Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hendrych (* 1936)

• narodil se 28. listopadu 1936 v Praze

• v letech 1951-1955 absolvoval Střední průmyslovou školu bytové tvorby

• vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze

• v letech 1963-1966 studoval postgraduálně na AVU

• pro jeho politické názory ho vyhodili ze Spolku výtvarných umělců Mánes

• za normalizace nesměl vystavovat, živil se restaurováním soch

• v roce 1990 nastoupil do Akademie výtvarných umění v Praze jako vedoucí Ateliéru figurálního sochařství

• byl externím profesorem na Akademii umění v Banské Bystrici

• v letech 1993-1995 byl prorektorem Akademie výtvarných umění

Rodina

Jan Hendrych se narodil 28. listopadu 1936 v Praze. Jeho otec Jaroslav Hendrych, vystudovaný právník, pracoval v oblasti kultury, matka Olga Tobolková Hendrychová byla sochařka. Jan měl dvě sestry. Rodina žila v Praze na Ořechovce, kde dědeček, historik Zdeněk Tobolka, nechal vystavět rodinnou vilu.

„Byli jsme rozvětvená rodina a dům byl velký, takže byl plný tet, strýců, bratranců a sestřenic. Rozhodně jsme se spolu nenudili,“ vypráví pamětník.

Kulturně založené rodinné zázemí Jana ovlivňovalo od útlého věku. Měli bohatě vybavenou knihovnu a z gramofonových desek poslouchali vážnou hudbu. Chodili do Národního divadla, kde nějakou dobu otec pracoval a volné lístky byly stále k dispozici. „Měl jsem divadlo moc rád, chodil jsem tam po škole skoro každý den. Hlavně na operu. Jenže po roce 1948, když jsem byl ve věku, že jsem mohl do divadla chodit sám, byl repertoár především ruský,“ vzpomíná Jan.

Rodiče měli rádi moderní umění, v jejich sbírkách nechyběly obrazy od Františka Tichého, Jana Zrzavého, Rudolfa Kremličky či Josefa Baláže.

Válka

Válka se nedotkla přímo rodiny, ale mizeli židovští přátelé, což na Hendrychovy působilo velice tísnivě. Nejhorší období prožívali za Heydrichiády, kdy atmosféra nasákla strachem z nevyzpytatelných represí. Stejnou tíseň si Jan uvědomoval ve svých osmi letech, kdy s tatínkem ze střechy domu ve směru na Drážďany sledovali nad obzorem růžové záblesky. Kdesi daleko od nich právě dopadaly bomby a lidé tam umírali. Přes tu ohromnou vzdálenost se jim v domě třásla okna.

Školní docházku zahájil v roce 1943 na základní škole v Praze na Norbertově, ale když budovu obsadily jednotky SS, museli se stěhovat na Břevnov a pak na Hanspaulku.

Ve chvíli, kdy 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání, byl na návštěvě u Hendrychových Janův kamarád a vrstevník, pozdější známý architekt Jan Kaplický. Bydleli kousek od sebe a přátelili se. „Zrovna jsme hráli na čtverečkovaném papíře lodní bitvu, bylo ráno, mrholilo, když jsme slyšeli, že se něco děje. Bylo povstání proti Němcům. Maminka mě a Jana vedla ke Kaplickým, aby se mu nic nestalo. Nesměli jsme ven, měli jsme být ve sklepě kvůli bombardování. Pak přišli Rusové, kteří přijížděli od Ruzyně. S tanky se uhnízdili v parku a tam spali. Byli utahaní, protože jeli asi celou noc. My kluci jsme tam za nimi chodili. Byli moc milí a smrděli od nafty. Byl to zápach, který jsme do té doby neznali,“ vypráví pamětník.

Výtvarno

Jan od dětství přirozeně inklinoval k výtvarné tvorbě, neboť hodně času trávíval s maminkou v jejím ateliéru, který měla v domě. Rád kreslil a z keramické hlíny ve svých šesti letech vymodeloval celou zoologickou zahradu. Nebyl to ale jediný ateliér, který v dětství poznal. O nedělích ho tatínek brával také do ateliérů svých přátel, Hudečka, Grosse a dalších. „Moc mě to bavilo. Třeba u Václava Sivka jsem si mohl vyrýt suchou jehlou zinkovou destičku, kterou mi pak vytiskl a já byl nadšený. K výtvarnu jsem se tedy dostával už od svých šesti let. Byl to můj zájem. A fotbal byl hned druhý.“

1948

Hendrychovi měli levicové názory, ale jak říká Jan, nebyli komunisté a nehlásili se ke komunismu. „Bylo běžné, že inteligence byla levicově orientovaná, a zvláště umělci. Ale špatně se to vysvětluje, protože to neznamená, že byli komunisté. Otec byl sociální demokrat. Byli spíše idealisté z doby první republiky,“ říká pamětník k období, kdy se po válce připravovala půda pro únorový komunistický převrat v roce 1948. Neměli tušení, že by komunisté mohli převzít moc. „Dědeček vnímal únor 1948 jako naprostou katastrofu, rodiče to tak silně neprožívali. Možná to i nějakým způsobem vítali. Ale celková atmosféra v té době nebyla příjemná. Ta jednostrannost zaváněla problémy, ale já byl pořád moc malý, abych si uvědomoval důsledky.“

Po komunistickém puči přišel otec o práci v Národním divadle, a tak se rodina musela živit jen z výdělku matky. Ta našla uplatnění v Karlových Varech v porcelánce, kde dělala výtvarné návrhy. Peníze však stačily na holé přežívání. „V padesátých letech byla obecně velká bída. Jedli jsme pořád jen těstoviny, na maso nebylo, topilo se uhlím, kterého bylo pořád málo,“ vzpomíná Jan.

Škola

Jan studoval na pražském gymnáziu Hany Benešové, ale vnější okolnosti jakoby mu na cestě za vzděláním stále strkaly klacky pod nohy. Probíhající školská reforma ministra Zdeňka Nejedlého mu neumožnila dokončit gymnázium, protože bylo zrušeno. Pokračoval tedy na gymnáziu v Dušní a po maturitě se dostal na střední uměleckoprůmyslovou školu, tzv. Hollarku, kde se po dvou letech specializoval na sochu, ovšem i tento obor zrušili. Přestoupil tedy do Školy bytové tvorby, kde byl velmi spokojen. Po roce složil talentovky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor sochařství. Vybral si ho proto, že mu socha jako artefakt připadala naléhavější, bytostnější než malba či grafika.

Jak totalita zasáhla celé spektrum života, nevyhnula se ani výtvarnému umění. V tvorbě panovala doktrína socialistického realismu (tzv. sorela). „Na kreslení samotném není nic ideologického, ale tematicky nás to zasahovalo velmi. Například jsme museli kreslit helmu se sovětským praporem a profesor to zdůvodňoval tím, že se naučíme kreslit draperii. Všechno muselo mít nějaké politické zdůvodnění. Změny na UMPRUM byly ostré. Rozhodovali o nich svazáci, kteří třeba vyhodili Fillu. Byli to nevzdělaní lidé, kteří si neuvědomovali, co dělají,“ říká pamětník.

Studenti obecně postrádali kvalitní informace o dění ve světě i o dějinách umění. „Spolužák mi třeba tvrdil, že jediný nejkrásnější a nejlepší je pomník Svatý Václav od Myslbeka. Ale v Německu a hlavně Itálii bylo takových pomníků více než desítka. To bych však vůbec nevěděl, kdyby naši neměli vybavenou knihovnu, ve které jsem se sám dovzdělával. Oficiálně se to nepřednášelo. Čtyřikrát se přednášel Mikoláš Aleš, ale širší evropský záběr vůbec ne. Světové dějiny umění se učily stručně, ze starých materiálů, kde byly maličké černobílé reprodukce, z nichž nebylo nic moc poznat. Jako absolventi UMPRUM jsme byli hodně nevzdělaní,“ vypráví Jan.

Umění za komunismu

Již zmiňovaný socialistický realismus podle Jana nebrali umělci většinou vážně. „Byli jsme ještě mladí kluci, ale dívali jsme se na to jako na panoptikum. Nebylo to často ani dobře namalované. Jen sochař Machovský byl brán vážně, protože jeho sochy byly kvalitní, i když pár věcí mělo také politickou tematiku,“ říká pamětník. Vzpomíná také na absurditu, kdy ministr vnitra Rudolf Barák do své soukromé sbírky tajně kupoval díla umělců, kteří nesměli vystavovat. Například Jana Zrzavého, Františka Tichého. Věděl, že jde o kvalitu, ačkoli se sám aktivně podílel na režimu, který prosazoval socialistický realismus.

Na vojně sochařem

Po absolutoriu na UMPRUM kolem roku 1960 narukoval Jan na vojnu. Dostal se k pohraniční stráži a poměrně nepochopitelně ho vybrali do přípravky na post vojenského kuchaře. Po nějaké době mu ovšem sochař Zdeněk Němeček zařídil, aby mohl v rámci vojenské služby „sloužit“ v jeho ateliéru, kde právě pracoval na soše Julia Fučíka určené pro Sovětský svaz. „K tomu ještě dělal pohraničníka se psem. Měl jsem mu pomáhat s modelováním, což se ale nakonec nestalo, protože jsme na to každý měli úplně jiný názor. Když viděl, jak jsem modeloval Fučíkovi záda, začal po mě házet židlí a kladivo. Prý kdo to má po mně předělávat. Takže jsem nakonec u Němečka topil v ústředním topení a zaléval kytky. Byla to dobrá vojna, spal jsem v kasárnách v Praze, dopoledne byl v ateliéru a odpoledne jsem si doma dělal na svých abstraktních reliéfech,“ vypráví poněkud odlehčeně Jan. Při schvalování sochy Fučíka komisí svazu výtvarných umělců v Němečkově ateliéru se setkal se šéfem komise Karlem Hladíkem, který učil na AVU. „Trochu mě znal a divil se, co u Němečka dělám. Řekl jsem, že mu vařím kávu, zametám a zalévám kytky. Řekl Němečkovi, jestli se nestydí, že jsem jeho kolega. A mně pošeptal, že bude vypisovat konkurs na aspiranta a abych se přihlásil. Hladík byl výborný. Musel být asi ve straně, jinak by nemohl být profesor na akademii, ale dalo se s ním mluvit značně velezrádně a bylo to úplně jedno, protože si myslel totéž,“ vzpomíná Jan, který jako aspirant prožil na AVU dle svých slov nejkrásnější tři roky svého života. Měl volno a 1500 Kčs výplaty, což na chudý život stačilo.

60. léta

Protože odmítl dělat kariéru socialistického umělce a do svých soch vtělovat ideologii a raději se věnoval abstrakci, nemohl od konce 60. let vystavovat. „Dělat abstraktní umění bylo schůdnější pod nálepkou ‚užité umění‘. Například koberce byly abstraktní umění, ale uváděny byly jako užité umění. V 60. letech to dělali kvalitní umělci. Až v 70. letech za normalizace to začali dělat i ti největší bolševici, kteří v tom viděli dobrý kšeft,“ vypráví.

Okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 tak jako většina obyvatel nečekal. Zastihla ho na chalupě a ponechal si z té doby vzpomínku na vykupování obchodů a vychytralce, kteří se snažili vytřískat peníze z lidského strachu z nejistoty.

Po roce 1968

Po okupaci ho pro jeho protikomunistické názory vyhodili ze Spolku výtvarných umělců Mánes a po rozpuštění Svazu československých výtvarných umělců, kam po jeho obnově přijali pouze skalní soudruhy, se ocitl v nelehké situaci. Nemohl vystavovat, prodával jen s obtížemi a přitom potřeboval uživit rodinu s dvěma malými dětmi.

Zachránila ho nabídka kolegy Jiřího Laštovičky, restaurátora s licencí.

„Vzal si mě k sobě na lešení a dělal jsem na jeho jméno. Dělali jsme napůl, ale psalo se to na něj. A to mi pak vydrželo 30 roků. I když časem, protože mě někteří restaurátoři, kteří byli v komisi, znali, řekli, abych to psal na sebe, že u nich v sekci restaurátorů by to prošlo. Takže po pěti letech už jsem mohl pracovat oficiálně,“ vypráví pamětník.

Na své třicetileté období, kdy restauroval architektonické a sochařské památky, vzpomíná rád. Přestože stát do restaurování památek mnoho neinvestoval, práce na nejrůznějších místech Čech bylo dost. Hodně cestoval, bavilo ho to. V restaurátorství našlo obživu hodně zakázaných umělců a nebyla to špatně placená práce - svým způsobem prý dokonce lépe placená než dnes.

Výtvarné komise

Jan Hendrych vzpomíná, jak umělci obcházeli nutnost schvalování děl komisí tak, že prodávali obrazy za nízké ceny přes bazary.

Předvádění děl před výtvarnou komisí Fondu výtvarného umění bývalo totiž často emotivní, nepříjemnou záležitostí. „Byl to sovětský systém, který se opsal, okopíroval a uplatňoval se tady. Jenomže jestliže v Rusku někdo po Říjnové revoluci věřil, že ten systém může fungovat, tak tady už tomu kromě čtyř lidí nevěřil nikdo. Všichni věděli, že to je švejkovina. Protože šlo o prachy. Bylo důležité, aby se lidi uživili, takže to nebyla zase taková sranda. Lidi, kteří nebyli ani u výtvarného fondu, neměli co jíst. Třeba Pepíček Steklý, restaurátor, podepsal Chartu 77, a když byla velká restaurátorská výstava, kde byly jeho věci, které spravil, v katalogu nesmělo být jeho jméno. Musel být umlčen, zamlčen. To bylo středověce nesmyslné.“

70. léta

Období normalizace přirovnává k nehybnému, zatuchlému rybníku. K Chartě 77 se nedostal a přiznává, že by ji asi ani z existenčních důvodů nepodepsal. Doma měl rodinu, o práci přijít nechtěl. Chartisty považoval za hrdiny, i když se o politiku příliš nezajímal. Vzpomíná však, že měl podepsat antichartu.

„Já se tomu předtím vyhýbal a pak jsem onemocněl. Myslel jsem, že tím to mám z krku. Ale přijeli za mnou. Měl jsem chřipku, ležel jsem, vlezli mi až do postele s nějakým papírem. Tvrdili, že je to jenom prezenční listina a že přece vím, co bylo na schůzi na programu, takže to můžu podepsat. Řekl jsem, že nemůžu podepsat prezenci, když jsem na té schůzi nebyl. A tím to skončilo.“

80. léta

Do Svazu československých výtvarných umělců se opět dostal kolem roku 1984, když režim povoloval ve švech. V 80. letech už opět vystavoval. V té době ho ale také neminul střet s StB.

„Chodili jsme do Střešovic do hospody u hřiště. Chodíval tam taky pan doktor Placák, znali jsme se trochu a vedli jsme různé vlastizrádné řeči. Nějaký dobrák nás napráskal. Musel jsem jít na Bartolomějskou na nějaké úřední vysvětlení. Myslel jsem, že to bude zajímavé, ale nebylo. Jeden byl hodný, druhý zlý, jak to bývá v každé dobré krimi. Řekl jsem jim, že si toho moc nepamatuji. Že už jsem měl vypito. Pak mě pozvali ještě do kavárny Slávie a tam mi ten pán nabízel členství, a že bych byl u nich. Řekl jsem jim, že hrozně kecám, že piju a všechna tajemství bych vyzradil. Pak mi dali naštěstí pokoj,“ vypráví pamětník.

Po roce 1989

V roce 1990 ho studenti i kolegové vyzvali, aby šel na konkurs na Akademii výtvarného umění. „Když jsem pak udělal konkurs na akademii, nastoupil jsem tam jako profesor, vedl jsem tam figurální sochařství. Ještě čtyři měsíce jsem souběžně restauroval celou fasádu domu na Letné. Původní výkresy tam byly od Alfonse Muchy. Bylo to opršené, štukatury byly spadlé. Na lešení jsem to tam nalepoval jako nějaký zedník a studenti, kteří mě znali, mě tam potkávali, jak dělám na zdi nějaké kudrliny. Byla to až sranda,“ vzpomíná na první svobodné měsíce 90. let pamětník.

V době, kdy AVU šéfoval Milan Knížák, na škole podle něj demokratický duch příliš nepanoval. V mnoha věcech s ním nesouhlasil. Ale oceňuje, že tam, alespoň co se týče financí, panoval pořádek. „Po jeho odchodu se tam začalo krást, vznikl tam dluh kolem pěti milionů,“ říká Jan a dnes již zpovzdálí také komentuje současné trendy tvorby mladých výtvarníků. „Dnešní umění je povrchní. Už není třeba umět kreslit nebo malovat. Už se nikde neučí figura. Jen výjimečně na zahraničních školách. Dnes se za umění považuje instalace, aranžérství, kalkulace, reklama. Chybí tam vnitřní lidská výpověď. Jsou to jen technikálie a reklamní pitomosti. Snad jen v Anglii se ještě udržel tradiční způsob tvorby.“