Ing. Jaroslav Havelka

"Když se naši rodiče z Chebu vrátili, po třech letech pobytu v Chebu jsme se vrátili na Moravu do Mohelnice. Můj tatínek si přivezl nákladní auto Opel Blitz a s tím Oplem Blitzem vozil, dělal autodopravu. Já jsem mu během prázdnin pomáhal, nakládal jsem cihly. A jednoho dne po prázdninách tatínek mi říká: ‚Járo‘ nebo ‚Jarku, pojď, půjdeme pro peníze. Tys pracoval, tak dostaneš výplatu, nakládal jsi cihly, tak sis vydělal peníze.‘ Tak jsme přijeli před traktorovou stanici, která se tehdy stavěla, což bylo velmi módní pro komunisty stavět traktorové stanice. To byl rok asi 49, 50 přibližně. Stavíme traktorovou stanici, no tak tatínek šel pro peníze a já jsem seděl v tom autě za volantem jako kluci dvanáctiletý, jedenáct, dvanáct let jsem měl, točil volantem. Najednou přijde jeden pán, chytne mě za ucho, otevřel auto a takhle mě vytáhnul za ucho z auta a říká mi hanlivě, nevím přesně ta slova, takže si je nechci vymýšlet, ale velmi hanlivě mi řekl: ‚Vypadni z auta a maž domů. A řekni tvé matce, ať se modlí, jestli pustíme tvého tátu domů.‘ Pán v placaté čepici, takhle na mě koukal. No tak já jsem, myslím, že jsem neplakal, protestoval jsem slovně. Přišel jsem domů, říkal jsem to mamince a maminka se rozplakala a řekla: ‚Tak už je tady máme, ty komunisty.‘ A já v duchu, aniž bych věděl, kdo jsou, co jsou ti komunisté, tak já jsem si v duchu řekl: ‚Přísahám, že nikdy nebudu komunista.‘“