Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Havrilová (* 1926)

• narozena 1. května 1926 v polské obci Osławica (okres Sanok)

• pocházela z rodiny Lemků a její otec pracoval v Kanadě, zatímco matka se starala o hospodářství

• je jednou z posledních pamětnic vypálení obce Osławica a vyhnání tamního rusínského obyvatelstva

• Anně se podařilo uprchnout na Slovensko

• její rodina byla deportována na Ukrajinu

• později se pamětnice usadila v obci Lipová-lázně

• s matkou a sourozenci se setkala jen dvakrát na Ukrajině

• do rodné Osławice se nikdy nevrátila

• v době natáčení, v roce 2024, bydlela Anna Havrilová stále v Lipové-lázních

Vzhledem ke svému věku není Anna Havrilová schopná delšího souvislého vyprávění. Přesto je její svědectví velice cenné. Je totiž jednou z posledních pamětnic vypálení obce Osławica v Polsku a vyhnání tamního rusínského obyvatelstva. Na rozdíl od své rodiny a sousedů však neskončila v Tarnopilské oblasti na Ukrajině, ale dostala se na Jesenicko.

Otec odjel vydělat peníze do Kanady

Anna Havrilová se narodila 1. května 1926 v polské obci Osławica (okres Sanok) jako nejmladší z pěti dětí rodičům Anně a Štefanovi Kahanovým. Stejně jako ostatní obyvatelé obce, patřili i její rodiče k etniku Rusínů, nebo také takzvaných Lemků, kteří v této oblasti jihovýchodního Polska tvořili většinu obyvatelstva. Rodina bydlela v dřevěném domě se slaměnou střechou, bez elektřiny a s vodou ze studny na dvoře. V okolí vlastnila několik menších polností. Ke skromné obživě výrazně přispívaly peníze zasílané otcem z Kanady, kam odcestoval již v raném věku pamětnice. Matka se staršími sourozenci se tak musela starat nejen o celou domácnost, ale také o hospodářství.

Anna Havrilová vzpomíná, že žili skromně, ale hladem netrpěli. O tehdejších chudých poměrech svědčí i její školní docházka. Vypráví, že kvůli práci doma chodila do školy jen zřídka a neměla jedinou vlastní hračku.

V těžce zkoušené obci

Když bylo Anně třináct let, napadlo nacistické Německo a následně Sovětský svaz Polsko. Vypukla druhá světová válka a Osławici poté několik let okupovali Němci. Anna Havrilová už dnes bohužel nedokáže vykreslit válečné strasti tamního obyvatelstva, ale na internetových stránkách zabývajících se tábory pro vysídlené obyvatelstvo (http://www.dpcamps.org/) lze dohledat svědectví z tehdejší doby. Podle těchto vzpomínek měla v obci základnu německá armáda. Desítky mladých mužů a žen z obce, v níž tehdy žilo na tisíc obyvatel, byly poslány na nucené práce do Německa. Od místních byly důsledně a často za využití násilí vybírány dodávky hospodářských zvířat a zemědělských produktů, takže obyvatelstvu mnohdy nezbývalo nic pro vlastní potřebu. V červenci 1944 pak pozice Němců v obci bombardovalo sovětské letectvo, následkem čehož bylo v Osławici zničeno několik domů. V okolí probíhaly těžké boje a obyvatelé obce byli na nějaký čas evakuováni. Po návratu často nacházeli své domovy poškozené a vydrancované, protože průchodem fronty obec značně utrpěla a Němci s sebou odtáhli většinu dobytka.

V dubnu 1946 přišla pro již tak zkoušené obyvatele poslední rána. Na rozkaz ozbrojených polských vojáků měli být všichni připraveni do několika minut na odchod ze svých domovů. V kraji se tehdy pohybovali vojáci Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kterým se zkráceně říkalo banderovci. Zejména v oblasti východněji položené Volyně měly jejich jednotky v letech 1943 a 1944 při etnických čistkách na svědomí podle různých odhadů 50 až 100 tisíc životů polských civilistů. Po osvobození Volyně Rudou armádou se pod sílícím tlakem sovětských ozbrojených sil většina jednotek UPA přemístila právě do oblasti širšího okolí Osławice, kde se dostala do střetů s polským vojskem.

V září 1944 byla podepsána dohoda mezi Polským výborem národního osvobození a sovětskými republikami Ukrajinskou, Litevskou a Běloruskou o vystěhování etnických Ukrajinců z Polska na Ukrajinu a etnických Poláků opačným směrem. Ta ale obsahovala konkrétní předpisy, že vysídlení má být dobrovolné a obyvatelstvo si může s sebou vzít dobytek a dvě tuny zavazadel na jednu venkovskou rodinu. Stejně jako v Osławici však proběhlo vysídlení v Sovětském svazu i v Polsku násilně.

Obec vypálili a obyvatelstvo vyhnali

Podle vzpomínek pamětníků zaznamenaných na již zmíněných internetových stránkách si 27. dubna 1946 museli obyvatelé Osławice narychlo sbalit nejnutnější věci a všichni pak pod ozbrojeným dohledem putovali pěšky do obce Komańcza. Tehdy se pamětnici podařilo uprchnout. Osławica ležela kousek od hranic se Slovenskem, a když řekla jednomu z polských vojáků, že tam má strýce, pustil ji.

Matka a sourozenci putovali s ostatními. Z Komańcze pak pozorovali záři hořících domů v Osławici, kterou po jejich odchodu zapálili polští vojáci. Vyhnaní obyvatelé Osławice doputovali pěšky až do pětačtyřicet kilometrů vzdáleného města Zagórz, odkud byli naloženi do vagonů a posláni do různých míst na Ukrajině. Annina matka a sourozenci skončili v Tarnopilské oblasti. Jeden z bratrů pamětnice, Mitro, se tehdy ztratil. „Vím, že mi maminka říkala, že se o Mitrovi nic nevědělo. Šel na Ukrajinu, ale někde zmizel,“ dodává dcera pamětnice Anna Trulleyová.

Setkání na Ukrajině

Jen s ranečkem věcí a bosá se Anna objevila u svého strýce na Slovensku. „Řekli mi tam: ‚Co tady chceš dělat? Běž do Čech.‘ Tak jsem šla do Čech a tady jsem zůstala,“ vzpomíná Anna Havrilová. Po několika týdnech zamířila do pohraničního Jesenicka, vylidněného po odsunu německého obyvatelstva. V Lipové-lázních si našla práci jako služebná u lékaře, u něhož také bydlela. Tam se seznámila s Andrejem Havrilem, za něhož se v roce 1948 provdala. Nejprve si ale musela jet do Polska nechat udělat alespoň kopii rodného listu, protože žádné doklady si s sebou z rodné obce nepřivezla. V Lipové-lázních s manželem vychovali své čtyři děti: Annu, Emilii, Helenu a Milana. Pamětnice dlouhá léta pracovala jako tkadlena v blízkém Jeseníku.

Anna Havrilová si se svojí rodinou celá léta dopisovala. Jednou navštívila otce v Kanadě, s matkou a několika sourozenci se na Ukrajině setkala dvakrát a její rodina tam stále žije. Do rodné Osławice se již nikdy nepodívala. Bývalou obec, dnes osadu s několika domy a asi padesáti obyvateli, ale navštívila její dcera Anna Trulleyová. „Když jsem se ptala na tu situaci, nikdo nic nevěděl. Nikde žádná cedule, nikde žádná připomínka,“ uzavírá vyprávění dcera pamětnice.

 

Zdroje: 

http://www.dpcamps.org/oslawica.html

https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2002/02/04.pdf

https://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%9E%D1%81%D0%BB%D0%B0%D0%B2%D0%B8%D1%86%D1%8F