Jana Havlíková

„Rozhodlo, že tahle oblast, právě ty horní vsi, která byla převážně německá a byla vlastně vysídlena po válce. Většina lidí odtamtud byla odsunutá, protože to byly německé rodiny, a že tady bylo blízko letiště a že to byl takový vhodný prostor, plošina taková náhorní. Tak se rozhodli, že z toho udělají výcvikový prostor, takže i lidé, kteří pak, Češi, noví osídlenci, následně pak museli taky pryč, takže my i z těch Holiček, i když tam se necvičilo nijak následně, jsme museli odejít. Takže z mojí rodiny děda s babičkou a teta s Lizbeth šli do Mladé Boleslavi nebo dostali nabídku do Mladé Boleslavi. Tam byla škola a statek, zemědělská střední škola, takže oni tam na ten statek šli. A můj táta s mamkou a vlastně už se mnou, my jsme šli do vedlejší obce Náhlov, protože tam taky byli vysídlení a odešli lidi, takže tam byly prázdné domy.“

„Tam přišel můj tatínek, můj tatínek z Plzeňska jako voják, protože tam byli koně. To byl chov koní, v těch dvorech hartigovských všude bylo. A maminka pracovala na tom dvoře. Oni se tam potkali, zakoukali se, přestože moje maminka prakticky neuměla česky a taťka byl Čech. Takže začali spolu chodit. Požádali o svatbu a tam prostě byl dispenz, tam prostě jim nedovolili samozřejmě, protože maminka byla německé národnosti, táta byl Čech, takže ty žádosti nebyly povoleny, ale mezitím jsem se narodila já a to bylo v roce 47.“