Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Evdokie Havlíčková (* 1926  †︎ 2020)

• narozena v Rusku, 400 km od Moskvy

• zdravotnice Rudé armády

• provdala se za Vasila Hluška, vojáka československé armády

• žila v Československu

• manželka válečného invalidy

• zemřela 14. prosince 2020

Evdokie Havlíčková, dnes žijící v Ústí nad Labem, se narodila v centrálním Rusku, v Tambovské oblasti, asi čtyři sta kilometrů severovýchodně od Moskvy. Tam prožila své dětství na venkově. Sourozenců měla pět, oba rodiče pracovali v kolchoze. Evdokie velkou část dětství prožila se svou starší sestrou. Bydlela s ní nedaleko Moskvy v sanatoriu, kde sestra pracovala. „Já jsem tam chodila do školy. Když začala válka, školy zavřeli. A nás evakuovali, protože fronta postupovala dost rychle. Nás evakuovali do Kazachstánu. Udělali tam špitál, raněných tam bylo dost.“ 

Každý den mezi Evropou a Asií

Evakuovali je do městečka Huryjev (Gurjev) na řece Ural na rozhraní Evropy a Asie, v dnešním Kazachstánu. „Špitál udělali ze školy. Přes den jsem pomáhala v kuchyni, abych měla z čeho žít,  bylo mi necelých patnáct. Večer jsem chodila do zdravotní školy. Bylo nás tam víc. Všechny sanitářky, které neměly zdravotní školu, chodívaly přes most z Asie do Evropy. Škola byla v Evropě, bydlely jsme v Asii. Když skončila škola - byla zkrácená jen na dva a půl roku - tak jsem nějaký čas dělala v té nemocnici, a pak nás vzali na frontu.“ 

I když byla sotva osmnáctiletá dívka, neměla možnost říct, že na frontu nechce. Povinnost nastoupit do armády se tak ve válečném Sovětském svazu de facto vztahovala i na mladé svobodné ženy. „Na frontě jsme první měsíce víc plakaly, než pomáhaly. Nebyly jsme zvyklý na takové bombardování a takových mrtvých, raněných, a té krve.“

Evdokie Havlíčková pokračuje: „Konec války mne zastihl v Kyjevě v nemocnici, poněvadž jsem chytila střepinu. Poslali celý ešalon těžce raněných do Kyjeva, mě tam dali jako jejich doprovod. Nechali mne tam, nemohla jsem moc dělat zdravotnickou práci, tak mne dali k telefonu. Jen pár měsíců jsem tam byla a byl konec války. Zůstala jsem  v Kyjevě.“

Její budoucí manžel, Vasil Hlučko, podkarpatský Rusín a voják předválečné československé armády, byl také zraněn. Ačkoliv v nemocnici napoprvé nebyl tak dlouho, stačilo to ke sňatku. Ve válce se žije rychle. „Tak jsme se tam vzali a on šel znovu na frontu. Šlápl na minu a utrhlo mu to obě nohy. Dostal se znovu do nemocnice v Kyjevě, odtud jsme, už jako manželé, jeli sem do Čech. Napřed jsme byli v Hořicích v Podkrkonoší, tam byla vojenská ozdravovna.“ 

Život v Československu

O podrobnostech této bolestné etapy života nechce hovořit. Protože se s manželem vzali přímo v Kyjevě, na území Sovětského svazu, Evdokie Havlíčková, tehdy Hlučková, neměla žádné problémy se sovětským velvyslanectvím, mohla si zažádat o československé občanství, které asi o čtyři roky později dostala. Starala se navíc o československého válečného invalidu, nepoznala tak byrokratické průtahy známé z jiných manželství se sovětskými občany.

Musela překonat nástrahy života v jiné zemi. I když jsou čeština a ruština jazyky příbuzné, nebylo pro ni jednoduché češtinu zvládnout. Narodil se jim syn, musela se tedy starat o malé dítě i o manžela, na učení nezbývalo moc času. Ve vojenské ozdravovně v Hořicích se seznámila s dalším manželským párem a spolu se učili česky. „On mi nosil z knihovny pohádky. Velká písmena, obrázky. Já jsem musela číst nahlas, abych se naučila správně vyslovovat. Ve škole jsme se poslední rok učili němčinu. Písmenka v češtině byla hodně podobná. Když měl volno, mordoval mě tak dlouho (smích). Pak jsem se snažila sama. Já mám knih hodně, přečetla jsem toho hodně. Člověk musí opravdu číst nahlas, aby slyšel, jak vyslovuje.“

Manželství s válečným invalidou nebylo jednoduché, peněz bylo málo. Manžel dostal trafiku, ale nemohl moc pracovat. Míval různé nálady, nebylo to určitě ideální soužití, ale manželé Hlučkovi spolu zůstali až do smrti Vasila Hlučky. Po jeho smrti si vzala jistého pana Havlíčka. „Chtěla jsem vyzkoušet, jaké je manželství se zdravým mužem,“ tak trochu se sarkasmem v hlase dodává paní Havlíčková. Toto manželství však dlouho nevydrželo, Evdokie Havlíčková tak žije přes dvacet let sama.

V šedesátých a sedmdesátých letech jezdila do Sovětského svazu za příbuznými každé dva roky. Většina z těch, které znala, je však dnes po smrti. Ze sourozenců žije jen její nejmladší sestra. V Rusku už asi dvacet let nebyla. Nějak ji to tam ani netáhne, už tam nikoho nezná, navíc, dodává, nemá ani tolik peněz na cestování.

„Nic na válce není dobrýho, není na co vzpomínat“

„Nejhorší bylo na válce všechno.“ říká Evdokie Havlíčková. Nechce na válku vzpomínat. Nepříjemný byl i nedostatek hygieny. „S odpuštěním, měsíčky dostanete, nemáte se kde umýt, nemáte kde přeprat. Na co máte vzpomínat, to je samý rachot, střelba, samí mrtví a ranění. Nic na válce není dobrýho, není na co vzpomínat. Co budu o tom mluvit. Jsem ráda, že je to za námi, zaplať Pánbůh, že to skončilo. Byla to bída, bylo to trápení. Třeba kolikrát rozbombardovali kuchyň, neměli jsme co jíst, dostali jsme tři suchary. Kipjatok byl pořád, voda se vařila, lízali jsme sůl, abychom měli žízeň, abychom se napili.“

Nechce na válku vzpomínat a říká, že jí v paměti ani nic nezůstalo. Vzpomínky se snažila vytěsnit. „Za těch jednašedesát let všechno vyprchá. Člověk tak nějak se smířil se vším, nebere to tak, nevím, co bych řekla.“ Válečná zkušenost je navíc podle ní nepopsatelná. „To se nedá tak nějak popsat a vysvětlit. To člověk musí zažít. Když to člověk sám nezažije, tak nemá tu představu a nepochopí to. Aspoň já to tak myslím.“

Otázka, zda má nějaké životní krédo či poselství budoucím generacím, paní Havlíčkovou rozesmála. „Jaké já můžu mít krédo? Je mi už přes osmdesát let. Co já můžu chtít? Ponaučení? Podruhé se nenarodím, nemůžu si vzít ponaučení. (smích)“