Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Hejtmanská (* 1943)

• narodila se v roce 1943, měla čtyři sourozence

• otec Vladimír Krupař byl voják, kterého komunisté po roce 1948 degradovali

• v roce 1951 se rodina musela vystěhovat z Pardubic do Králík

• strýc Antonín Honzák byl pro Jarmilu životním příkladem

• po maturitě na jedenáctiletce nastoupila v roce 1960 do Tesly Králíky

• pamatuje kněze, kteří pracovali jako vězni v Internačním klášteře v Králíkách

• v roce 1960 si udělala cvičitelský kurz, celý život aktivně cvičí

• v roce 1964 se provdala za Vladimíra Hejtmanského a měli tři děti

• každoročně s manželem ukazovali rodinný Králický betlém veřejnosti

• v roce 2022 žila s manželem v Králíkách

Jarmila Hejtmanská se přistěhovala s rodinou do Králík ve svých sedmi letech. Sedmičlenná rodina degradovaného vojáka tam přišla za trest v roce 1951. „Měla jsem z toho jako dítě trauma. Celé dny jsem brečela, protože se mi tam nelíbilo,“ vzpomínala pamětnice. Naštěstí tam měli strýce, u kterého našli azyl. Ani on však neunikl komunistické moci a v roce 1954 ho odsoudili do vězení za skauting. Jarmila kvůli svému původu nemohla studovat to, co by chtěla. O zničení řady studentských snů se postaral učitel, který špehoval studenty gymnázia. Jarmila však měla vzor v renesanční osobnosti svého strýce, který postavil ve svém bytě unikátní Králický betlém, naučil ji lásce k přírodě, divadlu, pohybu a který ji vedl i k víře. A tak ani v jejím životě nemělo to zlé nikdy převahu.

Jarmila Hejtmanská se narodila 30. srpna 1943 ve Ždírci nad Doubravou. Matka Soňa Krupařová, rozená Honzáková (1909-1988), měla z prvního manželství dceru Miloslavu, narozenou v roce 1930. Po sňatku s Vladimírem Krupařem se jim v roce 1941 narodila dcera Soňa, v roce 1942 Vladimíra a po Jarmile ještě v roce 1945 syn Antonín.

Z Pardubic museli odejít do omšelých Králík

Když všech pět dětí vyrostlo, pracovala maminka jako dělnice v lese a v textilní továrně. Otec Vladimír Krupař (1908-1962) byl voják z povolání, štábní kapitán u ženistů. V roce 1947 se rodina přestěhovala ze Ždírce do Pardubic. Tam však pobyli jen krátce, protože v roce 1951 se museli Krupařovi z pardubické vojenské vily vystěhovat. Otce v politickém procesu zprostili vojenské služby a dali mu na výběr tři místa, kam se s rodinou musí okamžitě vystěhovat. Zvolili pohraniční Králíky, protože tam už bydlel maminčin bratr, u kterého našli azyl.

V Králíkách se 13. ledna 1951 nastěhovali do bytu ve velkém domě na náměstí, kde v jednom bytě už bydlel strýc Antonín Honzák. Přivítalo je tehdy omšelé, šedivé město se starými německými baráky a dřevěným podloubím. „Odešli jsme z ohromné vily, kde bylo dost místa pro sedmičlennou domácnost, do dvou místností v Králíkách,“ vzpomínala pamětnice. V Králíkách však brzy našli nový domov, především díky strýčkovu pochopení a vzoru, který jim dal svým aktivním životem.

Strýce odsoudili za skauting

Antonín Honzák (1912-1986), jeden ze tří bratrů matky Soňi Krupařové, neměl rodinu, takže jeho sestra Soňa se o něj starala až do smrti. Byl to všestranně nadaný, inspirativní člověk. Za války protifašistický odbojář, skaut tělem i duší, pěstoval turistiku, hrál a režíroval ochotnická divadla, cvičil, psal pohádky pro loutkové divadlo a divadelní skeče. Za svůj život si sestavil a vyrobil třímetrový Králický betlém s tři sta padesáti figurkami. „Každý rok přistavoval k betlému něco nového. Figurky nakoupil u místních řezbářů, sám si vyrobil chaloupky a kulisy. Začal ho vždy stavět v adventní době a kompletně postavený betlém jsme mohli spatřit až na Štědrý den po večeři,“ popisovala pamětnice.

Strýc Honzák byl rozený vychovatel. Skauting se mu stal životním programem, měl řadu zkušeností už z předválečného skautování. Po válce pořádal pro mládež tábory a pracoval s dětmi v oddíle i v době, kdy už byl Skaut komunisty zakázaný. Byl velmi oblíbeným člověkem, a to se v padesátých letech neodpouštělo. Někdo ho udal a v domě na náměstí se objevili příslušníci Státní bezpečnosti. „Vzpomínám si na ten den přesně. Strýček měl zrovna těžkou angínu. Šla jsem po schodech dolů, byla už tma a najednou se dole na chodbě vyrojili cizí chlapi. Tloukli na dveře jeho bytu. On otevřel a hned ho odvedli,“ vyprávěla Jarmila Hejtmanská.

Ve skupinovém procesu Antonína Honzáka odsoudil Krajský soud v Hradci Králové 6. září 1954 na tři a půl roku do Jáchymova. Jeho neteř k tomu uvedla: „Vrátil se s podlomeným zdravím. Jako účetní nebyl zvyklý na takovou dřinu. Po návratu nemohl najít práci, tak se vyučil zedníkem a stavěl v okolí Králík kravíny. Nikdy o vězení nemluvil. Před důchodem ho nechali dělat účetního v dětském výchovném ústavu.“

Učitel sledoval, jestli studenti chodí do kostela

Jarmila začala v Králíkách chodit do druhé třídy a po základní škole nastoupila na jedenáctiletou střední školu, pozdější gymnázium, kterou ukončila maturitou v roce 1960. „Když jsme ve škole mluvili o tom, co bychom chtěli dělat dál, učitelé mně jasně naznačili, ať si nedávám přihlášku k dalšímu studiu, že se nikam nedostanu kvůli svému původu,“ vyprávěla pamětnice. Jarmile to bylo líto. Chtěla se stát učitelkou, ale žila v době, kdy osudy lidí často určovala komunistická strana.

„Chodily jsme na školu spolu tři sestry a jeden pan učitel nás tam pozoroval. Strýček nás vedl k víře. A pan učitel nás sledoval, jestli chodíme do kostela a před ostatními spolužáky nám to ve škole vyčítal. Mnoha spolužákům zkazil život. Později jsem se dozvěděla, že to nebyl učitel, ale nedostudovaný kněz,“ popisovala pamětnice. Po maturitě tedy Jarmila nastoupila do Tesly Králíky a pracovala tam až do důchodu v roce 1998, nejdřív jako manipulantka, později dělala sekretářku.

Internovaným kněžím sbírali jahody na přilepšenou

Nad Králíky se přes tři sta let jako drahocenná ozdoba vypíná Klášter na Hoře Matky Boží. Krupařovi přišli do města v době, kdy klášter fungoval jako koncentrační tábor pro kněze, které při Akci „K“ v noci ze 13. na 14. dubna 1950 odvlekli příslušníci komunistické moci z řeholních domů. Poutní místo se rázem ocitlo za ostnatým drátem. Řeholníci zde těžce pracovali v lese, na polích či u dobytka tehdejších Státních statků. V roce 1960 dostala většina z nich možnost odejít do civilních povolání, nebo pokud dostali „státní souhlas“, do duchovní správy farností. Internačním klášterem v Králíkách prošlo v letech 1950-1961 přes pět set osob. Mnozí z nich těžké podmínky nepřežili. 

„Internovaní kněží pracovali každý den na poli pod klášterem, kde pěstovali obilí a brambory. My jako děti tam o prázdninách chodili nahoru za nimi. Sbírali jsme jahody, které jsme jim dávali. Oni měli totiž k jídlu jen suchý chleba a vodu,“ vzpomínala pamětnice. Když pak kněze z tábora propustili, dva z nich se ubytovali u Krupařových. „Byl to pan Chochola a pan Škorňa. Několik let bydleli u nás, každý v jedné místnosti. Hodně jsme s nimi diskutovali, protože do svého bytu museli chodit přes náš byt. Byli velice hodní. Nikdy nemluvili o životě v internačním klášteře, ani nebyli zatrpklí. Oba pak pracovali manuálně v Tesle, takže jsme tam dělali společně,“ dodala Jarmila Hejtmanská.  

Pod SSM pořádali akce pro veřejnost

Po maturitě v roce 1960 si Jarmila udělala cvičitelský kurz. Cvičila a předcvičovala celý život a dělá to dodnes. „Život jsem prožila hodně dynamicky, sportovala jsem, hrála divadlo, dělala jsem v životě spoustu akcí – tělovýchovné akademie. Od roku 1955, kdy začaly spartakiády, jsem se účastnila každých pět let všech spartakiád, později sletů. Teď nás čeká slet v roce 2024.“

V ochotnickém divadle poznala Vladimíra Hejtmanského, narozeného v roce 1941, za kterého se v roce 1964 provdala. V letech 1966, 1969 a 1974 se jim narodily tři děti. Hejtmanští v Tesle Králíky, kde oba pracovali, vstoupili do Československého svazu mládeže (později Socialistický svaz mládeže). V rámci jediné fungující organizace v Králíkách pořádali pro veřejnost řadu akcí: večery poezie, divadla, tělovýchovné akce, výstupy na Králický Sněžník. „To se mohlo dělat jen pod záštitou svazu mládeže, sami o sobě jsme nemohli dělat nic. Politiku jsme tam nedělali. V Králíkách ani jiná organizace nebyla,“ vysvětlovala pamětnice.

Jednadvacátý srpen 1968 prožívali Hejtmanští jako ostatní - diskutovali v práci i doma, sledovali rozhlas. Hejtmanským tehdy otec koupil první televizor. „Byli i lidé, kteří by se dnes neměli nikomu podívat do očí. Zničili naděje, které přineslo jaro 1968. Takoví lidé jsou ale stejní dodnes,“ podotkla Jarmila Hejtmanská. I jí nabízeli členství v KSČ, nikdy na to však nepřistoupila.

Naděje na svobodu se vyplnila v dětech

Na listopad 1989 a sametovou revoluci vzpomínala pamětnice jako na krásné období. „Naděje na svobodu se vyplnila v mých dětech. Dcera nám tehdy napsala z konzervatoře dopis, že chodí manifestovat. Měli jsme radost, že nám dcera dospěla v novém systému. Děti mohly cestovat.“  Hejtmanští se nadšeně zapojili jako účastníci do dění v Králíkách, kde manželé Ettelovi s dalšími lidmi organizovali setkání na náměstí a besedy pro občany. Dočkali se svobody, otevřených hranic, a to je naplňovalo radostným očekáváním.

Kdo je činorodý v mládí, nezůstane sedět ani ve zralých letech. Což platí i o Jarmile Hejtmanské. Každý rok před Vánocemi k nim do bytu přicházely stovky lidí, kterým manželé Hejtmanští poskytnou možnost shlédnout unikátní Králický betlém po svém strýci. Ještě v roce 2022 pracovala v okresním výboru tělovýchovy, stále cvičila a předcvičovala, setkávala se se svými dvěma sestrami každé ráno při kávě.

„Když mě v roce 2019 uvedli v okrese Ústí nad Orlicí za tělovýchovu do síně slávy, řekla jsem jim, že mě těší, že přinejmenším sportovní život jsem prožila dobře. Jsem hrdá na to, že jsem toho v Králíkách udělala dost pro lidi,“ uzavřela Jarmila Hejtmanská své vyprávění.