Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Všechno zlé je pro něco dobré, i když v tu chvíli to tak nevypadá
narozena 21. června 1957 v Jilemnici
dědeček Otakar Novák byl za války popraven
v 50. letech byl tatínek Václav Hladík propuštěn z práce v družstvu v Rokytnici nad Jizerou
v roce 1972 začala studovat na gymnáziu v Jilemnici
seznámila se s Janem Hejralem, budoucím manželem
stala se členkou divadelního spolku Krakonoš ve Vysokém nad Jizerou
v letech 1976–1978 studovala nástavbu pro kulturně-výchovné pracovníky v Chrudimi
v roce 1978 nastoupila do práce do muzea ve Vysokém nad Jizerou
v letech 1981–2021 pracovala jako tajemnice a předsedkyně národní přehlídky venkovských divadelních souborů
v letech 1989–2021 vedla přehlídku přejmenovanou na Krakonošův divadelní podzim
v roce 2020 byla oceněna hejtmanem Libereckého kraje za celoživotní přínos v oblasti divadelního umění
Rokytnice nad Jizerou, Jilemnice, Vrchlabí, Rtyně v Podkrkonoší, Malé Svatoňovice a mnoho dalších městeček v Podkrkonošském regionu měla – a některá mají dodnes – ochotnické soubory. Ten ve Vysokém nad Jizerou má své počátky v roce 1786, což jej činí nejstarším nepřetržitě hrajícím ochotnickým divadlem v Čechách.
Tato úctyhodná tradice, která Vysoké proslavila, má neméně pozoruhodnou současnost, jejímž středobodem je Svatava Hejralová. Jak si vysvětluje, že se divadelní tradice ve Vysokém udržela po generace? „Je to dané těmi lidmi. Ti lidi tady byli vždycky takoví písmáci, takoví koumáci, výborní muzikanti a divadlo, to spojovalo všechno dohromady. Lidi se tady rádi vzdělávali, rádi četli knížky. Divadlo jim vlastně pomáhalo se vzdělávat, uplatňovat svoje vlohy. Mohli se setkávat a dávat do toho svého ducha.“
Rody obou rodičů Svatavy pocházejí z Vysokého a z blízkého okolí. Rodiče tatínka Václava Hladíka už nepoznala, ale v rodině se tradovalo, že babička Anna byla skromná žena, která se kromě práce v nedaleké fabrice starala o hospodářství, a že se dědečkovi Josefu Hladíkovi říkalo Edison, protože jako elektrikář zavedl elektřinu do některých významných vysockých budov. Po vzniku republiky se přihlásil k Československé církvi husitské (založené Karlem Farským, rodákem z blízkého Škodějova), ale když se ucházel o elektrifikaci místního kostela, musel prý s celou rodinou přestoupit ke katolíkům, aby zakázku získal.
Rodiče maminky Jiřiny měli také hospodářství, ale nebylo dost peněz, aby dcera mohla studovat. Než se vdala, sloužila v místní vinárně/kavárně U Hořavků. Za protektorátu bylo Vysoké „výspou“, poslední českou obcí, blízká Rokytnice nebo Jablonec nad Jizerou už byly německé.
Dědeček Otakar Novák byl z těch statečných vysockých občanů, kteří během okupace ukrývali členy odboje, „nepřátele Říše“. Předávali si je mezi sebou, aby zakryli stopy, dlouho se jim dařilo akce utajit, až v roce 1944 gestapo 12 z nich zatklo. Deset popravilo, mezi nimi dědečka Otakara, a dvě ženy poslalo na rok a půl do káznice, do pracovních táborů. Jedna z nich byla Eliška Nováková, Otakarova manželka. Lidé v městečku se báli otevřeně projevovat sympatie postiženým rodinám, ale „ráno byla louka posečená, obilí ve snopech,“ vzpomíná Svatava Hejralová na to, jak mamince s mladší sestrou sousedé potajmu pomáhali. Kdo skupinu zradil, se zjistilo až po roce 1990, když se otevřely archivy.
Svatava Hladíková se narodila jako pátá dcera 21. června 1957 v Jilemnici. Rodiče se po válce nastěhovali do Rokytnice nad Jizerou, do velkého bytu po Němcích. Zůstalo tu po nich téměř všechno, Svatava si vzpomíná, že když si se sestrami hrály, směly používat celé porcelánové servisy. Nevadilo, když se něco rozbilo: “Však je to po Němcích.“ Časem se do bytu přistěhovala i babička Nováková s nejmladší dcerou Hankou a navlékala korále, aby si přivydělala, jako všichni v okolí. Dnes Svatavu Hejralovou mrzí, že jako děti nechtěli poslouchat vyprávění babičky o tom, jak bylo v koncentráku: málo jídla, tvrdá práce a jak se tajně pronášela ven rajčata v rukávech halenky.
Tatínek Václav zůstal i po únoru 1948 přesvědčeným národním socialistou. Své dcery vychovával v duchu Masarykových a Benešových ideálů: nebát se a nekrást. Odmítl se chovat podle nových pořádků a své otevřeně protirežimní postoje demonstroval hlasitými projevy, takže maminka ho musela usměrňovat: “Vendo, nenadávej, zavřou tě! Holky, zavřete okna!“ V padesátých letech byl propuštěn z práce v družstvu.
Jako hospodářský ekonom vyhozený z politických důvodů těžko hledal jiné uplatnění, až po čase ho přijali jako dělníka na kalová pole v podniku Železnobrodské sklo v Jablonci nad Jizerou. Vypracoval se na mistra výroby a potom i účetního v TJ Spartak, kde byl členem kuželkářského oddílu. Byl zásadový: svým dětem zakázal přihlásit se do Jiskřiček, Pionýra nebo Československého svazu mládeže, ale všech pět bylo vedeno ke sportu, k muzice a k divadlu. Sám hrál u rokytnických ochotníků převážně milovníky a komické role, maminka zpočátku manželství vypomáhala v divadle jako nápověda.
Maminku Jiřinu fatálně zasáhla smrt jejího otce: přestala věřit v Boha, který by přece, pokud by byl, toto nemohl dopustit. Neustále se bála, že vše, co přichází, i to dobré, špatně dopadne. Přenášela svůj postoj do rodiny a Svatava říká, že trvalo dlouho, než se maminka dokázala ze života radovat.
Na počátku byla malotřídka v Horní Rokytnici: dva učitelé, málo dětí, první a třetí třída společně, druhá a čtvrtá taky: „Vše jsme se učili venku na procházkách,“ vzpomíná Svatava Hejralová. Do školy na vyšší stupeň a na kroužky chodila dva kilometry pěšky na náměstí do města, někdy i třikrát denně. Doma měla každá z dcer povinnosti – postarat se o králíky, o seno, pomáhat v domácnosti. V deseti letech, v době, kdy bylo krátce povoleno skautské hnutí, se stala nadšenou skautkou. Svatava už od dětství hodně a ráda četla, přála si pokračovat na střední knihovnické škole, ale místní komunisti jí nedali doporučení. Nejstarší sestra se dostala na SVVŠ (tehdejší název pro dnešní gymnázium) a pak dokonce na vysokou školu pedagogickou, druhá pouze na průmyslovku, třetí opět na SVVŠ, čtvrtá sestra šla do učení a díky tomu směla Svatava jít na střední školu do Jilemnice.
Psal se rok 1972, doba tuhé normalizace. Její nejmilejší profesor, který ji nadchl pro matematiku a budoucnost s počítači, byl v politických čistkách vyhozen. Svatavě nedovolili pokračovat ve studiu na vysoké škole, ačkoli výborně odmaturovala. Byla ráda, že se dostala alespoň na nově založený dvouletý obor kulturně-výchovná práce na pobočce v Chrudimi při Střední pedagogické škole v Seči, která vzdělávala především politické pracovníky pro vedení SSM (Svaz socialistické mládeže).
V Jilemnici začala chodit se spolužákem Honzou Hejralem ze známé divadelní rodiny z Vysokého, svým pozdějším manželem. Hejralovi, i v dobách nejtužšího politického útlaku, se netajili tím, že jsou věřící a praktikující katolíci, za všech režimů byli pilířem a motorem vysockého divadla. Tatínek Honzy, Josef Hejral, byl místní regenschori: „Nejlepší člověk, kterého jsem v životě potkala,“ říká Svatava Hejralová o svém tchánovi. Nejstarší Hejralovi bydleli a domovničili v budově divadla, které spolek Krakonoš nechal postavit v roce 1925, a která dodnes slouží. Na jeho stavbu byla vypsána celonárodní sbírka, kam přispěla i rodina prvního prvorepublikového předsedy vlády, místního rodáka Karla Kramáře.
Svatava se dostala ke své první roli celkem náhodou – Hejralovi potřebovali obsadit mladé děvče do operety Karla Valdaufa Nazdar, tati! A ona, aniž by měla nějaké předchozí divadelní zkušenosti, se osvědčila. Tatínek Hladík souhlasil, a tak se Svatava stala ve svých 16 letech divadelnicí.
Po druhé maturitě v Chrudimi byla přijata na dálkové studium Teorie kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. To už ovšem byla těhotná. Když se Svatava a Honza brali, bylo jim oběma 21 let a dojíždění se po narození prvního dítěte stalo neúnosným. Zůstala tedy ve Vysokém.
Honza byl z třetí generace divadelní rodiny, muzikant, „hrál snad na všechny nástroje kromě houslí“, ale studovat na konzervatoři mu režim nedovolil (až později jako učiteli na LŠU). Komise mu sdělila stejné zdůvodnění: „Nemá socialistický přístup k životu,“ dodává Svatava Hejralová. Honza se tedy vyučil truhlářem, bydleli se Svatavou a čtyřmi dětmi v domě s Hejralovými a intenzivně žili kulturním životem v místě do té míry, jak jim režim dovolil.
Vysoké bylo vždycky české, Němců tu žilo málo. O Karlu Kramářovi, asi nejslavnějším vysockém rodákovi, se po celou dobu před listopadem 1989 nemluvilo: „Jako by nebyl.“ Obrovská vila, která je schovaná za zdí, připadla za protektorátu synovci majitele Vodseďálkovi, který si ochotně poněmčil jméno a vilu prodal NSDAP. Celou válku tu bydlely německé rodiny s dětmi, tzv. Gauschule se stala německým hnízdem. V květnu 1945 se ve Vysokém tvrdě bojovalo – partyzáni proti Hitlerjugend. Třináct pomníčků okolo Vysokého je vzpomínkou na nahodilé oběti posledních dnů války. Smutný osud nevyužité, chátrající Kramářovy vily pokračuje do dnešních dnů.
Divadlo se ve Vysokém hrálo i za protektorátu. Místní divadelníci museli splnit jistá nařízení, ale i ta se dala, při troše štěstí a šikovnosti, obejít. Plakáty musely být psané dvojjazyčně, výběr her podléhal schvalovacímu procesu, stejně jako výběr herců, vše muselo být schváleno. Paralela s chováním komunistického režimu je v mnoha případech zřejmá – kličkovalo se stejně, úlitby byly podobné. K politickým výročím se od padesátých let musela připravovat tzv. pásma, a když bylo splněno, mohla přijít jakási odměna v tom, že režim ukázal jistou benevolenci. Například povolil uvedení operety. Schizofrenie vládla společností, stala se způsobem přežívání.
Svatava Hejralová reflektuje nevyhnutelný generační rozdíl v pohledu na spolupráci s bývalým režimem: „Já vím, že potom, po revoluci, po devadesátém roce nám to ta mladší generace vyčítala, že jsme jim sloužili a tak podobně. Nebylo to taky příjemné. Ale houby věděli. Že kdyby se ta úlitba nedělala, tak to divadlo by se tu dávno nehrálo.“
V osmdesátých letech pracovala Svatava Hejralová na Kulturním odboru města. Podílela se mimo jiné na pořádání národní přehlídky venkovských divadelních souborů, nejprve jako členka souboru, od roku 1982 jako tajemnice a od sametové revoluce dodnes stojí v jejím čele jako ředitelka.
Po listopadu 1989 nastaly nové pořádky, spousta změn, skok do kapitalismu, vše stávající se rušilo. Nastoupily nové priority. Paradoxně oba, Svatava i Honza, po letech práce pro město dostali výpověď. Důvodem u Honzy byla nedostatečná kvalifikovanost v oblasti kultury (fakt, že mu nebylo dovoleno studovat, se nebral v potaz). Nakonec se našlo místo na oddělení kultury nového okresního úřadu semilského okresu. Svatava musela opustit městský úřad a stala se z ní na několik let účetní, aby 25 let, které jí zbývaly do důchodu, strávila jako administrativní pracovnice u soukromé praktické lékařky, v podstatě dělala zdravotní sestru. Jako důchodkyně se vrátila do místního Vlastivědného muzea, má v plánu vyzpovídat vysocké pamětníky.
65 let starou divadelní budovu převzal zpátky do majetku spolek Krakonoš s veškerou zodpovědností za údržbu, opravy a úklid. „Musíme si na to vydělat, granty jsou malé, péče o budovu nás stojí velkou sílu,“ vysvětluje současnou situaci Svatava Hejralová. Díky sbírce a nadacím prošla budova před deseti lety velkou rekonstrukcí. Aby se budova uživila, musí spolek pořádat kromě divadelních i komerční akce, popřípadě ji pronajímat.
Od samého počátku má ve vysockém divadle svoje místo loutkové divadlo. Spolek vlastní asi 60 původních, částečně dřevěných, částečně kašírovaných marionet, až 75 cm vysokých. Představení se hrají v původních kulisách namalovaných malířem pokojů Janem Lvem, za doprovodu flašinetu. Svatava už léta hraje i vodí loutky, principálkou loutkohereckého souboru je její dcera. Na hře Bezhlavý rytíř, která je úspěšně na repertoáru poslední dva roky, se podílí 11 lidí a osm z nich je z jedné rodiny – Hejralových nebo jsou příbuzní. Dcera principálka je už čtvrtá generace a doufá, že se zapojí i dvě vnučky.
Už více než 30 let je Svatava Hejralová hlavní organizátorkou festivalu národní přehlídky venkovských divadelních souborů, který se koná každoročně na podzim a na který přijede až 5 000 diváků. Kolik je za takovouto prestižní pozicí práce? Říká: „Stále mě to baví, je za tím parta lidí, na které se mohu spolehnout.“
A vysvětluje, jak festival funguje: „Nejprve je třeba najít peníze – oslovit sponzory, propagaci si děláme sami. Objíždíme krajské přehlídky, sestavujeme program na základě nominací a doporučení. Letos jsme vybrali devět inscenací. Připraví se smlouvy, zajistí ubytování, strava, uvítání na městském úřadu a před divadlem. Festival trvá devět dnů a nejsou to jen divadelní představení, ale taky kurzy pro děti s režiséry a pro zájemce u nás na půdičce. Po představení se konají každý večer rozborové semináře a besedy s profesionální osobností – letos s herečkou Danou Morávkovou. Vše bez honoráře, jezdí sem bez honoráře. Je to otázka trochu i herecké cti, co můžou vrátit svým kolegům – ochotníkům,“ popisuje Svatava Hejralová hlavní divadelní událost roku. Stále je plno, vyprodáno.
Jsou připraveny také výstavy na téma současnost a historie divadla, dále besedy, setkání a festival je každoročně zakončen Sejkorákem – tradičním bálem s vyhlášením nejlepších ze všech divadelních kategorií a nominací na Jiráskův Hronov, celostátní žatvu všech divadelních žánrů ochotnických divadel.
Maminka Jiřina Hladíková zahájila rodinnou tradici a Svatava v ní pokračuje: od 18 let je dobrovolnou dárkyní krve. Získala vyznamenání Červeného kříže, dnes daruje i krevní plazmu. Za 160 odběrů byla oceněna Diamantovým křížem I. třídy.
Kromě toho byla svého času nejmladší nositelkou Zlatého odznaku J. K. Tyla za rozvoj amatérského divadla z roku 2008 a za přínos českému loutkářství obdržela Čestné uznání Matěje Kopeckého. V roce 2020 převzala Poctu hejtmana Libereckého kraje – byla jmenována významnou osobností kraje.
Kromě plného nasazení a angažování v divadle je Svatava Hejralová dlouholetou činnou členkou hasičského sboru, Ski klubu a s měřicí skupinou T-base sjezdila za 25 let celou republiku, ať to byly závody na lyžích, na kolech nebo běžecké, v posledních letech pak automobilové. V současnosti s pomocí dalších ochotníků pořádá archiv divadla, historicky cenné poklady: třídí ručně přepisované hry, staré matriky, návrhy na stavbu divadla, notové materiály ke sborovému zpěvu Pěvecké jednoty Vlastimila, hry ochotnického spolku Přemysl od roku 1870 a výčet nebere konce.
Dnešní mladí lidé povětšinou nezůstávají doma v malých městech, ale odcházejí tam, kde mají možnost studovat a najít lukrativní práci, do velkých měst. Jak vidí Svatava Hejralová budoucnost vysockého ochotnického divadla? Ona sama je pevně spjatá se zdejší krajinou, místem, divadlem. Má tu své kořeny. „Je to dobrovolná, neplacená činnost. Mnoho času a nadšení. Já mám štěstí. Všechny čtyři děti i obě vnučky, kromě jiného, pokračují v divadle jako pátá generace.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)