Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Být pokorný a přijímat život, jak Bůh dá
narozena 4. října 1923 v Brně
zajištěná rodina se čtyřmi dcerami, vychována ve víře
nemohla studovat medicínu kvůli zavření vysokých škol
13. února 1943 – svatba
manžel nuceně nasazen v Dortmundu jako hasič
nuceně nasazena v Luftschutzu, centrále protiletecké obrany, v Brně
jaro 1945 – zažila bombardování Brna
na konci války se ukrývala s manželem ve Veverské Bítýšce
po osvobození návrat do Brna
50. léta – manžel propuštěn z vedoucí funkce, práce dělníka
po manželově onemocnění převzala starost o zajištění rodiny
1998 – úmrtí jediného syna
žije v Domově Matky Rosy v Rajhradě u Brna
Měla jsem dva kamarády, židovské chlapce, oba zahynuli v koncentráku
V domě Františka a Augusty Zakopalových v Brně se 4. října 1923 narodila dcera Helena. Manželé společně vychovávali čtyři dcery. Kromě Helenky také Lidušku, Drahušku a Růženku. Majetkově zajištěná rodina vychovávala své děti ve zbožnosti, skromnosti a pokoře. Helena Havlíčková prožila spokojené a harmonické dětství. Do páté třídy navštěvovala expedituru, posléze měšťanku. Rodina její matky (rodina Stavičkových) patřila k významným lékařským kapacitám. Také pamětnice se rozhodla pro studium medicíny. „Chtěla jsem jít na vysokou školu. Chtěla jsem být lékařka. V rodině to tak nějak bylo, mé sestřenice byly také lékařky. A já jsem k tomu měla tak nějak vztah. Hodně tam bylo lékařů v rodině. Moje maminka se za svobodna jmenovala Stavičková. A v té Stavičkově rodině právě bylo tady toto… Ta válka všechno převrátila.“ Její plány zhatila druhá světová válka. Ta udeřila v době, kdy bylo pamětnici šestnáct let. Politické události přispěly k tomu, že musela rychle dospět. „Já jsem sama měla kamarády, dva, kteří byli židovští chlapci. Jmenovali se Hechtovi. A ty potom vzali do toho koncentráku. Ti tam zahynuli. Oni bydleli vedle v domě. Tatínkovi patřil i ten dům vedle, na té Veveří. On byl vlastně jejich domácí. A my jsme se stýkali na těch zahradách. A oba ti chlapci zahynuli v koncentračních táborech. A s tou jejich maminkou jsme se potom po válce setkaly. Náhodně. Ona si mě pamatovala. Že jsem byla dcera domácího. To víte, majetek nám potom vzali Němci. Všechno.“
Bylo to takové nepochopitelné, že šli všichni za ním
„Už to bylo všechno napnutý, prostě válka na spadnutí. To Rakousko bylo první, že. Pak Polsko. No a potom to přišlo k nám. Jenom si pamatuju, že to bylo hrozný. No a takový... no prostě diktátor, že. No a bylo to jako takový neskutečný, že může tak ovládat ten svůj národ. A všichni šli za ním. Bylo to všechno takový nepochopitelný pro nás pro všechny. Nějak jsme to z vůle Boží přežili všechno.“ Pro pamětnici stejně jako pro její vrstevníky skončilo s příchodem války dětství a mládí. Veškerý společenský život se zastavil. „Nebyly zábavy, to víte, to bylo zakázaný. Měli jsme přátele, tak jsme se stýkali doma, ale neexistovalo, že bychom někam mohli. Pořád bylo všechno takové sešněrované. No a manželovi kamarádi, tři kamarádi, co měl, ti šli... byli jako dva letci a jeden byl u tankistů... tak on tehdy také chtěl s nimi odejít, také že uteče, že odejde bojovat do zahraničí. Jenomže on byl jediný syn a jeho maminka byla dost nemocná, tak od toho potom upustil, takže s nimi nešel. Kvůli té mamince, že ji nemohl opustit... Byla to opravdu těžká doba. Taková nepředstavitelná. Oni dneska, jako ta mladá generace, si ani nedovedou představit, že taková hrůza někdy mohla být, víte. Že ani nemohli ovlivňovat svůj život. Museli jít podle diktátu, to, co nařídili. Nemohla jste proti tomu vůbec nic dělat, v tu válku.“ Helena Havlíčková vnímala beznaděj doby, která se projevovala ve všech a ve všem. „On si nikdo nepředstavoval, že tak ovládne svět, ten Hitler. To byli fanatici, ti lidi byli prostě fanatici. Oni se chlubili tím, že jejich syn padl pro Hitlera. Jo... matky, které oslavovaly, že syn padl za Hitlera. No ten národ byl prostě tak ovlivněný tady tím. To bylo nepředstavitelný. On chtěl prostě ovládnout svět.“
Když nás zabral Hitler, viděla jsem tatínka poprvé plakat
Také zmařené snahy o mobilizaci a obranu milované vlasti vedly k ještě větším úzkostem. Žít život bez budoucnosti stálo denně každého mnoho sil. „My jsme se chtěli bránit, ale když se pak postavili ti další takhle... Beznaděj taková to byla, víte. Bylo to hrozné. A jenom vím, když ten Hitler nás zabral, tak vím, že můj tatínek už byl nemocný. Poprvé jsem ho v životě viděla plakat. Protože on byl v první světové válce. Byl v Itálii. A vykládal mně všecky ty zážitky. V Innsbrucku byl nemocný, úplavicí... A prožil tedy tu válku a potom se musel dočkat ještě tady toho ponížení, že nakonec všichni, co jako tady toto zažili a vydobyli tu naši republiku, tak nakonec takhle dopadli kvůli jednomu bláznovi, který ovládl lid.“
Bylo to hrozný, když jste pořád slyšela, že tam zase padl život
Brněnské ulice se staly každodenními svědky nacistické zvůle. Ulicí Veveří, kde pamětnice žila, se od 28. září 1941, tedy od prvního stanného práva, nesly pravidelně výstřely z nedalekých Kounicových kolejí. Popravy tam probíhaly až do 18. dubna 1945 (srov. http://www.fronta.cz/dotaz/popraviste-v-protektoratu-cechy-a-morava). „Ještě když jsem bydlela na té Veveří ulici, no tak tam byly Kounicovy koleje. Tam se střílelo. Tak to bylo taky hrozný, protože my jsme tam měli zahradu u domu do té Ondrákovy ulice. Bylo to taky... to období, když jste tam slyšela pořád, že tam padl život zase. Nějakého studenta nebo lidí, kteří nebyli zrovna vhod... Prostě tam stříleli ty studenty, kdo se postavil nebo byl komunista nebo něco, že... no tak to tam odpravovali. Nevhodné lidi pro režim, tak jim brali život. A bylo to opravdu hrozný, protože když to začalo, tak víte, jak vám bylo, když kousek, pár kilometrů, dva kilometry nebo jak to bylo daleko z té Veveří, že tam padají životy, že... bylo to hrozný, no... Kdo to nezažil, tak těžko pochopí tu dobu, protože to je nepředstavitelné... Že to je možný, no ale ono možný bylo všechno. Říkám, co se nehodilo, tak prostě muselo odejít.“
Mysleli jsme, že nás svatba ochrání
„Ve válce byla bída. To jsme prodávali, co se dalo. Šli jsme třeba na venkov, abychom získali trochu cukru nebo trochu živobytí, tam se přece jenom dalo trochu to obejít. Byla to těžká doba.“ Pamětnice i její přítel patřili k ročníku, který tzv. náležel Hitlerovi. Čekalo je nasazení na práce do Německa. Společně přemýšleli, jak zařídit, aby se nemuseli odloučit. Mysleli si, že by je od nasazení mohla uchránit svatba. 13. února 1943 se tedy vzali. Nasazení na práci pro říši se ale nevyhnuli. Manžel pamětnice musel odejít do Německa. Helena Havlíčková zůstala v Brně, v tzv. Luftschutzu. „Byla jsem tam dva roky. Manžela odvedli do Dortmundu. Byl tam nasazený jako hasič. Tak jsme nezachránili nic, ani tou svatbou. No a tak jsem tam působila dva roky jako telefonistka. Bylo to v minoritském kostele tam v tom sklepení. No tak jsem brala telefony na přelety hranic, letadel. No a manžel, začalo tam bombardování na Dortmund, tak on se pak dostal na dovolenou domů. A tady onemocněl se slepým střevem, byl na operaci a už měl to štěstí, že se tam nemusel vrátit. Zůstal v Brně. Tu válku jsem tedy prožila v brněnském Luftschutzu. Bylo to takové strašidelné, to víte, bylo tam brněnské gestapo. Měli tam i kryt. Vzpomínky hrozný.“
Například nikdy nezapomenu na ty tři parašutisty v tom kostele
Hrůzy přicházely den za dnem. „Nikdy nezapomenu na ty tři parašutisty v tom kostele... jak je potom dostali. Tak to byla hrůza, oni si potom vzali život sami, když viděli, že už se nedá nic dělat. To jsme prožívali v hrozných depresích. To byli parašutisté, kteří tu byli shozeni. Z Anglie a byli ukryti v tom kostele v Brně… Jeden byl z Brna-Komína... Němci šli po nich. Asi to bylo na udání. Tím pádem oni na ně přišli a obklíčili je. A když je už měli dostat, tak oni si vzali život... I jsem přesně věděla ta jména, ale to už mně vymizelo z paměti... To byli naši lidé a asi na udání je našli... jestli je to pravda, nevím, alespoň tak se to říkalo.“
Když jsem vcházela, tak vždy jsme si řekli pár slov, když jsem za chvíli vycházela, byli mrtví
Manžel Heleny Havlíčkové se po nemoci sice nemusel vrátit Německa, nicméně na práci pro říši byl opět nasazen. Tentokrát v Brně na ulici Cejl jako obrana nacistických jednotek. Pamětnice pokračovala v práci v Luftschutzu a zažila tu i bombardování Brna. „A já jsem byla zrovna na té Haberfeld Stelle, takoví ti chlapci mladí, co... oni měli vždycky službu před tím sklepením, tak to byli mladí chlapci. Oni vždycky říkali, tak zase na to? No, já říkám, zase, bohužel... To byli naši chlapci. A když jsme potom vycházeli, když to tam bombardovali. Ti, co tam byli schovaní, tak oni utíkali, viděli, že je zle. No to se celý třáslo, tak my jsme všichni šli pryč. A když jsem vycházela z toho krytu, z té Haberfeld Stelle, no tak ti chlapci tam byli mrtví. Oni tam byli prostě mrtví. Když jsem měla službu, tak jsem tam šla, tak vždycky jsme ještě prohodili slovo, a teď jste odešla a oni tam leželi rozbití načisto. Bylo to hrozný.“ Pamětnicí tento zážitek silně otřásl. Obraz mrtvých chlapců jí zůstal před očima. Když viděla všechnu tu hrůzu, rozervaná lidská těla a oheň, v šoku utíkala pryč. „Hořelo to tam, ta Orlí, to hořelo, já jsem utíkala. Já nevím, jak jsem utíkala, prostě jsem se ocitla, kdesi ve Wilsonově lese, až v úřednické čtvrti. Víte? Hrůzou.“ (Pozn.: Orlí ulice v Brně a Wilsonův les jsou od sebe vzdáleny cca tři až čtyři kilometry.)
Bývali by nás všechny postříleli
V průběhu války Heleně Havlíčkové zemřel tatínek, majitel nemovitostí v Brně a spoluzakladatel firmy Lacrum. Konec války prožila pamětnice s manželem ve Veverské Bítýšce, kde měli malou rodinnou vilku. Jenže i tam brzy zasáhli nacisté. Helena Havlíčková s manželem museli rychle zmizet. Vydali se do tamního údolí, kde je ubytovali známí. Ani tam však nezůstali v bezpečí. „Vlastně jsme tam zažili konec války a bylo to také hrozné, protože ti vojáci prostě přišli, my jsme to měli na kopci a oni přišli. Obsadili to tam, začali se tam ubytovávat. Tanky přijely na tu louku. Bylo to takový strašidelný. My jsme tam spali na té zemi. Přišli tam ti Němci, hledali tam partyzány, víte. Teď, jak jsme tam leželi, tak nás přeskakovali s těma holínkama, nás přeskakovali a furt hledali a hledali. Oni tam už šli jako na určito. Protože tam... Pustili tam prostě z letadel, jako Američany nebo Angličany, já nevím, jestli to byl Angličan nebo Američan. Ten majitel té chaty zachránil jednoho toho pilota. Měl ho schovaného ve sklepě pod uhlím. Ale my jsme o tom nevěděli. Ale teď oni hledali, hledali. Oni věděli, že tam někde spadl. Oni přišli, hledali, museli jsme ukazovat kenkarty, jestli jsme to opravdu my. Tak oni odešli, bylo to tak během půl hodiny. Teď přišel ten majitel. A teď honem, kdo tam byl, honem pomozte. Teď my jsme to nevěděli, že tam byl ukrytý ten letec. Oni ho z toho uhlí prostě zase vzali zpátky a že ho musí dát jinam. Že je to nebezpečné. Oni to tam jenom tak zběžně prošli. Jenže oni skutečně přišli podruhé. A ti majitelé… A tam byl i nějaký vedoucí těch partyzánů a ten to taky potom organizoval. Zase ho vzali z toho sklepa. A dali ho do loďky. Protékala tam řeka a byl tam náhon do té Bítýšky, tak to bylo rozdvojený. A oni ho schovali na té loďce. A to bylo za pět minut dvanáct, protože oni se vrátili, Němci. A hledali znovu v tom sklepě, takže nakonec ho zachránili. Oni potom odešli, manžela vzali, že musí jít s nimi. Ukazovat cestu. Tak jsme potom všichni hrůzou... Jako, že jsme to přečkali, protože oni by nás bývali postříleli. Jednoho, druhýho, že...“
Byl to hrozný pocit, protože jsem měla samopaly u hlavy
I tak se Němci stále vraceli a hledali partyzány. Na druhý den se Helena Havlíčková vydala do malé dědiny kousek od Bítýšky pro chleba. „Protože jsme neměli, tak jsme si říkali, že tam snad ještě budou mít. No manžela vzali s sebou a já jsem šla pro ten chleba. Teď mě chytili Němci. Prostě okolo mě a obklíčili mě. Říkala jsem, že jsem šla pro chleba. Ale oni ten chleba neměli, takže jsem ho neměla. Tak mě legitimovali. Ještě že jsem měla tu kenkartu. Oni si mysleli, že jsem partyzánka. No byl to hrozný pocit, protože jsem měla samopaly u hlavy. Myslím, že by mě snad odstřelili, ale oni spěchali, už byli na útěku. Bylo to opravdu hrozný. To víte, byla jsem ještě mladá a myslela jsem si, že mě zastřelí, protože jim na tom nezáleželo. No ale potom se nějak domluvili a mávli nad tím rukou. A abych šla, říkali německy, a jako schnell, abych šla rychle.“
Můj manžel nebyl na listině těch, kteří byli v bílé řadě, byl v černé
Boje ustaly a pamětnice se s manželem vrátila do Brna. „Dovedli jsme si všeho vážit. Když zažijete takovou hrůzu, a pak víte, že už to nebude, zase člověk ten život jinak bral. Všichni jsme věřili, že se něco takového už nemůže opakovat... Po té válce jsme říkali, konečně bude klid. Budeme žít, budeme mít své názory. Po těch hrůzách to bylo vysvobození, že je konec války, že můžete zase dýchat...“ Další hrůzy přišly ale záhy, tentokrát v padesátých letech v souvislosti s působením komunistické totality. „Já jsem tím byla poznamenaná také, protože můj manžel nebyl zrovna na listině těch, kteří byli v bílé řadě, byl v černé... Také hájil svoje, byl na vedoucím místě, ze kterého musel odejít, a pak pracoval ve slévárně, kde těžce onemocněl. A byl potom dva roky v důchodu a bylo to všechno skoro na mně. Takže jsem si kolikrát brala práci domů, abychom trošičku mohli existovat. Co jsme měli majetek, tak o to jsem přišla. To víte, zažila jsem... Večer hlásili, že naše měna je pevná, a ráno jsem neměla ani korunu. Najednou jsem měla úplně jiné postavení. Taky jsem potom patnáct let pracovala na místě, které mně nevyhovovalo, ale musela jsem být ráda, že ho mám. Byl to dopad, víte, potom zase... režimu. Dneska ale říkám, že o tom nechci hovořit jako tak dopodrobna.“ Šest let po válce se Heleně Havlíčkové narodilo jediné dítě, syn. I zde ji zasáhla velká životní bolest. Ve svých jedenačtyřiceti letech syn, povoláním novinář, tragicky zahynul.
Mysleli jsme, že jde o nějaké cvičení
V roce 1968 přišla naděje v podobě Pražského jara. 21. srpen 1968 ji však zmařil. „Jela jsem do práce a přijela jsem do Brna k technice... A před technikou byly tanky, my jsme v té elektrice nevěděli, co se děje... Na Tivoli byla zastávka, a tak řidič zmírnil. A teď my jsme se dívali a říkali jsme, asi nějaké cvičení. Tam byl takový parčík před tou technikou brněnskou a tam stály asi tři tanky. A okolo vojáci... a já říkám, to je asi nějaký cvičení, ale že to nehlásili? No a teď jsem přijela do té práce. No a teď tam bylo pozdvižení a nepracovalo se... A oni říkali, my nevíme... oni mají nějaký cvičení a ani nám to neohlásili, Rusové... protože tam byl znak ruského vojska, a tak my jsme říkali, no jo, asi mají nějaký cvičení... My jsme prostě nevěděli, co se děje. Šéf přišel a říkal, že si všichni vezmeme volno, že nevíme, co bude. Šli jsme všichni domů...“ Vnímání událostí ve společnosti bylo různé. „Někdo to bral jako samozřejmost, že na to mají právo, někdo to bral jako bezpráví... Já jsem si to vysvětlovala tak, že asi to tak musí být, asi k tomu dostali svolení. Dostali k tomu od někoho právo... že mají právo tak jednat... Muselo to být povolené od vlády, muselo to být domluvené, že nás budou chránit, a tím pádem jsme to tak brali... My jsme to nebrali jako okupaci, my jsme to brali, jako že mají právo od vyšších představitelů... Že nás Rusové osvobodili, takže na to mají právo... Že nás chrání před něčím... My jsme to tenkrát nebrali jako okupaci...“
Já jsem pana prezidenta Havla milovala
Revoluční čas roku 1989 přivítala pamětnice s další nadějí. Jmenování prezidenta Václava Havla prožívala u sestry ve Švýcarsku. „Já jsem to vnímala tak, že jsem pana prezidenta Havla milovala. Já jsem mu říkala ‚drobeček‘. Já jsem totiž zrovna, když byl jmenovaný, byla na návštěvě ve Švýcarsku u své sestry, která tam byla provdaná. Ta nejstarší... a tam jsme to oslavovali a tam jsem právě viděla jmenování toho pana prezidenta. Jak přišel v těch krátkých kalhotkách. Já jsem ho od té doby tak milovala, že jsem mu neřekla jinak než drobeček. To jsme tam tehdy oslavovali a zpívali jsme hymnu a ‚Jsem Moravan... toť chlouba má...‘ Uctívala jsem ho, opravdu jsem si ho vážila... Byla jsem ráda za svobodu... a on ji také donesl... proto jsem ho milovala.“
Já děkuju rodičům, že jsem vše vydržela díky jejich výchově
„Víte, jak žít? Být pokorný, pokorný, brát život tak, jak mu život Bůh dá. A kdo míří vysoko, padá hluboko. Žít takovým normálním lidským životem a i v takovém chování k lidem. Víte, opravdu, prostě takovým životem pokory a takové víry. A dokud to člověk má a pořád v něco věříte, tak vám to dává sílu, abyste překonala všechno, ty bolesti a všechny převraty a zvraty a všechno. A to mě drželo, víte, ta výchova těch mých rodičů. Celý můj život, opravdu. Víte, my jsme ještě byli takoví... My když jsme zasedli k obědu, tak nás bylo sedm. My jsme se museli vždycky pomodlit, takovou modlitbičku, pak se muselo začít jíst... Pane Bože, Otče nebeský, požehnej nám darů těchto, které z tvé štědrosti požívati budeme, skrze téhož Krista Pána Ježíše. Víte, byli jsme vychovaní takhle. Jinak než dnes.“ Helena Havlíčková prožila mnoho útrap v souvislosti se společenskými událostmi i mnoho útrap v osobním životě. „Já děkuju rodičům, že jsem vše vydržela díky jejich výchově. Jinak nevím, jestli bych to přežila. Jak syn zahynul, byla jsem mimo svět... Známí to říkali... Překonala jsem to... No, musela jsem, ale říkám, byl to takový Boží dar, že mě ti rodiče postavili takto do života, protože myslím, že nevím, jak by to dopadlo...“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karolina Antlová)