Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Pavel Hekela (* 1954)

• narozen 3. března 1954 v Přerově

• vystudoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) v Praze v oboru herectví

• jako herec a později režisér působil zejména v Olomouci a v Šumperku, ale hostoval také v Praze, Brně, Českých Budějovicích nebo v Maďarsku v Segedínu a v Pécsi

• během sametové revoluce v roce 1989 se zapojil do divadelní stávky v Olomouci

• po pádu komunistického režimu spoluvlastnil olomoucké nahrávací studio Gulliver

• jako lektor moderátorů a později ředitel pracoval v soukromém rádiu Pohoda

• v letech 2000–2013 ředitelem Českého rozhlasu Olomouc +v letech 2013–2018 ředitelem Moravského divadla Olomouc

„Chodili za námi lidi a starali se o nás. Nosili nám jídlo a dokonce peníze,“ vzpomíná Pavel Hekela na vyhlášení stávky v Divadle Oldřicha Stibora (dnes Moravské divadlo) v listopadu 1989 v Olomouci. Herci se tehdy ve městě jako první zapojili do revolučního dění.

V šestnácti sirotkem

Pavel Hekela se narodil 3. března 1954 v Přerově. Na svět přišel jako mladší ze dvou dětí rodičům Ladislavovi a Jiřině. Rodina bydlela v Krapkově ulici v Prostějově. Matka se živila jako dětská lékařka a otec stavební inženýr, který se později vypracoval až na post ředitele Dopravních staveb Olomouc. „Myslím, že z toho titulu musel být členem komunistické strany,“ glosuje pamětník a vzápětí dodává, že i přes otcovo členství rodiče nepatřili mezi příznivce tehdejšího režimu a své děti vedli k nezávislému uvažování.

Pavlovo dětství výrazně ovlivnila tragická událost v roce 1963. V jeho devíti letech mu zemřela maminka na ucpání srdeční cévy krevní sraženinou. Rodina se poté přestěhovala do Olomouce, kde se otec tři roky po smrti manželky znovu oženil a z tohoto svazku přišla na svět ještě Pavlova sestra Renata.

Pavel měl od dětství vztah ke sportu a přírodě a rád a často četl knihy Jaroslava Foglara. Když v době určitého politického uvolnění během tzv. pražského jara byl v roce 1968 obnoven skautský oddíl v Olomouci, stal se jeho členem a brzy také rádcem družiny. Jenže relativní svoboda netrvala dlouho. V noci z 20. na 21. srpna totiž do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. „My jsme se tehdy jako skauti zapojili do té první vlny odboje, kdy jsme vylepovali různé plakáty. Bylo to trochu naivní, ale co nám zbývalo.“

Po prázdninách pak Pavel nastoupil do posledního, devátého ročníku základní školy. Když se pak v den výročí bolševické revoluce vyvěšovaly na budovu školy vlajky, se spolužáky strhli rudý prapor. „My jsme sovětskou vlajku vzali, srolovali a hodili za skříň. Bylo z toho velké vyšetřování a průšvih, protože to někdo udal, že na škole nevisí vlajka Sovětského svazu. Jak už to skončilo, si nepamatuji.“

S počátkem normalizace byl Junák opět zakázán. Oddíl v Olomouci ale ještě několik let pokračoval. „Jsem přesvědčen, že skauting je životní filozofie a zásadním způsobem ovlivnil můj život,“ dodává pamětník, který se po pádu komunistického režimu ke skautu opět vrátil.

Po základní škole nastoupil Pavel na gymnázium. Ve druhém ročníku v roce 1970 do jeho života zasáhla další obrovská tragédie. Na infarkt myokardu zemřel otec. „Poznamená vás to citově. Chybí vám nejbližší lidé, což je naprosto nenahraditelné. Chybí vám rodičovská podpora, zkušenost, péče, láska. To jsou věci, které při nejlepší vůli nacházíte u cizích lidí velmi obtížně, někdy vůbec. Moc jsem proto toho od lidí nezískal a za to, co mám, vděčím hlavně sám sobě.“

Pavel tak v šestnácti letech přišel o oba rodiče. Zůstala mu jen nevlastní matka Eva. Spolu se sestrou Ivanou tehdy byli v pubertálním věku. Zpočátku to prý nebylo jednoduché soužití. Velice brzy se ale vztahy urovnaly. „Vůbec nepoužívám termín nevlastní matka, protože máme k sobě velice blízko a máme velmi pěkné a pevné rodinné vztahy,“ dodává Pavel Hekela.

Po prknech, která znamenají svět

V Olomouci chodil Pavel do Lidové školy umění a zásadně ho ovlivnila učitelka Věra Pánková. Po gymnáziu si proto podal přihlášku na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) v Praze v oboru herectví. Na tamní studia rád vzpomíná. „Byli jsme pověstný ročník s takovýma vejlupkama jako Olda Kaiser, Tonda Procházka, Marcel Vašinka. Podle počtu kárných komisí jsme měli vojenské hodnosti. Já jsem měl dvě kárné komise, tak jsem byl major.“

Po úspěšném absolvování nastoupil Pavel Hekela do činohry Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. V roce 1978 se oženil s Chrisulou Kazanzi, jejíž rodina emigrovala z Řecka v době tamní občanské války, která probíhala v letech 1946–1949. Spolu pak vychovali své dvě děti Matouše a Martinu.

V letech 1979–1980 absolvoval Pavel Hekela základní vojenskou službu v Písku. Poté prošel řadou divadelních angažmá jako herec a později také režisér. Působil zejména v Olomouci a v Šumperku, ale hostoval také v Praze, Brně, Českých Budějovicích nebo v Maďarsku v Segedínu a v Pécsi. Velice rád vzpomíná zejména na léta strávená v Šumperku, kde tehdy působila řada významných osobností. Severomoravské divadlo Šumperk v té době vedl Vladimír Švabík, který v nepříznivých normalizačních poměrech dokázal držet pozitivní tvůrčí atmosféru. „Jezdili tam skvělí režiséři zvučných jmen, kteří buď v Praze nemohli režírovat, co chtěli, nebo si potřebovali odpočinout. Měl jsem to potěšení, že jsem u většiny z nich hrál hlavní roli,“ dodává pamětník.

Začalo to v divadle

Na konci osmdesátých let Pavel Hekela působil opět v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. Do disentu se sice nezapojil, ale podepsal petici za propuštění Václava Havla uvězněného po Palachově týdnu v Praze v lednu 1989. Později podepsal také petici Několik vět, která požadovala propuštění politických vězňů, svobodu sdělovacích prostředků a veřejnou diskuzi o všech otázkách dějin, politických a významných investičních akcí.

Informace o brutálním zásahu proti demonstrantům 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze se do divadla v Olomouci dostala den poté. V Praze tehdy divadla vyhlásila stávku, k níž se přidali i herci v Olomouci. V pondělí 20. listopadu se do dění zapojili studenti a v hale Univerzity Palackého při setkání studentů a pedagogů také vyhlásili stávku. Večer se pak pod divadlem v Olomouci sešly první hloučky nespokojených Olomoučanů. Buď ještě ten den, nebo ve dnech následujících před divadlem vyrostlo improvizované pódium, kde se pak četla nejrůznější prohlášení.

„Jestli se nepletu, tak Vašek Bahník, Ivana Plíhalová, Miroslav Rataj a moje maličkost jsme zbudovali jakési ohnisko před výkladem opery, kde jsme měli postavené praktikábly. Ale to není žádný výčet, jenom na koho si bezpečně vzpomínám. Pamatuji si, že jsem zrovna četl nějaké prohlášení a teď jsem viděl, jak k radnici přijel autobus, jak z něho vyskakují, myslím, že to byli milicionáři se samopaly a se psy. Spadlo mně srdce do kalhot a říkal si, že je po mně. Nicméně jsem nikam neutekl, dočetl jsem to a oni také nic nepodnikli. Byl to hodně silný moment, kdy jsem se fakt bál,“ vypráví pamětník a dodává, že tehdy ještě dění monitorovali příslušníci státní bezpečnosti. „Jeden čas stála před divadlem Avia, a když jsme vycházeli z divadla, tak nás okýnkem fotili.“

V úterý 21. listopadu pak studenti svolali mítink na náměstí, kterého se se svíčkami v rukou zúčastnily stovky lidí. „Náměstí bylo narvané. Pamatuji si tu neobyčejnou slušnost a toleranci. Lidé byli k sobě nesmírně zdvořilí.“

Vedení divadla pak převzal stávkový výbor a do čela si zvolili kulisáka Josefa Josefíka, vystudovaného psychologa, který svou činnost nemohl z politických důvodů vykonávat. V divadle se pak pořádaly diskuzní večery, které měl na starosti Pavel Hekela a na nichž se za účasti odborníků probírala různá témata z řad ekonomiky, zemědělství, ekologie, zdravotnictví, církve a dalších. „Myslím, že těch diskuzních večerů bylo kolem třinácti. V podstatě byly každý den. Byla to hodně hektická doba a hodně vyčerpávající. Pamatuji si, že jsem chodil domů ve čtyři hodiny ráno. Chodili za námi lidi a starali se o nás. Nosili nám jídlo, a dokonce peníze.“

Herci také jezdili mimo Olomouc, aby šířili pravdivé informace o dění ve velkých městech. „Já jsem třeba byl v divadle v Šumperku, protože tam jsem k tomu měl blízko, nebo jsme jezdili po vesnicích a vysvětlovali, proč stávkujeme.“

Události nabraly rychlý spád. 27. listopadu proběhla celonárodní generální stávka a 19. prosince byla svolána celostátní studentská manifestace na Václavském náměstí v Praze na podporu zvolení Václava Havla prezidentem ČSSR.

Ve svobodném světě

Po pádu komunistického režimu Pavel Hekela mimo jiné spoluvlastnil olomoucké nahrávací studio Gulliver, jako lektor moderátorů a později ředitel pracoval v soukromém rádiu Pohoda. V letech 2000 až 2013 byl ředitelem Českého rozhlasu Olomouc a v letech 2013 až 2018 ředitelem Moravského divadla Olomouc. „Štěstí přeje připraveným,“ dodává na závěr své životní motto Mgr. Pavel Hekela.

 

https://olomouc.rozhlas.cz/reditel-a-divadelnik-pavel-hekela-6396375

http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Severomoravsk%C3%A9_divadlo