Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Heinrichová (* 1943)

• narozena 12. července 1943 v Loděnici

• roku 1946 rodina přesídlila do Ústí nad Labem

• vystudovala vysokou školu zemědělskou

• roku 1965 nastoupila jako agrotechnik na farmu v Řehlovicích

• roku 1976 se vrátila do Loděnice

• v lednu roku 1989 se stala předsedkyní JZD v Chýňavě

Přinesli zpátky jejich batohy a kufry

Alena Heinrichová se narodila 12. července 1943 ve městě Loděnice nedaleko Berouna. V domě, kde vyrůstala, se narodila i její maminka a Alena zde žije dodnes. „Moje dětství bylo takové mnohostranné.“ Alena se narodila za války, a i když byla na konci války hodně malá, tak si na některé události pamatuje. „Tady podél domu byly opřené takové vidle s háky a nějaké kýble s vodou, kdyby nám zapálili barák, tak aby to mohli hasit.“

Loděnici osvobodila armáda vlasovců a později z druhé strany přijela i Rudá armáda. „Tady byla velká dřevěná vrata, oni přijeli náklaďákem a ta vrata přejeli dovnitř. Vyložili tady nějaká prasata a krocany a u nás se ubytovali nějací důstojníci.“

V průběhu květnového osvobození se revoluční gardy rozhodly vzít spravedlnost na Němcích do vlastních rukou. Internovali je do místní školy a 7. května 1945 odvedli za město na místo zvané U Zabitého. Tam všechny německé spoluobčany zastřelili[1]. „Sousedka říkala, že nejhorší, co bylo, že ti, co hnali plaňkami Němce, tak zpátky přinesli jejich batohy a kufry.“

 

Nic jiného než komunismus nebylo

V domě v Loděnici strávila Alena dva roky, protože v roce 1945 po konci druhé světové války se rodina stěhovala do Ústí nad Labem. „Otec byl náruživý straník a dostal příkaz od strany, aby šel osidlovat pohraničí.“

V tu dobu v blízkosti hranic řádili tzv. werwolfové, což byly bojůvky Němců, kteří pořádali na konci války útoky z Německa zpět do Československa. Werwolfové převáděli zpět vyhnané německé občany, aby si vzali věci, které museli za hranicemi nechat. „Pamatuju si, že nám babička říkala: ,Holky, pod postele!‘ My si se ségrou zalezly pod postele a na ulici se střílelo, protože se tam ještě vraceli Němci pro nějaké ty věci.“

Alenin tatínek byl vyučený zahradník a pocházel z dělnické rodiny. Jeho otec byl iniciátorem dělnického hnutí. Oba byli nadšenými komunisty. „My jsme válečná generace, my jsme vyšli z neskutečné bídy. Potřebovali jsme někoho, kdo nás povede dopředu a nic jiného než komunismus tu nebylo.“

Tatínek dostal v Ústí nejprve práci jako vedoucí nákupu ovoce. Poté dostal místo ředitele v továrně na zpracování ovoce. Po nějaké době se stal náměstkem ředitele v lihovaru a následně ředitelem zahradnického podniku v Ústí nad Labem. Před důchodem nastoupil jako vedoucí technických služeb. „Dělal ještě asi pět let, když už byl v penzi, protože jako správný komunista si život bez práce nedovedl představit.“ Alenina maminka šla do práce, když odrostla Alenina o dva roky mladší sestra. Oba rodiče chodili ještě v důchodu udržovat parky a sady v Ústí nad Labem.

 

Tam nebyla averze vůči Němcům

Alena vzpomíná, že v Ústí pozorovali, v jak velké chudobě dělníci žijí, a to v nich ještě posilovalo jejich komunistické smýšlení. Oproti tomu se zde po válce nesetkali s nějakou nenávistí vůči Němcům. „Je zajímavé, že tam žádná averze proti Němcům nebyla. Když jsem se pak vrátila sem, tak tady kvůli národnosti zavraždili skupinu německých obyvatel, kteří jim pomáhali. Ale tam v tom pohraničí v té době ta averze nebyla.“

Babička s dědečkem zůstali v Loděnici a nebýt toho, že rodině vozili do Ústí jídlo z hospodářství, tak by trpěli hlady. Přesto prožívala Alena v Ústí spokojené dětství. „Jako malé holky jsme si hrály na smetišti, což byly zbytky rozbombardovaných domů. Tam byly polozakopané chodby a náboje. To bylo hrozné dobrodružství.“

Alenini rodiče přivítali změnu v únoru 1948. Byli komunisty a pro ně komunistický puč neznamenal konec demokracie, ale naději na šťastnější dny. „V tom roce 1948 to bylo nesmírné nadšení. Skončila válka a nadšení z toho, že už nikdo nebude lidi vykořisťovat.“

 

Děti nechám dělat, co budou chtít

Alena a celá její rodina chodili do Sokola. Kromě toho se věnovala i košíkové a především jezdectví. Koně milovala a rozhodla se, že chce studovat jezdectví i na vysoké škole. To si musela prosadit přes rodiče, kteří chtěli, aby byla zahradnicí jako otec. „Do těch mých sedmnácti let jsem musela dělat to, co chtěl můj táta. Dala jsem si krédo, že když budu mít děti, tak je nechám dělat to, co budou chtít.“

Své vysněné studium si Alena nakonec prosadila a v sedmnácti odjela na Zemědělskou univerzitu do Prahy. Na vysoké škole studovala v 60. letech, kdy se postupně začal uvolňovat komunistický režim. Alena vzpomíná, že ve škole například obnovili studentský Majáles. Ročník, do kterého Alena chodila, byl první absolventský ročník univerzity. Ke konci studia jezdili za studenty lidé z různých podniků a motivovali je k práci právě v tom jejich.

Lákat studenty přijeli i z farmy v Řehlovicích u Ústí nad Labem. „Já jsem řekla, že chci ubytování, stravování a jezdeckého koně. Promovali jsme koncem června a já jsem řekla, že když mi to splní, tak nastoupím už 15. července. Myslela jsem, že to nesplní, už jsem měla domluvené, že půjdu do hřebčince.“ Z Řehlovic Aleniny požadavky splnili a ona tam v létě 1965 nastoupila do své první práce. Jako zootechnička měla na starosti několik okolních obcí.

 

Nevěděli, jak dál

V práci se Alena seznámila se svým budoucím manželem a v roce 1967 se jim narodila dcera Lenka. Po třech letech se však s manželem rozvedla. Změny spojené s tzv. pražským jarem pociťovala Alena i ve své práci. Najednou k nim jezdili obchodníci ze západního Německa a kupovali si od nich zvířata za marky.

Pro Alenu byla okupace v srpnu 1968 velkým překvapením. Nedaleko ní bydlel jeden z členů vlády Oldřich Černík a Alena s ním mluvila o jejich pobytu v Moskvě po srpnové invazi, kde byli donuceni podepsat protokol se souhlasem se sovětskou okupací. „Oni už nevěděli, jak dál. Byli tam delegovaní, aby se zpovídali z toho, jak to tady mohli nechat tak daleko dojít.“

 

Kdyby nás pozavírali, tak nemá kdo dělat

Po srpnu 1968 začala v Československu postupně tzv. normalizace. I ve státním podniku, kde Alena pracovala, probíhaly tzv. prověrky a zaměstnanci museli projevit souhlas s okupací. „V práci nejdřív bylo, že kdo se zúčastnil odboje, tak přijde o práci, nebo ho zavřou. Já jsem taky psala na silnici: ‚Jdi domů!‘ Ale ukázalo se, že těch lidí byla většina, a kdyby nás všechny pozavírali, tak už nemá kdo dělat.“ V podniku se musel najít někdo, na koho se hodí vina za to, že ostatní naváděl k nesouhlasu s invazí. Potrestaným z jejich podniku byl vedoucí zootechnik, který musel odejít na práci do chemičky.

Začátkem normalizace se Alena seznámila s Horstem Heinrichem. Pocházel ze sudetoněmecké rodiny. V roce 1973 se za něj provdala a narodil se jim syn Jan. V roce 1975 zemřela Alenina babička v Loděnici a vzhledem k tomu, že v tu dobu byla bytová krize, byla rodina postavena před situaci, že pokud dům v Loděnici neprodají, město ho využije pro jiné zájemce. O rodný dům nechtěli přijít, a tak se Alena s rodinou v roce 1976 přestěhovala zpět do své rodné Loděnice. V Loděnici nastoupila Alena do místního JZD a od roku 1980 byla v zastupitelstvu města.

 

Připomínalo mi to fašistická shromáždění

V listopadu 1989 se začal komunistický režim v Československu po čtyřiceti letech hroutit. Pro Alenu, která vyrostla v komunistické rodině, to rozhodně nebyla dobrá zpráva. „Pro mě to byla velice stresující záležitost. Když jsem viděla na Letné ty davy lidí, tak mi to připomínalo ta fašistická shromáždění, kde se hajlovalo.“

V lednu 1989 se Alena stala předsedkyní JZD v Chýňavě. Těžce nesla rušení JZD a navracení pozemků a majetků v rámci restitucí zpět původním majitelům. Alenu mrzí, že se zapomnělo na původní myšlenku vracet statky těm, kteří na nich chtějí dál hospodařit. „Přišel za mnou jeden, že chce zpátky statek. V životě nedržel hrábě. Ten statek už se rozpadal, tak jsem mu řekla, že mu ho vrátíme. Prodal to a peníze zašantročil, a to udělala většina těch lidí!“

Alena je stále komunistkou a podle jejího názoru byly původní komunistické ideály správné. „Akorát to došlo tak daleko, že jsme si z toho komunisti udělali živnost a starali jsme se jenom o to, abychom my komunisti z toho byli a ostatní jsme šidili. A proto to došlo k tomu roku 1968.“

I když není Alena spokojená s dnešním stavem státu a společnosti, tak uznává, že velkou výhodou oproti komunistické době je dnes možnost cestovat do zahraničí. „Když vás nepustí z rodiny nikam jinam, tak budete slyšet jen maminky názory a nedozvíte se víc, takhle to bylo i s tím cestováním za komunismu.“

 

Po revoluci nás vyštípali

V současnosti žije Alena Heinrichová stále v Loděnici, kde je už mnoho let kronikářkou. Poslední roky se dostala znovu do zastupitelstva obce. „Po revoluci jsem tam jako komunista nemohla být. Vyštípali nás, takže druhé volební období jsem nebyla. Až potom teď jsem se tam dostala zpátky.“

Od roku 2003 je Alena v důchodu a má čas věnovat se svým zájmům. Celý život ji zajímali koně, na kterých už nyní ze zdravotních důvodů nemůže jezdit, tak alespoň trénuje jezdectví. Po otci zdědila zájem o zahradničení a je předsedkyní spolku Klub pelargonií Loděnice.

[1] Událost popisuje přeživší Rudolf Bělohoubek, který byl svědkem zastřelení svých rodičů.