Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. František Hercl (* 1922)

• narozen 8. listopadu 1922 v Praze na Vinohradech

• vystudoval Benešovo státní československé gymnázium v Londýnské ulici

• na podzim roku 1941 se zapojil do protinacistického odboje

• stal se členem studentské skupiny při Národním obranném svazu

• organizace infiltrována konfidentem gestapa Jaroslavem Nachtmannem

• v dubnu 1942 byla skupina pozatýkána

• ve vazbě na Pankráci, v Terezíně a Budyšíně

• v dubnu 1943 souzen německým lidovým soudem v Drážďanech

• odsouzen k pěti letům vězení

• trest si odpykával v káznici ve Straubingu

• 1945 osvobozen

• vystudoval latinu a řečtinu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity

• později vystudoval matematiku a deskriptivní geometrii

• působil jako pedagog

Václav Silbernágl, Zdeněk Kozák, Jiří Linert, Bořivoj Borecký, Jiří Londýn, Jaroslav Červenka, František Hercl, Otomar Pavliš, Vlastimil Kroupa, Zdeněk Smrčka a Jaroslav Bošek – jedenáct mladých lidí, někteří z nich studenti, jiní pracující vesměs jen velmi krátce, z nichž většina sotva dosáhla plnoletosti. Všichni jmenovaní se v prvních letech druhé světové války zapojili do protinacistického odboje. Ačkoliv jejich činnost nebyla příliš významná, byli německým lidovým soudem odsouzeni k vysokým trestům káznice a padly i dva rozsudky smrti. V rozsudku stálo, že František Hercl a další tři „keine Tätigkeit entfaltet haben“ (nerozvinuli žádnou činnost), přesto byli odsouzeni na pět let.

Praporky s hákenkrajcem jsme naházeli do řeky

František Hercl se narodil 8. listopadu 1922 v Praze. Dětství prožil na Královských Vinohradech. Dodnes vzpomíná na některé klukovské hry, oblíbená byla třeba kopaná u budovy Národního muzea - v místech, kde kudy dnes vede hlučná magistrála oddělující Muzeum od Václavského náměstí. „Navštěvoval jsem park u Muzea, kudy teď vede dálnice a je víceméně zrušený. Hráli jsme tam fotbal s hadrákem, a protože to bylo zakázáno, tak v případě, že se blížil strážník, přelezli jsme plot a schovali jsme se.“ Jeho rodiče tehdy vlastnili na Vinohradech malý obchod se smíšeným zbožím.

Z počátečních měsíců války mu utkvěl v paměti 5. duben 1939. Tehdy přijel do Prahy říšský protektor Konstantin von Neurath. Na jeho počest se pořádala oslava. „Když přijel Neurath, tak jsme povinně stáli na nábřeží a měli jsme ho vítat. Němečtí pořadatelé nám rozdali praporky s hakenkrajzem. Tak nějak se ty praporky masově naházely do řeky, po Vltavě plul takový červený ostrůvek,“ směje se František Hercl vzpomínce na drobné vyjádření nevole obyvatel okupovaného města.

František Hercl tehdy studoval na Benešově státním československém gymnáziu v Londýnské ulici, kde úspěšně maturoval v roce 1941. Na podzim téhož roku nastoupil jako úředník do firmy Walter v Praze-Jinonicích: „To jsem si sehnal sám. Maturoval jsem v květnu a do Waltrovky jsem nastoupil těsně před Vánocemi. Místa tehdy nebyla. Měsíce předtím jsem se živil kondicemi. Měl jsem větší příjem, než když jsem potom nastoupil do Waltrovky.“ Žádosti o práci měl v té době podané také na statistickém ústavu i na ministerstvu zemědělství, ale získat práci bylo tehdy pro čerstvého maturanta složité. Byl zaměstnán v mzdové účtárně. První týdny byly poněkud náročné. Měl sice výborné všeobecné gymnaziální vzdělání, ale postrádal mnohé praktické dovednosti nutné k výkonu nové práce: „Vůbec jsem neuměl psát na stroji. Měl jsem štěstí, že personálnímu šéfovi se líbilo moje maturitní vysvědčení, tak mě přijal, přestože jsem nebyl nijak vyškolený pro kancelářskou práci. Počítal jsem mzdy na kalkulačce, tenkrát to byly veliké stroje s klikou. Než jsem se to naučil, nadělal jsem taky nějaké chyby.“

Nikdo nepředpokládal, že se to protáhne do pětačtyřicátého

V té době se zapojil do protinacistického odboje: „Spolužák Zdeněk Kozák se v nuselském Sokole, jehož byl členem, seznámil s důstojníky, kteří byli členy NOS, Národního obranného sboru. Oni ho pověřili úkolem sestavit studentskou skupinu. Pro účast Zdeněk získal čtyři studenty z gymnázia a další spolužáky z kurzu, který navštěvoval po maturitě. Potom ještě nějaké přátele ze Sokola. Celkem vytvořil jedenáctičlennou skupinu. To bylo na podzim v jednačtyřicátém roce. Bylo nám tenkrát devatenáct let. Počítalo se s tím, že válka skončí brzo. V prvních letech války všeobecně vůbec nikdo nepředpokládal, že se to protáhne do pětačtyřicátého roku. Všechno se zaměřovalo na přípravu povstání a odboje. Naše skupina žádnou velkou činnost nevyvinula. Občas jsme se v menších skupinkách sešli. Jeden z kolegů, Jiří Linert, sestavil leták, kterým se obracel ke studentstvu a upozorňoval je na jejich povinnost postavit se proti okupantům.“ Několik málo vzniklých letáků, psaných na stroji, se obracelo k mládeži s výzvou k boji proti okupantům. V dubnu 1942 byla studentská skupina pověřena úkolem pozorovat vršovické kasárny a zjistit, jaký je stav posádky a výzbroje.

Bohužel dříve, než skupina mohla vyvinout jakoukoliv faktickou činnost, byla odhalena. Došlo k tomu z neopatrnosti a také pravděpodobně z nulové zkušenosti mladíků, jak se v podobných situacích chovat. „Bohužel do organizace se dostal konfident gestapa, známý Jaroslav Nachtmann, který vystupoval jako velitel Pravého břehu. Zdeněk Kozák se s ním sešel den před zatčením. Major Špor, který představoval Kozáka Nachtmannovi, řekl, že skupina má už deset členů. Zdeněk ho opravil: ‚Už je nás jedenáct!‛ Údajný velitel Pravého břehu ho přišel druhý den do školy zatknout.“ Zmíněná událost se odehrála v dubnu roku 1942.

Stáli tam dva pánové v gumácích

Po zatčení zakladatele studentské skupiny se rychle stahovala smyčka i okolo ostatních deseti mladých chlapců. Přestože zbylí členové skupiny doufali, že by snad zatčení Zdeňka Kozáka mohlo mít jiný důvod – například ten, že jeho bratr utekl do Anglie a stal se letcem RAF – ve skutečnosti jasně cítili, že k zatčení může dojít každou chvíli. „To bylo spíš přání otcem myšlenky,“ uvažuje pamětník.

Do konce dubna se ve vězení ocitli všichni. František Hercl byl zatčen 22. dubna přímo ve firmě, kde pracoval: „Právě jsem byl na obědě a přišel příkaz, že se mám dostavit k německému řediteli Klestilovi. Hned jsem věděl, o co jde. Stáli tam dva páni v gumácích. Jeden z nich byl Nachtmann a ten se na mě hned obrátil: ‚Wie alt bist du?‛ Já jsem odpověděl, že neunzehn Jahre. A on na to: ‚So jung und schon so grosser Gauner!‛ Pak mě odvedli.“

Po zatčení následoval výslech v Petschkově paláci, který byl pro členy odboje známý jako tzv. Pečkárna. Za druhé světové války, asi půl roku po okupaci, zabrala tuto budovu německá tajná státní policie a zřídila si zde svou hlavní úřadovnu v protektorátu Čechy a Morava. Probíhaly zde smutně proslulé výslechy a mučení. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich zde nechal zřídit stanný soud, který ve většině případů odsouzené posílal na popravu nebo do koncentračních táborů. Mnoho odbojářů bylo umučeno i přímo v prostorách tohoto paláce.

Ač odbojáři často vzpomínají na Petschkův palác jako na místo brutálních výslechů, František Hercl říká, že jeho výslech byl krátký a k žádnému použití síly fakticky nedošlo: „Já jsem měl štěstí, neměl jsem těžký výslech.“

O několik cel vedle seděl Julius Fučík

Vzápětí se v pouhých devatenácti letech ocitl na Pankráci. Zažili zde také stanné právo. Popisuje obrovskou nejistotu, kterou vězni prožívali. Stín smrti se plížil celou věznicí. Nejprve si mysleli, že jako zatčení před vyhlášením stanného práva se jich hrůzné postihy nemohou týkat, brzy však byli vyvedeni z omylu a zavládl velký strach a nejistota: „Já jsem byl zatčen před stanným právem a osobně jsem si myslel, že se mě to netýká. Jenže asi za tři dny odvedli z vedlejší cely ke stannému soudu člověka, který tam byl ještě přede mnou. Tak jsem poznal, že na nějaké právní normy Němci nekoukají. Když vyváděli ke stannému právu a blížily se kroky dozorců, tak to byl dost nepříjemný pocit. Dvakrát se večer otevřely dveře i na mojí cele. Napřed byl odvedený František Kubík, byl asi o pět let starší než já. […] Otevřeli dveře a řekli: ‚Entlassen!‛ Tedy, že je propuštěný. Jenže po válce jsem se dočetl, že byl popravený.“ Později byl z jeho cely popraven ještě další vězeň.

Jen několik cel od něj seděl Julius Fučík. Jeho Reportáž psaná na oprátce je podle něj velmi věrohodná: „To bylo strašné. […] Četl jste Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce? To je naprosto věrohodné. Nakonec Fučík byl ob jednu celu vedle mě. Já jsem byl na cele 265, Fučík na cele 267. Přišel tam později. Ovzduší stanného práva krásně vylíčil.“ Osobně se s Fučíkem neznal, pouze ho několikrát zahlédl a prohodil s ním několik slov. Vzpomíná však, že měl mezi spoluvězni velkou autoritu. „Myslím, že mu po válce hodně ublížilo zidealizování a naopak po revoluci přehnané znehodnocení jeho osoby. Ale za to on nemohl,“ vzpomíná na glorifikaci a porevoluční zavržení významné postavy českých dějin dvacátého století.

Návštěvy byly na Pankráci velmi ojedinělé. Jediným, velmi riskantním způsobem komunikace se stalo pašování vzkazů v záhybech šatstva. O praní osobního prádla se totiž musela starat rodina: „Na Pankráci se jednou za čtrnáct dní posílalo prádlo. Rodičů předtím přinesli kufr s prádlem. Přišel dozorce, museli jsme dát kufr do dveří cely a on probíral jednotlivé prádlo. Když tam byl mezi tím kousek chleba, tak záleželo, o jakého dozorce šlo, jestli ten chleba dal, nebo ne. Pak zase do toho kufříku dali tu špínu. […] Navázal jsem tak spojení s rodiči. Na proužek  z kapesníku jsem zbytkem tužky od spoluvězně vepsal vzkaz a schoval ho do tkaničky pyžama. Prošlo to, jenže matka ho napřed vyprala, takže rodiče to nerozluštili, ale naštěstí to našli. Pak jsme si takhle navzájem vyměňovali vzkazy. Vím, že to ode mě bylo dost sobecké. Kdyby se na to přišlo, bylo by to pro ně dost nebezpečné.“

V srpnu byl František Hercl předvolán k vyšetřujícímu soudci. „Citoval mně z protokolu, že jsem podepsal, že jsem se po německé prohrané válce chtěl účastnit boje za samostatný Československý stát. Já jsem se s ním dohadoval a snažil jsem se zapírat. On mi pak zakázal návštěvu za to, že jsem lhal. Ale lhal jsem naprosto naivně a nepřesvědčivě. Snažil jsem se uhrát co nejmenší trest.“  

Začátkem listopadu byl spolu s ostatními členy skupiny převezen do terezínské Malé pevnosti a 3. ledna 1943 do vyšetřovací vazby v Budyšíně: „Dost těžké bylo, že to byla samovazba, ale celá naše studentská skupina byla vedle sebe a bavili jsme se přes zeď. Myslím, že dozorce to musel vědět, ale toleroval to.“

V obžalobě jsem měl nadržování nepříteli, za to byl trest smrti

V dubnu 1943 se deset dvacetiletých členů odbojové skupiny ocitlo před německým lidovým soudem v Drážďanech: „Přestože činnost organizace byla jen krátká, trvala půl roku, a myslím, že poměrně málo významná, když to srovnávám s činy jiných organizací a jiných odbojářů, tak přesto byly tresty tvrdé. Dva byli odsouzeni k trestu smrti – vedoucí skupiny Kozák a Linert, autor letáků. Dva dostali devět let, dva sedm let a čtyři jsme dostali pět let. Jedenáctý  člen studentské skupiny, Jiří Matějovec, se již nezúčastnil přelíčení, protože umíral ve vězeňské nemocnici na tuberkulózu.“  

Se  studentskou skupinou  byl odsouzen k smrti i čtyřiatřicetiletý  Václav Silbernágl, přes kterého byl vedoucí Zdeněk Kozák napojen na vedení NOS.  Ve skutečnosti také Františku Herclovi a dalším hrozil nejvyšší trest: „Myslel jsem si, že nemůžu dostat nějaký vysoký trest. Ptal jsem se i advokáta, jestli mi hrozí trest smrti, a myslel jsem si, že mě ujistí nějakými paragrafy. Nevyjádřil se jasně. Pak jsem se dozvěděl, že jsme v obžalobě měli paragraf 91, tedy nadržování nepříteli. Za to byl jedině trest smrti.“ Tresty smrti byly vykonány v září 1943. Muži s devítiletým trestem byli odvezeni do věznice Keizheim, ostatní do káznice v Straubingu, kde si odpykával trest i František Hercl.

Pamětník popisuje vzpomínky, které se vážou k jejich příjezdu do bavorské věznice: „Přijeli jsme vpodvečer. Zavedli nás dovnitř, tam byly narovnané kytky. Červenka, který stál vedle mě, mi říkal: ‚To je ale milé přivítání. Kdy asi budeme odcházet?‛ Asi za půl roku bylo jeho mrtvé tělo vynášeno postranní brankou.“ Jaroslav Červenka zemřel na podzim 1943 na tuberkulózu.

Nálety jsme vítali

Podmínky ve věznici ve Straubingu byly sice poměrně tvrdé a přísné, ale přesto oproti koncentračním táborům o mnoho lepší. Zatímco v koncentračních táborech byli vězni často vydáni na milost a nemilost libovůli a nezřídka brutálnímu jednání velitelů a dozorců, tato káznice měla dozorce z povolání, kteří sice vyžadovali chování přesně podle stanovených pravidel a přísně trestali jakékoliv jejich porušení, ale vězně bezdůvodně neterorizovali: „Samozřejmě se musel dodržovat přísný režim. Byly i tresty arestu. Když třeba někoho přistihli, že si dal v zimě na záda hadr na podlahu, tak za to byl tři dny arest - bez jídla, jen voda a chleba a tvrdé lůžko. Nebo když jsme dělali na venkovských pracích po náletu. Vraceli jsme se kolem kráteru, kde byl pohozený pórek, tak jsme ho sebrali. Policejní inspektor, to byla hlavní šarže v téhle káznici, to samozřejmě viděl, tak nařídil prohlídku, a u koho ten pórek našel, tak byl taky potrestaný arestem. Takže tresty tam byly, ale jinak se ti dozorci chovali celkem korektně.“ Co se týče skladby vězňů, převažovali sice političtí, ale přesto bylo mezi vězni poměrně velké množství odsouzených za spáchání kriminálních činů. Vězňové byli povinni pracovat například v ševcovské dílně nebo pomáhali při zemědělských pracích.

Odsouzení se mohli účastnit bohoslužeb, bylo možné se přihlásit na katolické nebo evangelické mše. František Hercl chodil na bohoslužby katolické: „Já jsem chodil jednou za čtrnáct dní. Ovšem to znamenalo jít do vězeňské kaple, která vypadala jako nějaký amfiteátr. Byly tam takové oddělené dřevěné kóje, ze kterých bylo vidět jenom na oltář, ale nebylo možno hovořit s člověkem, který byl vedle nebo za vámi.“ Korespondence s rodinou byla výjimečná a navíc přísně kontrolovaná. První čtvrt rok vězeň nemohl napsat ani řádku, pak bylo možné poslat dopis jednou za šest neděl.  

V průběhu války postupně narůstaly letecké útoky spojenců na území Třetí říše. Vězňové sice nálety vítali, bylo přece zřejmé, že Spojenci a s nimi i jejich osvobození se blíží, přesto pro ně znamenalo bombardování jedno z největších nebezpečí. Počátkem listopadu 1944 přišel František Hercl při jednom z náletů málem o život: „Do té doby, když byly nálety, tak jsme to vítali. Tohle bylo 4. listopadu 1944. Byl slyšet hukot, pak následoval praskot a vysypalo se sklo. Přistavil jsem si stolek k oknu a díval jsem se ven. U vedlejšího bloku byl dole kráter, tak jsem si říkal, že měli namále. Pak jsem se podíval pod sebe a přesně pod oknem byla taky díra. To bylo takové  štěstí, že ty bomby napadaly akorát do dílen.“ Bombardování si tehdy naštěstí nevyžádalo žádné oběti na životech.

Nálety byly stále častější a strach vězňů se stupňoval. Nejhorší nálet se odehrál těsně před přesunem vězňů z káznice v Straubingu: „Nejhorší nálet byl asi týden předtím, než jsme vyrazili na pochod. To už byla doba, kdy se ráno vyhlásil předpoplach, kolem poledne se hlásil poplach a krátkými signály se pak hlásilo akutní nebezpečí. To bylo několik vln, které bombardovaly blízké nádraží. To bylo nejhorší. Byli jsme zavření ve třetím patře, neexistovalo jít do krytu. Jak padaly bomby, tak se budova viditelně rozkymácela. Z rozbombardovaného nádraží se zdvihla oblaka prachu a sešeřilo se. To už jsem si jen přál, aby to přišlo rychle. Pak to ale přešlo. Z nádraží byl slyšet pískot zasažené lokomotivy. To úplně bodalo do uší.“ Zasažen byl i nedaleký klášter proměněný během války v lazaret. Během odklízení trosek pak vězni zahlédli zoufale prchající obyvatele města: „Viděli jsme lidi s vozíky, jak vyděšeně opouští město.“

Zanedlouho byla celá věznice evakuována a vězni byli hnáni do Dachau: „Měli jsme zase štěstí, že nás vedli dozorci z povolání, a ne členové SS. Pokud někdo nemohl, tak ho zvedali pažbou, ale když doopravdy nemohl, tak ho naložili na vůz a nechali ho ve věznicích, které jsme míjeli po cestě. Takže to nebyl takový ten typický pochod smrti, i když nějaká úmrtí tam asi byla.“ Takto bylo transportováno přibližně tři a půl tisíce vězňů. Podmínky se rapidně zhoršily až v posledních dnech, kdy vznikaly zejména značné problémy se zásobováním: „Dostali jsme se do bojového pásma. Proti nám ustupovalo vojsko a říkali: ‚Tam už se nedostanete.‛ Otočili nás a vraceli jsme se, nevěděli jsme kam. Taky už zcela došlo jídlo. Předtím se na valníku vezl chleba. Ráno se dostal krajíček chleba s marmeládou, večer krajíček chleba s kouskem uzeného masa, velkým asi jako malíček. Poslední dva dny, kdy už ani to jídlo nebylo, tak se lidi vrhali na stavení, žebralo se.“

Někdy vyběhl ze stodoly a vykřikl: Američané!

Prvního května 1945 konečně přišlo vytoužené osvobození: „Leželi jsme ve stodolách a nepochodovalo se. Věděli jsme, že se něco děje. Už předtím, když jsme tu předposlední noc spali na louce, tak jsme slyšeli hvízdání dělostřeleckých střel. Věděli jsme, že se fronta blíží. Poslední den, když jsme leželi v těch stodolách, tak jsme kolem poledního slyšeli střelbu. Asi tři střely rozbily několik tašek na stodole. Pak se ozval rachot, až šel mráz po zádech. Byly to pancéřové špičky, tanky generála Pattona. Někdo přiběhl ze stodoly, která byla blíž silnici, a vykřikl: ‚Američané!‛ Vyběhli jsme samozřejmě ven. Dodneška si pamatuju ten pohled. Na silnici stálo několik tanků a ambulance. Stáli tam naši dozorci a kolem nich už naši lidi s puškama.“

Bývalí vězni dostali od Američanů pušky odebrané dozorcůma měli se postarat o bezpečnost, než dorazí pravidelná armáda. Hlídku měl v noci také František Hercl. „Taky jsem měl v noci hlídku. Já jsem byl nevoják, tak mi nějaký voják vysvětlil, jak se puška natahuje a jak se střílí. Měl jsem takový příjemný pocit, že bych se mohl přece jenom bránit, kdyby k něčemu došlo. Na druhé straně jsem věděl, že ještě není všechno zachráněno a že by se Němci ještě mohli vrátit,“ popisuje své rozporuplné pocity. Naštěstí hned další den začaly do oblasti proudit jednotky pravidelné americké armády a vyčerpaní vězni si mohli konečně odpočinout a odhodit pocit strachu.

V neděli se v místním kostelíku konala slavnostní mše: „Mši sloužil osvobozený vězeň. Byl to Rakušák, ale nejprve pozdravil česky a mši potom vedl v němčině. Po skončení se zpívala česká hymna. To byl okamžik, kdy se nám lámal hlas.“ Po týdnu byla část osvobozených vězňů převezena ze stodol v Unterheldenbergu do kasáren v Landshutu a odtud po dalším týdnu americkými vojenskými auty do Domažlic.

18 května překročily nákladní vozy hranice vlasti. „Vzpomínám na okamžik, kdy se auta blížila k šumavským horám a kdy jsme na celnici uviděli českou vlajku. Tenkrát jsem si vzpomněl na své kamarády Zdeňka Kozáka, Jiřího Linerta, Jiřího Matějovce a Jaroslava Červenku, kteří se toho okamžiku nedočkali,“ vypráví se smutkem v hlase pamětník.

Podívejte se, koho vám vedu!

Vězni dále cestovali vlakem přes Plzeň do Prahy. František Hercl byl po několika letech konečně doma: „Blížili jsme se vlakem ku Praze. Tenkrát byl dost zatažený den. Já jsem si vždycky představoval, že uvidím sluncem zalité Hradčany, ale bylo trochu zataženo. Nejprve jsem uviděl Vyšehrad. Projeli jsme tunelem a na nádraží jsme vystoupili. Nikdo nás nevítal, nečekal. Pozdější navrátilci už byli ohlášeni, ale my jsme se prostě jen rozešli. Podal jsem si ruku s lidmi, se kterými jsem prožil ty nejtěžší chvíle, a pak už nás ten životní běh rozsel do různých míst. S některými jsem se už nikdy nesetkal. Tramvaje tenkrát nejezdily, tak jsem s tím ruksakem, co jsem měl, pochodoval kolem Muzea.“ Míjel rozbité domy na Václavském náměstí a Bělehradskou ulicí mířil domů, na Vinohrady. „Když jsem přicházel ke krámu, [pozn. editora: rodičů] tak zrovna dovnitř vcházela jedna naše zákaznice, která otevřela dveře a volala na matku: ‚Podívejte se, koho vám vedu!‛ Další už si dokážete představit, jak jsme si s matkou padli do náruče. Oni o mně neměli zprávy od února, to jsem poslal poslední dopis.“ Vítání bylo převeliké, vždyť rodiče neměli o synovi zprávy dlouhé měsíce.

Po válce se přeživší členové odbojové skupiny zasloužili o to, aby jejich bývalým padlým kamarádům byl udělen válečný kříž. Nakonec ho obdrželi všichni členové původní studentské skupiny.

František Hercl se rozhodl začít studovat. Na filozofické fakultě vystudoval latinu a řečtinu, později dálkově ještě matematiku a deskriptivní geometrii. Živil se jako pedagog na základních a středních školách v Chrastavě, Frýdlantě či Liberci.  

Poznámky:

Rozsudek v německém originále a jeho český překlad je uložen v dodatečných materiálech.

Jednalo se o menší odbojovou organizaci. Srov. http://30-strelka.skauting.cz/ke_stazeni/o_vzniku.pdf,  30. 4. 2014; Moulin, Miloslav: Mládež proti okupantům, Praha 1966; Koutek, Jaroslav: A národ se bránil (k historii českého nekomunistického odboje v letech 1939–1945) / Jaroslav Koutek, Praha 1987.

Jaroslav Nachtmann (1915–1995) – konfident gestapa, později pracovník tajných služeb. Původně dentista, později příslušník české policie, profesionální boxer, po okupaci přijal německé občanství a stal se agentem-provokatérem pražského gestapa. Stal se i členem NSDAP a SS. Osobně zatýkal Josefa Balabána. Má na svědomí stovky životů českých vlastenců. Dostal se do styku skoro všemi organizacemi odbojového hnutí a řídil nově vytvořenou agenturní síť, v níž byly jednotlivé izolované odbojové skupiny kontrolovány konfidenty. 7. 5. 1945 zatčen, ale v polovině května transportován do SSSR, zde v prosinci 1945 odsouzen na 15 let nucených prací. V sibiřských táborech navázal na svoje konfidentské řemeslo a pod krycím jménem Eva vzorně informoval vedení táborů. V říjnu 1955 amnestován. V březnu 1963 byl v Sovětském svazu zatčen, předán StB a zvláštním letadlem přepraven do Prahy. Byla mu prokázána nepřímá vina na smrti 200 účastníků odboje a 1. října 1964 byl odsouzen na 14 let vězení. V průběhu výkonu trestu ve Valdicích už byl opět konfidentem - tentokrát StB. Po odpykání trestu v roce 1966 se zavázal k další spolupráci s StB. StB mu obstarala místo ve zdravotnickém zařízení. V létě 1968 byla v tisku odhalena Nachtmannova totožnost. Po těchto událostech se stal Nachtmann pro StB prakticky neupotřebitelný. Začátkem května 1974 se vystěhoval do SRN, kde v roce 1995 zemřel. Srov. http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/97634#97634, 30. 4. 2014; http://biblio.hiu.cas.cz/authorities/72363, 30. 4. 2014.

Gustav Klestil byl po okupaci Československa dosazen do Waltrovky jako německý zmocněnec. Byl rodilý Vídeňák, který se po absolvování vojenské akademie stal důstojníkem z povolání v československé armádě. Z ní odešel a pravděpodobně působil už před válkou v zahraničí pro Německo. Srov. http://www.walterjinonice.cz/historie-spolecnosti-walter, 30. 4. 2014.