Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Louise Hermanová (* 1916  †︎ 2013)

• narozena 8. května 1916 ve Svitavách

• vystudovala měšťanskou školu a reálnou školu ve Svitavách

• v Praze vystudovala Montessori školu

• v době protižidovských opatření působila jako vychovatelka v rodinách

• 24. dubna 1942 byla transportována do ghetta Terezín

• v prosinci 1943 deportována do Osvětimi – Birkenau

• vězněna v tzv. rodinném táboře BIIb v Birkenau

• v Terezíně i Osvětimi pečovala o děti

• v červenci 1944 deportována do koncentračního tábora Christianstadt

• v únoru a březnu 1945 nastoupila pochod smrti na trase Christianstadt – Flossenbürg

• v březnu 1945 se dostala do Bergen-Belsenu

• 15. dubna 1945 osvobozena v Bergen-Belsenu britskou armádou

• onemocněla skvrnitým tyfem

• do Prahy se vrátila až 14. července 1945

• celá rodina během války zahynula

• v roce 1947 pomáhala v rámci JOINTu židovským uprchlíkům z Polska

• zemřela 2. února 2013

Louise Hermanová, za svobodna Freundová, se narodila 8. května 1916 ve Svitavách, které už patřily do Sudet. „Já jsem znala jako mladého i Schindlera. Byl ze střední vrstvy, čili chodil o moc lépe oblečený než jiné děti. Byl to špatný student, o dva roky starší než můj bratr, maturoval s mým bratrem na reálné škole.“

Rodina Freundů měla obchod s pánským zbožím. „Tehdy se ještě nosily cylindry, hůlčičky, manžety, manžetové knoflíčky, kravatové jehly, noční košile, psí dečky, pánské kapesníky a pánské deštníky. Výhradně pánskou módu. To by se dneska neuživili.“

Maminka zemřela v roce 1918 na španělskou chřipku. „Otec se snažil nepříjemné věci odklidit z cesty. Já si vzpomínám na velice hezké dětství, ale bez maminky. Byl personál, protože se o nás otec nemohl starat.“

Louise Hermanová navštěvovala měšťanskou školu a reálnou školu ve Svitavách, poté v Praze vystudovala Montessori školu. „To byla italská lékařka, která vypracovala speciální metodu výuky pro předškolní děti. Byla to katolička, stavěla na desateru. Její motto bylo: Hrou k práci.“ Za studií pracovala pamětnice ve školce, ale kvůli židovským zákonům nemohla dále studovat. Přesto zůstala v Praze, zatímco její rodina odešla do Boskovic. Pouze bratr zůstal v Brně. 

Posléze začala pracovat jako opatrovnice dětí u soukromých rodin a často měnila své povolání. „Lidí, kteří si mohli dovolit vychovatelku, bylo málo a mnozí z nich už chystali emigraci. Tehdy ještě moc nebylo, aby ženy pracovaly, aby měly nějaké povolání.“

My jsme nesměli nikam, s dětmi jsme chodili na židovský hřbitov

15. března 1939 přijela německá armáda do Prahy. Pamětnice ráno doprovázela svou zaměstnavatelku na hlavní (dříve Wilsonovo) nádraží. „Když jsem šla zpátky, tak kolem Reprezentačního domu jezdili na motorkách první vojáci. To bylo hrozné počasí, fujavice. Já jsem se vracela do bytu. To si pamatuji, že mně tekly slzy.“ Louise Hermanová měla zůstat v bytě, kde byl na půl roku zaplacen nájem. Odmítla jet se zaměstnavateli do Anglie.

Po zavedení protižidovských zákonů přišla omezení. „To jsem prožívala jako všichni ostatní. My jsme nesměli nikam, s dětmi jsme nesměli do parku, čili jsme chodili na židovský hřbitov ve Strašnicích. Děti si tam hrály na pískovišti, běhaly tam mezi hroby.“ Od roku 1941 měla nosit židovskou hvězdu na hrudi. „Ale já jsem ji vždycky nenosila,“ podotýká.

S českými občany má jinak špatné zkušenosti: „Naše domovnice přišla a řekla: ‚Heleďte, dejte mi vaše matrace. Vy máte žíněné a já mám jen z mořské trávy. Stejně to tu musíte nechat.‘ Takže nám pod zadkem – jinak to říct nemůžu – odnesla matrace. Mohla aspoň počkat, než jsme odešli.“

Němci rodiče sebrali a děti nechali v bytě. Muselo o ně být postaráno

Dne 24. dubna 1942 byla Louise transportována do Terezína, působila zde jako opatrovnice dětí. V té době ještě v Terezíně žili původní obyvatelé města. Po vystěhování obyvatelstva dostaly opatrovnice dům na náměstí, kde měly 16 dětí. Děti se dostaly k opatrovnicím za různých podmínek: „Maminka se zbláznila, otec musel pracovat, tak dítě bylo na nás.“ Pamětnice vzpomíná i na jiný případ: „Dvě děti tam byly sourozenci – přišli Němci, rodiče sebrali a děti nechali v bytě. Nebyly odebrány, ale muselo být o ně postaráno.“

V Terezíně neustále probíhaly transporty, jednalo se o průchozí tábor. Louise Hermanová byla v dětském domově, v jednom pokoji spalo šest lidí. „Střídali jsme se, protože jsme museli být i v noci při dětech.“ Pamětnice pečovala o předškolní děti. „Já byla jedna z mála, která měla patřičnou kvalifikaci.“ S Němci v Terezíně do styku nepřicházeli.

„Poměry byly hrozné, protože to je malinkaté městečko. To bylo období, kdy tam bylo 100 tisíc lidí. Narvaní tam leželi na zemi, to nebyly postele. Potom to bylo tak uvolněné, že i manželé spolu mohli být. Oproti tomu, co následovalo po Terezíně, byl Terezín ráj. Tam se postupně i kulturní život vytvářel, že se dalo přežít,“ líčí Louise Hermanová.

Mladí muži, kteří do Terezína přijeli prvními transporty na konci roku 1941, tvořili tzv. Aufbaukommando (AK), připravovali bývalé pevnostní město na příjezd dalších transportů. Patřil k nim i bratr pamětnice. „Vedení slibovalo, že za jejich práci budou oni a jejich rodiny chráněni před dalším transportem. Ale nedodrželi to. Všecko, co říkali, byla lež. Celou dobu.“

Bratr Louise Hermanové skončil v jednom z transportů a prý byl nakonec zastřelen v polském Lublině. Někteří se mohli z transportu dostat. „To se stalo, že někdo měl kontakty a dostal se z transportu. Vždycky muselo souhlasit číslo. Jim to bylo úplně jedno, jestli mladý, starý muž nebo žena,“ říká Louise Hermanová.

Celý den musela zaměstnávat děti. „Museli jsme si vymýšlet a nesměli jsme s nimi ven. Já s tím velice dobře žiji, že jsme těm dětem něco dali a tu hrůzu tolik nevnímaly, že byly zaměstnané, že jsme jim věnovali 24 hodin. To je pro mě dobrý pocit, i když z mých dětí ani jedno nepřežilo.“ Po válce již s dětmi pracovat nechtěla.

Pamětnice vzpomíná na Karla Ančerla: „Když se Terezín připravoval na návštěvu, tak on hrál na klavír v kavárně.“

Oni asi mysleli, že jsem mrtvá

Louise vzpomíná i na těžký okamžik, kdy se dozvěděla o tom, že její nemocný otec skončil v transportu na východ. „Tak jsem se vrátila a strašně brečela.“ Lehla si na beton, hlavu položila na batoh, přetáhla se kabátem a brečela. „Pro mě spadl svět. Neměla jsem matku, tak otec byl pro mě úplně všechno. Byl úžasný vztah mezi námi.“

„Najednou jsem slyšela strašný kravál a rámus, pak nastalo hrobové ticho. Vylezla jsem zpod kabátu a měla jsem na něm položený proužek papíru. Tam bylo moje jméno a další číslo.“ V místnosti zůstala pouze ona a další čtyři ženy. „Takže celý můj transport, až na tyto čtyři ženy, byl pryč. To jsem se dozvěděla po válce – komplet tento transport šel do Osvětimi a do plynu. Oni asi mysleli, že jsem mrtvá, protože jsem absolutně nereagovala. Tam byla jenom koule přikrytá kabátem,“ vzpomíná Louise Hermanová.

Pud sebezáchovy je obrovský

Pamětnice patřila mezi terezínské vězně, které v prosinci roku 1943 zařadili do transportu do Birkenau. Málokdo tušil, co lidi namačkané v dobytčích vagonech v cíli cesty čeká: „To, co přišlo, to si nikdo se zdravým rozumem nedovede představit.“

Birkenau (Březinka) byl součástí osvětimské továrny na smrt: „Ráno, ve dvě ve tři hodiny, osvětlené všecko. Psi, řvaní. Vždycky to samé: ‚Napravo, nalevo‘ a tak dále. Z Osvětimi se nikdo nedostal.“ Podobně jako lidé z podobného transportu v září toho roku ovšem vězni neprošli selekcí a skončili v bloku BIIb, kde nacisté zřídili tzv. Terezínský rodinný tábor. 

Spolu s kamarádem Michalem a Ruth Bondy byla Louise Hermanová v bloku 31. Opatrovníci bydleli s dětmi, rozdělenými po skupinkách podle věku. Každý opatrovník měl jednu skupinku dětí. Po sametové revoluci se pamětnice s kamarádem Michalem znovu setkala: „Pokaždé přijel ke mně a já jsem mu jednou řekla: ‚Hele, já na to nemůžu zapomenout, jak tenkrát ráno, než začala práce po snídani...‘ – On vyšel ven před bránu a přišel zpátky. To bylo zjara, byla zima. Třásl se, přišel dovnitř, mnul si ruce a řekl: ‚Máme to dobrý, přišel další transport.‘ Tím chtěl říct, že ještě máme šanci tři dny, než ‚zpracují‘ tento transport. Když jsem mu to připomněla, tak on úplně ztuhnul, zkameněl a řekl: ‚Ty, Lízo, to jsem opravdu řekl?‘ Pud sebezáchovy je neskutečně silný, že tak strašně klesne… že máme ještě šanci den dva přežít – přišli noví lidé. Když si to uvědomujete, to říká všechno. On nemohl pochopit. Přišel celý šťastný nám sdělit tu radostnou zprávu, že máme ještě možná šanci den dva.“

I v rodinném táboře se Louise věnovala dětem „Byli jsme nacpaní do jednoho bloku s dětmi různého věku a nemohli jsme vůbec ven,“ vzpomíná. Když Němci zapískali na apel, stáli vězni v pětistupu před blokem. „Každý den, někdy i víckrát, když se jim zachtělo nás buzerovat, zapískali, zahoukaly sirény a museli jsme nastoupit do pětistupu před blokem.“ Apely probíhaly na pražícím slunci, stejně tak v mrazu. Lágr ohraničovaly dráty nabité elektřinou.

Fredy Hirsch a dětský blok

Louise Hermanová vzpomíná také na Fredyho Hirsche, který se o mládež staral v Terezíně i v Osvětimi: „Jemu vděčím za to, že jsem přežila. My jsme se znali už z Prahy, on emigroval z Cách v domnění, že Československo nebude napadeno. Všecko organizoval. On byl Němec a uměl s Němci jednat a oni ho akceptovali. Bohužel nepřežil. On lidem slíbil, že zůstane při nich. Měl obrovskou autoritu a důvěru. Podařilo se mu zřídit tzv. dětský blok.“ 

Fredy Hirsch pomáhal dětem: „Ty děti nemusely stát venku na apel a mohli jsme je seřadit uvnitř bloku. Předtím, než se zbudovaly palandy, byl takový prostor šest krát pět metrů. To jsme je mohli seřadit, až když počítal na vedlejším bloku. Někdy nás nechali stát i dvě hodiny. My jako opatrovnice jsme také nemusely stát venku, jsme tam seřadily ty děti a jenom se postavily, až esesák vešel do bloku. Byla to obrovská výhoda pro děti i pro nás,“ vzpomíná pamětnice.

V rodinném táboře na dohled od plynových komor se podařilo v jednom z bloků vytvořit jakýsi dětský útulek: „Děti nemusely být s dospělými a starými lidmi. Tam nebyl prostor, tam každý seděl jako v kukani na palandě. Tam nic nebylo. Tam bylo malinkaté místo vpředu, kde se vydávala polévka a kde se lidé seřadili. Vzadu byl sud a kbelík, kam se vylévaly výkaly. Tam nebyl stůl, nebyla židle, nebylo nic. Každý ležel na palandě, nebo seděl. On vymohl jeden blok, kde byly děti od rána do večera. Pak si maminky děti zase vzaly.“

Zatímco v Terezíně se do jisté míry dařilo provozovat kulturní život, v Birkenau již pro takové aktivity prostor nebyl: „V Terezíně se konaly recitační večírky, klavírní koncerty a všechno možné. Ale v Osvětimi? Kde? Tam už byli lidé tak zdeptaní, i profesoři, i ti hudebníci. V Terezíně byla určitá úroveň.“ 

Vítězslav Lederer

Louise Hermanová se ještě v Terezíně potkala s Vítězslavem Ledererem, kterému se později podařil útěk z Osvětimi. Byl Blockältester na mužském dvoře. „Utekl za takových okolností, které byly o moc nebezpečnější, ale o moc chytřejší [než v případě Rudolfa Vrby]. To byl zajímavý člověk, byl z povolání důstojník a v Terezíně byl jediný muž v našem domově.“ Bydlel tehdy v malém domku ve dvoře chlapecké školy L 318. Byl přidělen k domovu jako údržbář. „Taky nesmíte zapomenout, že v Terezíně všichni všechno uměli. Kdo neviděl ani šroubovák, byl elektrikář. Můj manžel byl lékař a nahlásil, že byl automechanik.“

Jednou, ještě v Terezíně, přišel Vítězslav Lederer za Louise Hermanovou do domova a chtěl jí něco ukázat: „On mě popostrčil, zezadu mě obešel a proti dveřím byla vojenská skříň. On skříň otevřel a já byla úplně na mrtvici. Tam byla kompletní četnická uniforma a nahoře, kde byly klobouky, byla rádia – a my jsme léta předtím museli odevzdat rádia. Teď já byla vedoucí.“

Vítězslav Lederer občas odjížděl v četnickém převlečení za svou snoubenkou do Plzně. Domluvil se s českými četníky, ti mu přinesli uniformu. Při výměně stráží odcházel pryč a poté se opět vracel. „Já nemohla dýchat. Od té doby jsem byla úplně bez sebe. Už jsem ani nechtěla vědět, kdy tam je a kdy tam není. Šel se mnou se stejným transportem do Osvětimi,“ líčí pamětnice.

Zjara roku 1944 se Lederer objevil na dětském bloku u Louise Hermanové, od společných chvil v Terezíně se neviděli. Až teď. „Někdo mi řekl, že je Blockältester na osmičce. On nemusel nic dělat, ale musel se starat, aby blok byl čistý. Každý den ráno, když přišli počítat na apel, tak Blockältester hlásil, kolik je lidí, kdo umřel, kdo je nemocný, kdo leží. A byl při výdeji jídla. To byla jeho práce.“

Vítězslav Lederer přišel jednoho dne za Louise Hermanovou a ptal se. „Jak se máš?“ „No, jak se mám... Ty se máš dobře?“ „Tak ahoj, já jsem tě chtěl jenom vidět.“ Louise vzpomíná: „On se nějak mlčky přišel se mnou rozloučit. Nemohl to říct, ale tři měsíce jsme se neviděli a najednou za mnou přišel. My jsme měli dobrý pracovní vztah, byl strašně ochotný a vše dělal hned.“

Stáli jsme a drželi palce

Louise Hermanová dále líčí: „Jednou v noci šílené pískání, sirény, světla a reflektory. Celý tábor osvětlený. Apel se pískal, to jsme věděli, tak jsme museli do pětistupu před blok. My jsme stáli a stáli a stáli, a nikdo nás nepřišel počítat. Tichou poštou se od vedlejšího bloku doneslo, že někdo utekl, a my když jsme se tohle dozvěděli, tak jsme stáli a drželi palce, aby se to povedlo, aby ho nechytli. Zastřelili by ho, možná by ho ještě týrali.“

Následující den nedostali nic k jídlu. „Za trest, že někdo utekl. Pak je taková solidarita, my jsme to přežili dobře a s radostí. Jenom jsme doufali, aby je nechytli.“

Poté se dozvěděli, že utekl Vítězslav Lederer a příslušník SS Viktor Pestek. „Oni je nechytli. Asi tři dny byly celé noci reflektory, pročesali celé okolí, ale nenašli je.“ Viktor Pestek se do tábora vrátil za svou židovskou milenkou s cílem vysvobodit i ji. Byl chycen a zastřelen. Vítězslavu Ledererovi se útěk podařil.

„A napsal to do zahraničí. Nic se nedělo. Nikdo tomu nevěřil. On dokonce nakreslil plánky. V esesácké uniformě prošli dveřmi – ten esesák mu obstaral uniformu, čili stráž si jich vůbec nevšimla. Dva esesáci prošli bránou, zasalutovali a šli.“

Děti na mě řvaly, ale já jsem k nim vůbec nemohla

Děti, které opatrovala Louise Hermanová v Terezíně, přišly všechny společně jedním transportem. „Když přišel nový transport, tak jsme vždycky koukali, kdo přišel. Jestli přišli nějací známí nebo příbuzní. A když mě děti viděly, tak na mě řvaly, ale já jsem k nim vůbec nemohla. Šly rovnou do plynu. Všechny. Zůstala jedna jediná holčička Helenka, tu nechali v Terezíně.“

Na otázku, jaké měli v Osvětimi jídlo a pití, Louise odpovídá: „Ráno jsme dostali černou vodu z nějaké trávy, říkali, že to byl čaj. Úplně černý a horký. V poledne tzv. tuřínovou polévku. Jídlonosiči s tím neradi zamíchali – když ta voda byla rozdaná, tak to husté zůstalo jim.“ Jednou za tři dny dostávali cihlu chleba, který dělili na čtyři díly, a jedna čtvrtka chleba byla na tři dny. Jednou za týden dostali dva dekagramy margarínu a půl lžičky marmelády.

„Ta chyba není v člověku. Ten pud sebezáchovy je obrovský, je ochoten vzít vše na sebe a přesto se snaží přežít,“ dodává pamětnice. Na otázku, jak se to mohlo stát, odpovídá: „To se stane dneska taky. V jiné formě. Tehdy to byl celý národ. Ta nenávist je dodneška.“

Žena tloukla ženu

Louise Hermanová patřila k menšině vězňů z tzv. prosincového transportu, kteří neskončili v plynové komoře (na rozdíl od zářiového transportu, kde byli všichni vězni kromě nemocných a jejich opatrovníků popraveni v noci z 8. na 9. března 1944). Po šesti měsících „zvláštního zacházení“ přišla v červnu roku 1944 selekce a část vězňů byla deportována na práci do jiných lágrů. 

Pamětnici z Osvětimi začátkem července 1944 deportovali do Christianstadtu: „Byl vypraven veliký vlak a nevěděli jsme, kam jedeme. Byli jsme šťastní, že jedeme z Osvětimi. Snad se vzdálíme někam, kde nebudou plynové komory. Když jsme přišli, tak jsme o nich nevěděli, pak už jsme o nich věděli. To byla otázka minuty, hodiny, dne, jestli půjdeme, nebo nepůjdeme do toho plynu.“ Dle výzvy odjeli z Osvětimi na práci do Christianstadtu muži i ženy do 40 let. Ženy musely nechat v Osvětimi své děti, věděly, že tam děti zemřou: „Prý až se vrátíme z práce, tak děti najdeme. Tomu už ovšem nikdo nevěřil. V mém transportu byly dvě ženy, které tam dítě nechaly.“

Cestou z Osvětimi někdo zahlédl škvírou vodu. „Říkal: ‚To by mohl být Hamburk. Tady je strašně moc vody.‘“ Dlouho stáli, než se opět rozjeli. „Zůstali jsme v lese na slepých kolejích. Když jsme vystupovali z vlaku, tak jsme zjistili, že kde jsme stáli, odpojili vagony a půlka našich děvčat není.“ Tato půlka odjela do Hamburku a Neugrabenu a obě skupiny se setkaly v Bergen-Belsenu. První půlka byla ušetřena pochodu smrti. Děvčata s Louise Hermanovou odjela do Christianstadtu.

V Christianstadtu bylo několik domů s palandami a chodilo se na práce. „Některá děvčata dělala v lese, některá na stavbě, některá v muničce. Já jsem pracovala v muničce.“ Každý den ráno odcházely skupiny žen za doprovodu esesaček. „Na tři směny se pracovalo. Lesem jsme šli, sněhem. Hrozné,“ líčí pamětnice.

„Muže jsem neviděla, že by se uhodili. Ani v Osvětimi. Ale v Christianstadtu žena bila ženu. Na to dodnes těžko vzpomínám. To bylo to poslední...“ V Německu byl nedostatek mužských pracovních sil. „Jestliže šla žena dělat tuto práci, tak to vlastně říká všecko. Byly Pánbůh, mohly dělat, co chtěly.“ Ženy esesačky bily vězeňkyně, které jim byly vydány napospas.

Ten žár nikdy nezapomenu

„Pak nás hnali přes celé Německo podél našich hranic přes Mariánské Lázně. Měly jsme holandské pantofle, ve kterých jsme neuměly chodit. Byl to únor – březen, bez jídla, bez pití.“ Louise Hermanová prodělala pochod smrti z Christianstadtu do Flossenbürgu, kde setrvali týden. „To jsem se dozvěděla asi před třemi lety. Já jsem byla přesvědčená, že jsme tam byli tři dny,“ vzpomíná.

Dne 13. února roku 1945 se transport nacházel pouhých osm kilometrů od bombardovaných Drážďan: „Ten žár nikdy nezapomenu, ten šel až tam. To rudé nebe, to bylo hrozné.“

Děvčata, která se z osvětimské skupiny oddělila a skončila v Hamburku a Neugrabenu, zažila lepší poměry. Děvčata, která odešla do Christianstadtu a prodělala pochod smrti, na tom byla o poznání hůře: „Každý krok byl hlídaný. V Hamburku dělaly odklízecí práce, ušetřily si pochod smrti, což bylo dost podstatné. My jsme přišly v podstatně horším psychickém a fyzickém stavu do Bergen-Belsenu. My už jsme nevnímaly, my jsme šly jak stroj a kdo padl, tak ho esesák puškou hodil do příkopu a šlo se dále. Já dodnes vidím kamarádku, jak její sestřička, které bylo čtrnáct, hubená, vyčouhlá holka, najednou řekla: ‚Já už nemůžu, já už nechci.‘ Ona ji chytila za límec a vrazila jí facku. ‚A půjdeš, ty blbče!‘ Zachránila ji tím. To jsme věděly, že je to poslední tažení.“

Němci už také věděli, že se blíží konec války. Ženy byly s dětmi samy doma a krátily se jim vzhledem k válečné situaci příděly: „I ony pochopily, že válku nevyhráli, ale prohráli. Takže měly na nás velký vztek. Teď mnozí ani nevěděli, že jsme byli Židé a nejsme trestanci. My jsme byli v trestaneckých šatech,“ vzpomíná pamětnice.

V Bergen-Belsenu byly hordy mrtvol

Po pochodu smrti se ocitla v Bergen-Belsenu. „To už nic moc nevím. To jsme přišly po pochodu smrti, to už jsme ani nevěděly, že chodíme. To si představte, že nás 800 kilometrů táhli a kolikrát nás nenechali ani přenocovat, už jsme šly jako automat. Sem tam jsme dostaly tu černou vodu nebo polévku.“

„V Bergen-Belsenu ležely mrtvoly na zemi, umírající se tam plazili a nikdo už na tu latrínu ani nedošel, tam už byly výkaly ve všech možných barvách, protože tam byl tyfus. Tam už se mě nemůžete na nic ptát, protože tam už nic nebylo. Tábor byl v takovém stavu... Proto tam všechny nahnali ze všech stran, aby ti, co nějak přežili, tam ještě pochcípali. Tam už nebyl vůbec žádný režim, tam byl chaos,“ líčí Louise Hermanová.

V Bergen-Belsenu se dočkala osvobození britskou armádou. „Němci se báli vzpoury, tak pískali na apel a my jsme jak blbí stáli čtyři hodiny na pražícím slunci a čekali, až nás přijdou spočítat. Nikdo nepřišel. Najednou nad námi letadlo a moje kamarádka řekla: ‚To byli Angličané.‘ Povídám: ‚Prosím tě, ty ses zbláznila?‘ Letadlo kroužilo nad táborem a vrátilo se.“ Skutečně šlo o britský letoun.

„Němci už tam nebyli, Angličané přišli, stáli před bránou a báli se vkročit. Tak jsme ještě jeden a půl dne chcípali a plazili se... Tam byly hordy mrtvol na sobě poskládaných do kopčí, další se tam plazili po zemi a chcípali. Angličané přišli po půldruhém dni s rouškou na puse a s obleky a začali vězně opečovávat.“

Po osvobození anglickou armádou se Němci rozutekli, zůstal akorát velitel tábora. „My jsme se domnívali, že myslel na nějaké lepší zacházení, když bude předávat tábor Angličanům,“ dodává pamětnice.

Po osvobození Bergen-Belsenu se belgičtí a francouzští lékaři starali o nakažené tyfem. „Erik mně říkal: ‚Ty nemůžeš nikam, ty nestojíš na nohou.‘ Já chtěla domů.“ Švédská vláda nabídla nemocným ozdravný pobyt v Malmö, ale Louise Hermanová jej odmítla.

Bez ubytování, bez jídla, bez oblečení

Po příjezdu do Prahy na hlavní (dříve Wilsonovo) nádraží si Louise Hermanovou vzal pod ochranu Červený kříž. „Ten náš vlak byl nahlášený a stály tam červenokřížské sestry. Sestra mi to popadla a říká: ‚Kam vás máme odvézt?‘ Já jsem si uvědomila, že vlastně nemám kam.“ Dostala ubytování na Vinohradech, ve škole Charlotty Masarykové. Jednalo se o přechodný záchytný tábor a Louise Hermanová se opět dostala na palandu, kterou tak důvěrně znala z koncentračních táborů. „Já neměla nikoho, neměla jsem co jíst, neměla jsem co na sebe.“ V Praze jí pomohla kamarádka, která také bydlela na Vinohradech.

„Když jsem přišla 14. července, tak poválečná euforie opadla, byl hluboký mír. Lidé z koncentračních táborů prý tehdy jezdili zadarmo tramvají, průvodčí byli ochotní a každý dával. Když jsme se my vrátili, tak už zájem pominul. Já neměla kde bydlet, já neměla co na sebe, já neměla nic.“

Z příbuzenstva se jí vrátil pouze bratranec z východní fronty, měl těžký průstřel břicha a zanedlouho zemřel. Louise Hermanová začala v roce 1946 pracovat na židovské obci.

Madam, jestli jste to nepochopila, tak to byla nabídka k sňatku

V roce 1947 nastaly protižidovské pogromy v Polsku, Židé utíkali do Palestiny a vedení židovské obce chtělo Louise Hermanovou pro práci v organizaci JOINT na pomoc polským Židům na hranicích Československa s Polskem. „On říkal, abych měla pochopení pro mladé lidi, kteří přežili a sešli se. Že nemůže od sebe trhat manželství těsně po válce, že ta nutnost tady je a že kdo nebude chtít, tak bude dělat na Náchodsko turnusy po 14 dnech.“ Louise Hermanová tedy odjela na Náchodsko.

Po půl roce pamětnice onemocněla, měla bolesti v zádech. Nikdo se jí v nemocnici dostatečně nevěnoval, a tak byla odvezena do tábora JOINT. „Nikdo tam nebyl, akorát kuchyň a doktorka. Najednou ráno – já nevěděla, kdo tam je –, se hlásila, já jsem otevřela, ve dveřích stála ona a vedle ní obrovský mužský v americké uniformě. Tak jsem se poznala s mým pozdějším manželem.“

Pomoc polským Židům znamenala oficiální umožnění emigrace přes území Československa. Stalo se tak s požehnáním ministra zahraničí Jana Masaryka. „Byl to jen záchytný tábor, aby se lidé mohli vyspat, odpočinout si a umýt se. Průchozí tábor pro lidi, kteří chtěli do Palestiny,“ líčí pamětnice.

Doktor Herman požádal Louise o ruku v momentě, kdy se rozhodovala, zda vstoupí do JOINT. „On měl nějak rozbité přední sedadlo, tak já jsem seděla vzadu. Ten dotazník jsem mu dala, chtěla jsem se s ním poradit, jestli to mám vzít, nebo ne, jestli mám podepsat smlouvu a zavázat se na pět let. On mi to strašně hezky složil a strčil mi to dozadu zpátky. Jednou rukou držel volant a druhou rukou mi to strkal nazpět a říkal: ‚Hele, řekni jí, že já tu sociální pracovnici potřebuji daleko víc než ona [doktorka z JOINTu].‘ Já jsem to nepochopila, to se musím přiznat. Tak potom řekl: ‚Madam, jestli jste to nepochopila, tak to byla nabídka k sňatku.‘“ V Praze dala Louise Hermanová výpověď a vdala se. Její manžel, doktor Herman, za války přišel o manželku s dítětem – jeho žena i dvouletá holčička skončily v plynové komoře v Osvětimi.

Pamětnice měla problémy s vydáním občanského průkazu. Za německé okupace byla synagoga ve Svitavách zapálena, veškerá matriční evidence byla zničena a Louise Hermanová neměla rodný list, na který by jí mohl být vystaven občanský průkaz. Rodina, u které byly doklady uloženy, byla zatčena, byl jim zkonfiskován byt a tím pádem i veškeré doklady.

Louise Hermanová jezdila přednášet na německé školy a gymnázia o svém válečném osudu. „Dvě děvčátka mi nesla obrovskou kytici. Ony se upravily, měly připravenou řeč, chtěly něco říct a rozbrečely se.“ Při této návštěvě gymnázia v Bonnu vyprávěla i o ztrátě svého rodného listu. Na základě jejího vyprávění se tehdy studenti rozhodli napsat spolkovému prezidentovi a přes německé ministerstvo zahraničí a svitavskou matriku dostala pamětnice rodný list a následně i občanský průkaz.