Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Být slušným člověkem, starat se o rodinu a loučit se s těmi, kteří odcházejí na věčnost
narodil se 6. prosince 1924 v České u Brna
v roce 1944 byl totálně nasazen v Kuřimi u Brna
kvůli incidentu s nacistickými úředníky mu hrozil koncentrační tábor
po roce 1948 se jako národní socialista zapojil do činnosti ilegální skupiny Rozvodněná Dyje
skupina pomáhala lidem k emigraci
pamětníkova ilegální činnost nebyla represivními orgány nikdy odhalena
pro své protikomunistické postoje byl z konstrukce přeložen do dělnické profese
„Sametová revoluce byla něžná. Tak něžná, že nechala na svobodě i ty, kteří zasloužili potrestat,“ říká pětadevadesátiletý Zdeněk Hejmala z Kuřimi na Brněnsku. Za druhé světové války byl totálně nasazen a dvakrát mu šlo o život. Bezprostředně po únorovém převratu patřil k málo známé ilegální skupině Rozvodněná Dyje, která vzešla z Československé strany národně socialistické. Spolu s dalšími pomáhali k emigraci z totalitního Československa řadě lidí.
Zdeněk Hejmala se narodil 6. prosince 1924 v České u Brna. Rodiče ho spolu s bratrem vedli ke kultuře a sokolským aktivitám. Matka zemřela, když bylo pamětníkovi jedenáct let, a o čtyři roky později zemřel také otec. Oba chlapce vychovávali prarodiče. „Já jsem pak bydlel s babičkou a dědečkem v České a bratr s druhými prarodiči v Kuřimi.“ Jak Zdeněk vzpomíná, především díky silné osobnosti babičky se se smrtí rodičů vyrovnal. Rodina se vzájemně podporovala a i díky její soudržnosti mohli sourozenci vystudovat. „Bratr studoval na gymnáziu, já na průmyslové škole v Brně.“
Jako ročník 1924 byl pamětník za války totálně nasazen. Působil v kuřimské pobočce německé firmy Klöckner Flugmotorenbau jako zámečník. Vzhledem k tomu, že uměl německy, stal se záhy vedoucím skupiny. „Směny byly dvanáctihodinové, šest dní v týdnu.“
O Velikonocích roku 1944 pamětník rozhodl, že jeho směna do práce nepůjde. „O následcích jsem nepřemýšlel. Bral jsem to především jako nutnost. Slavit svátek a obejít příbuzné, otec mi takové věci kladl na srdce.“ Druhý den si v továrně předvolali Zdeňkovy spolupracovníky a zjistili, že protestní akci zorganizoval právě on. „Řekli mi, že šlo o činnost proti hitlerovskému Německu a že mě převezou do pracovního tábora.“ Sekretářka hlavního vedoucího se však rozplakala a podle pamětníka mu její slzy zachránily život.
Nakonec ho „jen“ převeleli do Prostějova, odkud se ale později opět vrátil do Kuřimi. O život šlo Zdeňkovi také ke konci války, když svému kamarádovi ukazoval areál továrny, kde pracoval. „Narazili jsme na gestapo. Obklíčili nás a chtěli vědět, co tam děláme. Mysleli si, že jsme partyzáni.“ Nakonec se Zdeňkovi podařilo gestapo přesvědčit, že k partyzánům nepatří. „Navečer celá hala vybuchla. SS komando tam šlo tehdy zahlazovat stopy.“
Po válce vstoupil pamětník do Československé strany národně socialistické. Snažil se přilepšit chudým lidem v jejich těžké poválečné situaci. „Do roku 1945 nebyl mezi komunisty a socialisty rozdíl. Spolupracovali spolu. Po válce se to ale změnilo. Komunisté chtěli moc.“ Ihned po komunistickém puči v únoru 1948 se podle pamětníka situace radikálně proměnila. Začalo zatýkání a provádění čistek. Poté, co Státní bezpečnost vnikla do pražského ústředí národních socialistů, se Zdeňkovi podařilo zachránit dokumenty z brněnské základny.
„Ozval se mi tajemník strany Jaroslav Břicháček1 z Brna, abych schoval seznamy našich členů, aby se k nim komunisté nedostali.“ Pamětník dokumenty posléze ukryl na zahradě u své známé. V roce 1950 byly ale její pozemky kvůli stavbě silnice mezi Českou a Lelekovicemi vykoupeny, a dokumenty tak dodnes leží pod několikametrovým násypem.
Československá strana národně socialistická se po únorovém komunistickém puči tzv. obrodila a pod názvem Československá strana socialistická přetrvala do roku 1989. Původní strana působila dál v exilu.2
I přesto, že se podařilo brněnské seznamy ukrýt, perzekuci a pronásledování ze strany režimu se národní socialisté nevyhnuli. Ještě v roce 1948 došlo k zatčení zmiňovaného Jaroslava Břicháčka a také v té době posledního nekomunistického primátora města Brna Josefa Podsedníka3. Ti spolu s dalším straníkem Josefem Pejskarem organizovali činnost dodnes opomíjené odbojové skupiny Rozvodněná Dyje. StB aktivitu skupiny nevypátrala, i tak ale Břicháčka a Podsedníka, tehdejší nejvýznamnější představitele národních socialistů na Moravě, komunisté odsoudili a uvěznili. „Jim jsem vděčný, že se mé jméno neobjevilo při vyšetřování.“ Třetímu jmenovanému organizátorovi Rozvodněné Dyje a pozdějšímu redaktorovi Rádia Svobodná Evropa Pejskarovi se podařilo včas emigrovat.
Odbojová skupina podle pamětníka působila od března do listopadu roku 1948. Díky ní se prý podařilo z totalitního Československa ilegálně převést přes hranice 114 lidí. „Břicháček s Podsedníkem a Pejskarem měli nejprve vytipované tři lidi v Brně, kteří se měli zapojit. Měli ale rodiny, o které se báli, a tak se pak obrátili na mě. Zásadou bylo, že jsme se nikdo nevyptávali na podrobnosti,“ vzpomíná Zdeněk.
Pravidelně komunikoval jen s řidičem, kterému říkal příslušník Tonda. Převody probíhaly vždy ze soboty na neděli. Pokud se někdo dostal do Brna dříve než v sobotu, potřeboval ubytování, a právě to zajišťoval Zdeněk. K těm, kterým pamětník pomohl při emigraci, patřila později také národní socialistka JUDr. Alena Ticháčková.4 Po únoru 1948 byla propuštěna ze zaměstnání. V lednu 1949 ji zatkli a odsoudili k 25 letům vězení. Po odvolání státního žalobce byl trest změněn na doživotí. Po třinácti měsících utekla Alena Ticháčková z vězení a za pomoci svého bratra se dostala do Rakouska. „Když jsem se po roce 1989 sešel s Jožkou Pejskarem, povídal mi, že když se Alenky ptal, u koho tehdy byla, řekla, že u mě,“ doplňuje Zdeněk Hejmala.
Aktivity skupiny Rozvodněná Dyje, které pamětník popisuje, nemáme v tuto chvíli potvrzené žádnými dalšími zdroji. Jméno Zdeňka Hejmaly neprochází ani evidencí Archivu bezpečnostních složek. Musíme se tak v tomto případě spokojit s pamětníkovou výpovědí. V minulosti jsme na Paměti národa zčásti zmapovali příběh pamětníkem vzpomínané Aleny Ticháčkové, vyprávěl nám o ní její manžel Vladimír Beneš.
Tajná policie se o pamětníkově zapojení do činnosti skupiny Rozvodněná Dyje nikdy nedozvěděla. Jako národního socialistu jej ale komunistické úřady vnímaly jako politicky nespolehlivého. Své odmítavé postoje vůči totalitě neskrýval. V roce 1950 se na veřejné schůzi svolané k hlasování o nejvyšším trestu pro Miladu Horákovou zdržel hlasování a v roce 1953 zorganizoval v TOS Kuřim stávku proti měnové reformě. Následkem bylo, že pamětníka přeřadili z konstrukce ke kovacímu stroji jako dělníka. I přes výborné pracovní výsledky a studijní předpoklady nemohl studovat na vysoké škole. „Studovat mohli jen ti, kteří byli v KSČ. Chtěli to po mně, ale já jsem odmítal.“
„Sametovou revoluci jsem uvítal, byla něžná. To je dobře, ale na druhou stranu byla tak něžná, že nechala na svobodě i ty, kteří zasloužili potrestat. Všude působí mnoho členů vražedné komunistické strany. Stále touží po moci. Mnozí lidé, kteří byli za komunismu perzekvovaní, nemůžou pochopit, že ti, kteří za sebou mají komunistickou minulost, jsou v čele státu,“ uzavírá Zdeněk Hejmala své vyprávění.
2) https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_strana_n%C3%A1rodn%C4%9B_soci%C3%A1ln%C3%AD
3) https://www.brno.cz/obcan/vyznamne-osoby-a-vyroci/brnensti-starostove-a-primatori/
4) http://munich.czechcentres.cz/cs/program/detail/alena-tichackova-benesova-a-vladimir-benes/
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Karolina Antlová)