Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Underground je touha po svobodě, nejen vlasy a vousy
narodil se 12. července 1950 v Plané u Mariánských Lázní
1965–1969 – střední průmyslová škola stavební, pak zaměstnanec podniku Silnice
duben 1973 – emigrace přes Japonsko do USA
duben 1974 – návrat do Československa
účastnil se a organizoval akce undergroundu – koncerty, přednášky
únor 1976 – zatčen pro organizování přednášky a koncertu
odsouzen v procesu s Plastic People of the Universe na patnáct měsíců, vězněn v Plzni-Borech
květen 1977 – propuštěn, podepsal Chartu 77
listopad 1980 – na nátlak StB se vystěhoval do Rakouska
1980–1989 – život v Rakousku, účastnil se exilového dění
od roku 1990 – návrat do Československa
1990–2002 – založil a vedl vydavatelství Globus International
Jen s malou nadsázkou lze o Karlu Havelkovi, přáteli přezdívaném Kocour, říci, že je to Wikipedie českého hudebního undergroundu. Má téměř neuvěřitelnou paměť na události, jména, data i čísla. Stihl toho hodně – mistroval na stavbě, organizoval koncerty a přednášky, sháněl desky, později je prodával a vydával, seděl ve vězení a dvakrát emigroval, jednou dobrovolně a podruhé nuceně.
Narodil se v roce 1950 v Plané u Mariánských Lázní v rodině truhláře a učitelky. S rodiči se často stěhoval, takže dětství a mládí prožil v Plané, ve Stříbře, Žihobcích a Dobřanech. Tvrdí, že zhruba do deseti let nebyl dotčen žádnou ideologií. „Do Pionýra mě nevzali, protože jsem často vyrušoval, což jsem tehdy těžce nesl. Naštěstí jsme se za čas stěhovali a pak mě přijali. Hodně jsem četl a v hlavě se mi honil Čuk a Gek s Vinnetouem,“ přiznává Karel Havelka.
Ve čtrnácti letech se přestěhoval do Dobřan u Plzně a přešel na stavební průmyslovku. Zhruba tehdy začal poslouchat Radio Luxembourg a RIAS, hudební vysílání pro americké vojáky v Německu. Bigbítu pak propadl i díky kamarádovi, jehož sestra vlastnila gramofon. Společně chodili na čaje, což byly vlastně taneční zábavy. „V roce 1967 jsem objevil Hendrixe, a to bylo jako zjevení,“ vzpomíná. Láska k muzice mu zůstala. Začal sbírat desky a s kamarádem pořádali diskotéky: „Nejlepší byly v blázinci v Dobřanech, tam byl klid a nikdo nerušil, později jsme založili hudební klub v Plzni a v Přešticích.“ Organizovali koncerty nebo přednášky a postupně se seznamovali s lidmi z hudební a literární neoficiální scény, pro kterou se později ujalo označení underground.
Srpen 1968 znamenal pro tehdy osmnáctiletého Karla, který intenzivně prožíval naděje Pražského jara, ohromné zklamání a zlom. „Druhým byl pak návrat naší delegace z Moskvy, kde podepsali souhlas okupací,“ popisuje. Tehdy začal i pod vlivem staršího kamaráda uvažovat o emigraci, ale dohodli se, že si nejdříve odbudou vojenskou službu. „Vojna byla samozřejmě nepřítel, ale nechtěli jsme, aby nás považovali za dezertéry, když jsme chtěli utéct,“ vypráví pamětník.
Po návratu z vojny v roce 1972 se seznámil s dvěma klíčovými lidmi svého života – Miroslavem Skalákem Skalickým, dalším organizátorem koncertů a sběratelem desek, a o tři roky později i s Ivanem Magorem Jirousem, teoretikem a ideologem českého podzemního hnutí. „Magor za mnou přijel do Přeštic, šli jsme do hospody a mluvili jsme spolu celou noc. Tedy spíš jsme oba mluvili najednou, ale měli jsme si toho tolik co říct. S Magorem to byla láska na první pohled,“ vzpomíná na setkání s charizmatickým Jirousem Karel Havelka.
Myšlenka na emigraci ho neopustila ani poté, co se zamiloval do Věry Peroutkové z Přeštic. „S kamarádem jsme se dohodli, že si koupíme zájezd na Západ a odtamtud emigrujeme. V lednu 1973 jsme šli do Čedoku, kde nás paní upozornila, že z takzvaných emigračních zájezdů zbývá jedině Japonsko. Spadla nám čelist, ale zájezd jsme koupili,“ líčí. V dubnu 1973 odjeli přes Leningrad do Japonska, kde požádali na americké ambasádě v Tokiu o politický azyl. Šlo o bezprecedentní situaci, ale po výslechu CIA, rozhovoru s japonským úředníkem a „přemlouvacím“ pohovoru s československým velvyslancem odjeli do New Yorku. Nedostali azyl, ale pracovní povolení, práci i bydlení si sehnali poměrně rychle. „Pracoval jsem ve fabrice Westinghouse a bydlel jsem v Jersey City. Kdykoli to šlo, jel jsem přes řeku do nedalekého New Yorku. Chodil jsem na koncerty, do klubů, kupoval desky. Desky jsem posílal Skalákovi do Čech a díky mně má dneska nejrozsáhlejší sbírku,“ směje se pamětník.
Z původního plánu, že za ním do Spojených států amerických přijede snoubenka Věra, však sešlo, protože ji „maminka nepustila“. Karel Havelka se tedy rozhodl po roce v USA pro návrat, jakkoli si byl vědom rizika, které mu hrozilo – v Československu byl za opuštění republiky odsouzen v nepřítomnosti na rok a půl. Před cestou zpátky stačil ještě procestovat Spojené státy i kus Evropy a v květnu 1974 se vrátil. Na radu advokáta požádal o milost a v červnu 1974 byl skutečně omilostněn.
Nastěhoval se k Věře, své budoucí ženě, do Přeštic a vrátil se k práci u podniku Silnice, kde pracoval i před vojnou jako mistr, po návratu z USA jako „parťák, abych měl minimální vliv na společnost“. Od poloviny sedmdesátých let byl podle svých slov „už po uši v undergroundu“. Jezdil na akce, většinou polotajné koncerty, svatební oslavy, přednášky, některé také sám v přeštickém klubu i jinde organizoval, potkával se s muzikanty. Zvláštní obdiv má dodnes ke Svatopluku Karáskovi. „Sice jsem slyšel v Americe spoustu skvělých muzikantů, písničkářů, folkařů i bluesmanů, ale Sváťa byl pro mě pozitivní šok. Čirá procítěnost, evangelium na tři akordy,“ glosuje.
Jako většina lidí z neoficiální kultury se Karel Havelka pohyboval na hranici i za hranicí povolenosti. Režimu byli vlasatci trnem v oku a undergroundové koncerty a přednášky končily v lepším případě perlustrací účastníků, v horším zatčením, výslechem nebo bitím. Podobně dopadla i Jirousova přednáška o americkém undergroundu v Přešticích, kterou organizovali Havelka a Skalický v prosinci 1975. Po akci, kde Jirous četl svou zásadní Zprávu o třetím českém hudebním obrození a kde hráli Soukup a Karásek, byli oba organizátoři pozváni k výslechu, ale brzy je propustili. Opravdového zatčení se nicméně dočkali brzy – v únoru 1976 se konal druhý festival druhé kultury v Bojanovicích, který odstartoval následný proces se členy Plastic People of the Universe a jenž měl, jak se později ukázalo, zásadní význam pro spojení dvou dosud oddělených protirežimních skupin, disentu a undergroundu, i pro vznik prohlášení Charty 77.
„Tehdy zatkli asi pětadvacet lidí a spojili je do procesu. Mě stíhali za výtržnictví, protože jsem organizoval akci, kde se znevažovalo a uráželo socialistické zřízení vulgárními texty,“ vysvětluje Karel Havelka. „Od února do června jsem seděl na Borech ve vyšetřovací vazbě a čekal na proces. Poprvé jsem dostal třicet měsíců nepodmíněně, Skalák osmnáct a Čuňas osm. Po odvolání nám trest snížili na polovinu. I tak mě čekal rok a čtvrt v kriminále. Doma žena a roční syn.“ Ve vězení, stejně jako předtím na vojně, ho s gustem ostříhali. Přiznává, že mu to tehdy ani tolik nevadilo: „Vlasy nemám na sobě, ale v sobě. Vlasy jsou postoj, na kterém ostříhání nic nezmění. Ostříhali i Skaláka a toho jsem tenkrát bez vlasů nemohl poznat.“
Dobu ve vyšetřovací vazbě se snažil využít četbou. Říká, že má vlastnost vidět věci pozitivně, která mu pomohla kriminál na Borech přečkat. Hodně pozitivního myšlení potřeboval, když ho přidělili na nejhorší práci v tzv. šatonech, plzeňské pobočce podniku Preciosa Jablonec, kde pracovali vězni jako brusiči bižuterních kamínků. Barvitě popisuje pracovní podmínky v brusírně: „Když jsem přišel poprvé na halu, všechno se ve mně sevřelo a udělalo se mi vyloženě špatně od žaludku. Vyvstalo mi Dantovo Peklo. Viděl jsem výjev – pára, hluk přes sto decibelů, mezitím se míhaly postavy v šedivých tričkách a v naprosto šíleném tempu dělaly pro mě naprosto nesmyslné pohyby. Do toho šlehaly plameny. To bylo neuvěřitelné. Říkal jsem si, že tady nepřežiju ani dva dny. Devět dní byla záuční doba, dělal jsem tmeliče, a za devět dní už jsem jel jak fretka. Takže člověk si zvykne i na šibenici.“
V létě 1977, po propuštění, se vrátil domů do Přeštic. Brzy po návratu z vězení podepsal prohlášení Charty 77. „Podpis byl pro mě samozřejmostí, protože Charta shrnovala minimum nesouhlasu s režimem,“ podotýká Karel Havelka. I když s potížemi a přes nátlak StB, mohl se vrátit do práce u podniku Silnice, jeho hlavním zájmem ale byly koncerty, akce, muzika a desky. Koncem sedmdesátých let spolu s dalšími přáteli koupili usedlost v Nové Vísce, která se stala jedním z nejznámějších „baráků“, kde se konaly akce undergroundu. „Bylo nás celkem dvanáct spolumajitelů, z toho jedenáct chartistů. Bylo jasné, že nám režim bude pěkně topit,“ směje se pamětník. Ve Vísce se i přes všemožný tlak StB podařilo zorganizovat řadu setkání, koncertů, oslav silvestra či fotbalových zápasů: „Jednou v okolí vyhlásili karanténu, takže se k nám těžko kdo mohl dostat, jindy odstřihli elektřinu. Také jsme museli dost konspirovat, takže často se lidi dozvěděli až na poslední chvíli, kde se akce opravdu koná.“ „Barák“ v Nové Vísce nakonec komunisté vyvlastnili pod záminkou, že jde o objekt nepostradatelný pro bezpečnost státu. Koupi podobné usedlosti, mlýnu u Domažlic, pak StB znemožnila.
O situaci v Československu se hlavně po procesu s Plastiky zajímaly zahraniční lidskoprávní organizace, podporovaly disent, vězně a jejich rodiny. Lidé ze zahraničí někdy přijížděli do Československa a získávali informace a materiály. „Potkal jsem se tak s jedním člověkem z Amnesty International, ale na hranicích ho prohlíželi a něco u něj našli. Okamžitě mě zatkli a dost tvrdě vyslýchali. Bránil jsem se, že mu to mohl dát kdokoli ve Vísce, ale estébák na mě začal řvát, že jsem byl v Americe, že spolupracuju s CIA, takže mi přišijou špionáž, za kterou se dává deset až patnáct let. Můžu si vybrat buď tohle, nebo vypadnout. Druhý den jsem šel požádat o vystěhování,“ vzpomíná Karel Havelka. I když to rozhodně nebyl jeho první výslech ani zadržení, představoval pro něj onu poslední kapku do přetékajícího poháru. Později vyšlo najevo, že tlak, který StB začátkem osmdesátých let na disent vyvíjela, byl součástí akce Asanace. „Kvůli Asanaci do zahraničí odešla velká část přátel: Skalák, Charlie Soukup, Sváťa Karásek a další,“ připomíná.
Rozhodnutí odjet do Rakouska napomohla výzva tehdejšího kancléře Bruna Kreiskyho, který slíbil azyl všem politickým emigrantům z Československa. Kromě toho ve Vídni už žili někteří jeho přátelé. Výjezdu předcházely formality – Karel Havelka byl zbaven státního občanství a majetek, který si chtěl vzít s sebou, musel nechat sepsat, ocenit a zaplatit za něj vývozní clo. Odjížděli začátkem listopadu 1980. „Ještě v Českých Velenicích si nás vytáhli z vlaku a všechny včetně dětí pečlivě prohlédli. ‚Přece byste neodjel jen tak, bez rozloučení...‘ smáli se mi do ksichtu. Oficiálně mě zbavili občanství a vyzvali k okamžitému opuštění republiky. Vlak nám samozřejmě ujel a nenechali nás čekat dvě hodiny na další vlak. Takže nás po dlouhých dohadech naložili do gazíku a odvezli k poslední budce na hranici. K první rakouské budce jsme došli pěšky, s krosnou, kufrem, taškami a dvěma malými dětmi. Rakušan vylezl udiveně ven a kroutil hlavou: ‚Zu Fuss?‘ To byla první německá slova a takhle proběhlo naše vystěhování,“ popisuje pamětník.
Ve Vídni dostali ubytování v bývalých kasárnách na Oberdonau Strasse, brzy získali politický azyl a učili se němčinu. Karel Havelka pak studoval slavistiku na Vídeňské univerzitě a zároveň dělal to, co ho bavilo a baví nejvíc – sháněl desky, prodával je a chodil na burzy i koncerty. Pochopitelně se zapojil do emigrantských aktivit – účastnil se emigrantských setkání pořádaných ve Franken a v opatství Rohr, roznášel letáky, prodával exilovou literaturu, organizoval demonstrace a sháněl podporu pro československé politické vězně. Později si ve Vídni otevřel obchod s deskami.
Listopad 1989 zažil v Římě a po nečekaných změnách a událostech se začátkem prosince po devíti letech vypravil do Československa. „Jel jsem nejdřív do Nové Říše za Magorem a pozdě v noci jsem mu klepal na okno. ‚Koho to sem čerti nesou,‘ ozvalo se, ale hned vzápětí Magor dodal: ‚Já věděl, že to jsi ty, Kočičko,‘“ směje se Karel Havelka, kterého většina přátel oslovuje přezdívkou Kocour.
Hned v roce 1990 se vrátil do Československa a založil hudební vydavatelství Globus International. „Politiku jsem dělat nechtěl, ale muziku ano. Chtěl jsem vydat všechny desky, které dřív nemohly vyjít, což se povedlo, a ve vydávání jsem pokračoval. Byla tu Půlnoc, Plastici, MCH Band, Frank Zappa, který přijel v zimě 1990, a to všechno čekalo na vydání,“ vysvětluje. „Prvním počinem Globusu byl charitativní singl Sanitka pro Rumunsko, záznam poprvé oficiálně koncertující Půlnoci a Echt!,“ vzpomíná Karel Havelka. Další nahrávky a desky následovaly a vydavatelství Globus International se po příští léta stalo vlajkovou lodí české nezávislé hudební scény. Globus už pamětníkovi několik let nepatří, věnuje se obchodování s vínem a degustacím, ale pokud jde o hudbu a desky, stále je sbírá a jezdí na burzy, kde nakupuje a prodává.
Komplexní pojem underground vysvětluje poměrně jednoduše. „Underground je duchovní postoj. Nevyjadřuje se zevnějškem, ale touhou po svobodě. Je to pevnost v postojích, tolerance a zároveň spoleh. Underground mírně pokračuje i v dnešních poměrech, které jsou důsledkem toho, že jsme se definitivně nevyrovnali s komunismem,“ uzavírá Karel „Kocour“ Havelka.