Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., CSc. Milan Hejný (* 1936)

• narozen 23. května 1936 v Turčianském Svätém Martině

• otec český matematik a učitel Vít Hejný

• matka slovenská herečka Naďa Hejná, sestra právníka a poválečného ministra Ivana Pietora

• v době SNP účast rodičů na povstaleckých a partyzánských aktivitách, rodina se částečně ukrývala

• v létě roku 1945 stěhování Hejných do Prahy

• po únoru 1948 a strýcově demisi návrat na Slovensko, do Martina

• v rámci Akce B v letech 1952–1954 rodina vystěhována do čtyři kilometry vzdálené vesnice Bystrička

• maturita v roce 1954 a odchod pamětníka na Matematicko-fyzikální fakultu UK do Prahy

• sňatek s Evou Brzoňovou roce 1960, narození dcery

• stěhování za prací a bytem do Žiliny, kam se přesouvala Vysoká škola dopravní

• učitel na základní škole v Bratislavě

• rozvíjení alternativní metody výuky matematiky, tzv. Hejného metody

• působení na ministerstvu školství po roce 1989

• pedagogická činnost na zahraničních univerzitách (USA, Kanada aj.)

• založení společnosti H-mat zaměřené na výchovu lektorů nové metody, psaní učebnic a zavádění metody do praxe

V českých školách se v posledních letech prosazuje originální způsob výuky matematiky. Děti se neučí vzorečky, ale přicházejí si na ně samy, prakticky si ověřují postupy a vytvářejí matematická schémata. Málokdo asi tuší, že tato metoda má své kořeny před druhou světovou válkou na Slovensku. Příběh metody je také osobním příběhem Milana Hejného, s jehož jménem se tento trend ostatně dnes spojuje.

Narozen v Turčianskom Svätom Martine

Milan Hejný se narodil 23. května 1936 do smíšené česko-slovenské rodiny. Maminka Naďa Pietrová od mládí hrála divadlo. Pokusila se studovat ekonomickou školu, ale finanční možnosti jejích rodičů jí nedovolily školu dokončit, vrátila se proto k divadlu. Pamětníkův tatínek Vít Hejný pocházel z Litovle. Na Slovensko odešel na výzvu prezidenta Masaryka, aby Češi pomohli slovenskému školství. Zakotvil v Martině na obchodní akademii, kde prý v té době učilo víc Čechů než Slováků. Manželům Hejným se postupně narodily dvě děti, Milan a Ivica.

Za zmínku stojí bratr maminky Ivan Pietor. Byl právník a v letech 2. světové války ve své kanceláři zaměstnával asistentku židovského původu. Možná jejím prostřednictvím došlo i k tomu, že u sebe na několik dní ukryl jistého polského rabína, který byl na útěku. Po vypuknutí Slovenského národního povstání odešel do SSSR a tam se podílel na přípravě Košického vládního programu.

Také Vít Hejný se přidal k odbojářům. Matka s babičkou a dětmi se odstěhovaly do Banské Bystrice, kde dostaly provizorní byt, a Naďa Hejná se jako hlasatelka podílela na práci povstaleckého Vysielače Banská Bystrica. Povstání ale pokračovalo obklíčením města a přechodem na partyzánský způsob boje. V té době také soudy vyhlásily pátrání po Vítu Hejném a Ivanu Pietrovi a v nepřítomnosti je odsoudily k trestu smrti. Maminka s babičkou se obávaly, že fašisté se budou mstít na rodině uprchlých mužů, a ukryly se s dětmi v osadě Magurka v Nízkých Tatrách. Tady byly až do příchodu vojáků SS. Tehdy je zachránil babiččin jazykový talent. „Ten esesák, který na nás přišel, byl z Alsaska a ona naštěstí uměla i alsasky. Ten voják nechtěl věřit, že alsaský dialekt, kterému se babička naučila v mládí od jedné své kamarádky, není její mateřština. A dokonce nám dal své auto, svůj mercedes, aby nás odvezl do Martina.“ Osadu pak zničily plamenomety, mnoho lidí zemřelo. „Babička nás před tím uchránila, ale z reakce matky si uvědomuji, že to muselo být něco hrozného,“ vypráví Milan Hejný.

Po válce se všichni šťastně shledali. Strýc odešel pracovat jako ministr do poválečné vlády a také tatínek dostal pracovní nabídku v Praze, na ministerstvu školství. O prázdninách roku 1945 se rodina Hejných přestěhovala do ulice Na Hřebenkách. Pak ale klidné roky ukončil únor roku 1948. „Mám ho spojený s pláčem mé matky. Babička to vzala věcně: co bylo, bylo. Stěhujeme se.“ Její syn Ivan Pietor přitom byl jedním z Gottwaldových ministrů, kteří podali demisi. Vít Hejný se vrátil do Martina na obchodní školu. Maminka to vlastně nakonec přijala s uspokojením, protože se mohla opět naplno věnovat divadlu a nastoupila do martinského Armádního divadla.

Hejného metoda

Přesvědčení, že matematiku lze učit i jinak, než je běžné, zastával Vít Hejný už před válkou. Když se vrátil k učitelskému povolání, mohl své postupy dále rozvíjet. Vztah učitele a žáka chtěl přenést na osobní, rodinnou úroveň. Pamětník vzpomíná: „Otec vždycky říkal: ‚Jak bych ho učil, kdyby to byl můj syn?‘“ Vypracoval koncept pěti úrovní: první je motivace žáka vyřešit problém, druhá – dítě získává vlastní zkušenosti s řešením. Ve třetí dítě zkušenosti zobecňuje. Ve čtvrté úrovni se zobecněné zkušenosti dá jiný jazyk a tím se změní v matematické schéma. Na konci procesu (5. úroveň) se ze schémat buduje širší struktura. Pamětník otcovy postupy zažíval sám na sobě. A paradoxně zatímco ve škole neprospíval příliš dobře, otec ho chválil za matematický talent. Vše se změnilo, když ve vyšší třídě dospěli ke zlomkům a Milan Hejný mohl využít svoji představivost. Náhle mu to šlo snadno a učitelé ho – neprávem – chválili za píli. On se ale neučil o nic víc než předtím.

Po gymnáziu v roce 1954 chtěl jít studovat Matematicko-fyzikální fakultu do Bratislavy. Kvůli politické historii své rodiny ale nedostal z gymnázia doporučení, a tak mu nezbylo než se přihlásit do Prahy na Univerzitu Karlovu. Tady uspěl a pět let se mohl věnovat matematice. Česká kultura mu byla blízká a v Praze se cítil dobře. Po škole se oženil a v roce 1961 se manželům Milanovi a Evě narodila dcera. Mladá rodina ale neměla kde bydlet, a tak Milan Hejný uvítal, když se pardubická Vysoká škola dopravní stěhovala do Žiliny a nabízela tam mladým asistentům byt. Přihlásil se – a byl opět na Slovensku.

Podvratná matematika

A tam už nadlouho zůstal. Dalším klíčovým příspěvkem do jeho pedagogické zkušenosti přispěl jeho syn, tehdy žák základní školy. Milan Hejný jako otec bedlivě sledoval, jaké metody učitelé aplikovali, a když syn přinesl pětku z matematiky kvůli tomu, že použil jinou pastelku, než měl, rozhodl se něco s tím udělat. Synovi pomoci nemohl, ale mohl prospět jiným dětem na jiných školách. Na radu svého otce se začal na jedné bratislavské základní škole – nejdřív načerno a pak i oficiálně – učit matematiku. Sbíral zkušenosti a ověřoval v praxi, co sám díky otci intuitivně i zcela vědomě poznal.

Postupně opustil akademické prostředí a nechal se pohltit pedagogickou praxí mezi dětmi. Neučil matematiku jako řemeslo, ale jako kulturu. Neučil hotové znalosti, učil tvořivému přístupu a podporoval děti, aby přicházely na pravidla a zákonitosti matematiky samy, vlastními silami.

Až přišel čas, kdy byl požádán, aby své poznatky využil při tvorbě učebnic. Ještě jako vysokoškolský pedagog na sklonku 60. let napsal s kolegy geometrii pro třetí ročník gymnázií. Kniha vznikla, byla pilotně nasazena na několika školách, ale výsledky nedopadly jednoznačně, někde prošla s úspěchem, jinde narazila. Bylo nutno ji přepracovat. Jiný autor s jeho vědomím doplnil poučky, které konzervativní veřejnost postrádala, a tím knihu zachránil. Oficiální stranický list Rudé právo jí udělal nevídanou reklamu otištěním pochybovačné recenze, takže rázem o ni byl nevídaný zájem. O několik let později, už se zkušenostmi učitele základní školy, připravil Milan Hejný se svými dvěma kolegy Teóriu vyučovania matematiky. Nakladatelství o ni mělo zájem, ale náhle se objevil problém: hlavní autor nebyl straník. Nakladatelství na to šlo oklikou – publikace se připojila jako druhý díl k nesouvisející, ale schválené učebnici jiného autora. Měla žlutou obálku a vešla ve známost jako tzv. Žlutá kniha.

Samozřejmě byly postupy Milana Hejného sledovány. Dohlížitelům neuniklo, že i tak neideologická věc, jako je matematika, může mít podvratný charakter, pokud se místo memorování pouček začnou žáci učit samostatnému myšlení. Jeho dráhu provázely komplikace, o radost z učení a objevování nových postupů ho však nepřipravily. Jednou se stalo, že musel odejít z jedné školy, ale záhy se uchytil jinde a někteří žáci přešli s ním. Jindy jeho výpověď trvala tři dny. Vedení školy ji vzalo zpět, protože se za něj přimluvil velmi vlivný tatínek jedné žačky.

Taková ztráta času

Tak Milan Hejný pokračoval až do roku 1989. V nových poměrech se nechal zlákat k práci na ministerstvu školství v Praze a řadu let přednášel na zahraničních univerzitách. Dnes si uvědomuje, že tím ztratil spoustu času.

V 90. letech se ale už také vracel ke své a otcově metodice a začal na ní dál pracovat. Obklopil se týmem spolupracovníků a uvědomil si nutnost napsat nové učebnice. „Anglické učebnice třeba v Německu nebudou fungovat, protože jsou součástí anglické kultury. Kultura té které země musí čerpat z celého světa, to ano, ale musí zůstat místní. Komunikace a interakce jsou totiž v různých kulturách jiné,“ vysvětluje Milan Hejný. Obklopil se týmem mladých lidí, kteří s ním na přípravě učebnic a prosazování metody spolupracují. Například díky Jitce Michnové, která má podle pamětníka mimořádné souznění s principy otcovy metody – „jako by ji táta učil“ – ostatní viděli, že metody se může chopit i kterýkoliv řadový učitel. To vedlo k silnému boomu. Dnes se podle jeho učebnic učí v deseti procentech českých škol. Od roku 2013 se o prosazování Hejného metody stará společnost H-mat, o.p.s. „Věřím, že se to postupně prosadí, i když já už u toho třeba nebudu. Jako tomu můj otec věřil. A bylo mu jasné, že to nemusí jít jen od něj, z jediného zdroje, ale že podobné myšlenky se rodí po celém světě.“ Jsou to totiž obecně platné principy, které pomůžou lepší přípravě příštích generací, je přesvědčen Milan Hejný.