Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Havlíková (* 1947)

• narozena 18. září 1947 v Holičkách u Osečné

• pocházela ze smíšeného německo-českého manželství

• v březnu 1948 rodina vysídlena do Náhlova kvůli výstavbě vojenského výcvikového prostoru Ralsko

• vystudovala gymnázium a začala působit v Lázních Kundratice

• v 70. letech během prověrek nesouhlasila se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, ale práci si nakonec udržela

• v roce 2024 žila v Ralsku

Nepovolili jim žádost o svatbu

Janina maminka Gertrud Schritt se narodila v rodině veterána první světové války, který se vrátil z bitvy na Pijavě s průstřelem ruky. Gertrud se ve škole dařilo, ale tehdy nebylo zvykem, aby dívky studovaly. Po absolvování měšťanky tak musela nastoupit do služby do rodiny, kde se starala o čtyři děti. „Do konce života to dědovi vyčítala, že jí nedal do školy, dobře se učila,“ říká.

Schrittovi byli německá rodina, ale žili na českém území v Holičkách nedaleko Osečné. Kousek odsud byla takzvaná jazyková hranice, za ní žili Němci.  „Ty rodiny se odjakživa navzájem navštěvovali a obchodovali spolu,“ vzpomíná. Do odsunu Němců po konci druhé světové války rodina zařazena nebyla, ale většina jejich sousedů ano. Gertrud se seznámila s Čechem Stanislavem Čermákem, ale úřady jim nedali svolení ke svatbě kvůli Gertrudině německé národnosti. Vzít se nemohli, ale 18. září 1947 přišla v Holičkách na svět jejich dcera Jana. 

 „Nemluvte německy,“ sykl na nás táta

Jana se narodila ještě v Holičkách, ale už v březnu následujícího roku se musela rodina stěhovat pryč. Holičky se totiž staly součástí výstavby vojenského výcvikového prostoru Ralsko. „Všechny ty vesnice jsou dnes zničené, není tam kámen na kameni.“ Janini prarodiče a teta se sestřenicí Lizbeth se odstěhovali do Mladé Boleslavi, kde dostali místo na statku. Janina rodina se stěhovala do nedalekého Náhlova. „Odtud taky byli vysídlení lidi a byly tam prázdné domy.“ V Náhlově se narodil Janin bratr Gerhard a tou dobu konečně získali jejich rodiče povolení ke sňatku a v únoru 1949 se vzali. 

Čermákovi měli v Náhlově malé pole a jednu krávu. „Nás v podstatě živila ta kráva,“ říká. Rodiče pracovali na místním statku, otec nejprve jako kovář a později jako traktorista. Jana si vzpomíná na jeden zážitek z pouti, kam s rodinou vyrazili. „My jsme tam s bráchou něco říkali mamince a lidi kolem na nás tak ošklivě koukali. Táta jenom sykl: ,Nemluvte německy.‘“ Jinak vzpomíná na dětství ráda, třeba na to, jak v dětství hrála na housle a její bratr na akordeon. „Jezdili jsme na kole hrát do hospody. Bratr vždycky přidělal akordeon na kolo a jeli jsme.“

Mířili na nás samopalama

Obecnou školu absolvovala Jana v okolí, ale Náhlov byl hodně odříznutý a pro rodiče bylo podstatné, aby měly jejich děti vzdělání. Sehnali tedy rozpadlý dům v Mimoni, kam se v roce 1961 přestěhovali. V Mimoni nastoupila Jana na gymnázium a v roce 1965 úspěšně odmaturovala. Na vysokou školu se nedostala, a tak v září nastoupila do práce do Lázní Kundratice. Kvůli práci s klienty se musela naučit anglicky a německy, takže o víkendech jezdila do jazykové školy v Liberci. Vzpomíná na to, jak bylo náročné se za socialismu učit jazyky. Němčinu uměla z dětství od maminky, ale angličtinu neznala vůbec. „To si dneska nedovedete představit. Já jsem nikdy neslyšela nikoho anglicky mluvit, nikdy jsem neslyšela vysílání v angličtině.“

V práci v Lázních Kundratice prožívala Jana i období takzvaného pražského jara, tedy uvolnění poměrů v komunistickém režimu v druhé polovině 60. let. „To už jsme se dozvídali tolik věcí o politických procesech. Měli jsme z toho obrovskou radost, že už se to nezamlčuje,“ vypráví. Postupné uvolňování bylo rázně skončeno 21. srpna 1968, kdy do země vtrhla vojska Varšavské smlouvy a Československo obsadila. „V noci jsme se probudili a šílený rachot a viděli jsme, jak po té silnici ženou tanky, jeden za druhým a v hrozné rychlosti… My jsme byli tak vyděšení, nikdo neměl tušení, nevěděli jsme, co by se mohlo stát.“

Ráno vyrazila Jana Havlíková do práce a čekala na autobusové zastávce v Mimoni jako každé ráno. „Jela jsem do práce a na obrněných vozidlech projížděli Rusové, teda Sověti, a samopalama na nás mířili. Byl to docela hrozný zážitek,“ přiznává. V práci byli všichni stejně zoufalí a bezradní jako Jana Havlíková, ale okamžitě se snažili sabotovat okupaci, jak jen to šlo. „To se rozjela taková tvořivost lidí, tiskli jsme letáky, otáčeli jsme ty šipky.“

Řekla jsem jim, že s tím nesouhlasím 

Začátkem normalizace probíhaly na všech pracovištích takzvané prověrky. Musela tím projít i Jana Havlíková v Lázních Kundratice. U prověrky byl ředitel lázní, pan primář a lázeňský zahradník, který byl ovšem předsedou místní buňky Komunistické strany Československa (KSČ).  „Jedna z otázek zněla, jestli souhlasím se vstupem vojsk. Snažili se mi nějak pomoct, abych řekla, že souhlasím, ale já jsem říkala: ,Nezlobte se, já s tím nesouhlasím.‘“ Předseda se ji snažil přesvědčit, aby své stanovisko změnila, ale to se mu nepovedlo. Nakonec to celé radši zamluvili a z práce ji nepropustili. „Ten ředitel a primář věděl naštěstí moc dobře, která bije.“ Normalizace se Jany Havlíkové pracovně nedotkla, ale stejně pro ni nebylo toto období snadné. „Tak strašně mě trápilo, že skončila ta volnost a svoboda.“

S manželem Petrem se seznámila v tanečních a v roce 1970 se vzali. O dva roky později se jim narodil syn Mikuláš. Po mateřské nastoupila v roce 1974 do firmy Mitop v Mimoni, kde měla na starosti osobní a kádrové oddělení. V roce 1976 se manželům narodila dcera Barbora a po další mateřské se vrátila opět do Mitopu. 

Tam byla i v době sametové revoluce, kdy k nim přijeli studenti, kteří šířili informace o revoluci. „Studenti se stavili u nás v Mitopu a chtěli s někým mluvit. Snažila jsem se propojit s lidmi, kteří tomu byli naklonění.“ Vzpomíná i na strach, který v období sametové revoluce měli. „Já jsem slyšela z rádia mluvit toho Urbánka a to znělo jako z 50. let, byl to hrozný apel. U nás na vrátnici chodila milice se samopaly a hlídali to… Ono to fakt nebylo jednoduchý,“ říká.

Chtěla bych napsat publikaci o mé rodné vsi

Po sametové revoluci vznikl v Mitopu zahraniční obchod a Jana Havlíková šla pracovat tam, protože jako jedna z mála uměla jazyky. Po nějakou dobu pracovala pro firmu, kterou kupovala americká firma Falcon, a ji pozvali, aby zajistila prodej.  „To byla hodně stresová práce, zodpovídala jsem za to, jezdila jsem do Ameriky na obchodní schůzky.“

Syn Jany Havlíkové vystudoval medicínu, dcera Barbora fyzioterapii. Když se děti odstěhovaly a Janě Havlíkové zemřela maminka, s manželem se rozhodli odstěhovat z Mimoně a koupili si dům na Hvězdově, kde dnes (2024) žijí. Jana Havlíková se velmi zajímá o rodokmen svojí rodiny. „Chtěla jsem vždycky napsat publikaci o Holičkách, o mé rodné vsi,“ zakončuje.