Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Havelková (* 1927)

• narodila se 3. února 1927 ve Vídni jako Anna Podolská

• pocházela ze silně věřící rodiny vídeňských Čechů

• během druhé světové války zažila několik náletů na Vídeň

• v rámci repatriačního procesu odešla nejprve do Prahy, podějí do Kadaně

• zde se seznámila se svým manželem Antonínem Havelkou (měli šest dětí)

• v roce 1956 byl manžel Anny Havelková odsouzen pro údajnou sabotáž, v komunistických kriminálech si odseděl celkem sedm let

• svých pět dětí vychovávala sama jen s pomocí rodičů

• po manželově propuštění z vězení v roce 1963 vystřídala několik zaměstnání

• až do odchodu do důchodu pracovala jako manipulantka v elektrárně Prunéřov

• v roce 1976 strávila 2 měsíce u bratra v Austrálii

• od roku 2007 žije v kadaňském domě seniorů

Anna Havelková se narodila 3. února 1927 v rodině vídeňských Čechů. „Češi si drželi to svý, kamarády jsem tak měla hlavně mezi Čechy.“ V rakouské metropoli Anna rovněž navštěvovala české školy. Spravoval je krajanský spolek Komenský a v meziválečném období tvořily významnou součást života zdejších Čechů. V roce 1935 kupříkladu navštěvovalo české školy přes 4000 dětí.

Jak dokládají dochovaná vysvědčení, Anna studovala s výborným prospěchem. Kromě toho se věnovala řadě mimoškolních aktivit. „Cvičila jsem v Orlu, jezdila na výlety po celém Rakousku, zpívala.“ V roce 1938 po anšlusu Rakouska nacistickým Německem nastaly pro české krajany těžké časy. Komenského gymnázium bylo oficiálně rozpuštěno a jeho žákyně zařazeny do dívčí školy. Teprve v květnu 1945 zůstala škola krátce otevřena, aby umožnila odmaturovat válečným ročníkům. Jednalo se ovšem jen o labutí píseň a v důsledku zhoršující se mezinárodně politické situace, ale i kvůli odchodu většiny vídeňských Čechů zpět do vlasti byl středoškolský ústav krátce poté opět rozpuštěn.

Když teklo víno proudem

Anna Havelková zažila během války několik těžkých spojeneckých náletů na město. „Při jednom z nich rozbily bomby sklepy s vínem a to tam pak teklo po ulicích proudem.“ V dubnu 1945 zahájila Rudá armáda konečný úder s cílem dobýt Vídeň. Jako mladé děvče měla pamětnice pochopitelný strach ze sovětských vojáků. „Taky jsme se jako holky schovávaly, bály jsme se. Pamatuju se, jak Rusové tenkrát ještě přijeli na konících.“

Složitá situace na konci druhé světové války, ale také lákavá nabídka československé vlády přiměly tisíce vídeňských Čechů, stejně jako dalších krajanů k návratu do vlasti. Patřila k rovněž rodina paní Havelkové. Jako předvoj byla do Československa vyslána právě paní Anna spolu se svojí sestrou. „Nejdříve jsme se vydaly do Prahy, doprava byla dost špatná, jezdilo tenkrát jen málo vlaků, potom jsme se dostaly do Prahy, kde nám nabídly, ať jdeme do Kadaně v pohraničí. Nikdy předtím jsem o ní neslyšela,“ vypráví pamětnice.

Do pohraničí!

Přestože přišla Anna do Sudet krátce po skončení války, žádné excesy při odsunu podle svých slov už nezažila. „Byli tam v té době ještě Němci. To, že by je někdo tloukl, jsem neviděla. Je pravda, že museli mít na rukávu bílou pásku, a pak jednou odjeli.“

Kadaň přitom před druhou světovou válkou patřila k městům s výraznou německou entitou. Při sčítání lidu v roce 1930 se k německé národnosti hlásilo 7692 místních občanů, k české pouhých 672. Drtivá většina Němců byla po válce z Československa odsunuta.

Nadbíhal mi

Přerozdělování zemědělské půdy novým osadníkům měl v Kadani po válce na starosti zemědělský správce Antonín Havelka. A právě s ním se Anna v restauraci na kadaňském náměstí v létě roku 1945 seznámila. „Byl o dvanáct let starší a nadbíhal mi. Vždycky si přisedl ke stolu, kde jsem seděla se sestrami. Ty jak to uviděly, tak si odsedly a já s ním zůstala sama. Nejdřív jsem ho nechtěla, ale pak to nějak přeskočil, měl auto, tak mě bral často na výlety kolem Kadaně a nakonec jsme spolu měli svatbu,“ vypráví.

K veselce došlo 9. listopadu 1946 ve františkánském klášteře v Kadani. „Muž měl tenkrát hodně práce a neměli jsme ani peníze, takže žádná svatební cesta nebyla.“

Mladí manželé odešli po svatbě z Kadaně do obce Tupadly u Čáslavi, kde Antonín Havelka pracoval jako správce na statku svojí tety. „Teta si ho jako bezdětná chtěla osvojit, ale pak s ní byly problémy, dokonce mě nechtěla nechat umývat plínky u ní doma, tak se to osvojení pak zrušilo.“ Antonín Havelka proto v roce 1950, tedy už po komunistickém puči, odešel hospodařit na usedlost rodičů matky v Jeníkovci u Malče. „Tam už to bylo lepší, rodiče pomáhali, ale oproti Vídni i Kadani to byla taková díra,“ srovnává po letech Anna Havelková.

Nepřítel pracujícího lidu

Po likvidaci soukromých zemědělců nastoupil Antonín Havelka v srpnu 1954 do zaměstnání na státní statek v Lanškrouně jako vedoucí úseku. S manželkou v té době vychovával pět dětí. Už po 15 měsících ho ovšem zatkla Státní bezpečnost kvůli neplnění hospodářských dodávek. „Po manželovi tenkrát chtěli, aby tam pěstoval plodiny, které se tam absolutně nehodily. Říkali, že je jako studovaný zemědělský technik za neplnění plánu zodpovědný,“ připomíná paní Havelková zvrácenost tehdejšího režimu.

Antonín Havelka byl pardubickým soudem odsouzen nejprve na čtyři roky, později byl u odvolacího řízení trestný čin překvalifikován na sabotáž a konečná výše trestu byla sedm let.

Svůj trest si Antonín Havelka odpykával v pracovních lágrech v okolí Jáchymova – nejdříve v Ostrově nad Ohří, později v Podbořanech. Přestože zůstala jeho manželka s výchovou pěti dětí odkázána pouze na pomoc rodičů, všechny žádosti o podmínečné propuštění byly zamítnuty. Anna se spolu s dětmi přestěhovala za svými rodiči zpátky do Kadaně, svého manžela mohla navštěvovat pouze jednou měsíčně. Vedla s ním ovšem pravidelnou korespondenci. Dopisy Antonína Havelky z vězení uchovává jeho rodina dodnes. Ilustrují mimo jiné tragickou životní situaci, ve které se rodina během věznění otce ocitla. K svátku napsal svojí manželce Antonín Havelka v létě 1956 z jáchymovských dolů následující řádky:

„Drahá Aničko!

K Tvému svátku letos přeji Ti hodně zdaru a zdraví v zaměstnání. Bůh Ti dej hodně síly při výchově našich dětí, aby z nich byli řádní občané. Tu kytici si přimysli, ale letos by byla, tomu věř. Všimni si změněné adresy 100/A, aby dopis nikde se netoulal, neboť jsem od 10. 6. 56 nedostal od Tebe ani řádky. Těším se zase, že mně napíšou kluci. Zdálo se mně několikrát o Štěpánovi, jak jsme spolu chodili po polích. Prosím Tě, napiš mně všechno, co děláte. Jistě včera byli jste se koupat, bylo teplo. Pozdravuj všechny, hlavně matku v Kadani a Potěhách, a co dělá Mirek? Ferda už psal, pozdravuj ho také ode mne. Děkuji Ti za blahopřání k jmeninám a klukům za dopis. Jaké měli vysvědčení, to mně napiš. Co dělají o prázdninách Štěpán a Martin, ať kluci nezlajdačí. Soud mě odsoudil 500 Kč měsíčně na děti, snažím se, abych je mohl platit. Napiš mně, kolik vyděláš měsíčně a jak se Ti líbí v hornictví.

Nezapomeň mně brzo napsat, líbá Tě a děti Váš táta“

Modlit se v pánaboha

Trest si Antonín Havelka odpykával jako horník, díky shodě šťastných okolností nemusel třídit radioaktivní smolinec na pověstné „Věži smrti“. Anně Havelkové v těžkých dobách kromě rodiny pomáhala i víra v Boha a pravidelné návštěvy kostela. „Modlila jsem se v pánaboha a věřila, že se mi manžel zase vrátí,“ vzpomíná po letech. Antonín Havelka se vrátil domů až po odpykání celé výše trestu v roce 1963. Rozsáhlá amnestie vyhlášená prezidentem Antonínem Novotným v roce 1960 u příležitosti patnáctého výročí konce druhé světové války se ho netýkala.

Krátce po propuštění nastoupil manžel jako dělník do podniku Prefa v Prunéřově a v roce 1968 začal pracovat u Báňských staveb jako železář. V roce 1978 zakoupil Antonín Havelka usedlost ve Vidolicích kousek od Kadaně a začal si užívat zasloužený důchod. Porevoluční svobodu zažil jen krátce, zemřel na svojí milované chalupě v lednu 1990.

V poměrně vysokém věku se Anně narodil v roce 1969 nejmladší syn Antonín. Od nejstaršího Štěpána ho dělilo více než dvacet let. „S manželem se nám narodilo celkem šest dětí, Antonín ještě po propuštění z vězení v uranových dolech, takže to naštěstí na manžela v této oblasti nemělo žádný vliv.“ Kromě starosti o rodinu vystřídala Anna několik povolání, nejdříve u povrchové dopravy u důlního průmyslu, později jako manipulantka v rozvodně prunéřovské elektrárny.

U protinožců

V roce 1976 umožnily komunistické úřady pamětnici na dva měsíce odcestovat do Austrálie, aby navštívila svého bratra, který tam emigroval. „Dělaly nám před odjezdem taky naschvály, měla jsem odletět z Prahy, pak to ale na poslední chvíli změnili na Bratislavu. V Austrálii jsem byla mezi krajany taková atrakce, když bratr pořádal grilování, každý si se mnou chtěl povídat a slyšet mě. Když jsem se vrátila, tak jsem musela říct, co jsem vlastně v Austrálii dělala,“ vzpomíná na nevšední únik z šedi normalizačního Československa.

Po smrti manžela v lednu 1990 žila Anna Havelková nejdříve sama, později se přestěhovala do domova důchodců v Kadani. Mezi její koníčky patří četba a poslech rozhlasu, dříve se aktivně věnovala turistice a zpívala v kostele. Nedávno oslavila spolu s rodinou svoje devadesáté narozeniny. Celý život Anny Havelkové navíc ovlivnila křesťanská výchova, víra jí tak pomáhala překonávat i těžké životní chvíle během manželova věznění.