Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Hazdrová (* 1933)

• narodila se jako Dagmar Chloupková 20. prosince 1933 v rodině důstojníka československé armády

• v roce 1952 maturovala na reálném gymnáziu v Chrudimi

• v roce 1953 se seznámila s manželem Karlem Hazdrou, strávili spolu 55 let

• pracovala v oddělení technické dokumentace v ČKD Hradec Králové

• v roce 1961 vyhrála konkurz do hradecké redakce Československého rozhlasu

• jako hlasatelka působila v hradeckém rozhlase i v kritických momentech během invaze v srpnu 1968

• během normalizačních čistek byla z rozhlasu vyhozena

• 1971–1975 pracovala jako uklízečka v lázních a sanitářka v hradecké nemocnici

• 1975–1980 sanitářkou a poté sekretářkou ředitele na klinice rehabilitace pražské Vinohradské nemocnice

• 1980–1988 účetní v papírnách

• v prosinci roku 1989 se vrátila do rozhlasu, jako programová hlasatelka působila na stanici Vltava až do roku 2001

• 1996–2022 její hlas informoval cestující v dopravních prostředcích po celém Česku

Během srpnové okupace v roce 1968 byla rozhlasovou hlasatelkou. Do poslední chvíle informovala veřejnost o událostech v obsazeném Československu. Pak se na 20 let musela odmlčet. Dnes je hlas Dagmar Hazdrové známý především těm, kteří jezdí městskou hromadnou dopravou – jaká je příští zastávka, oznamuje pasažérům v Praze, Liberci, Jablonci, Kolíně, Ústí nad Labem a jinde. Jaké ale byly její předchozí zastávky?

Nesmím nic říct

Dagmar Hazdrová se narodila 20. prosince 1933 do rodiny prvorepublikového důstojníka Jaroslava Chloupka. Ten ve svých 18 letech po maturitě studoval ještě na vojenské akademii. Tuhle cestu si zvolil, toužil chránit novou mladou republiku, protože události první světové války se ho hluboce dotkly. Padlo v ní za císaře pána i několik jeho starších přátel, a tak nemohl nevidět ty, co se z války vrátili vyhořelí a poškození na těle i na duši. Po vyřazení z akademie se nadporučík Jaroslav Chloupek stal důstojníkem Československé armády. „Byl to nádherný urostlý muž s vlnitými vlasy, mírný a laskavý, upřímně věřící,“ vzpomíná na něj pamětnice. „Od něho jsem se poprvé dozvěděla, že život smrtí nekončí, ale v jiné formě pokračuje dál. Už jako pětiletá jsem tedy měla o čem přemýšlet. Jenže to už byla nadohled další blížící se válka.“

Dagmar onemocněla v roce 1938 křivicí. A protože právě vrcholila mobilizace, v nemocnici na Bulovce kvůli nedostatku lékařů strávila dlouhých pět měsíců, neboť se nakazila řadou dalších chorob. Její otec byl povolán na ministerstvo obrany, ale když tam někteří horlivci začali hajlovat, už po dvou dnech skončil a z armády definitivně odešel.

1. září 1939. První válečný den pro Evropu a první školní den pro Dagmar. Kráčela po ulici směrem ke škole. Najednou ji po ruce pohladil německý důstojník. „Malá školačka. Také mé dítě jde dnes do školy,“ řekl jí a Dagmar, ačkoliv všichni byli vůči Němcům plni hořkosti, pocítila lítost. „I on teskní? I jemu je těžko? Asi jsem nebyla moc dětská, žila jsem jen mezi dospělými, od pěti let jsem četla, a tak jsem si uměla dávat věci do souvislostí.“

Němci zabrali celý vojenský areál na Milovicku, obyvatele nuceně vystěhovali a Chloupkovi našli nový domov v Chrudimi, kde se otec stal společníkem v malé obchodní společnosti. To ale bylo jeho krytí. Jaroslav Chloupek ve skutečnosti naplno působil v ilegální odbojové organizaci, protože z Chrudimi byla lepší dostupnost k odbojovým buňkám na Vysočině.

Pamětnice musela pravidelně každý večer chodit na chodbu čistit boty. Buch, buch, volá Londýn. Ó, ti naivní rodičové, jak podceňují svoje děti. Mysleli, že dítě neví, ale Dagmar věděla. Věděla, že teď poslouchají instrukce z Londýna. Zaslechla, když si otec se strýcem nad mapou šeptali jakési heslo „Honza Silver A“; věděla, že se otec vracívá pozdě domů unavený a vyčerpaný, protože skupina zakládala v polích na Vysočině ohně, jež pomáhaly parašutistům orientovat se v terénu. To dítě vědělo, že tajná skrýš s kódy je v zobácích starých vycpaných ptáků doma na chodbě. Jednou zazvonili u dveří dva gestapáci, prohledali byt a malou Dagmar si vzali stranou. „Snažili se ode mne dovědět, kde je tatínek. Nevěděla jsem, ale tvrdila jim, že je u tetičky. Ptali se mě, kdo k nám chodí. Nevěřil byste, jak devítileté dítě dokáže naráz zestárnout, jak umí vycítit hrozící nebezpečí. Věděla jsem, že nesmím říct vůbec nic a jen jsem krčila rameny. Dělala jsem hloupou. Dítě je zkrátka malý člověk, není to hlupáček.“

Zpívali s námi

Pár zdivočelých vlastenců z takzvaných Revolučních gard se v Chrudimi po válce chopilo iniciativy. Dagmar vzpomíná… „Sehnali dívky, které měly za okupace poměr s Němci, ostříhali je dohola a uspořádali jim ponižující procesí napříč městem.“ V čele kráčel harmonikář. „Já jako 12letá jsem se studem propadala, bylo to hnusný – chladit si žáhu na slabých. Těm velkým zlodějny a podvody procházely.“

Za Jaroslavem Chloupkem přišli těsně po válce dva muži, žádali, aby jim potvrdil, že byli spolu s ním v ilegální odbojové skupině. Otec to kategoricky odmítl. Byli to totiž konfidenti, za války ubližovali lidem. „Tak si to rozmysli. Buď nám účast v odboji potvrdíš ty, nebo to udělá někdo jiný,“ pronesli výhružně. A to se také stalo. Oni kdesi získali partyzánské průkazy a zasloužili se o to, aby se Jaroslav Chloupek nemohl tak snadno vrátit k armádě. „Tohle se mnou dělat nebudou!“ vykřikl jinak mírumilovný štábní kapitán Jaroslav Chloupek a na protest svoji partyzánskou legitimaci roztrhal a podupal. K armádě ho vzali zpět až v roce 1947.

Jako účastník odboje byl Jaroslav Chloupek poválečným členem Svazu protifašistických bojovníků, jak se tehdy organizace nazývala. Na jejich chůze však tento muž nikoliv slov, ale činů nechodil rád. „Je to jen hluché řečňování a nemá to už co říci ani dnešku, natož zítřku,“ tvrdil. Paradoxně největší věnec na Jaroslavově rakvi byl později právě od protifašistických bojovníků.

Únor 1948. Dagmar s maminkou seděly u rádia a plakaly. Komunistický převrat v Československu nabíral na obrátkách. Ve škole měla pamětnice na starosti nástěnku a snažila se, aby na ni nevyvěsila nic, co by mohlo popudit. „Kantoři na ni spoléhali, neboť nástěnky byly tehdy věcí veledůležitou, a přísně je hodnotila samozvaná komise mladých komunistů ze septimy, jež se pídila po něčem provokativním. Mimochodem jedním z těch několika rudých septimánů byl pozdější publicista a historik Karel Bartošek, autor silně štvavé publikace Proč Američané bombardovali Plzeň. V čase prozření byl pak emigrant Bartošek autorem Černé knihy komunismu,“ říká pamětnice.

„Profesoři na gymnáziu byli skvělí, paní profesorka češtiny nám rozdávala vyřazené knihy zakázaných autorů, zvláště dílo zavrženého kosmopolity Karla Čapka.“ A své svazáctví v Československém svazu mládeže Dagmar stvrzovala v pěveckém souboru školy. Založila ho skupina studentů, kteří měli blízký vztah k hudbě a literatuře. Vytloukali s nimi sice kdejaké schůze, ale studenti si všude dokázali získat nadšené publikum. „Diváci zpívali s námi. V té těžké době tak uvolňovali svůj stres zpěvem a to bylo úžasné.“

Stres počátku 50. let začal ovšem silně pociťovat i otec. Přišel rozkaz ministra národní obrany Čepičky vyhodit letce, kteří během války sloužili u Royal Air Force. Jaroslav Chloupek to odmítl.

„Já jsem se snažil bránit republiku stejně jako oni, ale bránil jsem ji tady. Oni přece nebyli nepřátelskými agenty, oni si pro tu smrt létali přes oceán. Já s jejich vyhozením nemohu souhlasit.“ Kvůli své vzpouře absolvoval otec pamětnice řadu výslechů, šlo o vzepření rozkazu. Od toho dne chodily za Jaroslavem „dva stíny“.

„Otec byl šílený úzkostí kvůli mým vážným zdravotním komplikacím po neléčené infekční žloutence, navíc zavřeli matčina bratra jako kulaka. Na tátu byl vyvíjen obrovský tlak a jeho srdce to neuneslo, zemřel ve svých 51 letech. Funus byl vojenský, falešně okázalý, na rudém sametu ležely tátovy medaile za statečnost, na rakvi byla přibitá tátova vojenská čepice. Myslela jsem, že se z toho pokryteckého představení zblázním. Jen mladí akademici, které táta učil, brečeli po slavnostních salvách upřímně jako malí. Měli otce moc rádi,“ vzpomíná Dagmar Hazdrová.

Celý vesmír se spojí

Dagmar svého manžela Karla Hazdru poznala na Václavském náměstí v roce 1953 během pohřbu Klementa Gottwalda. Studenti tvořili špalír smutečnímu průvodu. Byla to láska na první pohled. Několik let před tím gymnazista a sokolský sportovec Karel distribuoval protikomunistické letáky a skončil kvůli tomu na rok ve vězení. Jako dělník pak dokončil gymnázium a coby dělnický kádr začal studovat ČVUT. Systémem prověrek procházel jen díky svému výtečnému prospěchu, zlepšoval studijní průměr ostatním. „Stačil jeden prezidentský pohřeb, vzájemný pohled do očí a my jsme si s jistotou uvědomili, že je to láska na celý život. Za pět měsíců jsme se vzali.“

Po promoci, v lednu roku 1955. Karel dostal umístěnku do ČKD v Hradci Králové. Slíbili mu zde byt, ale pod podmínkou, že do roka bude mít dítě – o devět měsíců později se narodila Renata.

Na vysokou školu Dagmar z politických důvodů neměla šanci, a tak vystudovala alespoň externě v pražském jazykovém ústavu angličtinu a ruštinu. V Hradci Králové pak nastoupila v ČKD jako překladatelka technické dokumentace. „Byla jsem tam hodně nešťastná, protože mě ta technická ruština drtila,“ vzpomíná pamětnice. Ovšem brzy měl přijít zlom.

Jednoho dne Dagmar uslyšela výzvu, hradecký rozhlas hledá hlasatelku. „Já na ten konkurz půjdu a já ho vyhraju,“ oznámila užaslému manželovi. Překvapeně se na ni podíval. Uchazečů bylo víc než 200. Dagmar skončila první.

Jako rozhlasová hlasatelka informovala posluchače o nezměrném úsilí dělníků, rolníků a pracující inteligence. Doma na sobě hodně dřela. „Mikrofon je neúprosný a neodpustí žádnou chybu. Trpěla jsem šíleně, když jsem se poslouchala, a tak jsem se snažila, aby to k něčemu bylo.“ Úspěchy se dostavily. Dva roky po sobě ji pražské ústředí hodnotilo jako nejlepší ze všech třinácti krajů. Praha jí nabídla spolupráci, začala tam pravidelně dojíždět.

Samozřejmě na ni také tlačili, že by měla usilovat o kandidátství v komunistické straně. „Přemlouvali mě ke vstupu, ale namítla jsem, že jsem strašně neukázněná, že by mě vyhodili hned po první schůzi. Potřebuju dělat všechno pořádně. Mám dvě děti, chci se jim věnovat, jezdím sloužit do Prahy, dál se vzdělávám, víc už nestihnu.“

52 hodin

Dne 21. srpna 1968 o půl druhé v noci se rozezněl v hradeckém bytě telefon. „Jsme okupovaní,“ ozval se ze sluchátka kamarádův hlas. Dagmar na sebe rychle hodila oblečení a probudila muže. „Utíkám do rádia,“ řekla mu na rozloučenou. Tak začal jeden z nejdelších, nejtěžších a nejsmutnějších týdnů jejího života a také prvních 52 hodin vysílacího maratonu bez minuty spánku.

Pražský rozhlas byl brzy umlčen, a tak nezastupitelnou a možná i nedoceněnou roli sehrály v celostátním vysílání regiony. Zaskočený národ s uchem přitisknutým k radiopřijímači dýchal společným dechem a poslouchal ve dne v noci. „Lidé naprosto neznámí, ale i muzikanti a divadelní herci pomáhali ze všech sil. Nosili zprávy a ověřené informace. Všichni jsme byli zasažení tím šíleným nefér podrazem, tou zradou a to nás spojovalo.“

Svobodná Evropa přestala vysílat svůj program a poskytla hradeckému rozhlasu své vysílací frekvence. Nejen díky hlasu Dagmar Hazdrové se tak o srpnovém odporu národa vůči okupantům dověděl celý svět.

Šlo sice o spontánní akci, ale vládnoucí komunistická strana a Rusové zvláště pak tvrdili, že odpor proti okupantům nevznikl živelně, že vše bylo organizováno ze Západu. Domnělým důkazem měla být právě spolupráce se Svobodnou Evropou. Některé účastníky vysílání (včetně Dagmar) vláčeli v Rudém právu – označili je za příslušníky podvratné skupiny Zelené barety s centrálou v Mnichově.

„Strach v souboji s hrubou silou? … to je to, co nechápu… psychologové a psychiatři tvrdí, že člověk se logicky o svůj život strachuje… my jsme na to neměli čas… já přísahám, že jsme se nebáli. Ten strach přišel až potom v lednu, když jsem sloužila v Praze a padl Dubček. Dostávali jsme do rádia hlášení ze všech stran, že proti nám jede obrněný vlak, že už je u Mochova a má děla. Zaútočí na rádio? Doktor Čestmír Suchý, který už nebyl ve své funkci, ale obsluhoval dálnopis zahraničního vysílání, prohlásil: ‚Vypneme dálnopis. Vypneme telefony.‘ Vrátní stáhli mříže, obtočili je řetězem. To jsem se bála, a hodně. Myslela jsem na svoje děti a manžela. V hlasatelně jsem kolegovi Milanu Lajčíkovi zašeptala: ‚Prosim tě, můžu se tě chytit za ruku, já mám strach.‘ A on odpověděl: ‚Já jsem ti to chtěl taky říct, ale jako chlap jsem měl zábrany.‘ Najednou jsme si připadali opuštění.“

Dělnická kariéra

Mnoho lidí v rozhlase se pochopitelně přiznalo k tomu, že byli pomýleni. „Policajti s námi v srpnu sympatizovali. Naznačili nám však, že je mezi námi řadu spolupracovníků StB. O třech jsme věděli. O dalších pěti práskačích jsme ale neměli tušení. Logicky jsme se začali navzájem podezírat. Temno a tma je světlo, kterému nikdo nepomohl.“

Z rozhlasu musela Dagmar odejít na jaře roku 1970. Odůvodnění: „Do svého projevu vnášela tolik emocí, že to vzbuzovalo veřejné pohoršení.“ Na otázku, zdali souhlasila se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, odvětila: „Podívejte, já mám dcery v pubertě a takovým dětem mohu těžko vysvětlit, že smrad voní.“ Pamětnice také líčí, co následovalo: „Dva strážní mě popadli, každý z jedné strany, a na dvacet let mne vyvedli z budovy.“

Starší dceru nevzali na gymnázium v Hradci Králové s odůvodněním, že nelze připustit infiltraci pravicových elementů do krajského města. Musela dojíždět do školy v Jaroměři, kam ji přijali jen díky odvaze skvělého pana ředitele. „Režim věděl, jak na nás. Víc než trestat člověka, který se zdánlivě něčeho dopustil, je ublížit jeho dětem. A to bolelo ukrutně.“

Dva roky nemohla Dagmar nalézt práci. Svoji dělnickou kariéru tak zahájila až v roce 1972 jako uklízečka v městských lázních v Hradci Králové. Drhla záchody, čistila bazén a dozorovala a zušlechťovala s rejžákem a hadrem sprchy. „Všichni klienti dostávali za padesátník mejdlíčko, ale nechávali je tam. Tak jsem je dávala do pytlíku, a když přišla nějaká početná rodina, vydrhla se tím, co jsem nastřádala.“ Po lázeňské „kariéře“ začala uklízet v nemocnicích. Nejprve v Hradci Králové a poté, když manžela přeřadili do Prahy, v hlavním městě.

Občas se ještě potkávala s některými kolegy z rozhlasu. Například s Janem Petránkem, téměř sousedem, se míjeli u metra. Ona, sanitárka do kopce na šichtu, on, kotelník z noční šichty domů spát. „Já mu ráno řekla vtip a večer už ho vysílala Svobodná Evropa,“ vzpomíná pamětnice.

A čeho lituje? Že se po Srpnu nikdy nesetkala a už nesetká s vzácně moudrou redaktorkou Věrou Šťovíčkovou Heroldovou. A obecně? „Nemůžu tvrdit, že bych bez těchto životních zkušeností nedokázala žít, ale je to velmi poučné a výchovné. Hodně silně jsem si uvědomila cenu práce a cenu vztahů. Chtěli z nás mít podřadný póvl. Já sem ale našla slušné lidi, kteří neskrývají své sympatie, ani když lezete po podlaze nebo umejváte záchody.“

Zajímavější práci jí pak nabídl docent Janda, přednosta a zakladatel rehabilitační kliniky vinohradské nemocnice. Zjistil, že pamětnice ovládá jazyky, a zaměstnal Dagmar jako svoji sekretářku. Janda, kapacita v oboru a nestraník, nemohl vycestovat do zahraničí, a tak za ním studenti a lékaři cestovali za poznáním do komunistického Československa. Jezdili i nemocní z celé republiky a ze zahraničí. „Bylo to tam málem jako v Lurdech,“ směje se pamětnice.

V roce 1980 ale od pana docenta odešla. Práce byla špatně placená a důchod na obzoru, v papírnách OSPAP platili o trochu lépe. Stala se tedy účetní, ačkoliv čísla nemohla vystát. Pomalu odpočítávala datum odchodu do důchodu, tedy konec roku 1988. „Já jsem si říkala, konečně budu alespoň lidsky volná, konečně budu svobodný člověk… a pak přišel listopad 89.“

Když zaprší do sucha

Z Československého rozhlasu jí zavolali hned v prosinci roku 1989 a v lednu už zase seděla u mikrofonu, nejraději a nejdéle na rozhlasové stanici Vltava.

V roce 2001 Dagmar v rozhlase skončila. Dokumenty pro Českou televizi však točila ještě dalších 14 let a pro dopravu pracuje dodnes. A co jí dělá i přes ztrátu manžela radost? Spousta věcí: klasická hudba, divadlo, vzdělávací kurzy, semináře, dobří přátelé, skvělá láskyplná rodina. „Blaží mě, člověka doživotně rozhlasového, když si přečtu dobrou knihu z vysoké pyramidy těch nepřečtených, když moje pravnučka Sára má další úspěch ve škole, když zaprší do sucha.“

krédo: „V krutém boji vydrž, ať nepadneš nýbrž“ (z doby časů studentských a éry středního věku); „Mít rád, umět odpouštět a být v souladu se svou duší“ (to už z časů zralosti)