Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Buďte vlastenci a važte si tradic
narodil se 16. srpna 1963 v Moravičanech
jeho dědeček z matčiny strany působil jako agent-chodec
vyučil se truhlářem a po nástavbě nastoupil na vojenskou školu ve Vyškově
jako profesionální voják velel od roku 1987 dvanáct let útvaru ve Vimperku na Šumavě
v roce 2000 se zúčastnil mírové mise SFOR na území Bosny a Hercegoviny
po návratu z mise armádu opustil
v roce 2019 kandidoval do Evropského parlamentu
Radek Henner se narodil 16. srpna 1963 v Moravičanech. Jeho rodiče, Eva a Miroslav Hennerovi, pocházeli z chudých dělnických poměrů. Za zmínku stojí příběh dědečka z matčiny strany, jehož ovšem pamětník nechce jmenovat. Dědeček byl údajně po druhé světové válce zatčen a uvězněn na Mírově, odkud se mu podařilo utéct. Pak se měl přihlásit na četnické stanici a poté jej znovu uvěznili, tentokrát v Leopoldově. Odtud utekl znovu a podařilo se mu přejít hranice s Rakouskem, kde se zapojil do protikomunistického odboje jako agent-chodec. Při jednom návratu do Československa jej však znovu zatkli. Došlo k tomu v hostinci, kde dědeček právě snídal. „Chtěl ho tam zkontrolovat jeden četník, děda se lekl a vystřelil po něm. Četník střelbu opětoval a děda byl těžce zraněn. Převezli ho do Šumperka a věnovali mu veškerou lékařskou péči, aby ránu přežil a mohl vypovídat. A možná právě díky českým vlasteneckým lékařům to nepřežil,“ uzavírá Radek Henner příběh svého dědečka s domněnkou, že ho lékaři nejspíš nechali zemřít proto, aby nebyl později vystaven krutým výslechům.
Dětství prožil Radek Henner na vesnici a vzpomíná na něj velice rád. Veškerý volný čas se točil kolem sportu. V létě hrál hlavně tenis a volejbal, v zimě hokej. Za parných dnů chodili plavat nebo rybařit. V obci měli velkou sokolovnu, kde se scházeli ke cvičení. „Když jsem později nastoupil na vojnu, viděl jsem velký rozdíl mezi mojí fyzičkou a fyzičkou ostatních branců,“ vzpomíná Radek Henner.
Přišel srpen roku 1968. Tehdy pětiletý Radek místo toho, aby s kamarády trávil čas na hřišti, ležel v nemocnici s podezřením na žloutenku. Svět dospělých za okny infekčního oddělení se z Pražského jara pomalu a hrůzně začal měnit v zimu, která měla trvat příštích jedenadvacet let. Mnoho lidí se bálo, že znovu přijde válka. S otevřeným konfliktem se počítalo i v nemocnici, kde pětiletý Radek ležel. Sháněla se volná lůžka pro případné raněné a díky tomu ho propustili do domácího léčení. „Po roce 1989 přišly prověrky nás vojáků. Ptali se mě, jak jsem se zachoval v roce šedesát osm, když přijeli Sověti. Tak jsem jim řekl, že jsem byl rád, že přijely tanky, protože jsem mohl jít domů,“ vzpomíná s úsměvem. V Moravičanech, kde tehdy Hennerovi žili, se obyvatelé s okupanty nesetkali. „Až později, když jsem chodil do Šumperka na průmyslovku, kde hned naproti škole stály kasárny, teprve tam jsem si některé věci začal dávat dohromady. Vědělo se o nich, že mají rádi mladé holky, a byly s nimi problémy. V Šumperku byl, Kotel se tomu říkalo, jezdily se tam motokrosové závody a tam měli Sověti přijímače. Někdo třeba řekne, že u nás bývala na vojně šikana, ale u nich to bylo mnohem horší,“ vypráví pamětník.
Coby plukovník generálního štábu ve výslužbě si vpád vojsk Varšavské smlouvy netroufá po vojenské stránce hodnotit, nemá prý k tomu dostatek informací. „V současnosti se ale potkávám s veterány a dozvídám se různé věci, ze kterých jsem nabyl dojmu, že hodně našich vojáků se tehdy proti invazi postavilo. Například tady v Holešově byl 7. výsadkový pluk zvláštního určení a já znám jednoho pána, který stál jen s bodákem na opasku na bráně a nepustil je dovnitř. Kdyby chtěli, tak ho tam dostanou. Jinde se skupina průzkumáků připravovala v lesích na různé protiakce. Takže jak v roce 1938, tak i v roce 1968 se našlo hodně vlastenců a hrdinů,“ myslí si pamětník.
Myšlenka na to stát se profesionálním vojákem se v Radkovi formovala již v dětství. Měl rád kolektiv a rád se také ujímal vedoucích rolí. Na střední škole v Šumperku potkal svoji nastávající manželku Ivanu. „Její dědeček (ani jeho jméno si pamětník nepřál uvést, pozn. red.) byl za války letcem na západní frontě. Po roce 1948 a po návratu do Československa neměl na růžích ustláno. Když jsem ho navštívil a mluvil jsem s ním o tom, říkal, že na Mírově seděl v jedné cele s Husákem. Vlastenectví ve mně bylo vždycky. A vojenský kolektiv je jeden z nejlepších, co existují,“ líčí pamětník důvody, proč se po ukončení nástavby na střední škole rozhodl jít studovat vojenskou školu do Vyškova. Zpočátku to pro něj znamenalo, jak sám vzpomíná, obrovský šok. Dnes to považuje za vynikající školu, ze které, když později sám v armádě velel, mnohokrát čerpal. „Nedělat lidem, co se vám nelíbí, aby to nedělali oni vám,“ vypráví pamětník.
Po úspěšném absolvování vojenské školy roku 1987 nastoupil Radek Henner do Vimperku, kde sloužil dlouhých dvanáct let. „Hned při nástupu jsem zakázal mazáckou vojnu. A protože jsme měli dobré výsledky, nemuseli jsme o sobotách na hospodářské dny. Místo toho jsme šli na hřiště, kde jsem s vojáky narazil sud s pivem. Díky dobrým výsledkům bylo možné i více pouštět mužstvo na opušťáky. Voják dělá problémy, jen když se nudí. Na vojáka můžete být přísní, ale nesmíte ho ponížit a urazit, pak za vás ten voják dýchá,“ vzpomíná Radek Henner na dobu, kdy velel rotě ve vimperských kasárnách. Rozdíl mezi tehdejším armádním výcvikem a dovednostmi vojáků v roce 2019 vnímá pouze v technickém pokroku a ve výcviku boje musado, které se dříve nevyučovalo. Jinak byli vojáci v osmdesátých letech vycvičeni natolik dobře, že by sami a bez pomoci dokázali přežít velmi dlouho. „Říká se, že když nezabiješ nepřítele, zabije on tebe. Když voják stojí tváří v tvář smrti, musí něco udělat, musí se rozhodnout,“ dodává.
Vimperští vojáci měli mimo jiné za úkol i pokrytí státních hranic. Jednotka zakusila mnoho cvičných poplachů, ale nestalo se, že by vojáci museli na hranicích jakkoli zasahovat. Na dobu pozvolna dohasínající normalizace vzpomíná Radek Henner takto: „Když jste si nedělal problémy a žil si svůj život, nechali vás být. Občas někdo přišel s nějakou nabídkou, ale já mám lustrační osvědčení čisté, i tajnou prověrku. Měl jsem rodinu, nebyl čas sledovat věci. Tehdy byl informační kanál jen televize a to, co mi řekli nadřízení.“ Pohled na čtyřicetiletou vládu jedné strany a její skutky pamětník přehodnotil až po roce 1989. „Jak se otevíraly informační kanály, postupně zjišťuju, jak ta padesátá léta byla zrůdná. Když se navzájem zabíjíme, vraždíme a mučíme lidi, co jsou stejné krve a ze stejné vlasti, to je pro mne absolutně nepochopitelné.“
Sametová revoluce zastihla Radka Hennera na shromáždění pluku. Tam se dozvěděl, co se právě odehrává v Praze na Václavském náměstí. Vojáci čekali, zda přijde rozkaz k zásahu, ale události letěly kupředu takovým tempem, že jednotka nasazena nebyla. Pamětník mluví o tom, co by se stalo, kdyby k rozkazu zasáhnout nakonec došlo: „Všechno se vyřeší, až když jste na místě. Atmosféra, davové šílenství. Někdo třeba v sebeobraně jedná zkratkovitě, ale nevěřím tomu, že by vojáci začali do lidí střílet. Nejspíš by došlo k tomu, že by fungovali jako policejní složka. Třeba zatlačit někam dav. Těžko říct, co by bylo, kdyby lidi zahnali vojáka do úzkých, že by se cítil ohrožený. Ale vystřelit na člověka není tak jednoduché, to je jenom ve filmech. A zblízka je to ještě těžší. Na Václaváku byli lidi beze zbraní, určitě by se nestřílelo. Když půjdete na pár let do vězení, přežijete to, ale když zabijete člověka, může vás to provázet celý život. Proto to některé vojáky, co se vrátí z misí, změní. Já, když jsem se vrátil z mise, změnilo mě to celého, mám úplně jiné hodnoty.“
Svou první vojenskou misi absolvoval Radek Henner v roce 2000 v Bosně a Hercegovině. Velel šesti stům českých vojáků a rovné třístovce Britů. Plnili úkoly v rámci mezinárodní mírové mise SFOR. V zemi, která na počátku devadesátých let prošla krvavou občanskou válkou, bylo potřeba stabilizovat bezpečnost a významnou měrou přispět k ustálení poměrů v postižených oblastech. Pamětník si na počátku mise stanovil jasný cíl. „Všechny vojáky, co tam odvezu, přivezu živé zpátky. A to se povedlo. O tom, že bychom tam mohli umřít, jsme vůbec nepřemýšleli, i když se mohlo stát cokoli,“ vypráví Radek Henner. Občas došlo k tomu, že někomu z vojáků přišel z domova dopis od manželky či milenky, že se s ním rozchází. Pro velitele bylo obtížné takové situace ohlídat, neboť vojáci měli k dispozici zbraně, a i když v rámci mise platil přísný zákaz alkoholu, nebylo těžké si jej opatřit. Rakija se totiž na Balkáně pálí ve velkém, stejně jako u nás slivovice.
Vojáci v misi působili na obou dříve znepřátelených stranách, na křesťanské a muslimské. „Měli nás tam rádi, protože věděli, že jsme jim přijeli pomoct. Bylo to území plné masových hrobů a zakopaných min, lidí bez nohou. My jsme měli dohlédnout na to, aby se tam už nic podobného neopakovalo,“ říká pamětník. Jednotka disponovala i mobilním operačním sálem. Vojáci opravovali rozstřílené školy, zborcené mosty a pomáhali místním lidem s rozjezdem drobného podnikání. Také sbírali zbraně, ať už ty pohozené, nebo přímo od místních. Radek Henner vzpomíná, že každý týden těmito zbraněmi, jež byly často velmi předpotopní a nebezpečné, naplnili celé nákladní auto. Následně docházelo k jejich znehodnocení a zničení. „Kdo měl krávu, byl bohatý, to bylo měřítko životního standardu. Když jsem po tom našem prostoru jezdil a setkával se s lidmi, potkával jsem něco, co vidím jen ve válečných filmech. Děti plakaly a ani jim netekly slzy. Nebyla tam práce ani jídlo. Snad v každé rodině byl někdo umučený nebo zavražděný. Znám příběh jedné holky, která už stála na popravčí čáře. Už na ni mířili. Zachránilo ji jenom to, že měla na sobě upletený svetr, stejný, jako pletla maminka vojáka, který velel té popravčí četě,“ vypráví Radek Henner.
Vojáci mírové mise měli také za úkol zadržet některé válečné zločince. „Je voják a voják. Voják má chránit svoji zem, a pokud ten druhý typ vojáka páchá zvěrstva, to znamená, že mučí a zabíjí bezbranné lidi, to u mě není voják, ale zbabělec, který nemá právo nosit uniformu. Dostali jsme rozkaz takového člověka v hodnosti plukovníka zadržet. Když jsem viděl, čím je ten člověk vinen, nebyl to pro mě kolega, ale válečný zločinec. Takové akci jsem velel. Víte, že když chytnete za kliku, tak třeba už nejste. Ta budova je zaminovaná a jsou tam zbraně. Tam jsem se naučil, že kdo se předvádí, většinou selže, ale ti, co jsou neokázalí a nenápadní, fungují většinou excelentně.“ Radek Henner vzpomíná na operaci, která měla zajistit jednoho z mnoha válečných zločinců. Akce probíhala během noci a nad ránem měla vyvrcholit rychlým a čistým úderem. Na místě však byli jen dva nepřátelští ostřelovači, někdo akci nejspíše vyzradil a válečný zločinec vyvázl útěkem.
Za nejhorší zážitek z mírové mise SFOR považuje utrpení dětí, jejich mrtvolky a hroby. Vojáci vracející se z dovolenek do mise vozili dětem pastelky, plyšáky a knížky. Podle obrázkových knížek probíhalo i improvizované vyučování. Radek Henner vzpomíná na to, jak v zasažené oblasti uspořádali mikulášskou nadílku. „Zúčastnily se všechny děti, i když byly z jiných kultur. Neznaly to. Narodily se ve válce a nic takového dosud nepoznaly, stejně jako pomeranče a banány. Když jste pak viděl ty jejich oči, bylo to nádherný, fantastický,“ líčí pamětník.
Po návratu z Bosny a Hercegoviny dostal Radek Henner další pracovní nabídku. Tentokrát šlo o vojenskou misi v Afghánistánu. Tu však odmítl, chtěl, aby takovou příležitost využil někdo jiný. Armáda mu neprodloužila závazek. „Potom jsem se nadechl, odpočinul si a začal jsem přemýšlet, co budu dělat dál. Protože mám představu, jak se postavit k obranyschopnosti vlasti, uvažoval jsem o politické činnosti, kde bych se mohl pokusit prosadit něco, co se mělo udělat již před třiceti lety. Když nemůžu zemi bránit aktivně, pomůžu přesvědčit odpovědné orgány, že se s tím musí něco udělat. Armáda, v jakém je stavu teď, není schopná jakékoli obrany a spoléhat se na NATO po zkušenostech z roku 1938 není namístě. Neměli bychom čekat, že za nás někdo něco udělá,“ hodnotí Radek Henner současnou situaci. V roce 2019 neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu, další politické angažmá však nevylučuje. Všem, kdo budou jeho příběh číst, vzkazuje: „Buďte vlastenci a važte si tradic. Aby se u nás už nikdy neopakoval rok 1939, 1968 a ta strašná padesátá léta.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)