Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květa Havelková (* 1927  †︎ 2016)

• narodila se 12. července 1927 ve Svatém Štěpánu

• vyrůstala s matkou a babičkou jako nemanželské dítě

• ještě za protektorátu odešla do Zlína, kde pracovala v hotelu Společenský dům jako pokojská

• v roce 1948 cvičila v Praze na XI. všesokolském sletu

• po zaškolení pracovala v hotelu jako spojovatelka mezinárodních hovorů

• v 50. letech čelila nátlaku StB ke spolupráci

• v roce 1953 utekla do Prahy

• v roce 1954 se provdala za Josefa Havelku

• po deseti letech se přestěhovali do Brandýsa nad Labem

• počátkem 90. let se vydala na rok do USA, kde působila jako au-pair

• byla členkou brandýského pěveckého sboru sboru Bojan

• zemřela v roce 2016

Stigma nemanželského dítěte

Květa Havelková, roz. Lorencová, se narodila 12. července 1927 ve Svatém Štěpánu poblíž moravsko-slovenských hranic, jako nemanželské dítě Amálie Lorencové.

Květa svého tatínka nikdy nepoznala, protože babička si nepřála, aby se její rodiče vzali. „Babička nechtěla, aby se maminka za otce provdala, protože byl Maďar. Vím jen, že se jmenoval Štefan, pracoval v kamenolomu a zajímal se o mě, jak rostu a jak se mi vede. Když mu bylo 36 let, tragicky zahynul při odstřelu v kamenolomu ve Svatém Štěpáně,“ vysvětluje Květa Havelková, která od narození žila jen s maminkou.

Jako nemanželské dítě Květa neměla snadný vstup do života. Ve 30. letech dvacátého století to na malé vesnici bylo stigma. Maminka byla v očích druhých „padlou ženou“, Květě se děti posmívaly a oporu nenacházela ani u své vlastní babičky. Dívka si ale nenechala jen tak něco líbit, maminku i sebe bránila. Děti na ni volaly: „Květa, pokušitel světa!“

Obecnou školu navštěvovala do páté třídy ve Svatém Štěpánu, na měšťanku pak docházela do sedm kilometrů vzdáleného Brumova. Když nacisté budovu školy zavřeli a poskytli ji Hitlerjugend, děti se musely vrátit zpět na obecnou školu do Svatého Štěpána. Květa ukončila základní vzdělání v roce 1941 a chtěla studovat hudební konzervatoř v Brně. Muzikální talent prý zdědila po otci. Babička jí ale hudební školu zakázala s tím, že se potřebuje naučit něco praktického, především vařit.

Poslední všesokolský slet

Květa začala pracovat v hospodě ve Svatém Štěpáně, kde se učila vařit a veškerým ostatním pracím, úklidem počínaje a obsluhou hostů konče. Po nějaké době ji maminčin bratr, který byl u Bati strojním zámečníkem a inovátorem, vzal k sobě do Zlína. „Chtěl mi pomoci k lepší práci a životu, protože ve Svatém Štěpánu jsem žádné perspektivy neměla,“ říká Květa. Ve Zlíně začínala jako pokojská v tehdejším Společenském domě, později přejmenovaném na hotel Moskva. Uměla ještě ze školy dobře německy mluvit i psát, a tak jí nabídli místo na mezinárodní telefonické ústředně. Udělala si tříměsíční rychlokurz telefonní manipulantky a na ústředně pak pracovala jedenáct let.

Květa byla nadaná i pohybově: „Cvičila jsem, jak se dalo, třeba na nějakém zábradlí a podobně. Sokolové si všimli, že bych s nimi mohla nacvičovat slet. Tak jsem v roce 1948 začala chodit ve Zlíně na nácvik,“ vzpomíná Květa. Z hotelu, kde pracovala, jela do Prahy na všesokolský slet jako jediná cvičenka a byla to velká událost. „Pan ředitel Lucký mi dal tehdy dovolenou ne na čtrnáct dní, ale dokonce na tři týdny. Vybavil mě i trvanlivými potravinami, abych tam měla co jíst. Pamatuji, že jsme jeli ze Zlína vlakem. Tehdy jsme tomu říkali prasečáky. Byly to otevřené vagóny, kde byly jenom tyče. Kde jsme zastavovali, tam všude jsme zpívali naše národní písně, až jsme dojeli do Prahy. Bylo to krásné, i když jsem si v té době neuvědomovala, jak těžká doba nás čeká. Byl to poslední všesokolský slet,“ vypráví Květa Havelková.

Vydírali mě estébáci

Na počátku padesátých let ji oslovila státní bezpečnost ke spolupráci. Květa pro ně byla zajímavá. Pracovala na exponovaném místě – v hotelu, kde se pohybovalo hodně cizinců, a uměla německy. „Státní bezpečnost mě chtěla využít k tomu, abych odposlouchávala hovory cizinců s našimi obchodníky ze Svitu. Chtěli, abych jim podávala zprávy a abych udávala. Ale já jsem pořád odmítala,“ vypráví pamětnice. Popisuje, že příslušníci StB neváhali ani jet za její maminkou do Svatého Štěpána, aby dceři domluvila. „Přepadli ji v noci a tlačili na ni. Maminka jim ale tehdy řekla, že její dcera ví, co dělá. Byla jsem často zvána na apartmá, v té době to bylo apartmá Bati, který už tam bohužel nebyl. To byl pokoj 523, 522 a tam se mnou dělali rozhovor, slibovali mi všechno možné a nutili mě k podepsání té smlouvy. Ale já jsem pořád odolávala,“ vypráví Květa Havelková.

Někdy v roce 1952 či 1953 se rozhodla k radikální změně. „Krátce před tou měnovou reformou jsem potkala ve Zlíně na ulici toho ze státní bezpečnosti. Neznala jsem je jménem, jenom krycími jmény. Tenhle se jmenoval Gusta. Řekl mi, že jestli nepodepíšu, tak že mě zničí. Jako telefonistka jsem pak byla přeřazená na práci pokojské,“ vypráví pamětnice, pro kterou byla tato událost poslední kapkou a rozhodla se k odvážnému kroku: ze dne na den utekla do Prahy. Útočiště našla u tety Emílie, která ji doporučila své známé, paní Studentíkové pracující v restauraci v parku Julia Fučíka. Když si pak Květa udělala kurz, uchytila se jako servírka v restauraci Na Kovárně v Horních Počernicích.

Osobní život

Květa se v roce 1954 na Staroměstské radnici provdala za Josefa Havelku, elektrotechnika Stavebního podniku ve Kbelích, a v roce 1961 se jim narodila dcera Šárka. V roce 1965 se přestěhovali do Brandýsa nad Labem.

Od porodu dcery Květa trpěla příznaky Raynaudovy choroby, od roku 1970 přestávala vidět na jedno oko. Do té doby pracovala jako laborantka v laboratoři Prefy Toušeň, kde se testovala tvrdost betonu.

Květa Havelková pracovala jako dobrovolnice ve zdravotnictví, vypomáhala brigádně v telefonní ústředně, při moštování a dalších pracích, kde bylo potřeba, sloužila nemohoucím, často mnohem mladším sousedkám a známým. Když v roce 1988 náhle ovdověla, těžce se smiřovala se smrtí manžela a potřebovala nový impulz do života. Pomohli jí přátelé, kteří ji doporučili svým známým v USA jako au-pair k batoleti. Po revoluci, ve svých 63 letech, tedy uskutečnila svou životní cestu, odjela na roční pobyt do USA, a jak říká, v rodině ji skvěle přijali. Měla možnost se k nim do Ameriky vrátit, ale druhou cestu už nepodnikla.

Padesát let zpívala v pěveckém sboru Bojan, čímž navázala na jedenáctileté zpívání ve Zlíně. Pravidelně cvičila na sokolských sletech i na spartakiádách, poslední slet, na kterém cvičila, se konal v roce 2012. V Brandýse byla celé roky dobrovolnou pečovatelkou lidí daleko mladších než ona.

Celý život se také přátelila s cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem, s nimiž se seznámila ve Zlíně, a kterým dělala korekturu prvního cestopisu „Afrika snů a skutečností“.

Květa Havelková zemřela v roce 2016.

Poznámka: původní text Marie Haisové - příspěvek do dokumentaristické soutěže Příběhy 20. století je uložený v dodatečných materiálech v medailonu pamětnice.