Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Henzl (* 1935)

• narozen 21. srpna 1935 ve Vítějevsi

• pochází ze smíšené českoněmecké rodiny, babička a teta z otcovy strany odsunuty

• otec a dědeček pracovali v Brněnci v továrně Löw-Beer pro Oskara Schindlera

• otec za války pomáhal uvězněným Židům

• v roce 1954 rukoval na vojnu a pracoval jako horník v dole na Karvinsku

• vyučil se zámečníkem, pracoval jako konstruktér strojů v textilní výrobě v Brně a ve Svitavách

• vypracoval se až na náměstka ředitele strojní výroby. Konec kariéry strávil v Löw-Beerově továrně v Brněnci

• v roce 2019 žil v Brněnci

Petr Henzl pochází ze sudetského pohraničí a jeho první dětské vzpomínky jsou spojené s druhou světovou válkou. Partyzáni, němečtí vojáci vyhrožující zničením jeho rodné vesnice i bída židovských věznů pracujících v blízké továrně Oskara Schindlera, to všechno jsou zážitky, se kterými se obdivuhodně vyrovnal a dnes na ně vzpomíná s lehkostí. Chudé poměry, ve kterých vyrůstal, ho zocelily a díky přirozené inteligenci zdárně proplul povinnou vojenskou službou v 50. letech. Stejně tak se dokázal prosadit v zaměstnání. Vypracoval se do vysoké funkce a přitom nikdy nevstoupil do komunistické strany. Šťastně se dožil konce totality a nyní žije v Brněnci se svojí rodinou.  

Šest lidí v místnosti

Petr Henzl se narodil 21. srpna 1935 v malé vesnici Vítějeves ve východních Čechách v roce 1935. Obec leží nedaleko Svitav v oblasti, kde Sudety zasahovaly hluboko do českého vnitrozemí. I když přímo ve Vítějevsi žádní Němci nežili, v okolních vesnicích hospodařilo mnoho německých sedláků. Z malé vítějeveské roubenky pocházela i pamětníkova matka. Jeho otec se narodil v nedalekém Brněnci ve smíšené česko-německé rodině.  Život neměli jednoduchý. Rodina bydlela s prarodiči v jedné chalupě. Přestože babička se narodila jako Němka a dědeček jako Čech, národnostní vztahy se v rodině nikdy neřešily. „Zásobitelem rodiny byl děda, který hospodařil a měl krávu a pole. Musel jsem mu pomáhat zvlášť v době žní. Obilí se sekalo kosou, pak se svázalo do snopů a stavěly se z něj panáky,“ vzpomíná na dětská léta v hospodářství pamětník.

V chalupě spalo v jedné místnosti šest lidí. Hospodářské práce se odehrávaly většinou ve stodole a kráva měla ustájení ve chlévě. Práce bylo neustále dost a jen pro vodu se chodilo do studně vzdálené 300 metrů od stavení. „Můj děda byl přírodní člověk. Přes léto spával na půdě, a když začalo být chladno, přinesl si slamník do chalupy a spal na zemi v kuchyni,“ vzpomíná Petr Henzl. Život měl jeho dědeček tvrdý, ale miloval přírodu a žil šťastně. Nikdy si nestěžoval, i když ke konci života ho trápila záda a chodil hodně shrbený. Samotná Vítějeves neležela v Sudetech, ale jejich pomyslná hranice se táhla asi 200 metrů za vsí. Nejbližší obec Bělá se tehdy jmenovala Německá Bělá.

Rodina pamětníkova otce v Brněnci byla také smíšená. Babička se považovala za Němku. Přizpůsobila se ale rodině, která se ztotožňovala s češstvím. Sám pamětník dlouhé roky vůbec nevěděl, že babička není Češka. Dozvěděl se to až dlouho po válce,  na návštěvě u příbuzných v Německu. Averzi vůči Čechům ale necítil nikdo z německých obyvatel Brněnce. Pamětníkova teta Hedvika, sestra otce, se vdala za jistého pana Leichera, který pracoval v Brně ve vile Tugendhat. Za války bojoval v Itálii, kde utržil zranění nohy. Po válce byly pamětníkova babička i teta Hedvika s rodinou odsunuty.

Hledá se baloňák

Začátek druhé světové války si Petr Henzl pamatuje dobře. Jeho otec vlastnil malý radiopřijímač, takzvanou krystalku, a společně s přáteli lezli na místní čerpadlo na vodu a poslouchali zprávy z Londýna. Vítějeveské kino také promítalo zpravodajské žurnály z fronty. Petr Henzl si dodnes živě pamatuje na příspěvek o tom, jak němečtí granátníci dobývají Sovětský svaz, jako chlapce jej to fascinovalo. Za heydrichiády do obce přijeli uniformovaní Hitlerovi muži v kulatých čepicích. Vyšetřovali zprávu o tom, že si jeden místní muž nechával vyčistit baloňák, který se podobal tomu, co nosil jeden z atentátníků.

Jasnější vzpomínky má ale Petr Henzl až z konce války. Pokud chtěli jít v roce 1944 do Brněnce, museli přes les, protože na silnici byly německé hraniční zátarasy. Na podzim už byly na obloze vidět spojenecké bombardovací svazy. Letadla často shazovala proužky staniolu, které měly zabránit jejich sledování německými radary. Jednou se stalo, že sedláci, kteří pracovali na poli, spatřili, jak se od jednoho letadla cosi oddělilo a padá to k zemi. Mysleli si, že je to letecká puma. Lehali si ve strachu na zem a snažili se skrýt. Teprve když předmět dopadl a neexplodoval, zjistili, že šlo o přídavnou nádrž, kterou letadla používala na dlouhé lety.

Löw-Beerova továrna a Oskar Schindler

Pamětníkův otec, stejně jako jeho děda, už před válkou pracovali v továrně Löw-Beer v Brněnci. Děda tam obsluhoval stroj, který drtil kamenivo, takzvaný „šutrkastl“. Štěrk se pak používal na dláždění silnice. Těmto dělníkům se tehdy říkalo Vlkaři. Otec pak pracoval ve zdejším mlýně a následně jako manipulační dělník přímo v továrně. 

V květnu 1944 se začala v Löw-Beerově továrně v Brněnci objevovat pracovní komanda, která začala část fabriky oplocovat. Dělníci vztyčovali strážní věže a za řekou vyrostla budova, která měla sloužit jako lazaret pro nemocné strážné. V té době se už v Brněnci objevoval i Oskar Schindler. „Otec, který tehdy ve fabrice pracoval, jej několikrát viděl. Vždy prý byl elegantně oblečený a jezdil bryčkou do Svitav,“ vzpomíná na slavného muže pamětník. Oskar Schindler prý na první pohled vypadal jako movitý muž s dalekosáhlými styky. Němci si jej velmi vážili. V brněnecké továrně měli židovští zajatci vyrábět munici pro německou armádu. Do fabriky, kterou ukrývaly okolní lesy, nainstalovali hlubokotažné lisy na velké dělostřelecké nábojnice. Jejich výroba se ale do konce války nerozjela a vyráběly se tam pouze náboje menších ráží do protileteckých kanónů. Ty se pak vozily do Poličky, kde je plnili střelným prachem.

Židům nejvíce pomáhala paní Schindlerová

Pamětníkův otec, který v továrně pracoval, přišel s židovskými vězni častokrát do styku a nosil jim občas chleba. V jednom výklenku v areálu továrny se nacházela uvolněná cihla a do té chléb schovával. Pamětník ale připomíná, že uvězněným Židům pomáhalo více lidí. Lékař z Vítějevsi například přes prostředníky posílal vězňům léky. Nejvíce prý ale Židům pomohla manželka Oskara Schindlera. „V roce 1993 jsem měl možnost ji spatřit, když s ní v továrně natáčela německá televize. Mluvila o tom, že cítí velkou křivdu, protože ve film Schindlerův seznam vůbec nevystupovala. Přitom to byla ona, kdo chodil do místního mlýna za mlynářem Drábkem, který jí prodával pro vězně mouku. Ona se nejvíce zasloužila o to, že ti lidé nezemřeli,“ vzpomíná pamětník.

V roce 1944 se stala ještě jedna událost, která se Petru Henzlovi vryla do paměti. Na polích mezi Bělou a Banínem seskočil sovětský parašutista, a když klesal, začali se tam shromažďovat místní obyvatelé. Myslel si, že jej budou vítat, a tak se vydal směrem k nim. Šlo ale o německé sedláky a ti jej místo přivítání ubili k smrti. Pochován je v Bělé.

Čím více se začal blížit konec války, tím častěji se projevovala i činnost partyzánů. Ti měli svůj štáb v okolí hradu Svojanov. Ve Vítějevsi přepadli četnickou stanici, chtěli zbraně. Její osazenstvo ale místo boje dalo přednost vyjednávání a zbraně partyzánům dobrovolně odevzdali. Četníkům jejich jednání prošlo, protože Němci na to nikdy nepřišli. Ke konci války začali Němci připravovat obranu. Ve Vítějevsi i v Brněnci kopali kulometná hnízda a protitankové příkopy. Všechnu práci dělali sovětští a jugoslávští zajatci. I tak se s blížící se frontou v německé armádě množila dezerce. Na jaře roku 1945 potkal pamětníkův otec v polích dva německé vojáky. Vyžádali si od něj jídlo a civilní oděv a před tím, než uprchli, mu na oplátku věnovali své zbraně. Samopal a pušku. Pamětníkův dědeček ji schoval ke slepicím do slámy a samopal zakopal. Ještě dlouho po válce ho rodina vlastnila, ale nakonec shnil.

Když někdo z nás zemře, vypálíme vesnici

Těsně před koncem války přijely do Vítějevsi oddíly Schörnerovy armády. V obci rozmístili děla, která mířila na zdejší domy. Armádní bubeník následně vyhlásil, že jestli v obci padne jediný německý voják, dostanou dělostřelci povel vesnici zničit. „Lidé začali panikařit a kopat kryty. I my jsme si vybudovali úkryt v hromadě kamení. Škola byla plná vojska, v oknech kulomety a nalevo od školy kopali Němci kulometná hnízda. Jako kluci jsme je mohli pozorovat,“ popisuje dramatické události Petr Henzl. K boji ale nakonec nedošlo, i když se proslýchalo, že místní partyzáni chystají přepad. Starosta  Přikryl s doktorem Lopourem se k nim prý tajně vypravili a jejich plány jim rozmluvili.

„Když se blížil osmý květen, díval jsem se ke kostelu, kde stál dalekonosný kanón. Němci měli nástup a četl se rozkaz, načež byl rozchod a jeden voják přišel k tomu dělu a něco tam rozbíjel. Za chvilku vzplály na dolním konci ohně. Nevěděli jsme, co se děje. Němci začali vše házet na hromady a zapalovat,“ vybavuje si poslední okamžiky války pamětník. Teprve po chvíli jim došlo, co se přihodilo. Němci prchali a ničili vše, co nemohli pobrat. „Bylo to neuvěřitelné. Ruční zbraně, pušky, náboje, leželo to všude. Polopásová auta shodili do příkopu, kousek od nás ve strži skončil osobní mercedes s plátěnou střechou. Říkal jsem si, proč neodjeli s mercedesem? Neměli benzín, byli na dně. Všichni se nacpali na nákladní auta a odjeli,“ vzpomíná pamětník.

Jeho dědeček se vyplížil a z ohně zachránil nějaké nářadí. Sám pamětník ukořistil z opuštěného mercedesu krabici doutníků. A pak tu byly všudypřítomné zbraně. „Měl jsem bednu nábojů, měli jsme pušky. Dokonce jsem ukořistil protitankovou pušku. A velké náboje do děl jsme rozdělávali, abychom z nich získali střelný prach. Na to ale někteří doplatili. Jednoho kluka to roztrhalo a další přišel o ruku,“ vzpomíná na nebezpečné klukovské hry pamětník.  

Život v míru

Po válce se život ve Vítějevsi vrátil do starých kolejí. Jelikož v obci nežili žádní Němci, neprobíhaly zde ani žádné odsuny. Lidé se poklidně vrátili k hospodaření.  Změna atmosféry přišla až po roce 1948. Stejně jako všude jinde i ve Vítějevsi dostali komunisté za úkol identifikovat místní kulaky. Jednu sedláckou rodinu přinutili opustit grunt a odstěhovat se na druhý konec republiky. Ostatní dostali strach a začali sami dobrovolně vstupovat do JZD.

Petr Henzl chtěl být lesníkem, ale matka jej přihlásila na učení do ČKD v Blansku. Tam se vyučil zámečníkem v letech 1950 – 52. Pak studoval průmyslovku v Jednovnicích a v roce 1954 nastoupil do Brna jako konstruktér přípravků. Odtud šel na vojnu.

Vojákem v dolech

Odveden byl na podzim v roce 1954 k technickým jednotkám na Ostravsku. Absolvoval poddůstojnickou školu, během které dostal hornický kurz. Následně jej povýšili na desátníka a začal pracovat na dole Armáda na úseku 2.  Kvůli své křehčí tělesné konstituci při práci velmi trpěl. Z dolů se dostal až díky povýšení na četaře, které s radostí přijal. Vojáci jej měli rádi, protože je často místo povinného cvičení nechával odpočívat. Když měla přijít prověrka, byl zrovna určen k hodině politické výchovy.

Petr Henzl tušil, že jde do tuhého, a zareagoval pohotově. Předem se domluvil s několika kamarády na látce, kterou se mají naučit. „Komise přišla, byli to čtyři lampasáci, a ptali se, co mám připraveného k výuce? Řekl jsem jim, co se chystám probírat, ale oni se zaměřili na to, co jsme probírali minule. S tím jsem naštěstí počítal. Vyvolal jsem tedy vybrané kamarády, kteří bezchybně odvykládali vše, na čem jsme se předem domluvili. Když komise odešla, nebyl jsem si jistý, jestli mě prokoukli. Za 14 dní jsem byl ale povýšen na rotného,“ uzavírá historku z vojny Petr Henzl.

Úspěšná kariéra nekomunisty

Po vojně nastoupil do továrny ZKL v Brně. Když ale jeho matka onemocněla, přestěhoval se za prací do Svitav - do zdejší textilky. V práci se mu dařilo a dokázal nakreslit plány několika strojů, z nichž dva má patentované. Nakonec mu nadřízení nabídli místo vedoucího strojního oddělení. Měl tak dohled nad stroji v celkem osmi fabrikách. V té době se o něj také začali zajímat komunisté. Předseda strany z podnikového ředitelství Klodner chtěl, aby vstoupil do strany. Petr Henzl se ale vymluvil. Tvrdil, že na schůzování nemá čas a dokonce přiznal i to, že má trochu odlišné názory. K jeho překvapení mu to prošlo. Klodner řekl, že celou záležitost projednají, a od té doby jej nikdo ke vstupu do KSČ nepřemlouval.

Srpen 1968 prožil na služební cestě do Košic. Den před invazí se vracel pozdě v noci, a tak ráno 21. srpna zaspal. Když začal zjišťovat, co se děje, byly už vojenské operace v plném proudu. Svitavy obsadily jednotky, které ale zanedlouho odjely. Per Henzl vzpomíná, že s odchodem vojáků se postupně uklidňovala i rozjitřená nálada ve společnosti. K nějakým větším akcím odporu proti okupaci ve Svitavách nedocházelo a stranické legitimace, které lidé nejprve ve vzteku odhazovali na stůl v kanceláři svitavské fabriky, se postupně vracely ke svým majitelům. „Takový hrdina, abych vystupoval proti okupaci, jsem nebyl a v té době bych ani nevěděl, jak proti tomu bojovat,“ vybavuje si tehdejší chvíle Petr Henzl.

Vzpomínky na Schindlera

Naopak na sametovou revoluci v roce 1989  Petr Henzl vzpomíná jako na radostné období. O tom, že se něco přihodí, se šuškalo prý už dlouho před samotnými listopadovými událostmi. Bylo jasné, že establishment mele z posledního, a když ne politické, tak alespoň ekonomické důvody ho donutí ke změně kurzu.

Posledních pět let své kariéry pracoval jako technický náměstek a v roce 1990 přešel do Brněnce. V té době už tam přijížděly delegace z celého světa, aby se podívaly na továrnu slavného Oskara Schindlera. Protože pamětník toho o továrně mnoho věděl, začal návštěvníky provádět. Ukazoval, jak co kde fungovalo, kde byly kanceláře a kde byli Židé drženi v zajetí. Po jeho odchodu do důchodu začala fabrika chátrat. Vedení rozprodalo stroje a dnes už může Petr Henzl jen smutně konstatovat, že jí hrozí naprostá zkáza.

Podle něj je to typický příklad toho, jaké důsledky má nevyzrálost české společnosti. „Češi nebyli připraveni převzít zodpovědnost. Mnoho podnikatelů, kteří získali po revoluci nějakou firmu, si jako první koupili drahé auto. Ještě než začali cokoliv vyrábět, chtěli se prezentovat. A díky tomu přístupu také mnozí zkrachovali,“ uzavírá své vyprávění Petr Henzl. Současná společnost je prý zhýčkaná a není připravená na případné problémy a právě v tom tkví pro nás největší nebezpečí do budoucna.