Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Havlová Ilkovičová (* 1951)

• narodila se 1. února 1951 v Bratislavě

• její dědeček Hilarion Ilkovič byl jako řecko-katolický kněz internován v rámci akce P

• její otec Dionýz Ilkovič byl významný slovenský fyzik

• vystudovala matematiku a fyziku, v roce 1983 v Kyjevě obhájila kandidátskou práci

• od poloviny 80. let se pohybovala v centru pražského disentu

• v roce 1986 se vdala za Ivana Havla

• účastnila se tvorby samizdatové Edice Expedice

• mnohokrát byla vyslýchána Státní bezpečností

• 17. listopadu 1989 během zásahu na Národní třídě utrpěla vážné zranění

• působila v Koordinačním centru Občanského fóra

• 90. léta věnovala zápasu o zachování restituovaného paláce Lucerna

• celou Lucernu definitivně vysoudila teprve v roce 2016

Veřejnost ji zná především jako majitelku paláce Lucerna, součásti dědictví rodiny Havlových. Za Ivana Havla, bratra pozdějšího prezidenta Václava Havla, se vdala v roce 1986. Ocitla se tak v samém středu pražského disentu, v pověstném disidentském bytě Havlových na Rašínově nábřeží žili vedle Ivana a Dagmar i Václav a jeho žena Olga.

„Neměla jsem strach. Totiž po nějakých zkušenostech v Praze jsem pochopila, že my jsme velmi chránění tím Václavovým jménem,” zhodnotila život v blízkosti nekorunovaného disidentského krále. Byť ji Státní bezpečnost (StB) mnohokrát vyslýchala, sledovala, šikanovala a znemožnila jí vykonávat povolání, v 80. letech již podle ní pražským disidentům o život nešlo.

90. léta věnovala zápasům o Lucernu, různé peripetie provázející navrácení majetku a urovnání majetkových sporů se ale táhly ještě daleko za konec tisíciletí. Dagmar Havlová Lucernu definitivně vysoudila teprve v roce 2016.

Katolické víry se nevzdali

Narodila se jako Dagmar Ilkovičová 1. února 1951 v Bratislavě. Zatímco její maminka Lenka, dívčím jménem Sasinková, pocházela z evangelické rodiny ze západního Slovenska, otec Dionýz Ilkovič byl potomkem východoslovenských Rusínů řecko-katolického vyznání. Rodinná tradice velela, aby se v každé generaci jeden ze synů stal řecko-katolickým knězem: poslední, kdo této tradici dostál, byl Dagmařin dědeček Hilarion. V roce 1950 komunisté v rámci tažení proti katolické církvi její řecko-katolickou odnož zakázali a ty z jejích představitelů, kteří odmítli přestoupit k pravoslaví, začali pronásledovat – Hilariona odvlekli do internačního kláštera v Báči.

„Pamatuji si, když byl internovaný a chodili jsme ho s otcem pravidelně navštěvovat,” vzpomínala jeho vnučka Dagmar. „To byl takový tragický případ. Otec byl velmi významný a známý člověk na Slovensku a tlačili ho k tomu, aby se veřejně vzdal víry. Když se vzdá víry, tak že dědu propustí. A otec si uvědomil, že kdyby se vzdal víry, tak otce vlastně symbolicky raní, až zabije, a když se jí nevzdá, tak to též dopadne špatně. Takže to bylo takové trauma, které se rodinou táhlo. On se té víry nevzdal. Dědu sice pustili, ale brzy poté zemřel.”

Pravoslavizovat se tedy nenechali, po zákazu řecko-katolické víry rodina praktikovala katolictví. Do kostela brával Dagmar a její mladší sestru Evu každou neděli tatínek Dionýz i přesto, že byl zároveň členem komunistické strany. O důvodech svého vstupu do strany s Dagmar nikdy nemluvil, zřejmě ho ale chápal jako nutné zlo a svého postavení prý využíval mimo jiné i ke kritice funkcionářů.

Dionýz Ilkovič, zakladatel slovenské fyziky

Dionýz Ilkovič byl významný fyzik, známý i v zahraničí, autor tzv. Ilkovičovy rovnice. Studoval v Praze u prof. Heyrovského, po zavření českých vysokých škol se v roce 1940 vrátil na Slovensko a stal se v podstatě zakladatelem slovenské fyziky. Podílel se na výstavbě vysokých škol, psal základní učebnice.

Jako otec byl prý přísný a systematicky dbal na výchovu svých dcer. Dívky byly bity řemenem, často musely klečet. „Mám pocit, že nás to dovedlo, alespoň mě, k jakési systematičnosti a vytrvalosti. Že jen tak před nějakou těžkostí neukončím nějaký projekt, že si prostě jdu za svým,” shrnula Dagmar.

Otec je vedl také ke sportu (ještě v listopadu se koupávali v Dunaji), hodně cestovali, spali pod stanem, chodili po horách. Také ovšem na bratislavské korzo, kde se vyskytoval každý, kdo v Bratislavě “něco znamenal”. V šedesátých letech se rodina mohla podívat do Jugoslávie, Dagmar chodila tančit jive, na bigbeat, do kaváren zpívat lidovky.

21. srpna je probudil rachot

Doba politického tání skončila 21. srpna 1968, kdy Ilkovičovy, kteří bydleli nedaleko budovy ÚV KSS, probudil nezvyklý rachot. „V bytě vedle bydlel – myslím, že právník – doktor Brenčič, který byl vyšším funkcionářem. A hned přišel k nám a poprosil, že kdyby se něco dělo, zda se může schovat k otci do gauče.”

Situace v Bratislavě byla dramatická. Dagmar s dalšími staršími dětmi dění v ulicích filmovala na kameru zapůjčenou od souseda-filmaře. „Cívky se posílaly do Vídně. Jak se tam posílaly, to já nevím, jeden chlapec to měl na starosti. Ale vím, že jednou nás vytáhli z auta, zmlátili, vzali kameru.” Šokem bylo zastřelení šestnáctiletého Petra Legnera, kterého Dagmar znala. „On se bavil s těmi Rusáky a on mu řekl, že: ‚Střelím.’ Takže: ‚Nestřelíš.’ ‚Střelím.’ ‚No nestřelíš,’ – nemohl pochopit, že by střelil. No a on střelil.”

Z členů rodiny Ilkovičových invaze s největší tíhou dolehla na otce Dionýza. Toho okupační vojska zastihla na jeho pracovišti v budově technické univerzity: „Strávil dlouhou dobu v hale budovy na Gottwaldově náměstí s rukama vzhůru pod samopaly a velmi ho to zdravotně postihlo. Celou katedru, kterou vybudoval, mu Rusové vyplenili, rozstříleli, protože ta budova byla naproti budově slovenské vlády. Od té doby byl otec velmi zlomený a těžce nemocný.”

Nějakou dobu však ještě dozníval duch vzdoru. Jeho krajní vzedmutí, jakým bylo sebeupálení Jana Palacha, Dagmar považovala sice za extrémní čin, ale zároveň za „něco úžasného”. „Myslím, že tehdy jsem ani nebyla proti tomu, aby ta pochodeň pokračovala. Viděla jsem to jako něco, co já sama bych nikdy nedokázala, ale byla jsem jaksi hrdá, že někdo to udělal. Že to někdo dokáže.”

Administrativní tlak normalizace

Tehdy měla stále ještě před maturitou a politiku podle svých slov neprožívala nijak intenzivně. Dnes normalizaci popisuje jako především „administrativní tlak”. „Nastoupily prověrky, tlaky, aby lidi vstupovali – studenti do SZM [Socialistický zväz mládeže] – nebo do strany, do ROH. Všechno bylo tak trochu formalizované. Vyplňovaly se různé formuláře, rodič čím byl, jak byl. Když někdo jel na služební cestu, podával podrobné hlášení: s kým se setkal a tak dále. Takové nesmysly.”

Na Slovensku normalizační tlaky působily zřejmě o něco slaběji než v českých zemích – především pokud šlo o kulturu. „Jednak byla blízko Vídeň, jednak kultura v Maďarsku byla otevřenější. My jsme často cestovávali na koncerty nebo na nějaké akce, filmy, do Budapešti. To bylo blízko a tam se dalo bez problémů. Z Vídně jsme poslouchali zprávy nebo se chytala i vídeňská televize.”

Vystudovala matematiku a fyziku na přírodovědecké fakultě v Bratislavě, po promoci v roce 1974 nastoupila na katedru kybernetiky na bratislavské technice. Vyučovala programování, ale dělala i výzkum, spolupracovala s Výzkumným výpočtovým střediskem „na Patrónke”, což bylo původně centrum OSN placené ze zahraničí, tedy exkluzivní pracoviště, kde působili lidé, kteří měli zahraniční zkušenosti a byli „na úplně jiné úrovni”.

Přes Japonsko a SSSR do Prahy

V roce 1975 pak vycestovala do Japonska. Kvůli této cestě se provdala za svého přítele Ondreje Lantaye, kterého do Japonska na dvouleté stipendium pozvalo japonské ministerstvo školství – jako jeho žena mohla jet s ním. „To byla obrovská příležitost, tak jsme se narychlo vzali. Můj otec s tím velmi nesouhlasil, protože takováhle poloformální svatba, to nebylo akceptovatelné. Tak mi ani na svatbě nebyl.”

K Japonsku má Dagmar vřelý vztah dodnes. Čtrnáct měsíců, které zde strávila, jí prý „otevřelo oči jiným směrem”, oslovilo ji japonské umění aranžování květin ikebana, kterým se pak důkladněji zabývala. Poučná byla i další zahraniční zkušenost: na přání školy si měla vědeckou aspiranturu udělat v SSSR, takže na přelomu 70. a 80. let tři roky studovala v Kyjevě, zpočátku dálkově, později pro přílišný chaos a různé absurdní překážky nastoupila k běžnému dennímu studiu.

V té době se již Dagmar stýkala s Ivanem Havlem, s nímž se seznámila v roce 1978 a který zpočátku byl konzultantem její vědecké práce – to stačilo, aby na ni svou pozornost zaměřila Státní bezpečnosti. Když navíc během kyjevského studia orgány nabyly (mylného) dojmu, že chtěla emigrovat, ocitla se na černé listině. Po návratu do Bratislavy ji tak v letech 1983 až 1984 čekala smršť vyhazovů: musela odejít z katedry kybernetiky, záhy ji vyhodili i ze Slovenského národního muzea, kde jako čerstvá kandidátka věd pracovala na tvorbě kartotéky v hudebním oddělení. Když pak přišla také o místo ve Státní veterinární správě, kde se zabývala databází krav, šla se prý na svou budoucnost optat přímo na ÚV KSS. „Tam řekli, že už mě nenechají ani okna umývat.”

Odjela do Prahy za Ivanem, který jí sehnal práci v ČKD Polovodiče. „První měsíc jsem chodila do práce v jiný čas, jinou cestou – kvůli sledovačce. Po nějakých těch týdnech už pak nebylo tak jednoduché mě vyhodit,” líčí konspiraci, která jí měla pomoci si práci udržet. Nakonec byla marná – do podniku prý přišlo hlášení, že odevzdává údaje Američanům (jako záminka zřejmě posloužila návštěva souseda, který se chystal emigrovat), v ČKD jí zakázali přístup k počítačům a musela opustit své oddělení. „Byli tak nervózní, že mi nechtěli dovolit, abych vůbec vycházela z té své místnosti na chodbu – abych se nepotkala s kolegy.” Přivítala proto, když jí známý psychiatr zařídil invalidní důchod a mohla přestat chodit do zaměstnání beze strachu ze zatčení z důvodu příživnictví.

Disidentský život

O to intenzivněji se pak zapojila do vydávání samizdatové Edice Expedice, která se tvořila u Havlů. „Tam se rozhodovalo v takovém širším kolektivu, kde byl Václav Havel, Ivan a další lidé, co se vydá. Potom se ty texty dávaly písařkám, pak zase přišly ty opsané texty k nám, kde se takzvaně lízaly. Potom se do toho na velkém stole vnášely opravy – to hlavně Olga dělala dost ráda.”

Svazky filozofických či přírodovědeckých spisů, ale i undergroundové české prózy a poezie v té době pro Edici Expedice vázal stařičký profesionální knihař František Cink. „Ivan se bál, že brzy skončí – a že je tedy třeba se to naučit. Takže jsem chodila na školení k panu Cinkovi a naučila jsem se vázat knihy.” Mimo to se Dagmar podílela i na rozvozu knih a zapojila se i do distribuce materiálů, kterou zajišťovala Jiřina Šiklová. „Byla to korespondence, byla to i exilová literatura. Prostě co bylo třeba.”

V bytě na Rašínově nábřeží žili nejprve společně s Ivanovou bývalou ženou Květou a jejím druhým manželem Jiřím Dienstbierem, později je vystřídali Václav a Olga Havlovi, takže i budoucí první dámu poznala zblízka. „Olga byla velmi přísná. Velmi si vybírala, kdo k ní může blíž, a kdo ne. Byla skoro černobílá v těchto vztahových záležitostech. Ale ten vztah [náš] byl velmi dobrý. Velmi jsem si jí vážila i jako starší osoby. […] Že bychom si říkaly nějaké intimnosti, to ne. Ale naběhla tam jakási spolupráce.”

Na 80. léta vzpomíná jako na intelektuálně bohatá. Žili kulturně, hojně navštěvovali například pověstné bytové semináře. „I mimo přednášky jsme se navštěvovali s Uhlovými, s Němcovými, s Bendovými, s Hejdánkem a tak dále. I u nás bývaly pondělky, které mimochodem často byly přerušované [bezpečností].”

Koncem 80. let se Dagmar s tehdy již svým právoplatným manželem Ivanem účastnili všech protirežimních demonstrací k různým státním výročím. Obvykle po nich končili na výslechu. V roce 1988 koupili chalupu v Košíku nedaleko Nymburka, kde pak před demonstracemi pobývali, aby se vyhnuli „preventivnímu” zatčení, jímž StB již předem zajišťovala známé disidenty.

Po poslední velké předlistopadové demonstraci 28. října 1989 šli o průběhu akce referovat Václavu Havlovi, toho času hospitalizovanému v Nemocnici Na Františku. „Přímo v nemocnici nás zadrželi, já jsem se dovolila na toaletu a v nemocnici byl telefonní automat, zavolala jsem Bendům a pověděla jim, co se děje. Pak nás sbalili, nějaký čas jsme byli zadržení jako obvykle. Ale když jsme se nevraceli domů, tak ze Svobodné Evropy Olga už věděla, co se stalo.”

Zraněna na Národní třídě

17. listopadu 1989 byla s Ivanem na Národní třídě a z výjimečně brutálního zásahu si odnesla těžké zranění. „Měla jsem poškozené ledviny a něco jsem si odležela v nemocnici. [...] Ten, který mě zbil a zadržel, vyplnil lístek. [...] Na tom lístku bylo jméno a byl to kapitán Descenský.” Později po převratu sice proběhlo vyšetřování, nakonec ale za její zranění nikdo potrestán nebyl. „Já jsem ho nepoznala. Takže ho osvobodili. Měla jsem před očima člověka, který měl helmu a tak, a když byl v civilu, tak jsem si nebyla jistá. Ale jméno si pamatuji, a nic se nedělo.”

U zakládání Občanského fóra (OF) a dalších překotných událostí, které se valily jedna za druhou, tak Dagmar kvůli zranění chyběla. „Spíš jsme přemýšleli, zda navštívím lékaře. Ale vedly se řeči, že je to nebezpečné, že ty zraněné někde internují, aby se veřejnost nedozvěděla, co se vlastně stalo. Potom někdo povídal, že na I. P. Pavlova je ordinace lékaře, který je bezpečný, tak jsem šla tam. A on mě potom poslal do nemocnice.”

Nedlouho poté se však do práce v Občanském fóru zapojila, spolupracovala se studentským štábem a připravovala výjezdy studentů. S Ivanem promýšleli organizační strukturu, rozdělili lidi do „útvarů” – vznikl krizový štáb, rada OF a podobně. Vyráběli letáky, sbírali podpisy, vytvářeli seznamy podporovatelů OF. Během cesty do nemocnice ve Vídni, kam ji shodou okolností vezl Karel Schwarzenberg, prý zprostředkovala jeho následnou spolupráci s Václavem Havlem.

Později spolu s Danielem Kroupou a ODA pomáhala v OF prosadit restituce zestátněných majetků. Naopak za chybu dnes považuje, že OF věnovalo příliš málo pozornosti transformaci zemědělství: pražští intelektuálové podle ní jeho roli podcenili, takže velká družstva padla do rukou bývalých komunistických funkcionářů a struktura zemědělství ve výsledku zůstala podobná jako za komunistů. Z OF odešla poté, co byl v říjnu 1990 předsedou zvolen Václav Klaus. Dál se ale angažovala v Nadaci Občanského fóra, která z počátku podporovala výjezdy studentů do zahraničí a později se zaměřila na záchranu drobných historických památek.

Těžký zápas o Lucernu

Záhy po převratu se Dagmar Havlová pustila také do boje za zachování dědictví rodiny Havlových. Následující text, líčící zápas o palác Lucerna, který počátkem 20. století vystavěl dědeček Ivana a Václava, stavitel Václav Havel, a který byl v roce 1952 zestátněn komunisty a po revoluci rodině navrácen, vychází výhradně z jejího popisu událostí.

„Jednou přišli do Koordinačního centra [Občanského fóra] zaměstnanci Lucerny – starý pan Sopúch, který ještě pamatoval otce Ivana – s tím, že se chystá přeměna Lucerny na akciovou společnost a její prodej a že ve velkém sále bude kasino.”

Tak se začal psát polistopadový příběh Lucerny. Dagmar tehdy rychle zareagovala a ve spolupráci s prvním popřevratovým pražským primátorem Jaroslavem Kořánem se podařilo Lucernu vyčlenit ze státního podniku Pražské restaurace a administrativně zamezit její přeměně na akciovou společnost. Občanské fórum, které v té době dosazovalo ředitele do státních podniků, poslalo do vedení Lucerny „svého” Františka Petříka, Dagmar vstoupila do dozorčí rady. Vzápětí byl schválen zákon o restitucích, Havlovi zažádali o navrácení znárodněného majetku a v roce 1991 Ivan s Václavem rovným dílem společně získali Lucernu zpět (spolu s Barrandovskými terasami, činžovním domem na Rašínově nábřeží a dalším majetkem).

Tím ovšem zdaleka neměli vyhráno. Budovu Lucerny sice restituovali, státní podnik ale museli odkoupit. Vytvořili společnost Lucerna – Barrandov, vzali si úvěr a pustili se do restrukturalizace podniku. Do roku 1993 měli společnost konsolidovanou, většinu podniku pronajali původním manažerům a připravovali celkovou rekonstrukci budovy, která byla v dezolátním stavu. Pak ale podle Dagmar do celé věci neblaze vstoupili „Václavovi poradci” – JUDr. Elena Hornová a JUDr. Milan Červenka, kteří podle ní „Lucernu chtěli ovládnout”.

Václav Havel byl prý od počátku důrazně proti restituci Lucerny, v dopise údajně Dagmar napsal, že o ni žádá jen kvůli ní. „Já jsem totiž řekla: ‚Vy máte každý svou roli.’ Ivan půl roku po trvání Občanského fóra toužil založit něco jako Silicon Valley – prostě svůj CTS institut [Centrum pro teoretická studia] – Olga měla roli prezidentové, a já v podstatě jsem byla, dá se říct, volná. [...] Tak jsem řekla: ‚Fajn, já se budu starat o nemovitosti.’ Jednatelkou společnosti tak podle rodinné dohody měla být Dagmar, za společnost ale prý prostřednictvím manipulace s Olgou skrytě jednala i JUDr. Hornová. „Zjistila jsem, že z účtu mizí peníze. A zjistila jsem, že pravděpodobně Olga tam nechala prázdné podepsané příkazy na účet a Hornová pravidelně ty peníze vybírala.”

Dagmar s americkým developerem Chipem Cainem připravila podnikatelský plán, JUDr. Hornová jako developera prosazovala Franka Lampla. „Navrhla jsem [Lamplovi], aby předložil smlouvu o smlouvě budoucí, respektive jak by to dál mělo vypadat.” Z předložené smlouvy však podle Dagmar jasně vyplývalo, že by na Lucernu ztratili vliv a pravděpodobně by o ni přišli. „Olga navrhla, aby ten návrh přeložili z angličtiny, že si to chce nastudovat – načež ta smlouva se ztratila.”

Málem došlo na zápas ochranek

„Takže začaly problémy, začaly konflikty. Až to vedlo k tomu, že Václav byl ze situace poměrně otrávený, začal to vnímat jako břemeno, nechtěl se se mnou setkávat. Protože když jsem mu vysvětlila, o co jde a jak to vidím, tak druhá strana mu to vyvrátila. Byla tam spousta lží a vedlo to k tomu, že Václav mi napsal dlouhý dopis, kde závěrem píše, že je jen několik možností: buď Lucernu společně prodáme, nebo jeden od druhého Lucernu odkoupí.”

Dagmar navrhla, že Václavovu polovinu koupí. „Zpětně si myslím, že to byla velká chyba. Postupovala jsem z Václavova pohledu příliš odvážně až drze.” Zaskočený prezident Václav nasadil vysokou cenu 300 milionů, Olga, která viděla, že situace se stává neřešitelnou, požadovala, aby k jednání přizvali nestranného arbitra – a poněkud překvapivě se obrátili na Mariána Čalfu, popřevratového předsedu vlády, který pomohl Václavu Havlovi do prezidentského křesla a i po odchodu z politiky se těšil prezidentově důvěře.

Čalfa se rozhodl řešit postupně jednotlivé části společného majetku bratrů Havlových, první přišel na řadu dům na Rašínově nábřeží, pro kterého Čalfa našel kupce. “Přes celou komunistickou éru se rodině podařilo ten dům udržet a Ivan měl k němu ohromný vztah,” vysvětluje Dagmar, že pro Ivana byl prodej domu, ve kterém bydlel, těžko myslitelný. Nezbylo než i ten od Václava odkoupit (resp. jeho polovinu), což se nakonec po různých peripetiích a “absurditách hodných Václavových her” podařilo.

„Čalfa na Ivana tlačil, dokonce mu řekl: ‚Když toto neodsouhlasíte, svého bratra už neuvidíte.’ A podobné řeči měl stále, načež Ivan se v podstatě fyzicky zhroutil, měl vážné zdravotní potíže. Já jsem to těžko snášela, nevěděla jsem, jak to udržet, tak jsem si najala bodyguarda.”

Přesto dál připravovala odkoupení Václavovy poloviny Lucerny. Protože na požadovaných 300 milionů jim banky neposkytly úvěr, potřebovala investora. Přes britského prince Charlese, který mimo jiné také zaštítil akci konanou na Václavském náměstí k propagaci Lucerny, sehnala maďarsko-kanadského podnikatele a filantropa Petera Munka, který byl ochoten do Lucerny investičně vstoupit. Kontrakt, během něhož mělo být Václavovi vyplaceno nakonec 250 milionů, byl rychle připraven, Munkova strana pak ale požádala o odklad podpisu z důvodu vyjasnění otázky předkupního práva státu. Čalfa žádost o odklad zamítl, načež z celého kontraktu sešlo.

To bylo koncem roku 1996, v lednu 1997 pak zemřela Václavova žena Olga. “Situace byla taková, že jsme nevěděli, co dělat. Já jsem se cítila hrozně zahanbená před princem a přestala jsem hledat seriózního investora.” V této patové situaci se Václav Havel rozhodl svou polovinu Lucerny prodat Chemapolu, jehož právníkem byl Čalfa.

„Později mi Václav řekl, že mu to navrhl Josef Tošovský. Domnívám se, že Tošovský měl jako guvernér [České] národní banky problémy s bankovým dozorem našich bank, které měly příkaz tvořit rezervy na rizikové úvěry. A Chemapol měl u bank víc než 24 miliard nesplácených dluhů. Takže si myslím, že tím, že Chemapol byl takto společensky zaštítěný prezidentem – a Václav Junek byl pozvaný na Hrad, když tam byl Mitterrand – tak Chemapol získal další úvěr u francouzského Crédit Lyonnais, díky čemuž pár let vyžil. Nicméně Lucernu koupil ne za 250, ale za 200 milionů na dvě splátky po 100 milionech, které si půjčil u Hypoteční banky a u Komerční banky – ani jedné bance nesplácel.”

Dagmar se pak podařilo vyjednat s Hypoteční bankou, že jí poskytne překlenovací úvěr na odkoupení pohledávek od Hypoteční i Komerční banky. “Bylo to hodně složité, tam potom přišel [Miroslav] Provod, který chtěl ten úvěr získat a toto přeplatit. [...] Provodova společnost měla falešnou smlouvu s Chemapolem, že to koupí za 250 milionů. On totiž Junek chtěl Lucernu z toho majetku vytáhnout – tak jako se jim podařilo vytáhnout hotel Harmony, který Junkovci doteď vlastní. Takže tam v Lucerně byly velmi složité situace, dokonce tam skoro došlo na zápas ochranek,” uvedla Dagmar a vylíčila bizarní obléhání strategického podzemí Lucerny, které Dagmařina ochranka v čele s Dagmar samotnou nakonec po několika dnech uhájila před Provodovou ochrankou.

Chemapolu, který nezadržitelně bankrotoval, nakonec vlastnictví Lucerny přestalo dávat smysl, a svou polovinu Dagmar Havlové prodal – za 145 milionů. “Když jsem Lucernu získala, tak to bylo obrovské nadšení. Okamžitě jsem zadala projekt na rekonstrukci, všechno se rozběhlo, ale po roce přišlo oznámení, že i Chemapol Reality se dostala do bankrotu, a protože Lucerna byla koupená méně než půl roku před tím, než zbankrotovali, tak konkurzní správce tu smlouvu zpochybnil.”

Vítězná hra vabank

To byla další velká rána. Na Dagmar teď bylo, aby u soudu prokázala, že prodej byl v pořádku – a to trvalo 15 let. Musela podat žalobu na vyloučení Lucerny z konkurzní podstaty a přitom věděla, že kdyby vlekoucí se soud prohrála, nepřišla by jen o původní Václavovu polovinu, ale v důsledku by pak nebyla schopna udržet ani tu druhou, už dávno svou. „Byla to hra vabank a to mě poměrně znervózňovalo.” Z nepříjemné situace v Praze utíkala na venkov do Košíku, kde začala trávit víc času, a zatímco čekala na výsledek soudu, přebudovala chalupu v prosperující ekofarmu.”

Teprve v roce 2016, kdy soud rozhodl v její prospěch, celou Lucernu definitivně získala a konečně se pustila do její rekonstrukce. Na rozdíl od Barrandovských teras, které druhá žena Václava Havla Dagmar Havlová (Veškrnová) v roce 2003 prodala, tak Lucerna zůstala v držení rodiny Havlových.

Zajímavostí Lucerny – a také prý nejfotografovanějším objektem v Praze – je socha sv. Václava, který sedí na břiše koně visícího ze stropu pasáže hlavou dolů. Kontroverzní objekt od umělce Davida Černého sem Dagmar nechala nainstalovat s tím, že takto bizarně ochromený český panovník tu má viset, dokud v Čechách znovu nenastane monarchie.

Jistou neústupnost, odolnost a odvahu, která byla třeba k udržení Lucerny, Dagmar prokázala i při svých četných cestách na Antarktidu, kde podle svých slov sloužila jako „pokusný králík”, budovala polární stanici na ostrově Nelson, vařila, fotografovala. Tvrdé arktické podmínky prý snášela dobře – navázala na zkušenosti z mládí, kdy se věnovala jeskyňářství, byla zvyklá spát v přírodě, slaňovat skály, splavovat řeky.

Také pokud jde o postoj k budoucnosti, Dagmar Havlová-Ilkovičová má za to, že není třeba vytvářet zbytečně katastrofické scénáře. Člověk by měl řešit věci, až když přijdou, a zůstávat, pokud možno, optimistický.