Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V hrůzných podmínkách nás tři týdny převáželi v dobytčím vlaku! Ve věznici nás spalo čtyřicet v jedné místnosti. Spali jsme i na zemi. Okna byla zazděná, jenom malá větrací škvíra nahoře. K jídlu nám dávali zelená rajčata a takovou šlichtu, polívku.
narozena 7. dubna 1922 na Zakarpatské Ukrajině
v roce 1939 emigrace, v Sovětském svazu zatčena a poté vězněna lágrech a věznicích
roku 1943 narukovala do Svobodovy armády
zdravotnice na východní frontě
po válce žila s manželem Fedorem v severních Čechách, převážně v Teplicích
Anna Havranová (roz. Ťuchová) se narodila 7. dubna 1922 v Sinevirské Poljaně. Měla dva sourozence, bratra Andreje a sestru Marii. Otec Andrej pracoval v lese, ale byl často bez práce. Matka Vasílije (roz. Skyrová) se starala o domácnost.
Když bylo Anně sedm let, otec náhle zemřel. Podlehl zápalu plic. Negativní roli sehrálo velmi chladné počasí i následky válečného zranění plic. Matka se již znovu neprovdala a rodina se musela živit hospodařením na malém hospodářství.
Po maďarské okupaci oblasti v roce 1939 se poměry ve vsi rapidně zhoršily. Docházelo k nucenému pomaďaršťování, zatýkání i vraždění nepohodlných osob, převážně z řad inteligence.
Z tohoto důvodu se Anna Havranová rozhodla pro útěk do Polska, kde chtěla vstoupit do vznikajícího československého legionu.
Hranice překročila na konci srpna 1939 společně se sestrou Marií, sestřenicí Vasilinou a skoro čtyřiceti dalšími mladými lidmi. Za útěk obou dcer byla matka půl roku vězněna maďarskými okupanty. Nikoho nezajímalo, že se musela starat o desetiletého syna.
Uprchlíci bloudili tři noci po polských lesích. Pak narazili na sovětské vojáky, kteří již začali zabírat východní oblasti Polska. Mladí lidé, kteří hledali svobodu a únik před maďarskou krutovládou, se ocitli ve spárech ještě krutějšího a bezohlednějšího bolševického režimu.
„Nevěděli jsme, jak Sověti nakládají s utečenci, ani jsme netušili, jaké jsou v Sovětském svazu poměry.“
Sověti odvezli skupinu nejdříve do Brjazy, pak do Ludvikovky a odtud do Skoljavy, kde byl velký sběrný tábor pro několik tisíc lidí různých národností. Ve Skoljavě pracovala Anna Havranová v kamenolomu. Na Silvestra 1939, čtyři měsíce po zatčení, byla zařazena do transportu do věznice v Dněpropetrovsku.
„V hrůzných podmínkách nás tři týdny převáželi v dobytčím vlaku! Ve věznici nás spalo čtyřicet v jedné místnosti. Spali jsme i na zemi. Okna byla zazděná, jenom malá větrací škvíra nahoře. K jídlu nám dávali zelená rajčata a takovou šlichtu, polívku.“
Po šesti měsících ve věznici byla 2. července 1940 odsouzena na pět let pobytu v pracovním táboře za nedovolený přechod hranic. Trest byl zpřísněn oproti obvyklému tříletému trestu, neboť k přechodu došlo ve větší skupině.
Po rozsudku strávila dva měsíce v Charkově. Pak byla opět naložena do dobytčího vagonu a cestovala dlouhé týdny za nelidských podmínek na Sibiř. Ve vlaku byla navíc okradena.
Když společně s ostatními ženami dorazila na místo určení, nebylo pro ně připraveno žádné ubytování.
Vyčerpané vězeňkyně si nejdříve samy musely vybudovat tábor.
„Tábor, kde jsme měly pracovat, byl v době našeho příjezdu pouze ostnatým drátem ohrazený kus lesa. Musely jsme ho pokácet a postavit si obytné ubikace. Samé ženy, jen jeden muž, který se staral o naše nářadí. První tři týdny jsme dostávaly sice malé, ale pro všechny stejné množství chleba – 600 gramů na den. Pak už pouze podle výkonu, asi 350 gramů chleba na den. Takový kousíček. Ale ten chléb byl jak hlína nebo mýdlo. V zimě klesaly teploty pod čtyřicet stupňů pod nulou. Bylo jasné, že v těchto podmínkách nemůžeme dlouho přežít.“
Jeden ze strážných poradil zoufalým ženám, aby začaly držet hladovku a žádaly o přeložení do sedmého tábora, kde se vykonávaly lehčí práce vhodnější pro ženy. V oblasti existovalo celkem 630 nápravných zařízení.
„Tak jsme začaly držet hladovku, nejedly jsme tři dny a chtěly mluvit s ,načálnikem‘ těch lágrů. Když přišel, žádaly jsme o přemístění na sedmý lágr. A on se ptal: ,Kdo vám to řekl?‘ Nechtěly jsme toho hlídače shodit, tak jsem mu to neřekly. ,No jo, tak jezte, my vás přeložíme na sedmý lágr.‘ Asi za tři neděle nás pak přeložili. V sedmém táboře, který patřil mezi takzvané ,temnikovské lágry‘, jsme pak vyráběly různé lakované dřevěné korálky, mističky a tašky na vývoz do Anglie.“
V sedmém táboře dostávaly vězeňkyně denně necelý decilitr mléka. To mělo zmenšit zdravotní dopady vdechovaných výparů barev a syntetických rozpouštědel.
Po napadení SSSR Německem v červnu 1941 začaly ženy vyrábět vojenské pláště. Když do tábora přestaly chodit dodávky plátna, vyráběly se rukavice.
„Na normu jsme musely uháčkovat sedm párů rukavic denně. To ale nikdo nemohl splnit. Nejvíce tak tři a půl páru.“
Pak ženy vyráběly maskovací sítě. Od hrubých provazů jim stále krvácely ruce.
„Musely jsme denně udělat pruh tři metry široký a sedm metrů dlouhý, což nešlo. Když mě pak udělali ,brigadýrkou‘, snažila jsem se rozdělovat větší příděly chleba i těm, kteří nemohli normu splnit. Pak ale přišli na to, jak to dělám, a málem mi za to přidali rok v lágru.“
Časem se ženy v táboře od ruského vojáka dozvěděly o existenci československé vojenské jednotky v Buzuluku. Všechny samozřejmě dávaly přednost službě v armádě před pobytem v lágru. Nebylo to ale tak jednoduché. Zesláblé a často nemocné ženy byly nejdříve převezeny do Střední Asie poblíž Džambulu, kde zhruba půl roku vykonávaly lehčí práce v zemědělství a potravinářské výrobě. Neměly doklady, nemohly se volně pohybovat a byly pod stálou kontrolou NKVD.
„Já jsem pracovala v mlékárně, kde se odstřeďovalo mléko. Přebírala jsem dodávky mléka ze sovchozů.“
Teprve 21. června 1943, po bezmála čtyřleté anabázi v sovětských věznicích a pracovních táborech, se Anna Havranová dočkala odvodu do armády. Cesta do Buzuluku trvala celý měsíc!
Po třítýdenním cvičení v Buzuluku odjeli noví branci do Novochoperska, kde se formovala první brigáda. Anna Havranová byla zařazena k protiletadlovému dělostřelectvu. Na radu lékaře si ale udělala zdravotnický kurz a bojů u Kyjeva a Bílé Cerkve se už zúčastnila jako zdravotnice. Informace o jejích pozoruhodných výkonech se dostala i do knihy „Z Buzuluku do Prahy“. O tom, že Anna Ťuchová u Bílé Cerkve vytáhla z boje a ošetřila 42 raněných, se čtenář dočte na straně 167.
U Bílé Cerkve byla také lehce zraněna střepinou. Zranění si ošetřila sama a nic nehlásila. Přestože se pohybovala vždy v první linii, nepřátelské kulky a střepiny už se jí od té doby vyhýbaly.
Hned v počátcích svého bojového nasazení se Anna Havranová seznámila se svým manželem Fedorem, kterého si později vzala v Krosně.
„Od té doby, co velitel udělal manžela provianťákem, už jsme neměli hlad. On uměl sehnat jídlo. Krávu, tele, prase za boty vyměnil...“
Práce frontové zdravotnice s sebou často přinášela různé drastické zážitky.
„Rusové měli ty svoje boty, válenky. Když jim to ranilo nohu, tak jim krev zatekla do těch válenek. Byla to strašně, velice těžká práce a byl mráz, leden. Museli jsme stříhat ty válenky a ty byly zmrzlé, krev zmrzlá... To bylo strašný.“
Bolestnou vzpomínkou je i smrt kamaráda během německého bombardování našeho vojenského vlaku v prostoru Bachmače.
„Jen ruce po něm zůstaly na velkorážním kulometu, ze kterého střílel.“
Anna Havranová prošla jako zdravotnice všemi boji dukelské operace, účastnila se i osvobozování Československa. Dnes již nikdo nespočítá ty zástupy našich i sovětských vojáků, kterým pomohla, zachránila život.
Po válce se Anna Havranová usadila v Žatci, kde s manželem provozovali hotel Praha. V roce 1947 se jim narodil syn Jiří. Za pár let byl hotel znárodněn a celá rodina přesídlila do Ústí nad Labem, kde si manžel našel práci hostinského v kavárně Londýn. Později se znovu stěhovali, tentokrát do Teplic. V Ústí a Teplicích se jim narodila dvě děvčata, Anna a Marie.
I v Teplicích se Fedor Havran živil jako hostinský. Nejdříve provozoval kavárnu Centrál, potom pracoval v hotelu Radnice, kde mu v pozdějších letech pomáhala i Anna.
Motto: „Přála bych mladé generaci, aby nikdy nezažila válku ani gulag. Aby žili v míru a klidu.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lukáš Krákora)