Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Herget (* 1923  †︎ 2020)

• narozen 21. října 1923 v Plzni

• obchodní škola

• v letech 1943–1945 nuceně nasazený v Německu, v Schleissheimu u Mnichova ve skladech protiletadlové obrany

• tzv. Flakaři - pravidelná setkávání

• 1945–1947 - vojenská služba

• práce v Západočeském konzumním družstvu Plzeň, později Jednota - až do důchodu

• zemřel 7. srpna 2020

Dětství

František Herget se narodil 23. října 1923 v Plzni. Jeho otec byl železničář, pracoval jako průvodčí a rodina bydlela v Plzni, v Koterovské ulici, poblíž nádraží. „Takže jsem jako dítě měl takovou touhu s tou dráhou se seznámit blíž a cestovat. Ale že budu cestovat do toho Německa, to mne překvapilo.“

Po dokončení měšťanky vystudoval obchodní školu v Plzni.

Nucené nasazení

Pan Herget odjížděl do Německa na nucené pracovní nasazení 18. ledna 1943. Transport nastupoval na plzeňském nádraží, kde je nyní umístěna pamětní deska nuceně nasazeným. Jejich cesta vedla do Mnichova. Tam je zavedli do velké haly v pivovaru, kde bylo mnoho nuceně nasazených. Tam přišli zástupci jednotlivých továren a vybírali si tam pracovníky. Měli zájem hlavně o vyučené lidi, řemeslníky. Pan Herget měl ale vystudovanou obchodní školu a pracoval jako účetní. Byl tedy ve skupince lidí, kteří tam zbyli nakonec. A které si vybírali podle toho, kdo se přiznal, co umí.

„Byli jsme tam jak na trhu. A co jsme zbyli tam poslední skupina, no skupina, ještě nás tam bylo kolem stovky. Ale byli tam od armády, od wehrmachtu, který měly v Mnichově svý sklady, tak tam potřebovaly taky nějaké dělníky. To jsme ale nevěděli, co nás čeká. A když nás tam začali vyvolávat postupně, tak nás tu skupinu naložili do autobusu a odvezli. Jsme jeli, nevěděli jsme, kam jedeme, co tam budeme dělat. Navzájem jsme se neznali. Bylo to tenkrát pro takovýho kluka, kterej neměl ještě žádný velký zkušenosti, dost tvrdý.“ Místo, kam jeli a kde měli pracovat, byl sklad potřeb protiletadlového dělostřelectva v městečku Schleissheim u Mnichova. Lidé se nejprve neznali, ale postupně se seznámili a utvořila se z nich dobrá parta, která se scházela i v dalších letech po válce, až do současnosti. „Můžu říct, že jsem měl zkrátka štěstí, že jsem se dostal do takový party.“ O nuceném nasazení této party, která si říkala Flakaři, protože sloužili u flaku (die Flak – protiletadlové dělo, pozn. kor.) – ve skladech protiletecké obrany, existuje jedinečný dokument – deník Bohumila Špirka. Tento deník napsal Bohumil Špirek, kamarád pana Hergeta, a před svou smrtí ho dal panu Hergetovi, který z něj často cituje a jeho kopii poskytl pro Sbírku Paměti národa. Deník napsal pan Špirek těsně po válce podle dopisů, které psal z Mnichova domů.

Ubytování

Výhoda byla, že tam byli nasazeni jen Češi, takže se mohli snadno seznamovat a lépe si rozuměli, nedocházelo ke konfliktům s jinými národnostmi. Teprve později přibyli i někteří lidé jiných národností, ale Češi byli stále ve většině.

Byli umístěni ve vojenském areálu u městečka Schleissheim. V areálu byly sklady protiletadlové obrany, kde nuceně nasazení pracovali, vedle nich byly bunkry, kde byli ubytováni. Vedle byl objekt Arbeitsdienst a objekty SS, včetně přeškolovacího střediska pro zraněné esesmany.

Nejprve byli Češi ubytováni ve velkém bunkru, kam se vešlo asi 60 lidí. Jednalo se o bunkr, ve kterém byly normálně sklady protiletadlové obrany, jen tento byl zrovna volný. Ubytování to bylo dost krušné. Byl leden, zima, a v celém bunkru byla jen jedna kamínka, takže lidé užili dost zimy. Spali na kavalcích, které byly vždy tři nad sebou.

Dobrá parta - Flakaři

Pan Herget vidí hlavní výhodu jejich nuceného nasazení oproti lidem, kteří byli jinde, v tom, že se tam utvořila dobrá parta, která také jeho iniciativou udržovala kontakt i po válce. Dobrý kolektiv dělal nucené nasazení mnohem snesitelnější, než je měli lidé, kteří byli sami. Například kamarád pana Hergeta, který byl nuceně nasazen ve Stuttgartu, pracoval na nádraží, měl ošklivou práci – vymetal popel z lokomotiv, a navíc bydlel sám v podnájmu a neměl tam žádné kamarády. Proti němu měl pan Herget velké štěstí.

Ve Schleissheimu bylo nuceně nasazeno asi 150 Čechů, z toho bylo 35 dívek. A 19 z nich se později provdalo za chlapce, které poznaly ve Schleissheimu.

Ke konci války se parta rozprchla domů, do nejrůznějších koutů republiky. Pan Herget měl nejprve kontakty jen na dva lidi ze Schleissheimu. Ale brzy po válce nastoupil na vojnu a tam ve volném čase získával kontakty na další kamarády z nuceného nasazení. „Když jsem byl na vojně, tak do hospody jsem nechodil, tak jsem alespoň korespondoval.“ Nakonec se mu podařilo spojit se všemi a v roce 1947 spolu s dalšími kamarády zorganizoval první sjezd tzv. Flakařů. Potom se pravidelně scházeli – nejprve po pěti letech, potom po třech, poslední dobou již každý rok. Bohužel, lidé postupně umírají, z původních 150 Flakařů žije nyní již jen 20 lidí a na sraz dorazili jen tři. Vzájemné styky udržovaly i jejich rodiny.

Práce a vztahy s vedoucími Němci

Jejich působištěm byl vojenský sklad potřeb protiletadlové obrany. Jejich úkolem bylo tedy hlavně nakládání a vykládání vagonů, které vezly vojenské potřeby na frontu. Potom se různě stěhovali a rovnali sklady.

„I pokud jde o tu práci, tak byl to sklad protileteckejch potřeb. Tak když přišly vagony a musely se vyložit, tak byla to dřina a bez ohledu na čas. Když to přišlo, tak se muselo dělat. Ale byli tam s náma i ti dědouškové Němci. Tak nějak jsme to brali, že i byla možnost tam dělat různý sabotáže. (...) Třeba když se tam odsud posílaly vagony, tak některý šly pro vojsko v Africe a některý zase na Sibiř. Tak my jsme ty vagony naložili, a když se to jako značilo, tak se ty vagony poslaly obráceně. Takže do Afriky dostali (věci) zakonzervovaný proti mrazu, namaštěný proto. A tam přišly zase potřeby (do pouště), i když to všechno nebyly přímo zbraně, ale potřeby pro to protiletadlový vojsko. Takže se tam nechaly dělat i takovýhle různý věci.“ Sabotáže se ale dělaly jen v menší míře, protože jinak by za to byl učiněn odpovědným jejich velitel a mohli by dostat horšího, se kterým by již tak dobře nevycházeli.

S vedoucími Němci měli Flakaři poměrně dobré vztahy. „To byli ti parťáci, skladníci. Jednak to byli hlavně starší lidi, protože mladí byli na vojně. A ti sami měli třeba děti ve věku, jako jsme byli my. Takže pro nás to byla výhoda, že jsme tam s nima měli možnost… neříkám skamarádit. Ale ono taky v tom Mnichově to nebyli takoví divočáci, jako byli Prušáci. Ti byli takoví mírnější. Pro nás to bylo plus, poznat už jenom, jaký mají vztah tito od protiletadlového vojska třeba k esesákům. Vedle nás tam mělo objekt vojsko SS a tihleti od nich měli dost odstup. Během toho, co jsme tam byli, jsme tam zažili několik takových událostí, kde jsme poznali, že vlastně mezi těma Němcema jsou vztahy taky takový, že my jsme na tom měli možnost vydělat. Že jsme byli v lepší společnosti, než kdybychom se dostali k těm esesákům.“

Mezi Němci byla řada dobrých lidí, se kterými měli Češi po počátečním vzájemném oťukání přátelské vztahy a kteří jim často pomohli, třeba i varováním, na koho si mají dát pozor. Později Flakaři dokonce zjistili, že někteří z důstojníků patřili k protihitlerovské opozici a po neúspěšném atentátu na Hitlera v roce 1944 jich byla řada zatčena. Potom se i nuceně nasazení snažili nedělat veliteli zbytečné problémy. Bohužel, řada dobrých důstojníků byla pak nahrazena skutečnými hitlerovci.

Vztahy mezi wehrmachtem a SS

Nuceně nasazení se o špatných vztazích mezi příslušníky wehrmachtu a SS nejlépe přesvědčili při příhodě s vítáním sestřelených Američanů. „To jsme opravdu poznali, že nebyl Němec jako Němec. (...) My jsme to nejlepší poznali po jednom náletu, kdy tam sestřelili přímo nad náma nějaký letadlo, a ti Amerikáni, co vyskočili z toho letadla, tak přistávali s padákama tam kousek od nás. A naši chlapci byli divoký, tak je šli vítat. A ti esesáci, co byli vedle, tak potom přišli k nám a sebrali je. Naložili skupinu těch patnáct šestnáct lidí, který si odvezli autobusem pryč. A to jsme poznali, jakou máme kliku, že ten vedoucí toho našeho podniku, ač Němec, tak se za to vzal a vyurgoval ty chlapce od těch esesáků, že mu je předali k potrestání - tomu wehrmachtu. Tak to jsme viděli, jaký jsou vztahy mezi těma skupinama Němců.“ Provinilci byli potom potrestáni asi týdnem vězení, který si odpykali ve vězení, jež bylo v areálu pro německé vojáky jednotky protiletadlové obrany. „Ale důležitý bylo, že nezůstali u těch esesáků, protože to by bylo dopadlo všelijak.“

Podmínky v táboře

Díky dobrým vztahům s vedením tábora a tolerantnosti měli nuceně nasazení ve Schleissheimu poměrně dobré podmínky. Pan Herget zmiňuje, že mohli dokonce v jídelně poslouchat na rádiu Londýn, když měli službu němečtí důstojníci, se kterými měli dobré vztahy. Také dostávali propustky a mohli jet na výlet, čehož zvláště někteří hojně využívali. Ve fabrikách, kde byli nasazeni jiní Češi, bylo něco takového zcela nemyslitelné.

Za to se vedení dočkalo klidného běhu tábora. Nuceně nasazení si i menší kázeňské prohřešky vyřešili sami a provinilce potrestali a zpacifikovali. Takto tam byl třeba jeden zloděj, který „ukradl, na co přišel“. A ukradl také doklady nemocného člověka, který se měl vracet domů, již měl i propustku od Němců. A ukradené doklady si zloděj schoval ke strážní budce SS. Po výprasku od ostatních se ke všemu přiznal. A potom zafungovala kooperace se slušnými Němci, s jejichž pomocí se podařilo získat doklady zpět a nemocný se v pořádku dostal domů do protektorátu.

Dostávali také balíky z domova, které si vyzvedávali přímo na nádraží ve Schleissheimu. Balíky chodily dobře, nebyl s nimi problém. Rodiče odnesli balík v Plzni na nádraží a pan Herget si jej ve Schleissheimu přímo z vlaku vyzvedl. Pravidelně dostávali také dopisy z domova, což byl kromě rádia také jejich hlavní zdroj informací o dění ve světě. S cenzurou dopisů se pan Herget nesetkal.

Strava

Strava byla během dvou let, které pan Herget strávil v nuceném nasazení, různá. Dokud vařily Němky, kvalita jídla byla velmi špatná, skoro se to nedalo jíst. Přesto to pracovníci jedli, i když jim to nechutnalo, protože si uvědomovali, že jíst musí, a nechtěli zeslábnout. Jednalo se většinou o typické německé válečné jídlo – Eintopf. Později byla v kuchyni zaměstnána česká děvčata a kvalita jídla se podstatně zlepšila, někdy udělaly i guláš nebo některá česká jídla. Nejlepší stravování ale bylo, když v lágru působil kuchař - zajatý Vietnamec, zvaný Číňan. Nejprve vařil jen pro důstojníky, potom pro všechny. Kuchař si přivezl několik kufrů koření a dokázal z mála špatných surovin, které byly za války k dispozici, vytvořit chutné jídlo.

Nálety

Problém byl, že v táboře nebyly kryty pro případ náletů. Nuceně nasazení si tak ve volném čase za areálem kopali v lese jámy, které si zakryli, ale to pomáhalo jen proti střepinám, v případě přímého zásahu by to asi nebylo vůbec nic platné. „Kdo to nezažil, tak to nemůže poznat. Takhle když potom byly ty nálety i tady na Plzeň, tak některý, kdo tady bydlel někde poblíž, tak to zažil zčásti taky. Ale tam jsme nikdy nevěděli, kdy vlastně, jak to zahouká, tak co bude. A my jsme tam neměli ani kryty. To jsme si vlastně za hradbou na tom volným prostoru kopali ve volných chvílích kryty, kde jsme si tam akorát přes to dali nějaký starý trámy, hlavně proti střepinám. Když tam jsme byli vlastně uprostřed vojenských objektů, takže ten důvod k obavám tam byl. A že člověk neví, poněvadž nakonec ty kasárna, který byly takový objekt, který byl dobrým cílem, tak tam vydržely až do konce války. A části města byly zničený. Tak to člověk taky trochu nechápe, jak to vlastně bylo.“

Volný čas

Nuceně nasazení ve Schleissheimu měli většinou volné neděle, jen musela být zajištěna služba. Volný čas trávili většinou tak, že byli na cimře a poslouchali rádio - „krystalku“, také hráli různé společenské hry, hlavně žolíky, šachy. Hodně chlapců psalo domů. Výjimečně, když dostali propustku, jeli na výlet. Někteří chlapci chodili do městečka do hospody.

Ukázka z deníku Bohumila Špirka

Deník krásně popisuje každodenní život nuceně nasazených ve Schleissheimu. Uvádím ukázku, v níž autor popisuje Vánoce v roce 1944.

„19. 12. Vánoční slavnost v kantýně. Oběd: bram. salát, vepřo, svačina: bílá káva, buchta, sušenky. Večeře: salám, chleba. Jako obvykle proslov komandéra, voj. muzika, tyrolské tance, komik – voják. Nálada chabá. Němci z města po pondělním náletě nemají do smíchu. Někteří hned po obědě zmizeli domů. Kluci se zase hádají s vedením o dovolenou.

22. 12. Rudla Č. dostal 6 dnů basy v kasárnech. Za ten útěk. Bude na Vánoce sedět, smutné budou Vánoce. Stromek už máme z lesa. Ozdoby připravujeme z amer. stříbra z náletů. 25 kluků ujelo na černo a 2 jsou v base. Lágr se umenšil.

23. 12. Zprávy z domova: Plzeň zasažena. Jsem smutný.

25. 12. Z domova došly vánoční dobroty. Vánočka i s mandlemi a rozinkami. Kluci nemaj pivo. My labužníci s Frantou R. vážíme cestu do Schleissheimu a máme piva dost. Štědrý večer: na světnici jsme zbyli jen 3. Tonda je doma, Rudla v base, 3 kluci byli u holek. Hráli jsme s Frantou Cihlou (přezdívka Františka Hergeta – pozn. ed.) žolíky do půlnoci. Stromek zářil, čaj se vařil. Rudlovi jsme vezli do basy taky přilepšenou. Museli jsme to tam nechat. K němu nás nepustili. Na stromku máme 8 svíček, protože je nás 8. Prostřeno bíle, na stěně naši vlajku. I sirény 2 x zahoukaly, ale byl klid.

27. 12. Z domova zpráva o náletu na Plzeň. Naši musí pro vodu až do pivovaru. Tonda se vrátil a hned musel rozmrazovat záchody v kanceláři a čeká ho basa. Za každý den nepřítomnosti, dva dny basa. Byl na cestě 30 h.

29. 12. Opět denně alarm. Herget dostal Urlaubschein.

Silvestr 1944. Jsme 4 kluci na světnici. 3 jsou doma na dovolené a jeden šel k děvčatům. Hráli jsme žolíky, stromek svítil a čekali na půlnoc. V tomto přelomu promluvil vrah milionů Adolf Hitler. Jeho žvásty trvaly 25 minut. Věřím pevně ve vítězství pravdy nad zlem.“1

Po válce

Ke konci války se již nuceně nasazení ze Schleissheimu rozprchli. Pan Herget se vydal domů ještě s dvěma kamarády 7. dubna 1945. Většinu cesty jeli vlakem. Ale přes hranice přecházeli tajně v noci pěšky. Jinak větší problémy neměli, protože v Německu byl již po náletech docela chaos a lidé nebyli tak hlídaní. Domů do Plzně se pan Herget dostal asi třetí den.

Po válce začal pan Herget pracovat v obchodním družstvu. Ale hned v říjnu 1945 nastoupil na vojnu. Po krátkém výcviku jednotka nastoupila na hranice do Pavlova Studence u Tachova. Na druhé straně hranice byli v té době ještě Američani. Vojna trvala do roku 1947.

Potom pan Herget znovu nastoupil do Západočeského konzumního družstva, které se po roce 1948 přejmenovalo na Jednotu a dnes se jmenuje COOP. Zde pracoval ve finančním oddělení až do odchodu do důchodu. Dodnes tam působí v kontrolní komisi.

I když byl bezpartijní, působil ve Výboru lidové kontroly, což byl poradní orgán národního výboru. V Plzni výbor pracoval poměrně dobře a spolupráce s národním výborem docela fungovala.

Kromě organizování sjezdů Flakařů byl pan Herget po roce 1990 aktivní také ve Svazu nuceně nasazených.