Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Můj život někdy určovaly náhody
narozen 8. srpna 1936 v Olomouci, vyrůstal v Mlýnickém Dvoře, Nelešovicích a Králci
otec Emanuel Havlíček byl velký vlastenec, učitel z Vojic v Podkrkonoší
maminka Anděla Havlíčková, rozená Čechová, byla po roce 1948 perzekvována pro svou víru, nemohla dále učit ve školce
svědkem lokálních válečných událostí v Nelešovicích
v letech 1947–1950 vystudoval SVVŠ v Šumperku
v letech 1950–1954 studoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze.
roku 1964 se oženil s Hanou Kostřicovou, tajemnicí tělovýchovné jednoty, nadšenou turistkou a trenérkou orientačního běhu
s manželkou vychovali dva syny, Jana (1965) a Tomáše (1968)
většinu pracovního života strávil v podniku Pramet v Šumperku
syn Jan se zapojil do disentu, stal se jednou z hlavních postav sametové revoluce v Šumperku, syn Tomáš jezdíval na salesiánské chaloupky
roku 2024 žil s manželkou v Šumperku
Psal se rok 1938, manželé Havlíčkovi s dvouletým synem Jiřím žili v Mlýnickém Dvoře v pohraničí, kde učili na menšinové škole. Anděla Havlíčková čekala své druhé dítě. Klidný rodinný život přerušila mobilizace a později podpis mnichovské dohody. Tatínek byl odveden, matka zůstala v pohraničí sama. Po podpisu mnichovské dohody, v důsledku které připadly pohraniční oblasti nacistickému Německu, odcházeli Češi z těchto oblastí hromadně do vnitrozemí. Někteří s předstihem, poslední koncem září 1938, mezi nimi i Jiří s maminkou. Tehdy k nim přišel český četník a oznámil, že za dvě hodiny odjíždí poslední autobus a Československá republika za ně už poté nepřebírá zodpovědnost. Maminka se tak musela sbalit a vydat se na cestu – těhotná, s malým dítětem.
Jiří Havlíček přišel na svět 8. srpna 1936 v Olomouci, v domku svých prarodičů z maminčiny strany, jako starší ze dvou dětí. Rodiče, Anděla, roz. Čechová a Emanuel Havlíček, se seznámili jako mladí učitelé na menšinových školách v pohraničí. Matka pocházela z Olomouce, otec z Vojic v Podkrkonoší. Žili v Mlýnickém Dvoře u Štítů, německé vesnici, kde byli Češi zastoupeni pouze v úředních funkcích. Po přijetí tzv. jazykového zákona roku 1920 byli německy mluvící státní úředníci propouštěni a na jejich místo přijímáni Češi. Státní úředníci museli dle zákona skládat povinnou zkoušku z českého jazyka. V důsledku této zkoušky bylo během let 1921–1930 propuštěno na 33 tisíc státních zaměstnanců německé národnost. Bylo třeba je nahradit, do pohraničí tak mířili Češi, mezi nimi i Jiří Havlíček a Anděla Čechová. Světová hospodářská krize a růst nacistického hnutí v sousedním Německu však začaly ovlivňovat i situaci v pohraničních oblastech v ČSR. Poté, co se v Německu dostali k moci nacisté, situace se zde vyostřovala.
Roku 1935 proběhly volby, ve kterých v pohraničí zvítězila Sudetendeutsche Partei (SdP). Její vliv rostl, brzy se strana stala významnou silou v celé této oblasti. V roce 1937 už ze strany Německa, které se snažilo posílit své postavení ve střední Evropě a využít spolupráce s SdP ve svůj prospěch, hrozilo vážné nebezpečí, sílící s rostoucím vlivem SdP, která stále otevřeněji požadovala v pohraničí změny. V listopadu 1937 Konrad Henlein, vůdce SdP, v tajném dopise Adolfu Hitlerovi otevřeně přiznal orientaci k nacismu a žádal ho o podporu proti Československu.
První měsíce roku 1938 se v ČSR nesly ve znamení stupňované aktivity ze strany nacistického Německa i SdP. V únoru 1938 Hitler otevřeně prohlásil v říšském sněmu, že zájmem Německa je ochrana Němců žijících v Rakousku a Československu. V březnu 1938 vojensky obsadil Rakousko a připojil ho k Německu. Dne 21. dubna 1938 byly německými nacisty rozpracovány podrobné kroky plánu útoku na ČSR, označovaného jako „Plán Zelený (Fall Grűn)“. Přes pokusy československých představitelů vlády o jednání s SdP o řešení národnostní otázky ke shodě nedošlo, její představitelé už v té době jednali řízeni Hitlerovými pokyny a o dohodu nestáli. 20. května 1938 se československá vláda, na základě získaných údajů o přesunech německých jednotek k československým hranicím, rozhodla vyhlásit částečnou mobilizaci.
Na jaře 1938, v době průběhu obecních voleb, se v pohraničí už ztotožňovala s SdP většina německého obyvatelstva. V září roku 1938 došlo v pohraničí k vyhrocení situace. 12. září 1938 pronesl Hitler na sjezdu nacistické strany v Norimberku protičeský projev, po němž následovalo napadání českých obyvatel a zejména příslušníků československých ozbrojených složek v pohraničí ze strany členů SdP a jejich stoupenců. 23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace československých branných sil poté, co česká veřejnost projevila neochotu dále ustupovat tlaku ze zahraničí a ve větších městech probíhaly demonstrace. Emanuel Havlíček, otec Jiřího, byl mobilizován. V Mlýnickém Dvoře zůstala těhotná maminka s dvouletým Jiřím.
Psychický tlak a stále více se projevující fyzický teror ze strany funkcionářů, členů a stoupenců SdP vůči osobám, které zastávaly opačné názory, nakonec vedl k tomu, že se Češi snažili z pohraničí odjet. Pohraničí opouštěli v několika vlnách už od května 1938. V poslední třetině září 1938 už šlo často o rychlý a vynucený útěk, kterému byla vystavena i Anděla Havlíčková s malým synem. Uchýlili se ke svým rodičům do Olomouce. „Když se mluví o vyhnání ze Sudet, tak tohle bylo vyhnání číslo jedna,“ vzpomíná Jiří Havlíček.
Po podpisu mnichovské dohody vzaly naděje obyvatel na obranu země zasvé. Po následné demobilizaci a zabrání Sudet se k rodině v Olomouci připojil i otec Jiřího, Emanuel Havlíček. Pocházel z Podkrkonoší, z kamenického kraje, kde bylo mezi lidmi silné vlastenecké cítění. Maminka Anděla z Olomouce byla silně věřící katoličkou. Před válkou získala pedagogické vzdělání v olomouckém Pöttingeu. Ani v Olomouci však v té době nebylo snadné sehnat práci.
15. března 1939 byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Na obsazování země německými vojáky Jiří Havlíček vzpomínky nemá, byly mu tehdy tři roky. V září začala válka. Otec v té době vypomáhal na různých školách, později se mu podařilo sehnat stálé zaměstnání učitele jednotřídky v Nelešovicích, nedaleko Přerova, kde rodina žila v letech 1942 – 1945. Před stěhováním do Nelešovic pobyli krátce i v obci Lipňany, kde Jiří začal chodit do první třídy. Jejich rodina však nevyhovovala proněmeckému starostovi. Hledali tedy dál. Do Nelešovic, malé obce nedaleko Přerova, se s nimi stěhovali i prarodiče z matčiny strany. Maminka bývala často nemocná, považovali tedy za svou povinnost pomáhat jí s péčí o vnoučata. Bydlení ve škole však bylo málokdy uzpůsobeno potřebám početné rodiny. Společně s prarodiči s nimi po celou válku žila i jejich schovanka. Kromě maminky jiné dítě neměli a tak k sobě vzali dceru příbuzných, kterých bylo naopak doma v těžké době příliš. Ve třech místnostech se jich většinou tísnilo sedm, dočasně zde bydleli i různí pomocníci. Latrína byla na dvoře, vše se umývalo v lavorech. Takto však žila většina obyvatel na vesnici. „Ve válečných letech se každý musel starat o sebe, chovali jsme prasata, kozy, na druhé straně tam byli velcí sedláci, kteří považovali za svou povinnost, když byla zabíjačka, přinést něco učiteli, takže po stránce hmotné jsme se neměli špatně,“ vzpomíná na život v Nelešovicích Jiří Havlíček.
Vzpomínky se Jiřímu Havlíčkovi, vzhledem k nízkému věku v té době, vybavují spíše z posledních válečných let. Pamatuje si na přelety lehkých sovětských letadel, která čistila prostor, v noci slýchával pravidelně zvuk kulometů. Nevybavuje si, že by byl otec za války nějak zapojen do odboje. Vzpomíná, že z rodiny velmi riskovala teta, Růžena Šeděnková, žijící ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, která u sebe poslední dva roky války schovávala dva sovětské důstojníky - Vladimíra Pavloviče Alexejeva, pocházejícího z Voroněže na Donu, který v říjnu r. 1942 uprchl ze zajateckého tábora u Vídně v Rakousích a Viktora Vinianimoviče Kononova z Brjansku, který z tábora uprchl v září 1942. Jejich dům se přitom nacházel uprostřed obce, nedaleko obchodu, denně tudy procházelo množství lidí. Naštěstí se všichni ve zdraví dožili konce války. Jeden z důstojníků, Vladimír Pavlovič Alexejev, si po válce vzal tetu za ženu.
Roku 1944 proběhla nad Přerovem letecká bitva, při níž bylo sestřeleno několik letadel. Jedno z nich dopadlo nedaleko Nelešovic. Ve vsi pak vzbudil pozdvižení a zvědavost obyvatel černošský pilot, který čekal, než pro něj přijedou, a rozdával na návsi čokoládu. V závěru války si místní, včetně Havlíčkových, kopali za vsí úkryty a chystali se na příchod fronty. Do Nelešovic přicházeli i lidé z Přerova a Olomouce, aby přečkali konec války dál od města, spávali po stodolách. Havlíčkovi stihli úkryt vykopat asi z poloviny, nakonec nebylo třeba ho využít. Němci stihli před přicházejícími Sověty ustoupit, v Nelešovicích tak nedošlo k přímým střetům a bojům. S příchodem Sovětů do vsi má Jiří Havlíček spojený druhý, pro dítě dosti drastický zážitek. Když sovětské jednotky přijeli do vsi, jednomu z důstojníků přivedli vojáci dva zajatce. Před zraky Jiřího a dalších přihlížejících je bez milosti na místě zastřelil. Jiřímu bylo tehdy devět let. Průzkumné jednotky se v obci zdržely jen přes noc, druhý den odešly. Válka skončila. Vzápětí začalo na mnoha místech docházet k vypořádávání Čechů s Němci a jejich vyhánění. Šlo o tzv. divoký, neorganizovaný odsun, v Nelešovicích, kde konec války trávili, žila pouze jedna německá rodina, která zmizela v tichosti. V průběhu roku 1946 již docházelo k organizovanému odsunu německých obyvatel.
Jiří navzdory válce prožíval klasické, šťastné dětství. Roku 1946 se rodina odstěhovala do Králce nedaleko Šumperku. Hledali školu, kde by mohl učit tatínek a kde by zároveň byly podmínky vhodné pro rodinu. Prarodiče Čechovi si přáli, aby byl u školy alespoň malý pozemek pro hospodářství. V Králci pak chovali kozy a dokonce několik kozlů, jejichž chov podléhal přísným kontrolám. Jiří zde dokončil poslední ročník obecné školy. Součástí budovy školy v Králci byla i škola mateřská, kde začala učit maminka. „Když jsme se přistěhovali, v poli za školou byl ještě odsunový sběrný tábor, kde čekaly poslední německé rodiny na povel, kdy budou připraveny vagony. Šlo o dřevěné ubikace, když odjeli, tak se to rychle zbouralo,“ vzpomíná Jiří Havlíček. Po válce byla možnost vzít si na výpomoc Němce. Maminka této možnosti ráda využila. Přišlo k nim osmnáctileté, vyděšené děvče z Opavy, Traudi. Když ji maminka pozdravila německy, rozzářila se. Stala se součástí rodiny a později si dopisovali.
Roku 1947 skládal Jiří zkoušky na reálné gymnázium v Šumperku. Nejprve to vypadalo beznadějně, kvůli maminčině víře, kterou se netajila, řekli Jiřímu ve škole, že by musel jít studovat do Olomouce, aby se zbavil zhoubného vlivu rodičů. Otec nakonec zašel za tetiným manželem- Alexejevem, který měl jako Rus po válce v Československu velmi výhodné podmínky. Pracoval jako vysoce postavený úředník, díky jeho vlivu nechali Jiřího být a zkoušky na gymnázium složil bez potíží. Otec, který jej vzdělával celou obecnou školu, si pochvaloval, že ho dobře připravil.
Roku 1948 se k moci dostali komunisté. Záhy začalo znárodňování, kolektivizace. Jiřího rodiny se netkla. V Králci žili spíše železničáři, velcí statkáři zde nebyli. Obec navíc spadala pod Státní statek Třemešek, zřízený už po válce. V rámci povinných dodávek odevzdávala rodina v malém množství vejce a kozí mléko. Roku 1949 přišla maminka o práci učitelky v mateřské škole. Jako věřící nesměla vychovávat děti. Ve škole dále působila jako školnice. Počátkem padesátých let začaly politické procesy s odpůrci režimu, který upevňoval svoji moc a zbavoval se nepohodlných všemi způsoby. Jiří Havlíček si vybavuje, že o procesu s Rudolfem Slánským či Miladou Horákovou slyšel z rádia, v té době však nechápal souvislosti, měl zcela jiné zájmy. Díky školským reformám v padesátých letech se Jiří sice dostal na gymnázium, škola se ale průběhu studia změnila na SVVŠ. Jiřího ročník byl první, který na SVVŠ v roce 1954 maturoval.
Po maturitě vedly jeho kroky do Prahy, kde úspěšně složil přijímací zkoušky na Vysoké škole chemicko-technologické. Studoval zde v letech 1954 – 1959. Vzpomíná, jak byli s kamarádem z Šumperku, Tomášem Lendou, v roce 1955 náhodou přítomni odhalování Stalinova pomníku. Hlavním řečníkem na slavnosti byl tehdejší náměstek předsedy vlády a člen ÚV KSČ Václav Kopecký, notoricky známá postava. Tomáš uprostřed davu zatahal kohosi za kabát a nahlas se zeptal, kdo že to mluví. „Ty nevíš? To je Kopecký!“ odpověděl mu muž. Tomáš nevinně odvětil: ‚U nás byl také jeden Kopecký a to byl blbec!‘ Pak se raději rychle odporoučeli. Tomáš Lenda, vlastním jménem Tomáš Lustig, byl Žid, jenž v dětství prošel ghettem Terezín. Po roce 1968 emigroval i s rodinou do zahraničí. Po nějaké době se usadili v Americe, kde o holocaustu přednášel studentům na vysokých školách. Své vzpomínky zaznamenal v knize Children on Death Row pod jménem Tommy Lustig. (Ke změně příjmení na Lenda došlo po druhé světové válce).
V Praze se Jiřímu Havlíčkovi otevřel zcela jiný svět. Dostal se mezi mladé lidi, kteří milovali divadlo a literaturu. V prvním ročníku byla možnost přihlásit se ke studiu na vysokou školu do SSSR. Hlásil se tehdy ke studiu anorganické chemie do Leningradu. Na poslední chvíli byla studijní místa zrušena a do druhého ročníku tak nastoupil opět v Praze. Účastnil se třeba prvního studentského majálesu v roce 1956. Represivní složky byly v pohotovosti, ale nezasáhly. „Hodně těch kluků, kteří šli kolem, bylo odchyceno, dostali se k výslechů a museli pak podepsat nějakou spolupráci,“ vzpomíná.
V roce 1957 jeli se spolužáky z vysoké školy na měsíční soustředění v rámci povinné vojenské přípravy. Jeden z nich si stále prozpěvoval písně, které upoutaly Jiřího pozornost, šel se ho zeptat, odkud je zná. Kamarád mu slíbil, že ho po prázdninách vezme v Praze do Reduty - nově vzniklého divadla malých forem, založeného skupinou mladých umělců. Začínali zde Jiří Šlitr, Jiří Suchý, Ivan Vyskočil či Divadlo Járy Cimrmana. Zrodila se Jiřího celoživotní láska k písním Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Hned od jeho zrodu v roce 1958 navštěvoval také Divadlo na zábradlí, jehož repertoár tvořily do roku 1962 výhradně autorské inscenace Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra a Ivana Vyskočila. Samozřejmě nemohl chybět u počátků divadla Semafor, které vzniklo roku 1959. (Roku 1968 se pak stal členem Klubu spřízněných duší divadla Semafor).
Po promoci v roce 1959 čekal, kam dostane umístěnku. Zrovna se rozešel s dívkou, v Praze jej nic nedrželo. V hlavním městě navíc chtěli zůstat téměř všichni absolventi, a tak nebyla velká šance, že by se to povedlo. Přesto se na něj usmálo štěstí a v Praze zůstal následujících pět let. Do školy si tehdy přišel vybrat nové zaměstnance Ing. Straka z nově vznikajícího materiálového pracoviště Výzkumného leteckého ústavu v Letňanech, který hledal mladé posily. Jiří Havlíček byl přijat jako materiálový referent v oblasti žárupevných materiálů. Bydlel na ubytovně v Letňanech s dalšími podobně smýšlejícími mladými lidmi. Vznikla dobrá parta, založili tzv. lyžařský kroužek, jezdili spolu na hory, podnikali různé akce, v létě přepluli na vyrobené pramici Lipno. Později se dostal také mezi partu starších lidí, kteří mluvili o svých zážitcích z výpravy na Kavkaz, kam se nebylo lehké dostat. Zájezdu se mohl účastnit pouze omezený počet lidí, obvykle mohli jet pouze zasloužilí funkcionáři. Jiřímu Havlíčkovi se v roce 1963 přes známé podařilo na výpravu odjet. Z Prahy se vydali na cestu vlakem, v Olomouci přistoupila dívka, kterou znal od vidění už z dřívějška, Hana Kostřicová. Přisedla si k nim do kupé s krabicí buchet. Jiří s Hanou se už neodloučili. Brali se roku 1964. Hana Kostřicová byla trenérkou orientačního běhu, s Českým svazem turistů se podílela na prvním turistickém značení.
Po svatbě Jiří hledal práci poblíž Šumperku. Přešel do Vestce, do pobočky šumperského Závodu první pětiletky (od roku 1966 Národní Podnik Pramet), který hodlal převést své pracovníky z Prahy do Šumperku. Nejprve tedy pár měsíců jezdil do Vestce, kde se zaučoval, poté odešel do Šumperku. Součástí této pracovní nabídky byla možnost získat byt, což se Havlíčkovým po roce podařilo. Roku 1965 přišel na svět prvorozený syn Jan, roku 1968 syn Tomáš.
Šedesátá léta se nesla v duchu uvolňování politického i kulturního života, docházelo ke kritice neměnnosti stávajícího režimu. Od roku 1965 vzrůstal počet lidí, kteří mohli vycestovat do kapitalistických zemí. Ozývaly se hlasy reformně smýšlejících členů KSČ a volání po socialismu s lidskou tváří. Reformisté měli v plánu provést hospodářskou reformu a pokračovat v uvolňování společenských poměrů. Uvolnění poměrů v období tzv. Pražského jara, v první polovině roku 1968, bylo znatelné i v podniku Pramet. Tehdejší ředitel Ing. Jaromír Frank byl reformním snahám nakloněn. Krátký nádech svobody skončil příjezdem tanků armád Varšavské smlouvy, které vtrhly na naše území pod záminkou potlačení hrozící kontrarevoluce. Jiří Havlíček byl večer 21. srpna 1968 s manželkou v kině. Doma ulehli ke spánku, nad ránem je probudilo naléhavé bušení na dveře. Na chodbě stála manželčina matka, bydlící nedaleko od nich. „Zabírají nás Rusové,“ řekla s pláčem.
Jiří Havlíček si vybavuje, jak šel spolu s dalšími obyvateli Šumperku proti polským tankům. Přijížděli ulicí Opavskou. Manželku poslal s dětmi raději k rodičům do Králce. K větším střetům ani ke střelbě ve městě naštěstí nedošlo. Vybavuje si protisovětské nápisy v ulicích, obrácené směrovky, i potyčky, ke kterým docházelo u kasáren, sousedících s průmyslovkou. Vojáci se zde pravidelně dostávali do sporů a konfliktů s šumperskými studenty. Jedním ze studentů této školy byl Jan Zajíc. V lednu roku 1969 se na protest proti invazi upálil student Jan Palach. Tato událost probudila národ alespoň nakrátko z šoku a letargie, do které po srpnu 1968 upadl. Jan Zajíc se stal 25. února 1969 pochodní číslo dvě. Jiří Havlíček si vybavuje, že zprávu o Zajícově smrti se s manželkou dozvěděli na Slovensku, byli zrovna lyžovat. „Cítili jsme, že je to sice vynikající, symbolické, ale nic neřešící gesto. Asi si pamatujete z filmových týdeníků, jak šel Prahou obrovský pohřební průvod. Hned potom začalo prověřování a nikdo nezůstal ve škole ve svých funkcích,“ popisuje.
Sedmdesátá léta už se nesla ve znamení normalizace a utahování šroubů. Probíhaly čistky ve straně, armádě, prověrky v zaměstnáních. Mnoho lidí přišlo pro své postoje v srpnu 1968 o práci. Mezi nimi i kolega Jiřího Havlíčka, Ing. Milan Mátl, který se v roce 1968 začal angažovat v Revolučním odborovém hnutí (ROH) v Šumperku. V září roku 1968, krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy, byl zvolen předsedou základní organizace ROH ve Výzkumném ústavu práškové metalurgie v Prametu a o něco později se stal místopředsedou Okresní rady odborových svazů v Šumperku. O rok později přišel v rámci čistek o práci, dokonce nesměl působit v okresu Šumperk. Jeho vzpomínky zaznamenala Paměť národa v roce 2022. Jiří Havlíček dostal v zaměstnání podmínku, musel se zapojit do nějaké politické činnosti. Nakonec působil jako člen výboru České vědeckotechnické společnosti, což nebylo nejhorší. Mohl občas alespoň vycestovat na nějaký odborný seminář do zahraničí. Manželka Hana začala po mateřské dovolené pracovat ve spořitelně, kde působila až do odchodu do důchodu.
Na opětovné ztráty nabytých svobod a normalizační šeď reagovala většina společnosti útěkem do svého světa a rodinného života. Velká část národa rezignovala, našli se však jedinci, kteří se s daným stavem nehodlali smířit – představitelé disentu, jehož zásadním počinem bylo vydání Prohlášení Charty 77, upozorňující na porušování občanských práv a svobod, k jejichž dodržování se vláda zavázala řadou dokumentů, včetně československé Ústavy, helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN. Vzniku Charty 77 předcházelo zadržení a odsouzení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe v říjnu 1976, jejíž hudební produkce soudruhy rozpalovala doběla natolik, že o skupině dali roku 1977 natočit i nenávistný, propagandistický dokument ‚Atentát na kulturu‘. Jak se později ukázalo, na mnoho mladých lidí měl zcela opačný efekt a k undergroundu je přivedl. Šířila se také samizdatová literatura. Díky knihám a časopisům, které lidé přepisovali na psacích strojích a množili na cyklostylu, se dařilo šířit svobodně myšlenky a informace, navzdory všudypřítomné kontrole StB.
„Už před rokem 1968 vznikl Klub spřízněných duší (později Jonáš Klub). Byl jsem jedním z prvních členů, minimálně jednou do roka jsme jeli na sraz, který trval většinou tři dny. Zařídili pro nás představení Semaforu nebo jsme byli jedněmi z prvních návštěvníků Járy Cimrmana, Skoumala atd., čili byli jsme trvale v tomto kontaktu. Semafor klub vydával pod hlavičkou Svazarmu cyklostylované časopisy, kde se dalo dozvídat, co se děje a na těch srazech jsme věděli, kteří hoši se angažují trošku víc, z našeho venkovského hlediska až moc odvážně,“ vzpomíná Jiří Havlíček. Když jel na jeden ze srazů klubu koncem osmdesátých let, který se konal v Lucerně ve Vodičkově ulici v Praze, dalo se sem už dostat jen s obtížemi. Všude stáli příslušníci VB. Počátkem osmdesátých let řešil Jiří Havlíček vážné zdravotní problémy, více než rok byl v pracovní neschopnosti. V pozdějších letech se mu pracovně dařilo. „Konečně jsem se dostal k ideální pracovní pozici. Nejen z hlediska funkce, ale dělali jsme takzvané polykrystalické diamanty a měli jsme s tím relativně úspěch. Nabízeli jsme je firmě Osram v Budapešti, německé firmě v Berlíně, dost často jsme jezdili mezi sebou, bylo to zajímavé,“ popisuje.
Synové Havlíčkových si v osmdesátých letech vybrali jinou cestu. Staršího Jana formoval v dospívání kaplan Petr Hrubiš, který v Šumperku pracoval s mládeží. Seznámil se také s katolickým aktivistou a disidentem, těžce nemocným Juliusem Vargou, u jehož lůžka probíhaly politické i filosofické debaty a setkávala se zde spousta zajímavých, režimu nepohodlných osobností, včetně čelních představitelů katolického disentu. Odešel pak studovat na vysokou školu do Prahy, kde se dostal i mezi lidi z undergroundu. Do Šumperku při svých návštěvách vozil různou ilegální literaturu a tiskoviny, které se pak s pomocí přátel přepisovaly a dále distribuovaly. Při jedné z návštěv Julka Vargy se Jan seznámil se svou budoucí ženou Hanou Fukanovou, v té době studentkou zábřežského gymnázia. Byli jedněmi z prvních členů Nezávislého mírového sdružení, účastnili se aktivně demonstrací a protestních akcí, byli činní v šíření samizdatu. O své vzpomínky, nejen z doby totality, se Jan a Hana Havlíčkovi podělili v uplynulých letech při natáčení pro Paměť národa. Mladší syn Tomáš se zapojil mezi salesiány, účastnil se tzv. chaloupek. Havlíčkovi synům jejich aktivity nerozmlouvali, byli už dospělí. Pouze párkrát řekl Jiří Havlíček synu Honzovi, že StB by v případě domovní prohlídky z jejich knihovny velkou radost neměla. Rodiče sice z činnosti synů příliš nadšeni nebyli, ale když přivezli domů samizdaty, přečetli je s radostí a půjčovali je nejbližším známým. Jiří Havlíček vzpomíná, že když jednou takto půjčil Český snář Ludvíka Vaculíka knihovnici v podniku, kde pracoval, kniha ji tak zaujala, že ji do rána přepsala na stroji.
Díky jeho aktivitám se o syna Jana začala začala zajímat StB. Havlíčkovi však nebyli nikdy v souvislosti s jeho disidentskou činností zváni na výslechy. S přítelkyní Hanou se brali v březnu 1989, za svědka jim šel Julius Varga. Svatebčané si všimli, že jejich příchod do kostela, kde měli obřad den po úředním sňatku, natáčel na kameru cizí muž, s největší pravděpodobností příslušník StB.
Jan a Hana Havlíčkovi se na podzim stali jedněmi z hlavních postav sametové revoluce v Šumperku. Stáli i u zrodu místního Občanského fóra. Listopadové zvraty roku 1989 sledovali Janovi rodiče s napětím. Účastnili se některých shromáždění u šumperského divadla i generální stávky, kdy bylo náměstí zaplněné do posledního místa. Syn Jan pak několik let působil v šumperském zastupitelstvu. Za velkou chybu sametové revoluce považuje Jiří Havlíček zpětně, že za ní stáli zejména humanitně vzdělaní lidé, kterým chyběly ekonomické znalosti. Dnešním mladým lidem by přál, aby našli povolání, které je bude bavit a vhodného partnera pro život. Obojí se mu povedlo. S manželkou Hanou roku 2024, v době natáčení pro Paměť národa, oslavili šedesát let společného života. Roku 2024 žili v Šumperku.
Zdroje: https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/11025/23984/1/DP%20Denisa%20Vostarkova.pdf
https://theses.cz/id/242xp9/00173817-129596911.pdf
https://doczz.cz/doc/137838/%C4%8Derven-2013---star%C3%A1-ves-nad-ond%C5%99ejnic%C3%AD
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Hana Langová)