Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Havlíček (* 1961)

• narodil se 1. října 1961 v Praze

• v srpnu 1968 zažil ohrožení ze strany sovětských vojáků

• dvakrát nebyl přijat na střední výtvarnou školu

• pracoval jako kulturní referent a ilegálně si přivydělával prodejem svých obrázků Prahy na Karlově mostě

• v roce 1981 emigroval přes Jugoslávii do Mnichova

• získal azyl v Německu

• kolem roku 1987 dostal vízum do USA a odletěl do New Yorku

• chtěl se prosadit jako malíř ve volné tvorbě

• živil se pouličním prodejem svých obrázků a jako ilustrátor v renomovaných periodikách

• je autorem dětské knížky George pod pseudonymem Paul Borovsky

• v listopadu 1989 osobně během návštěvy Německa zažil pád berlínské zdi

• do vlasti poprvé přijel v roce 1991

• v 90. letech se živil fotografováním módy

• definitivně do Čech přesídlil v roce 2016

Pavel Havlíček se narodil 1. října 1961 v Praze. Otec Václav Havlíček pocházel z dobře situované prvorepublikové rodiny. Jeho profesní růst byl proto v padesátých letech omezený a pracoval jako řidič. Maminka Anna byla zaměstnána jako kadeřnice. Pavel byl jejich jediné dítě.

Rusové po nás stříleli, schovali jsme se

Pavlovi se vryl navždy do paměti zážitek ze srpna roku 1968. Tehdy mu bylo sedm let a s maminkou pobýval na letním bytě v Řevnicích u Prahy, když za nimi přijel tatínek a přikázal, že se musejí okamžitě vrátit do Prahy, protože je obšancovaná a jejich auto bude možná poslední, které se do města dostane. „Bydleli jsme v Žitné ulici v Praze 1 a babička v Bělehradské na Vinohradech. Babička mě šla vyzvednout, protože máma šla do práce. Šli jsme spolu Žitnou ulicí nahoru, tam, kde je dnes magistrála. Zabočili jsme za roh a vtom z jedné strany vyjel ruský tank a voják po nás začal střílet. Pár centimetrů nad hlavou nám lítaly kulky. Otevřely se dveře z toho rohového domu a paní nás pustila dovnitř. Tenkrát k sobě byli lidi neuvěřitelně hodní a pomáhali si. Ten ruský voják střílel do mě, do malého chlapce, a do babičky, která už byla stará paní a chodila o holi,“ vypráví pamětník.

Obrázky z Karlova mostu

V roce 1969, když sledoval v televizi zprávy o Neilu Armstrongovi, který jako první člověk přistál na Měsíci, probudila se v něm touha po dálkách a dobrodružství. Četl dobrodružnou literaturu a ve čtrnácti letech už věděl, že jednou bude žít někde daleko.

Vychodil základní školu ve Vodičkově ulici a chtěl pokračovat na výtvarné škole, ale nepřijali ho – prý z kádrových důvodů. Sehrál v tom údajně roli tatínkův buržoazní prvorepublikový původ. Maminka ho tedy v dobré víře přihlásila na umělecké řemeslo – dřevomodelářství – ale v tovární dílně, kam přišel na praxi, poté co se řízl, zjistil, že to není obor pro něj. Za rok zkusil štěstí znovu na grafické škole, ale opět ho nevzali. Chvíli chodil na hotelovou školu, ale ani to nebyl jeho obor a po půl roce odešel. Nastoupil do filmového podniku jako kulturní referent. Protloukal se, jak se dalo. Rád maloval, a to i na Karlově mostě, obrázky Prahy. Jednou od něj koupil jakýsi německý turista obrázek za dvacet marek a od té doby si takto přivydělával – pochopitelně načerno.

Odmítli jsme odevzdat pasy a od té doby s námi nikdo nemluvil

V roce 1981, když mu bylo dvacet let, emigroval. „Odjel jsem s mojí kamarádkou Ivanou Šulcovou, která tenkrát studovala na DAMU, s autobusovým zájezdem do Jugoslávie, na Istrii. Když jsme tam přijeli, vedoucí zájezdu nám oznámila, abychom všichni odevzdali pasy, protože tenkrát dost lidí emigrovalo tímto způsobem. Prý nám vystaví nějaký dokument, se kterým se budeme moci pohybovat po Jugoslávii. My jsme ale ty pasy odmítli dát z ruky. Od té doby s námi v zájezdu nikdo nemluvil. Bylo jim jasné, že pravděpodobně emigrujeme,“ vypráví Pavel. O plánu emigrovat řekl jenom matce, neměl odvahu svěřit se otci. „Maminka mi to přála a fandila mi, přestože jsem byl její jediné dítě,“ říká pamětník.

V Záhřebu si s kamarádkou Ivanou koupili letenky do Mnichova, ale protože neměli doložku, ale jen československé pasy, zkusili štěstí a podařilo se jim prý přimíchat mezi své vrstevníky z německého studentského zájezdu. Pasovou kontrolou prý prošli díky tomu, že německé studenty nekontrolovali příliš bedlivě.

Doletěli do Mnichova, kde zažádali o azyl, a putovali do sběrného tábora. Absolvovali nutné výslechy a pohovory a během roku Pavel obdržel azylový pas. Chodil na němčinu, na výtvarné kurzy a se státní podporou tři sta marek cestoval po západní Evropě. Opět přežíval, jak se dalo. Bydlel v Mnichově, v Kolíně nad Rýnem a v letech 1985–1986 v Amsterdamu, i když na azylový pas nemohl mít trvalé bydliště jinde než v Německu. Chtěl ale dál než zůstat v Evropě. Tehdy byl mekkou mladých umělců New York. O vízum žádal několikrát, ale pokaždé mu bylo zamítnuto. Až se rozhodl napsat rukou psaný dopis americkému konzulovi v Německu a vízum do Ameriky dostal. Bylo jen na měsíc, ale pamětník návrat neplánoval.

New York

V New Yorku měl pár přátel, záchytných bodů. Tím prvním a nejdůležitějším byl šperkař Pavel Opočenský. „Přijel jsem tenkrát k Pavlovi, který bydlel v Brooklynu v části, která se jmenuje Williamsburg. Dnes už je to exkluzivní místo, ale tenkrát to byla polská, chasidská a hispánská čtvrť. Pavel bydlel v té hispánské části. Když jsem přijel do jeho domu, byl jsem vyděšený, protože polovina ulice byla vypálená, vytřískaná okna a v hlavních dveřích do domu byly díry po kulkách. Tenkrát když jste vyšli ve Williamsburgu na ulici, tak jste se báli. První dva tři dny jsem seděl v tom mém pokojíčku, díval jsem se na uschlý strom a přemýšlel, co jsem to udělal a že se tedy asi po tom měsíci vrátím do Evropy. Plánoval jsem, jak přežiju s těmi 700 dolary, které jsem na ten měsíc měl,“ vypráví pamětník. Když ho ale Pavel Opočenský vzal po dvou dnech na Manhattan, deprese z Ameriky se proměnila v nadšení. „Šli jsme pěšky přes Brooklynský most. A jak se blížíme k Manhattanu, cítil jsem neuvěřitelnou energii a slzy se mi draly do očí. Něco tak monumentálního jsem nikdy nezažil. Z toho města vyloženě pulzovala energie, která mě dostávala. Uvědomil jsem si, že tohle musím poznat. To poznání trvalo třicet let.“

Dětská knížka George

V USA zůstal načerno. Asi rok se živil pouličním prodejem svých obrázků. U Pavla Opočenského, který už byl v té době úspěšný a vystavoval a prodával v galeriích, bydlel asi čtyři měsíce, pak se přestěhoval ke svému pražskému příteli Albertu Oesterreicherovi, který později dělal Pavlovi agenta.

Pamětník odmala rád fotil, ale šlo o vedlejší zájem a nikdy ho nenapadlo, že se tím bude někdy úspěšně živit. Na prvním místě bylo výtvarné umění, volná tvorba, s níž chtěl v New Yorku prorazit. Začínal jako ilustrátor pro New York Times, New Yorker a mnoho dalších časopisů. Chtěl ale víc. „Petr Sís mi říkal, že ty moje obrázky jsou celkem pěkné, a dal mi kontakt na nakladatelství, se kterým spolupracoval. Přišel jsem tam, obrázky se líbily a paní šéfredaktorka mi zadala, abych napsal nějaký krátký příběh a rozkreslil ho,“ říká Pavel.

Když se za měsíc ozval s hotovým zadáním, jeho práce se v nakladatelství natolik líbila, že se rozhodli dětský příběh s ilustracemi vydat jako knihu. Jmenovala se George a vyšla pod pseudonymem Paul Borovsky. „Pořád jsem měl totiž naplánovanou kariéru malíře, volného umělce. Obával jsem se, že tato komerční práce by mohla bojkotovat další moji uměleckou kariéru. Dnes vím, že je to nesmysl, ale tehdy jsem si to tak myslel,“ říká Pavel. Kniha nakonec vyšla v několika dalších jazycích a přišla nabídka na další publikaci od nakladatelství Walta Disneyho. Jen kvůli krizi v dětské literatuře z její realizace sešlo.

Úspěšným módním fotografem

Po dvou letech nelegálního pobytu v New Yorku uvažoval o návratu do Evropy, protože nechtěl žít bez sociálního statusu. Tehdy měl již delší dobu známost s modelkou Suzanne a ta mu navrhla svatbu. Dostal zelenou kartu. Suzanne ho inspirovala k fotografování nejen jí, ale i dalších začínajících modelek, které potřebovaly portfolium. První fotografické zakázky dostával právě od modelingových agentur na tvorbu portfolií. „Představu, že budu malíř, jsem opouštěl. I když jsem pár výstav měl, bylo příliš těžké prosadit se ve volné tvorbě. Nikam to nevedlo,“ říká pamětník.

V roce 1994 dostal první zakázku na focení pro titulní stranu amerického Cosmopolitanu. Od té doby nafotil na 170 obálek, módních editorialů nepočítaně. „Fotil jsem pro Esquire, Harper‘s Bazaar, Cosmopolitan, Elle a spoustu dalších časopisů, které český čtenář asi ani nezná. V současné době mě nejvíc baví vzít si foťák a chodit po městě. Hledat momenty, poznávat lidi, hrát si s tím a být absolutně volný,“ vypráví Pavel.

Pád berlínské zdi

V listopadu 1989 byl zrovna v Západním Berlíně, který měl velmi rád. Navštěvoval tam své přátele každý rok. „Bylo to velice zajímavé, alternativní místo, takový malý New York. V roce 1989 jsem byl na návštěvě u kamaráda, seděli jsme na večeři a popíjeli víno. Kamarád bydlel nad tou restaurací a já jsem u něj měl přespat. Když jsme večer přišli nahoru, našel na záznamníku vzkaz od kamarádky z východního Berlína: ‚Kristepane, pusť si zprávy, teď hned!‘ Bylo asi deset hodin večer a ve zprávách východo- i západoněmečtí státníci oznamovali, že o půlnoci budou otevírat zeď. Kamarád byl fotožurnalista, tak jsme skočili do auta a jeli tam. Stál jsem u té otevřené berlínské zdi,“ vypráví Pavel. Tato situace pro něj byla o to zajímavější, že jako dítě jezdil s rodiči do východního Berlína a u té zdi stál z druhé strany.

Návrat odkládal, aby nemusel na vojnu

Do svobodného Československa se přijel podívat až před Vánocemi v roce 1991. „Já jsem emigroval před vojnou, a tak rodiče nejdříve museli vyřídit, aby mě po návratu nenaverbovali na vojnu,“ vysvětluje pamětník, proč s první návštěvou tak dlouho čekal.

Návrat po deseti letech do vlasti byl velmi dojemný a plný hlubokých emocí. Přiletěl na Ruzyni před Vánocemi letadlem, jež bylo plné různých emigrantů, kteří plakali při pohledu na zasněženou Prahu, kterou neviděli mnoho let. „V tom roce 1991 se tady vizuálně nic moc nezměnilo, Praha byla stejná jako před deseti lety. Bylo tady ale cítit nadšení, elán a zájem o budoucnost republiky,“ říká Pavel.

Jeho rodiče již byli rozvedení, s matkou tedy jeli nejdříve k otci. „Byl jsem nervově vyčerpaný, měl jsem zimnici, ale když jsme dorazili k mamince do toho bytu v Žitné ulici, kde jsem vyrostl, a když jsem si sedl do obýváku, najednou to ze mě všechno spadlo a  bylo mi dobře. Věděl jsem, že jsem doma.“ Do Prahy se definitivně vrátil až v roce 2016, protože do té doby ještě nebyla jeho americká kapitola uzavřená.