Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Havel (* 1937)

Prodali jalovici, aby měli na otcův pohřeb. Chtěli je za to hnát k soudu

  • narozen 30. března 1937 na statku ve Vojtěchově

  • na konci 2. světové války u nich bydleli vojáci Rudé armády

  • v roce 1954 musel předčasně odejít ze střední školy

  • odmítl vstoupit do JZD ve Vojtěchově po jeho založení v roce 1958

  • v nuceném nájmu musel povinně hospodařit na cizích pozemcích

  • s rodiči čelil šikaně za odmítnutí vstupu do JZD

  • v roce 1962 jeho otce odsoudili pro neplnění zemědělských dodávek

  • během pražského jara v roce 1968 téměř dosáhli na rehabilitaci

  • MNV mu do roku 1974 nedovolil uzavřít zaměstnanecký poměr

  • později pracoval ve Skutči v závodu Velamos, kde po sametové revoluci dělal kontrolora

  • v roce 2023 žil v Hlinsku v Čechách

Spoustu zklamání prožil Jaroslav Havel, protože se narodil na statku ve Vojtěchově u Hlinska v Čechách do špatné doby. Když mu byly v březnu 1939 dva roky, obsadila Prahu nacistická armáda. Již v osmi letech zažil na konci druhé světové války chování vojáků Rudé armády. Na rodinném statku byla velká stodola, kde bydlelo okolo 30 rudoarmějců. Vojáci měli bohužel choutky znásilňovat ženy, a kdyby neměli přísného velitele, který je uměl srovnat do latě, pravděpodobně by ublížili i Jaroslavově matce.

Jaroslav Havel se chtěl vzdělávat, ale střední školu musel opustit už po dvou letech poté, co se jeho bratr oženil a rodiče zůstali sami na hospodářství. Nemohl je tam nechat napospas obrovské dřině. V padesátých a šedesátých letech 20. století se bránili šikaně ze strany místního národního výboru (MNV) a jednotného zemědělského družstva (JZD), poněvadž odmítli vstoupit do JZD.

Situace vygradovala do absurdních rozměrů. „Když táta umřel, tak jsme neměli ani na pohřeb. Nezbylo nám nic jiného než prodat jalovici bez vědomí úřadů, abychom měli za co zaplatit pohřeb. Za to nás chtěli hnát před soudní trestní komisi. Tam nebyl žádný soucit ani rozum,“ říká se smutkem.

Jaroslava Havla snaha dostát svým hodnotám hluboce ovlivnila celý život. V každodenním životě na obci se cítil být druhořadým občanem. Dlouholetý útlak komunistického režimu si vybral svou daň na zdraví celé rodiny. Navzdory všem útrapám se nepodvolil a do JZD nevstoupil.

Narodil se mimo manželství do těžké doby

Jaroslav Havel se narodil 30. března 1937 na hospodářském statku ve Vojtěchově nedaleko Hlinska v Čechách. Měl o devět let staršího nevlastního bratra Emila. Jeho matka Františka Havlová, rozená Dachovská, pocházela ze zemědělské rodiny. V roce 1926 se provdala za Emila Havla na hospodářský statek ve Vojtěchově. Když na statek přišla, brali ji jen jako posluhovačku. Navzdory nepříznivým okolnostem se snažila vše vydržet.

Vzhledem ke skutečnosti, že se Jaroslav Havel narodil jako nemanželské dítě, prvního půldruhého roku strávil u své babičky. O rok a půl později zemřel první manžel jeho matky a malý Jaroslav se vrátil do Vojtěchova. Františka Havlová se následující rok znovu vdala za truhláře Josefa Bukáčka, který byl zároveň biologickým otcem Jaroslava. Společně žili na hospodářství ve Vojtěchově.

Od rudoarmějců dostal kyblík rozinek

Válečnou atmosféru Jaroslav Havel více prožíval, až když se válka chýlila ke konci a zemi osvobozovala sovětská armáda. „Jako školák jsem vítal rudoarmějce. Dali mi celý kyblík rozinek. To bylo něco nezvyklého. Rozinky ve válce byly naprosto nedostatková věc. Já na to nezapomenu do konce života,“ říká.

Jaroslav Havel vzpomíná v dobrém hlavně na sovětského kapitána, který velel jednotce, jež se usídlila po válce u Havlových ve stodole. Kromě toho, že ubránil jeho matku před vojáky ovládanými chtíčem, také jim zakázal, aby sebrali jeho otci dřevěný materiál.

Kvůli bratrově svatbě zanechal školy

Bezprostředně po komunistickém převratu, který proběhl v únoru 1948, se toho ještě ve Vojtěchově moc nedělo. Jaroslav Havel po vychození měšťanské školy v Hlinsku nastoupil v roce 1952 na střední zemědělskou školu v Chrudimi. Ve stejném roce narukoval jeho bratr Emil na vojnu. Kvůli selskému původu skončil u pomocných technických praporů (PTP). K přeřazení na PTP stačilo, když u pohovoru prohlásil, že věří jenom tomu, o čem se přesvědčí, že je správné. U PTP sloužil do roku 1954.

Po návratu z vojny se chtěl Emil Havel oženit. Jeho matka na něj naléhala, ať počká do doby, než Jaroslav dokončí školu. On však odmítl čekat. Po svatbě opustil statek ve Vojtěchově. Rodiče zůstali doma sami a nemohli celé hospodářství utáhnout. Jaroslav Havel musel ze střední školy odejít a pomoct rodičům. Odchod ze školy ho velmi mrzel po celý zbytek života. „Nikdy bych nikomu nepřál, aby se musel vzdát vzdělání,“ říká pamětník.

Museli hospodařit na mizerné půdě

V roce 1953 místní komunističtí funkcionáři ve Vojtěchově vystěhovali největšího sedláka z obce. Jmenoval se Boháč a vlastnil přes třicet hektarů půdy. Poté přidělili Bukáčkovým povinný nájem některých jeho bývalých pozemků. Museli na nich hospodařit, ačkoliv jim na ně nestačily síly. Další půdu museli převzít do užívání v roce 1956.

Situace se rapidně zhoršila po založení JZD ve Vojtěchově v roce 1958. Jaroslavova matka od počátku myšlenku JZD odmítala. Kromě založení družstva se také směňovaly pozemky v rámci hospodářsko-technických úprav. Nejodlehlejší pozemky s nejhorší půdou dostávali lidé, kteří odmítli vstoupit do JZD. Z mizerné půdy Bukáčkovi platili tak vysoké daně, jako by se jednalo o úrodné pozemky s vysokým výnosem. Komunističtí funkcionáři je tím trestali za odmítnutí vstupu do družstva.

Na vojně vážně onemocněl

V roce 1957 nastoupil Jaroslav Havel na vojnu do Prahy. Sloužil u pluku v Bohnicích, kasárna byla v ústavu pro duševně choré. Na vojně měl špatné hodnocení kvůli svému třídnímu původu a čelil slovní šikaně. Někteří důstojníci ho ponižovali nadávkami, že je kulak, a nechávali se obskakovat. Na cvičeních stavěl s ostatními vojáky sloupy a natahovali dráty k elektrickému vedení. Jeho problémy s páteří se na vojně prohloubily natolik, až onemocněl.

Když zjistili, že práce je na něj příliš těžká, přesunuli ho do velitelské roty. Tam dělal zdrojaře a nabíjel akumulátory. Dokonce se seznámil s dívkou a chodil s ní půl roku. Po skončení vojny se rozešli. Jaroslav vnímal rozchod jako nevyhnutelný, poněvadž se musel vrátit domů.

Musím se schovávat, aby neviděli, že vám pomáhám

Mezitím bylo ve Vojtěchově založeno JZD. Bukáčkovi a další tři rodiny do družstva nevstoupili. Většina sousedů v obci se přizpůsobila tehdejší situaci a Bukáčkovy považovali za lidi, kteří nerozumí současnosti. „Dávali mi najevo, že patřím mezi druhořadé občany, i když jsem šel jenom do hospody,“ vzpomíná pamětník.

MNV ve Vojtěchově dělal všechno proto, aby všichni zemědělci vstoupili do JZD, a využíval řadu donucovacích prostředků. Jaroslav Havel s rodiči museli splňovat zemědělské dodávky a platit vysoké daně. „Když jsme to nezvládali, tak nám připisovali penále. Na dovršení všeho nám dali platební zápověď, což znamenalo, že nám brali dvě pětiny peněz ze všeho, co jsme odvedli,“ popisuje pamětník.

V jednom hospodářství žila paní, která jim občas chodila pomáhat. Říkávala: „Já se musím schovávat, aby mě neviděli, že vám pomáhám.“ Jinak by jí udělali peklo v zaměstnání. Nikdo jiný jim v obci nepomohl ani se jich nezastal.

Neměli ani z čeho zaplatit pohřeb

Na začátku 60. let už byli Bukáčkovi jediní ve Vojtěchově, kteří nevstoupili do JZD, a stali se terčem další perzekuce. Josef Bukáček skončil před Okresním soudem v Chrudimi za neplnění zemědělských dodávek. V únoru 1962 si vyslechl rozsudek, podle něhož si měl odpykat čtyři měsíce vězení. Josef Bukáček se bál, že tam vzhledem ke své vrozené srdeční vadě zemře. Proti rozsudku se odvolal a snažil se dosáhnout alespoň podmíněného trestu.

Manželé Bukáčkovi vyhledali advokáta v Havlíčkově Brodě, aby jim pomohl. „Rodiče za ním museli často jezdit, aby jim sepsal veškeré materiály, na jejichž základě požadovali podmíněný trest,“ říká Jaroslav Havel. Po velkém úsilí obdržel v odvolacím řízení Josef Bukáček podmíněný trest se zkušební dobou na tři roky. Nemusel sice do vězení, kdyby však během takzvané podmínky něco spáchal, zavřeli by ho. Což se naštěstí nestalo.

Kvůli neustávající dřině trpěl každý z rodiny zdravotními problémy. Františka Bukáčková prodělala čtyři těžké operace a přišla o dvě třetiny žaludku. Josef Bukáček v roce 1966 zemřel na srdeční infarkt. Po smrti otce se situace rodiny zhoršila. Když byla jeho matka zrovna v nemocnici, zůstal Jaroslav Havel na celé hospodářství sám. V takových chvílích si sáhl na dno svých sil.

Po okupaci zhasla naděje na rehabilitaci

Pražské jaro v roce 1968 prožíval Jaroslav Havel s velkou nadějí. Reformní křídlo Komunistické strany Československa tehdy nastoupilo na cestu k obrodě společnosti a k její demokratizaci. Se svou matkou usiloval o rehabilitaci pro otce a také o peněžní odškodnění za způsobené škody a protiprávní jednání komunistické moci.

Františka Bukáčková byla již v invalidním důchodu, Josef Bukáček nežil a sám Jaroslav měl problémy s páteří, a tak podle zákona z roku 1955 o zajištění zemědělské půdy muselo JZD jejich půdu převzít a hospodařit na ní. Družstvo něco takového ale dlouho odmítalo.

Rehabilitaci Josefa Bukáčka projednávalo ministerstvo zemědělství, ale zastavila ji okupace země vojsky Varšavské smlouvy. Do Československa vtrhla 21. srpna 1968. „Kdyby se to nestalo, tak jsme možná mohli dostat vysoké odškodné, protože na ministerstvu zjistili, že s námi bylo jednáno protiprávně a krátili nás na výnosech minimálně padesát procent,“ říká. Jaroslav Havel s matkou se však žádného odškodnění nedočkali.

JZD se soudilo i kvůli posekané trávě

V roce 1971 hnalo JZD Františku Bukáčkovou před soud za to, že mu údajně ukradla trávu, když ji posekala a sklidila. „Často směňovali pozemky, třeba třikrát během dvou let. Nad pozemkem byl kousek našeho pole. Nedalo se zorat, tak jsem ho zatravnil. Ale na MNV mezitím zase směnili pozemky, aniž bychom o tom věděli. A pak mámu soudili, že trávu sklidila a rozkrádá socialistické vlastnictví,“ vysvětluje Jaroslav Havel.

„Máma šla za tehdejším předsedou JZD. Snažila se s ním domluvit. Jenže on řekl, ať rozhodne soud. Nestačilo, že odsoudili otce, ale museli se mstít i matce, na vdově v invalidním důchodu. Když však prokurátor zjistil, jakým způsobem se to dělo, tak mámu osvobodil,“ prohlašuje pamětník.

Bez souhlasu MNV nemohl nastoupit do zaměstnání

Jaroslav Havel chtěl nastoupit do zaměstnání, protože na práci v zemědělství už nestačil. MNV měl takovou moc, že pamětník mohl nastoupit do zaměstnaneckého poměru pouze s jeho svolením. Pokaždé když Jaroslav podal žádost k MNV o uzavření pracovního poměru, dostal zamítavou odpověď. „Chodil jsem pouze po brigádách. Nejprve jsem byl v cukrovaru ve Slatiňanech a v Hrochově Týnci. Ještě jsem chodil na dráhu pracovat jako staniční dělník, kde by mě klidně zaměstnali. MNV však nesouhlasil,“ vzpomíná.

Celý boj Jaroslava a jeho matky trval do roku 1974, kdy si JZD konečně vzalo pod správu téměř veškeré pozemky, na kterých do té doby hospodařili. Od té doby šikana ze strany MNV a JZD ustala. V témže roce se konal ve Skutči nábor do závodu Velamos.

„Přišel za mnou známý, který věděl, že nemám zaměstnání. Vzali mě, protože nepotřebovali povolení MNV. Jenže mě dali na těžkou práci do skladu a nikdo se neptal, jestli na ni stačím,“ vzpomíná. Přitom měl potvrzení od lékaře, že může dělat jen lehčí práci.

V listopadu 1976 spadl z výšky deset metrů při opravování střechy. Po zranění dostal částečný invalidní důchod 300 korun. V továrně měl zkrácený pracovní úvazek na šest hodin denně, teoreticky nemusel plnit normy. Ředitel podniku Velamos byl však velkým komunistickým funkcionářem a odmítl mu vyhovět. Jaroslav musel pohrozit, že do továrny zavolá kontrolu, a teprve pak se dočkal spravedlnosti.

Nikdy nedostali zpátky to, oč přišli

V 80. letech stále pracoval ve fabrice. Jeho matka zemřela v roce 1986. Během sametové revoluce se v Praze účastnil demonstrace. Byl rád, že režim padl, i když už mu bylo v té době 52 let.

Jaroslav Havel nikdy nelitoval, že jeho rodina nevstoupila do JZD. Nemyslí si, že by se jim žilo lépe, což viděl na příkladech jiných sedláků. Po listopadu 1989, kdy během sametové revoluce padla totalita, nicméně doufal, že se dočká rehabilitace. „Ale řada lidí odškodnění dodnes nedostala. Některým vrátili majetky zpátky při restitucích, ale mnoho věcí se nikdy nezaplatilo a nezaplatí. Nikdy jsme nedostali zpátky, o co nás komunistický režim připravil. Zůstal mi zchátralý statek, kde se v zimě nedá normálně bydlet,“ prohlašuje.

V roce 1997 odešel do důchodu. V roce 2005 zemřel i jeho bratr Emil. Od roku 2018 bydlí v pečovatelském domě v Hlinsku. A na co je v životě nejvíce pyšný? „Vždycky jsem si dokázal udržet naději, že bude lépe. Víra mi pomohla překonat všechny těžkosti v životě. A že jich nebylo málo. Na jednoho člověka možná až příliš,“ uzavírá své vyprávění.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Lucie Neubauerová)