Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hejdová (* 1926)

• narodila se 14. února 1926 v Olomouci

• její otec Antonín Polášek byl legionářem v Rusku

• v roce 1944 byl gestapem zatčen její bratr Miroslav Polášek

• v roce 1944 byla nuceně nasazena v montovně německých stíhaček

• až do důchodu pracovala v Moravských železárnách

• s manželem Jaromírem vychovali dvě děti, Hanu a Jaromíra

• v roce 2022 žila v Domově pro seniory v Kostelci na Hané

Počet Čechů, kteří byli během druhé světové války totálně nasazeni v práci pro Říši, se dnes odhaduje okolo půl milionu. Z toho minimálně šest tisíc lidí přišlo o život vinou nacistického zacházení, nemocí či náletů. Další desetitisíce Čechů měly vinou těchto útrap doživotně podlomené zdraví. Anna Hejdová je jednou z těch, co na prahu dospělosti dostali povolávací rozkaz: „Montovala jsem v Rakousku Messerschmitty.“

Přibitý na vratech

Anna Hejdová se narodila v Olomouci v roce 1926 jako dcera legionáře Antonína Poláška a jeho ženy Anny. Otec během první světové války prošel jako telegrafista východní frontou. Když v listopadu 1918 došlo k podepsání příměří, legionáři sloužící v Rusku se to dozvěděli velmi rychle. Pomalá však byla cesta domů. Mnoho jich zemřelo cestou do Vladivostoku, kam se museli probíjet přes neustále dorážející bolševické bojovníky: „Tatínek říkal, že nejhorší byli ruští kozáci. Nejkrutější. Jednou zajali jeho kamaráda a kluci ho později našli přibitého na vratech. A když legionáři zajali kozáka? To víte, museli se bránit.“ Antonín Polášek se v Československu objevil až v roce 1920. Jeho dcera Anna vzpomíná, že doma na půdě měli kufr plný knih o legionářích, kde objevila několik tatínkových fotografií – na jedné je jako telegrafista a na druhé v družném rozhovoru s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.

Umřel nám tatíček

Poláškovi žili v Horce nad Moravou. Měli malé hospodářství – políčko a vždy chovali alespoň jedno prase. V době hospodářské krize na přelomu třicátých let na tom proto nebyli tak špatně jako někteří méně šťastní sousedé. Antonín Polášek pracoval jako výpravčí na olomoucké dráze. „První republika, to byla chudoba. V Horce na kraji byly takové domy, kterým se říkalo ‚pazderny‘ a tam žili ti úplně nejchudší. Jejich děti chodily do školy bosé. Ale my jsme jako rodina takovou bídu nikdy nezažili,“ říká Anna Hejdová, která v Horce nad Moravou prožívala idylické dětství. Až do chvíle, kdy v roce 1934 zemřel tatínek. Měl z prožitých válečných hrůz podlomené zdraví a nemocné ledviny.

Tři roky nato se země loučila se svým prvním prezidentem – Tomášem Garriguem Masarykem: „Když umřel, my jsme ten den s dětmi lítali po dědině jako splašení. A najednou k nám přijde paní učitelka a říká: ‚Vy tady lítáte jak ďáblové a nevíte, že nám umřel tatíček.‘ Tak my jsme se ptali, kdo že to umřel a ona říkala: ‚No přeci náš tatíček Masaryk!‘“

Inkoustem proti ponožkám

Období druhé poloviny třicátých let se neslo v duchu rostoucí moci nacistického Německa, které začalo prostřednictvím sudetoněmeckých stran a spolků rozdmýchávat rasovou a národnostní nesnášenlivost. Vůdčí role se zde ujala Sudetoněmecká strana pod vedením Konráda Henleina. Docházelo k projevům nepřátelského chování vůči Čechům, často i fyzickému. Městy, za zvuku bubnů a píšťal, pochodovali výrostci z mládežnické organizace Hitlerjugend. „Stávalo se, a to už jsem jezdila do měšťanské školy v Olomouci, že je naši přepadli, zbili a ty jejich bílé ponožky postříkali černým inkoustem,“ vzpomíná Anna Hejdová.

Psalo se září roku 1938, když došlo k podepsání mnichovské dohody, na jejímž základě bylo československé pohraničí postoupeno Německu. Češi tak přišli o své pohraniční území, jež od středověku náleželo zemím Koruny české. Matematicky šlo o plochu přibližně 30 tisíc čtverečních kilometrů. O domov bylo okradeno okolo 850 tisíc československých obyvatel. Nastalo období druhé republiky a za rohem již pomalu číhala druhá světová válka: „Když v březnu 1939 přijeli Němci, lidé stáli na ulicích a mlčeli. Nikdo si nedovolil ani gesto odporu.“

Zmizela synagoga i Mater Milada

V noci z patnáctého na šestnáctý březen roku 1939 vzplála olomoucká synagoga. Třináctiletá Anna šla zrovna do školy: „Už když jsme s děvčaty vystoupily z vlaku, abychom se vydaly přes park, viděly jsme, jak se valí hustý černý dým. Šly jsme se tam podívat, ale hned nás hnali pryč. Lidé stáli opodál, blíž se k tomu nesmělo. Nikdo nehasil. Byla jsem dítě a nic moc jsem si o tom nemyslela, jen snad, že to byla krásná stavba a že to je zbytečné.“

Brzy nato, co plameny zchvátily židovský templ, čekalo na Annu další překvapení. V měšťanské škole sv. Voršily, kam z Horky denně dojížděla, zmizela matka představená, přezdívaná všemi Mater Milada. „Ptali jsme se, co se stalo a jediné, co nám řekli, bylo, že ji odvedlo gestapo,“ říká Anna Hejdová. Druhá světová válka byla nemilosrdně přítomna.

Bratr šel s nimi jako ovce

Anna Polášková se z úcty a lásky ke svému zemřelému manželovi již nikdy neprovdala. Rodina se během válečných let musela udržet na nohách bez mužské síly. Štěstím bylo, že maminčin tatínek, dědeček Rudolf, měl hospodářství, ze kterého pravidelně Annu s dětmi zásoboval masem a moukou. Přišel rok 1944 a rodina přišla o dalšího muže. Jednoho večera zastavilo před domem Poláškových černé auto a z něj vystoupili čtyři muži. Bez pozvání vstoupili dovnitř, hledali Annina bratra Miroslava. Nebyl doma. „Měli dlouhé kožené kabáty a klobouky. Tři z nich mluvili německy, to byli gestapáci, a ten čtvrtý jim tlumočil, to byl Čech. My jsme byly doma s maminkou samy. Naložili mě do auta a musela jsem s nimi jezdit po Mirkových kamarádech. Nikde nebyl, až mě nakonec napadlo, že může být u svojí slečny. A tam ho také zatkli. Řekli jen: ‚Marš!‘ Ani ho nespoutali, šel s nimi jako ovce,“ vypravuje pamětnice.

Poté, co bratra odvezli, zůstala Anna uprostřed zimy jen v bačkorách, ve kterých ji předtím gestapo naložilo do auta. Cestou domů potkala zoufalou matku, která doma ukrojila krajíc chleba a chtěla jej Mirkovi vsunout do kapsy. Už jej nenašla. „O bratrově zatčení si dodnes myslím, že to bylo kvůli tomu, že půjčoval propustku do Sudet nějakým parašutistům nebo partyzánům,“ dodává pamětnice. Mirek se domů vrátil s koncem války. O tom, proč jej zatkli a co ve šternberském vězení prožil, nechtěl nikdy mluvit. Ale zachoval si lidskou tvář. Poté, co byla Horka nad Moravou osvobozena Rudou armádou, shromáždili občané několik obyvatel německé národnosti ve stodole, aby se na nich chodili mstít. Když chtěli Mirka vzít s sebou, řekl: „Dejte mi pokoj, já nikoho mlátit nebudu.“

Montovala jsem Messerschmitty

Brzy po bratrově zatčení našly Anna a její sestra Emílie ve schránce povolávací rozkaz k nucenému nasazení. Emílie odjela do Breslau, Anna do Wiener Neustadt. O loučení s matkou, která tak téměř v jednom okamžiku přišla o zbytek rodiny, nechtěla Anna Hejdová mluvit: „Sám víte, jaké je loučení, když jedete někam do neznáma a nevíte, jestli se vůbec vrátíte.“

Annin transport s nuceně nasazenými čítal asi 250 Čechů. Cesta vedla za Vídeň, do Wiener Neustädter Flugzeugwerke (WNF), továrny, která po celou dobu válečného běsnění vyráběla legendární stíhačky Messerschmitt Bf 109. Fabrika fungovala již od roku 1915, kdy pro tehdejší Rakousko – Uhersko vyráběla nejprve průzkumné letouny Oeffag, aby o dva roky později přešla k produkci stíhaček Albatros. Anna s dalšími lidmi museli žít v dřevěných barácích pracovního tábora. V jedné cimře spalo najednou asi šest lidí. Jídlo bylo mizerné a pracovní směna trvala 12 hodin. Psal se rok 1944 a Německo pomalu prohrávalo válku. „Když se stalo, že Němcům sestřelili hodně stíhaček a potřebovali doplnit nové, pracovali jsme i čtyřiadvacet hodin. Prostě jsme šli ráno do práce, a když směna končila, řekli nám: ‚Budete tu do rána.‘ Na vycházky se nechodilo, dostat se do Vídně nebyla vůbec šance. Většinou jsme žili ve fabrice a na cimrách, kde jsme i buď povídali, anebo spali. Práce byla velmi náročná,“ říká Anna Hejdová, jejímž úkolem bylo nýtovat křídla a trupy Messerschmittů. Spojenci se v průběhu války poměrně úspěšně snažili WNF zlikvidovat bombardováním. Po jednom z ničivých náletů, který nuceně nasazení přežili v úkrytu na nedalekém kopci, došlo k úplnému zničení fabriky. Bylo to šest týdnů poté, co sem Anna nastoupila. „Tak nás naložili do vlaků a od té doby jsem byla nuceně nasazená v Lutíně,“ dodává pamětnice.

Soumrak nad trojzubcem

Lutínská továrna měla věhlasný a zároveň tragický příběh. Známý podnik Sigma s trojzubcem ve znaku založila během 19. století rodina Sigmundů, která během následujících desetiletí vybudovala prosperující firmu s dceřinými pobočkami v zahraničí. Za druhé světové války, v roce 1940, skončil ve vazbě tehdejší ředitel Jan Sigmund ml. a spolu s ním dalších 20 vedoucích pracovníků. Nacisté je obvinili ze sabotáže a spolupráce s odbojem. Jan Sigmund ml. padl kulkami popravčí čety v brněnských Kounicových kolejích, továrna byla nacisty zabavena a výroba se začala soustředit právě na výrobu zbraní a trupů a křídel pro Messerschmitty Bf 109.

Anna Hejdová a s ní další nuceně nasazení lidé zde pracovali vedle vězňů z internačního tábora Svatobořice, jež měl v Lutíně svoji pobočku. Jednalo se o příbuzné těch, kteří uprchli z protektorátu do zahraničí. Anna se tu potkala s otcem Josefa Albrechta, kulometčíka na bombardovacím stroji Wellington, který v roce 1940 padl při plnění vojenských povinností v britském Bentley Priory poté, co jeho stroj přišel o křídlo a zřítil se. Josef patřil k legendární peruti 311.

Nuceně nasazení měli s internovanými tajnou dohodu – pravidelně jim na různých místech nechávali kousky chleba: „Panu Albrechtovi jsem vždy něco šoupla, znali jsme se z Horky. Ale dávalo se všem. Vodili je ti – jak jsme jim říkali – černokněžníci. Muži v černých uniformách. S panem Albrechtem jsme se domlouvali jen očima, člověk nesměl na tyto vězně ani promluvit a ani se podívat. Já jsem mu pohledem ukázala na stůl, že tam něco bude, a on si to, když to bylo možné, vzal.“

Anna bydlela v Lutíně ‚na lágru‘, jak se barákům přezdívalo. Poté, co spojenecké svazy začaly Lutín bombardovat, směla dojíždět z Horky nad Moravou. Měsíc před koncem války si jela pro výplatu. „Byli jsme na kolech, celá parta. A v Neředíně v Olomouci bylo letiště, kde tehdy stály německé stíhačky. A zrovna to začali bombardovat. My jsme dostali strach a jeli jsme zpátky domů,“ vypravuje pamětnice, které povinnost práce pro Říši zanikla s osvobozením Československa.

Anna Hejdová nastoupila po válce i se svojí sestrou na zeleninovou farmu v Horce nad Moravou. V roce 1949 se provdala za Jaromíra Hejdu, který pracoval v Moravských železárnách v Řepčíně. „Tak jsem tam nastoupila také a pracovala tam celý život. S manželem jsme se měli dobře, vychovali jsme dvě děti, Hanu a Jaromíra. A když mi muž umřel, také jsem se, jako moje maminka, už nikdy znovu neprovdala. Víte, Jaromír byl takový, jaký se rodí jeden z tisíců,“ uzavírá Anna Hejdová.