilňovali. V Labi lovili ryby tak, že tam házeli granáty.“ A vzápětí dodává: „Náš pohled na sovětské vojáky nebyl zrovna nejlepší. A to mně teda zůstalo.“

Zatčení matky a nejistota

Všechno se ještě zhoršilo po únoru 1948. Matka byla novým režimem uvězněna v Praze na Pankráci. Souviselo to s napjatou atmosférou po komunistickém puči, kdy byli „západní“ českoslovenští generálové v nebezpečí. V červnu 1949 byl popraven generál Heliodor Píka. Alois Liška, armádní generál, který velel v Dunkerque, a matčin známý, se rozhodl emigrovat a Libušina matka jej převezla přes hranice autem. Liškovi se emigrace podařila a zbytek života strávil v Londýně, matka byla ovšem obviněna a v dubnu 1949 zatčena a uvězněna až do listopadu téhož roku.

Jednoho dne přijelo do Benešovy ulice auto, do domu Šircových vešli dva muži a po domovní prohlídce, která zahrnovala i procházení kalendářů, matku Libuše Heřmanské odvezli. Libuši bylo řečeno, že bude pryč jen krátce, nikdo ale nedal rodině nic vědět. Až později pamětnice zjistila, že matka je uvězněna ve věznici na Pankráci v Praze a že jí nesmí psát. Musela s otcem čekat, až se jim matka sama ozve, a poté jí mohla jednou za měsíc donést balíček.

Pamětnice z těchto těžkých měsíců zmiňuje další zážitek o zneužívání moci. Když matce do vězení vezla povolený balíček, byla v místnosti, kde se čekalo, jedinou mladou dívkou. Toho si všiml zaměstnanec věznice, mladý muž, který se s ní chtěl stále vybavovat, a když balík přinesl namísto ní otec, odmítl jej převzít. „Bylo mi to nepříjemný, ale když jsem chtěla, aby máma balík dostala, tak jsem tam chodila.“

Matka byla ve vězení vystavena strašným podmínkám, spala na kožichu na zemi, hygienická situace byla hrozná. Když ji komunistický soud zprostil viny, udělal to jen pod podmínkou, že matka nesmí žádat o náhradu a nesmí nikomu říct, co se ve vězení dělo. To všechno podstoupila bez jediného důkazu o její vině. Z vězení ji dostal obhájce, kterého zaplatil otec vysokou částkou. Ten matku instruoval, co má přesně říct a jak se má obléct. V den propuštění zažívala Libuše pocity štěstí. První, co matka po návratu domů udělala, bylo, že si napustila vanu, na kterou se celou dobu těšila. Přestože bylo období tuhé totality, pamětnice vzpomíná, že matce chodili gratulovat sousedi z celé ulice.

Dveře ke studiu medicíny se zavřely

Tím však represe nekončily. Ludmilin sen studovat medicínu byl ohrožen kádrovým posudkem. Přímo na její maturitní zkoušku přišel Bedřich Šťastný, předseda okresního národního výboru KSČ, který měl v kraji pověst tyrana. Jak uvádí Jaroslav Svoboda na webu nasregion.cz: „Šťastný chtěl trestat lidi bez soudu a práva na obhajobu.“ Před nastoupenou komisí po Libuši chtěl, aby řekla, že její matka je zrádkyně. Libuše však hrdinně mlčela. Jediné gesto solidarity, které se jí v den zkoušky dospělosti dostalo, byl odchod profesora latiny, který se jí poté přišel za situaci omluvit se slovy, že už tam nedovedl vydržet takto stát.

Kádrový posudek navíc ovlivnil i spolužák, se kterým Libuše nechtěla chodit. Jako odplatu za neopětování citu si na Libuši stěžoval a pak dostal prostor zpolitizovat její odmítnutí v rámci kádrového posudku. Pamětnice popisuje, co se v posudku psalo: „Že jsem byla reakčně smýšlející pod vlivem své matky a že jsem stejná jako vedoucí Sokola, Antonín Hřebík, kterého pak odsoudili.“ A ihned dodává: „A to mi napsal právě ten můj spolužák takový posudek.“ Dveře ke studiu medicíny byly tedy zavřené.

Libuši se však po režimem zmařeném pokusu studovat medicínu naskytla možnost nastoupit na odbornou zdravotnickou školu v Praze, kam se také v roce 1950 přestěhovala. Vyučila se rentgenovou techničkou a celý život pracovala ve vinohradské nemocnici. V té stejné, kam jednou týdně jezdil operovat její otec, když byla malá. Nemocnici ovládali ve vysokých funkcích komunisté, ona sama měla však práci ráda a měla dobrého nadřízeného, který prosadil, aby jako asistentka pomáhala řádová sestra. Ta však musela být „v civilu“. Otec dostal v roce 1951 mozkovou mrtvici a na její následky velice rychle zemřel. Libuše svého milovaného otce viděla umírat a dodnes na to vzpomíná s velkým zármutkem. Matka po manželově smrti začala pracovat jako zdravotní sestra, aby uživila rodinu.

Karetní hra

Jednoho jarního dne roku 1957 se Libuše sešla s přáteli, aby se naučila hrát karetní hru bridge, a tam se také seznámila se svým budoucím manželem. Do Miroslava Heřmanského se zamilovala na první pohled. Jak sama s úsměvem popisuje: „Fakt je ten, že jsem se během dvou měsíců vdala, ale ten bridge jsem se nenaučila hrát nikdy.“ Miroslav byl vědec, pracoval ve Výzkumném ústavu farmacie a biochemie a jeho vášní byla hudba. Hrál na klavír, psal a aranžoval, a to i pro jazzového skladatele a saxofonistu Karla Krautgartnera.

Miroslav uměl dobře anglicky a v rámci své práce ve výzkumném ústavu překládal na kongresech. Angličtí kolegové mu v rámci návštěvy v Československu nabízeli práci a s tím spojenou možnost emigrace z totality. Miroslav to však odmítl, protože měl v Praze matku, která s novomanželi bydlela. Při vzpomínání na nevyužitou šanci začít nový život na Západě lze vidět, že to pamětnici mrzelo. S manželem chodili na koncerty vážné hudby do Rudolfina a užívali si uvolnění šedesátých let. Vychovali spolu dvě dcery, Barboru a Evu, a pořídili si chatu v Dubči, kam spolu jezdili.

Srpen 1968 a tíseň normalizace

Jedenadvacátého srpna 1968 měla pamětnice službu v nemocnici. Den, jenž změnil nadějný chod socialismu s lidskou tváří, který přerušila okupace vojsk Varšavské smlouvy. Libuše Heřmanská zažívala tyto hrůzné okamžiky z první ruky, služba v nemocnici fungovala nepřetržitě, neměli co jíst a sanitka neustále vozila raněné lidi. „Pamatuji si, když přivezli dva staré manžele, oba byli postřeleni do nohou.“ U rentgenu se neustále střídaly směny a i chirurgická ambulance pracovala v jednom kuse. 

Ze zpráv o Janu Palachovi byla pamětnice šokována. Vnímala jej jako hrdinu, přestože jí bylo líto jeho mladého života. Váží si toho, že sochař Olbram Zoubek Janu Palachovi udělal sochu z posmrtné masky. Následující normalizační léta popisuje jako dobu, kdy si člověk dával pozor na udavače: „Doma jste mohl říct, co si myslíte, ale když jste byl venku mezi lidma, nikdy jste nevěděl, kdo z těch lidí vás shodí.“ Při vzpomínání na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se Libuše Heřmanská s empatií a lítostí vztahuje k v současné době probíhající válce na Ukrajině způsobené útokem Ruska.

Sametová revoluce očima Libuše Heřmanské

V době natáčení v roce 2022 žila dvaadevadesátiletá Libuše Heřmanská v Praze na Vinohradech. Po všech zážitcích s totalitou nacismu i komunismu si velmi váží sametové revoluce v listopadu 1989 a ráda vzpomíná i na Václava Havla. Na závěr svého vyprávění dodává: „Lidi by si měli vážit života, dokud jsou zdraví, dokud jim nic nechybí, a nedělat si zbytečné komplikace z maličkostí.“