Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Hejdová (* 1953)

• narozena 26. srpna 1953 v Praze

• otec roku 1968 emigroval do USA

• coby středoškolačka začala fotografovat pro deník Mladá fronta

• v roce 1972 nastoupila na Fakultu žurnalistiky UK

• věnovala se reklamní fotografii a redigovala knihy

• později psala a fotila pro časopis Československý architekt

• roku 1985 emigrovala do USA

• v New Yorku se uplatnila jako fotografka

• do roku 1989 nuceně odloučena od dcery Kristýny

• v roce 2005 se vrátila do České republiky

• v roce 2024 žila v Rožmitále pod Třemšínem

Eva Hejdová, uměleckým jménem Eva Heyd, se narodila 26. srpna 1953 v Praze a jako jedináček vyrůstala s maminkou. Otec o svou dceru hned od počátku nejevil zájem, mužský vzor jí nahrazoval dědeček. Ten pocházel z jihočeských Čimelic, kde zažil vyhánění kulaků. Dělal před válkou i za války strojvedoucího na dráze, měl hospodu i polnosti.

Rodina byla silně antikomunistická a Eva Hejdová si pamatuje, že jí přišlo, že žije ve dvojím světě. Něco se říkalo doma, něco jiného se smělo říkat na veřejnosti a ve škole. Silně tedy vnímala nepravdivost režimu a pokrytectví ve společnosti.

Celá Vídeň zářila

Měli příbuzné ve Vídni, strýc pracoval jako architekt a rodina byla dobře situovaná. Každoročně je tam jezdili navštívit, což se tehdy málokomu u nás poštěstilo, teta jezdila často do Československa a vždy s sebou vozila vyřazené oblečení. I tak bylo nesrovnatelné s tím, co se dalo sehnat v našich obchodech.

Eva Hejdová Vídeň prvně navštívila asi v osmi letech. „Jeli jsme tam před Vánoci a celá Vídeň zářila tak, jak je to u nás běžné dnes. V Československu panovala oproti tomu v ulicích tma, nebylo tu žádné ovoce, ořechy. Ve Vídni jsem naopak viděla ovoce, které jsem od nás vůbec neznala. Prostě nešlo nevnímat ten rozdíl mezi tím, co bylo tam a co bylo doma.“

Na návštěvě ve Vídni byla Eva Hejdová i v srpnu 1968, kdy zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy. O invazi se dozvěděla uprostřed noci od sestřenice, ale prý vůbec nechápala, co jí říká. A nejen proto, že na ni mluvila německy. V Rakousku byla tehdy s maminkou a jejím přítelem, pokračovali pak do Jugoslávie. Rodina uvažovala o emigraci. Nakonec se rozhodli do Československa vrátit, jakmile to půjde, nechtěli tam nechat dědu samotného. V Jugoslávii vládla tehdy protisovětská nálada, lidé Čechům a Slovákům pomáhali, nabízeli jim cigarety a benzín.

U přijímaček jsem si připadala jako na vojenské přehlídce

Po prázdninách Eva Hejdová nastoupila na střední školu (dnešní Gymnázium Budějovická), kde se zapojila do studentského hnutí, čímž chtěla vyjádřit svůj nesouhlas s okupací. „Byla jsem členkou Svazu pražských středoškoláků a přímo jsem na tom ústředí byla aktivní. Působila jsem i ve stávkovém výboru na střední škole a šli jsme vyjadřovat solidaritu studentům vysokých škol. Byla jsem akční a pořád jsem věřila, že se nějak bude pokračovat v tom, co se rozběhlo na jaře toho šedesátýho osmýho roku, ale bohužel se to nestalo,“ vypráví. Její otec někdy v roce 1969 emigroval do USA. Ačkoliv ho nikdy v životě neviděla, negativně se to v časech nastupující normalizace propsalo do jejích kádrových materiálů.

Od sedmnácti let pracovala v tehdejších novinách Mladá fronta, nejprve jako fotografka, později pro ni začala i psát. V redakci se setkala s fotografy, jakými byli Emil Fafek nebo Petr Molt, a byla to pro ni ohromná zkušenost.

Když si vybírala vysokou školu, chtěla podat přihlášku na FAMU, v té době už měla za sebou jednu výstavu fotografií na Staroměstské radnici. Do ročníku ale brali pouze tři studenty a Eva Hejdová cítila, že se svým politickým profilem nemá šanci. Na tehdejší Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy brali oproti tomu studentů hodně, ale podmínkou byla dvouletá praxe v oboru. Tu Eva Hejdová měla, k tomu ještě výborné maturitní vysvědčení a povedly se jí i přijímačky.

„V tom roce 1972 na školu brali většinou jen studenty, kteří měli nějaké komunistické konexe. U přijímaček jsem si připadala jako na vojenské přehlídce, samé děti generálů, nebo tam byla dcera šéfredaktora Květů. A pak jsme tam byli asi čtyři studenti, kteří jsme neměli komunistické zázemí, ale jako jediní jsme splnili povinnou dvouletou praxi.“

Evu Hejdovou na fakultu přijali a zpočátku na ní ještě působili profesoři, kteří tam učili i před rokem 1968. Na podzim ale většina z nich skončila a na školu přišli kádrově vyhovující pedagogové. Eva Hejdová po celou dobu studia pokračovala v práci pro Mladou frontu a přispívala i do jiných novin a časopisů. Jako externistka se prý cítila svobodněji, méně svázána dobovými omezeními. Stále fotila a vystavovala doma i v zahraničí.

Ještě na studiích se vdala a narodila se jí dcera Kristýna, dva roky dělala školu externě. Záhy se rozvedla a někdy se stalo, že nesehnala hlídání, a tak musela přednášky absolvovat s malým dítětem. 

Tam zasedali staří páprdové

Po skončení školy se věnovala reklamní fotografii, žánru, který se v podmínkách plánovaného hospodářství příliš nepěstoval. Fotila reklamy na bižuterii Jablonex, na ďábelský kotlík či šaty z Centrotexu. Pokud ale autor chtěl za svou práci dostat honorář, musel svou práci prezentovat v rámci tehdejšího oficiálního Fondu výtvarného umění.

„Sídlil v Mánesu a nemohli jste dělat fotky bez toho, aniž byste je tam donesly. Tam zasedali takoví staří páprdové, kteří si dělali nárok na to, že umí vaše fotky esteticky posoudit. A buď vás přes tu komisi nechali projít, nebo nenechali. Samozřejmě tam existovaly úplatky a aférky, že někoho nechali projít, protože to byl jejich kamarád, nebo jim dal peníze. Když vaši práci neschválili, nemohli jste za ni dostat zaplaceno,“ říká.

Později mohli pracovat v daném oboru jen absolventi příslušných vysokých škol, těm ostatním musel Fond výtvarného umění poskytnout registraci. Ty se opět velmi často kupovaly. Eva Hejdová nikoho uplácet nechtěla, registraci tedy od fondu nedostala a s focením reklamy byl konec.

O chartistech se psát nesmělo, ale jejich seznam nikdo nezveřejnil

Evu Hejdovou neúspěch u komise neodradil. Musela živit dceru, dělala tedy knižní redaktorku, do toho stále přispívala články a fotkami do různých novin. Na plný úvazek v novinách dělat nechtěla, musela by psát i věci, se kterými nesouhlasí. Nakonec ji zaměstnali v časopise Československý architekt, čtrnáctideníku s malou redakcí, kde mohla psát o architektuře nebo výtvarném umění. Časopis byl prý v té době poměrně progresivní, psal sloupky zaměřené na neřády ve společnosti a tím si získával popularitu. I Evě se do něj občas podařilo propašovat článek, který by jí v jiných periodikách zcela jistě vyřadili.

Oficiálně neexistovala cenzura, ale takzvaná autocenzura, autoři se sami museli rozhodnout, co do tisku dají a co už ne. Eva vzpomíná na situaci po zveřejnění prohlášení Charty 77. „O chartistech se psát nesmělo, problém byl, že jejich seznam nikdy v Československu nezveřejnili. Pouze v zahraničním tisku, který se ale oficiálně nedal sehnat. Napsala jsem do víkendové Mladé fronty článek o architektovi, který rekonstruoval nějaký hotel, a musela jsem mu to dát k autorizaci,“ říká a pokračuje ve vyprávění: „Řekl mi, že podepsal Chartu 77. To jsem si nechtěla vzít na triko, problémy by z toho mělo hodně lidí kolem mě. Můj kamarád z Mladého světa měl kontakty na policisty v Bartolomějské. Tam mi zjistili, že architekt sice Chartu podepsal, ale záhy začal s StB spolupracovat. Článek jsem tedy uveřejnila, ale člověk si nemohl být jistý ani tím, jestli třeba vaši kamarádi nespolupracují s tajnou policií.“

Evu Hejdovou několikrát přemlouvali ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ), mimo jiné tím podmiňovali vedení fotografické ročenky. Vždy to odmítla, Přesto se jí povedlo vycestovat na západ, do Itálie. Redakce časopisu Československý architekt ji vyslala do Benátek, aby psala o tamním Bienále.

Už tehdy uvažovala o emigraci, ale cítila, že nikde v Evropě nebude schopna zakotvit. Všude by si připadala jako emigrant a nedovedla by se zařadit do umělecké společnosti tak, aby mohla cokoliv ovlivňovat. Zároveň se zdálo, že totalitní režim zřejmě nikdy neskončí. Začala tedy vážně uvažovat o emigraci do Spojených států.

Nejhorší čtyři roky v životě

V létě 1985 odjela Eva Hejdová do New Yorku. Vycestovat se jí podařilo díky známosti a úplatku v Cestovní kanceláři mládeže (CKM). V USA měla brigádně pracovat v Texasu. Nebyla rozhodnutá, zda tam zůstane, koupila si tedy za 200 dolarů měsíční lístek na autobus Greyhound, mohla s ním jet kamkoliv. Jela do Chicaga, kam ji pozval jeden profesor architektury, navštívila tam také kamarádku, kterou u sebe v Praze nechala chvíli bydlet. Anglicky moc neuměla, ale rychle se rozmluvila. Pokračovala ještě do Kalifornie a do Texasu, kde měla původně brigádničit, a pak se vrátila do New Yorku. Byla rozhodnutá tam zůstat.

V Čechách ale nechala svou desetiletou dceru Kristýnku a usilovně se snažila dostat ji do USA. Chtěla přes americké úřady získat doklad, že se z Československa vystěhovala. Nepovedlo se to, naopak v Československu ji prohlásili za emigranta, v nepřítomnosti ji odsoudili k propadnutí majetku.[1] Zabavili jí pražský byt, maminku volali k výslechům. Eva Hejdová se záhy po příchodu do Ameriky znovu vdala, tím získala pracovní povolení a trochu urychlila podání žádosti o americké občanství. Její bývalý manžel slíbil, že napíše pro dceru povolení, aby za ní směla odjet, nikdy to ale neudělal. Po své exmanželce chtěl peníze, když mu je nedala, tak alespoň záruku od americké vlády, že se dcera zase vrátí do Československa.

„Napsala jsem v té věci guvernérovi státu New York. Odpověděl, že Spojené státy takovou záruku nikomu dát nemohou, protože dle jejich zákonů má každý, kdo do země přijede, svobodnou vůli se rozhodnout, co udělá,“ říká a pokračuje: „Nemohla jsem se obrátit ani na mezinárodní soud, protože bylo jasné, že bych ho sice vyhrála, ale Československo výsledky mezinárodního soudu neuznávalo. Každý den jsem vymýšlela, jak bych ji do Států dostala. Byly to nejhorší čtyři roky v mém životě.“

Ani pracovní začátky v Americe nebyly snadné. Eva Hejdová se chtěla věnovat fotografii, vyvolávat fotky, ale všichni po ní chtěli nějakou pracovní zkušenost z Ameriky, nikoho tam nezajímalo, že už se tomu věnuje šestnáct let. Nakonec jí pomohli přátelé. Antonín Kratochvíl ji nechal vyvolávat svoje fotky, chvíli pracovala také jako číšnice v české hospodě v New Yorku. Náhodně pak sehnala práci asistenta ve fotoateliéru Atlas. Byla to obrovská škola, rozdíl mezi fotografií v Československu a profesionální fotkou v Americe byl propastný. Naštěstí mohla aspoň částečně uplatnit svou zkušenost reklamní fotografky, byť v nesrovnatelných podmínkách socialistického Československa. „Naučila jsem se tam práci s velkým foťákem, vyvolávat lépe fotky, pracovat se světlem a s barevnou fotografií. Zároveň jsem podobné věci začala fotit pro soukromé klienty, například pro American Craft Museum, což je jedno z pěti největších muzeí v New Yorku, nebo pro The Smithsonian,“ vzpomíná.

V roce 1987 se jí narodil syn Tomáš, to už pracovala pouze na volné noze. V té době fotila pro The Smithsonian sbírku historických nožů a měla spočítáno, že do porodu vše zvládne. Syn se ale narodil o čtrnáct dní dřív, týden po porodu už opět pracovala, aby fotky dokončila. „V Americe si na mateřskou dovolenou nikdo nehraje, ženy jdou běžně pár týdnů po porodu zpět do práce. Když tam navíc máte svůj byznys, musíte být velmi profesionální. Nikoho nezajímá, že jste třeba nemocní nebo máte jiné potíže. Prostě ztratíte zákazníka a ti si to mezi sebou navíc řeknou. Naštěstí jsem si těmihle začátky získala pověst, že práci odvedu dobře a v termínu, měla jsem dobré portfolio a nakonec jsem v té práci uspěla.“

Eva Hejdová tak fotila třeba pro Museum of Modern Art v New Yorku, pro Whitney Museum of American Art nebo pro Heller Gallery, jednu z největších galerií se sklem v New Yorku.

Občanství pro mě hodně znamenalo

Nevyřešen tak zůstával Evy vztah s otcem, který o ni od samého počátku nejevil zájem, rodiče se rozvedli, když bylo Evě půl roku. Eva ale věděla, že také žije v New Yorku, a byla rozhodnutá se s ním setkat. Otakar Hejda uměl několik jazyků, byl doktorem práv a po válce tlumočil prezidentu Trumanovi při návštěvě Prahy. V roce 1968 odešel do New Yorku. Česká komunita je tam propojená, lidé se navzájem znají. Podařilo se jí zjistit jen to, že je potřetí ženatý a nemá žádné další děti.

Dlouho ale nemohla sehnat žádnou indicii, kde by měla hledání začít, věděla od svého bratrance jen to, že si ve Státech změnil jméno z Otakar Hejda na Otto Anthony Heyd. Pak se na jednom večírku náhodně bavila s dámou, co pracovala v cestovní kanceláři. Svěřila se jí, že otce hledá, a k jejímu údivu jí dáma řekla, že jel s jejich cestovní kanceláří do Tater. Kontakt jí tedy dala pod podmínkou, že zdroj udrží v tajnosti.

„Zjistila jsem, že celou dobu žil deset minut od mého domu, stejně jako kdysi v Praze. Bála jsem se, že se mnou nebude chtít mluvit a že mě vrátný nepustí dovnitř. Představila jsem se vrátnému jako Eva Krákora, tak se jmenoval můj tehdejší muž, a řekla jsem, že mu nesu nějaký dopis. Pustil mě tedy nahoru a tam jsem se konečně po těch třiatřiceti letech setkala s otcem. Bohužel mi řekl, že se vidíme prvně a naposledy, že měl s mojí matkou problémy a že už ho nemám kontaktovat. To pro mě byla tragická záležitost,“ vzpomíná.

Až do sametové revoluce v Československu se Evě Hejdové nepodařilo získat pro dceru Kristýnu povolení k vycestování. Americká vláda jí pomohla alespoň v tom, že trochu urychlila proces získání amerického občanství. Musela počkat povinnou lhůtu čtyř let, pak směla o občanství zažádat. Rovnou šla ke zkouškám z jazyka a na pohovor z amerických dějin. Následovala samotná přísaha před soudcem ve velkém sále, kde bylo aktu přítomno asi dvě stě lidí. „Soudce vám vysvětlí, co to znamená být americkým občanem. Že například budete muset jít do války proti zemi, ze které pocházíte. Zároveň vám klade na srdce, že do velkého tavícího kotle americké společnosti vnášíte svůj vlastní kulturní vklad. Tenkrát to občanství pro mě hodně znamenalo, nikdo se tam na mě nedíval skrz prsty a já jsem byla vděčná za tu možnost tam žít,“ říká.

Za pár měsíců padl v Československu komunistický režim a soud rozhodl, že dcera Kristýna může do Spojených států vycestovat. Původně jela jen na prázdniny, ale zůstala tam a začala chodit do tamní školy. Eva Hejdová se rozvedla a dále fotila pro různá muzea a soukromé klienty pod jménem Eva Heyd. Do Čech se vracet nechtěla. Když ale zpět do vlasti odjela po studiích dcera, doma měla osmdesátiletou maminku, navíc se rozvedla a zůstala ve Státech sama se synem Tomášem, tak se v roce 2005 vrátila zpět.

Usadila se v Rožmitále pod Třemšínem. Pracovala pro Pražský dům fotografie, v Americe stále pro některé své klienty. Nějakou dobu učila také na Waldorfské škole v Příbrami angličtinu a fotografii. Byla ředitelkou Czech National Trust, neziskové organizace, která se snaží o ochranu kulturního dědictví. V roce 2024 žila v Rožmitále pod Třemšínem.

 

 

[1] Vyšetřovací spis Správy vyšetřování StB vedený na Evu Hejdovou (archivní číslo V-39952 MV). Výňatek dostupný v sekci Dodatečné materiály.