Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Heliová (* 1938)

• narozena 21. června 1938 v Čechyni, vyrůstala v Hrotovicích

• strýc Jaroslav Studený letcem RAF

• otec Lubomír za války napojen na odbojovou skupinu Urbánek–Papula

• v dubnu 1943 otce zatkli příslušníci gestapa, až do konce války vězněn

• 8. května 1945 se stal otec obětí tzv. hrotovické tragédie

• pamětnice je pravidelnou účastnicí pietních akcí při příležitosti výročí hrotovické tragédie

Ve čtyřech letech jí gestapo odvedlo tatínka. V nacistických věznicích pak strávil přes dva roky, domů se vrátil až 3. května 1945. Tím však utrpení neskončilo. Pouhých pět dní po svém návratu se stal otec obětí krvavého neštěstí, při kterém zemřelo 150 převážně civilních obyvatel Hrotovic. „Chtěla bych, aby se to už v životě neopakovalo. To, co se teď děje v Rusku, tak to je katastrofa. Nemůžu se na to ani dívat, je to hrozný. Vzkázala bych lidem, abychom se toho už nikdy nedožili, toho, co bylo do roku čtyřicet pět. Byla to hrůza,“ vypráví Eva Heliová.  

Tady mám jizvu. Dostala jsem do hlavy, zlomili mně nos

Eva Heliová, rozená Studená, se narodila 21. června 1938 v Čechyni na Vyškovsku, dětství na pozadí války strávila v Hrotovicích. Matka Karla, rozená Šebelová, pracovala jako učitelka a pedagogické profesi se věnoval i otec Lubomír Studený, který přednášel na právnické fakultě v Brně. Otec i jeho bratr se po vypuknutí války zapojili do boje s nacismem. Strýc Jaroslav Studený působil v řadách britského Královského letectva (RAF). Po válce se vrátil do Československa, dosáhl hodnosti plukovníka a získal řadu vyznamenání. V poúnorovém období jej však komunisté z armády propustili.[1] Zatímco strýc se postavil nacismu „zvenčí“, otec Lubomír spolupracoval s třebíčskou odbojovou skupinou Urbánek–Papula. Ta nesla jméno po Josefu Urbánkovi a Ladislavu Papulovi – v září 1944 popravených v Mauthausenu. O otcově odbojové činnosti Eva nezná prakticky žádné podrobnosti – už si je nestihli říct.

V dubnu 1943 si pro otce na fakultu přišlo gestapo. Údajně se tak stalo na základě udání, okolnosti však zůstávají nejasné. „Babička s dědečkem bydleli v Brně, byli jsme u nich a věděli jsme, kudy asi půjdou. Tak jsme se šli podívat. Bratrovi byly dva roky, mně čtyři. Stáli jsme u té silnice a maminka řekla bráškovi: ,Budeš tady teď čůrat,‘ abychom je viděli jít. Oni šli a já jsem tatínka poznala. Zavolala jsem na něho. A dostala jsem... Tady mám jednu jizvu, dostala jsem do hlavy, zlomili mně nos a potom odešli pryč,“ vzpomíná Eva. Z dochovaných dopisů víme, že otce drželi v policejní věznici v Brně-Veveří a poté v internačním táboře Svatobořice. Po více než dvou letech nacistického věznění se otec dočkal konce války. Tou dobou byl podle vyprávění držen v Jihlavě. „Domů šel pak pěšky. Asi v půli cesty mu někdo půjčil kolo, a tak přijel do Hrotovic na kole.“ To se psal 3. květen 1945.

Mrtvé vezli k nim domů. Bydleli naproti, tak jsme to všechno viděli

Bezprostředně po návratu domů získal otec funkci předsedy Revolučního národního výboru (RNV). „Sedmého [května 1945] bombardovali Dalešice a Valeč. A oni tam s doktorem [Josefem] Orlem jeli zachraňovat.“ Z pozice předsedy RNV se pak otec zapojil do slavnostního vítání sovětských osvoboditelů na hrotovickém náměstí 8. května. K oslavám však nikdy nedošlo. Krátce po poledni shodilo totiž sovětské letectvo na Hrotovice tři pumy. Stalo se tak vinou špatné komunikace, v domnění, že se nejedná o vítající dav, ale o německé vojáky. „To bylo slyšet přes celé Hrotovice,“ vzpomíná Eva na sérii výbuchů. Tou dobou byly Eva s maminkou na návštěvě u známých. Po bombardování utíkala na náměstí. „Maminka křičela, letěla za mnou, ale já jsem letěla jako blázen.“ Tíživé vzpomínky pokračují: „Utíkala jsem přes park, došla jsem na konec parku a viděla jsem tam chlapečka. Byl bez hlavy a bez noh. Jenom tělíčko. […] Pořád to vidím, to mu mohlo být tak jedenáct roků, tomu klukovi, to bylo strašný.“

Otec následkem bombardování utrpěl těžká zranění a sanitka jej vezla do Ivančic. „Měli jet přes řeku, ale most byl podminovaný, a tak je nesli vodou. A tam na ně čekala další sanitka.“ V ivančické nemocnici Lubomír Studený zraněním podlehl. „Tatínkovi to urazilo nohu, a když mu vydělali střepinu z plic, tak se mu zalily krví. Ještě ten den zemřel, toho osmého.“ Tři dny předtím oslavil pětatřicáté narozeniny. Hrotovická tragédie si vyžádala 150 životů, z nichž mnozí byli blízkými přáteli rodiny Studených. „Doktor Orel, který tam taky zahynul, tak oni mrtvé potom vezli k nim domů. Bydleli naproti. Tak jsme to všechno viděli. Bylo to hrozné.“ Kromě civilních obyvatel zemřelo na hrotovickém náměstí i bezmála 40 vojáků Rudé armády. „Vzpomínky jsou to teda strašné. A můžu vám říct, že někdy, když nemůžu usnout, tak se mi to vrací,“ dodává pamětnice. 

Budete dělat ředitelku, když vstoupíte do strany

Po tragické události se Eva s maminkou přestěhovala do Ivančic. Tam Eva vystudovala gymnázium a následně se chtěla hlásit na lékařskou fakultu. „Ale protože jsme neměli peníze, tak jsem šla po maturitě na dálkové studium,“ vysvětluje. To absolvovala v Boskovicích. Celý svůj profesní život pak pracovala jako učitelka v mateřských školách na Brněnsku – v Alexovicích, Oslavanech, Silůvkách a nakonec v Ivančicích, kde působila čtyřicet let, z nich patnáct na pozici ředitelky. „To mně tenkrát řekli: ,Budete dělat ředitelku, když vstoupíte do komunistické strany.‘ Ale já jsem řekla: ,Ne, to nevstoupím. To raději nebudu dělat ředitelku.‘ A oni mi to místo stejně dali. Ale nikdy jsem v komunistické straně nebyla,“ popisuje pamětnice. Dva roky pak ještě Eva působila v ivančickém ústavu pro hluchoněmé děti. „Tam jsem se naučila tu jejich řeč. Naučila jsem to i vnučku, a když jsme si chtěly něco říct, tak jsme si znakovaly.“

Za svého manžela, Ing. Pavla Heliu, se Eva provdala ve svých dvaadvaceti letech. Pavlovy rodiče připravili komunisté po únorovém převratu o vlastní cukrárnu. Manžel se pak nedopatřením dostal do konfrontace s totalitní mocí v srpnu 1968. Zatímco se na brněnském náměstí Svobody srocovali lidé – aby vyjádřili nesouhlas s okupací – manžel Pavel šel na náměstí nechat vyvolat fotky z dovolené. Během následného zásahu represivních složek se stal jedním ze zadržených. „Zavřeli ho do vězení. My jsme ho hledali, obvolali jsme všechny nemocnice. Potom je pustili, ale říkal, že to, co tam viděl, že by nechtěl popisovat.“ Zadržení protestující, převážně studenti, byli podle vyprávění tvrdě vyslýcháni a biti. Masové protesty po celém Československu probíhaly především v roce 1969. I bezprostředně po okupaci však docházelo ke spontánním projevům vzdoru a demonstracím.[2]

Byla to hrůza

Listopadové události v roce 1989 se v Ivančicích údajně příliš neprojevovaly. „Neuvědomuju si, že by tady byly nějaké protesty. […] Neprožila jsem to vlastně nijak. Ale pak jsme odjeli do Rakouska a tam jsme to celé projeli,“ vzpomíná Eva. Po převratu rodina získala v restitucích prostory zabavené cukrárny. „Tam byla výrobna, přípravna a velká prodejna. […] Ale to už bylo k ničemu potom.“ Bývalou cukrárnu tak upravili na rodinné bydlení. „Tam byla půda, tu jsme vyklidili a teď tam bydlí děcka,“ upřesňuje. Eva Heliová se každým rokem účastní vzpomínkových pietních akcí při příležitosti výročí hrotovické tragédie. „Je tam deska, tam jsou všichni [padlí] vypsaní. Jsou tam vždycky vojáci a pokládají věnce a lítají tam letadla. […] A vždycky, když tam jedu, tak z toho náměstí to vždycky objedeme a jdu se podívat do toho domu, kde jsme bydleli,“ dodává pamětnice.

V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2022) žila Eva Heliová v Ivančicích. Své vyprávění uzavírá slovy: „Chtěla bych, aby se to tady už v životě neopakovalo. To, co se teď děje v Rusku, tak to je katastrofa. Nemůžu se na to ani dívat, je to hrozný. […] Vzkázala bych lidem, abychom se toho už nikdy nedožili, toho, co bylo do roku čtyřicet pět. Byla to hrůza.“

 

[1] Zdroj: Internetová encyklopedie dějin Brna. K 4. 8. 2022 dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=13410

[2] Zdroj: https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/sovetska_okupace_brno_20070820.html