Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V Kladsku je Poláci vyhnali z domu a sebrali jim veškerý majetek
narodil se 25. května 1940 v Německé Čermné v Kladsku
první vzpomínky na dětství se vážou k válce
otec před jeho narozením narukoval k wehrmachtu
jediné setkání otce se synem proběhlo v Lodži
z války se otec nikdy nevrátil
přes ves projížděla německá a sovětská armáda
nový polský osadník jim zabral jejich dům a veškerý majetek
jejich dům sloužil jako překladiště pašovaného zboží a shromaždiště uprchlíků
protože i oni ztratili střechu nad hlavou, odešli do Čech
zpočátku se necítili dobře, protože na ně někteří lidé zahlíželi jako na Němce
Karel Hauschke se na počátku 60. let stal známým horolezcem, všechny generace horolezců jej znaly jako legendu jménem „Kokša“
v roce 1965 emigroval do Německa
postavil si svou vlastní loď
provozoval výletní plavby v Karibiku a Středozemním moři
několikrát se svou lodí obeplul svět
po padesáti letech strávených v zahraničí se vrátil do Čech
v roce 2023 žil v Náchodě
První dětské vzpomínky Karla Hauschkeho jsou z konce války, kdy přes jejich vesnici projížděla německá a později i sovětská armáda. Jeho otec, který musel bojovat v řadách wehrmachtu, padl za oběť nacistické touhy ovládnout svět. Syn Karel ho viděl pouze jednou. Narodil se v květnu 1940 v Kladsku, které patřilo k německé říši, ale žilo tam mnoho Čechů.
Dům Hauschkeových sloužil po válce jako překladiště pašovaného zboží. Za pašování Poláci zatkli jeho dědu, jemuž ve vězení omrzly nohy. Jeho vnučky ho pak vyměnily s pohraničníky za pálenku.
Z Kladska museli Hauschkeovi odejít, když bylo malému Karlovi pět let. Tehdy je nový polský osadník připravil o jejich dům. „Řekl mamince: ‚Dej mi klíče, dům je teď můj!‘ Prostě nám zabral celý barák,“ vzpomíná pamětník. Polsko dostalo po druhé světové válce bývalá východní území německé říše výměnou ze východní část své země zabrané Sovětským svazem.
Hauschkeovi se rozhodli pro emigraci, ale tehdy se nedalo dostat z Kladska na sousední české Náchodsko jinak než ilegálně. Po odchodu do Čech čelili české nevraživosti vůči Němcům.
V první polovině šedesátých let objevil Karel Hauschke kouzlo lezení v Adršpašsko-teplických skalách a stal se legendou, kterou znala i nejmladší generace horolezců. V roce 1965 emigroval do Německa. Vydal se zlézat Alpy v Německu, Švýcarsku i Francii. Po smrti několika kamarádů se přestal věnovat lezení a začal cestovat po světě. Postavil si svou vlastní loď a s ní provozoval výletní plavby po Středozemním moři i v Karibiku. Několikrát objel svět a na lodi vychoval i své děti. Po padesáti letech strávených v cizích zemích se vrátil do Česka.
Otec Karel Hauschke a maminka Marie, rozená Franke, pocházeli ze stejné oblasti na hranicích Čech a tehdejšího německého Kladska. Jejich rodiny žily a různě se stěhovaly a přeskupovaly podél kladské hranice. Narodily se jim tři děti, starší sestry Ursula a Walburga a benjamínek Karel. Otec narukoval do války už v roce 1940, ještě před Karlovým narozením. Viděli se jen jednou.
V paměti malého chlapce zůstaly vzpomínky z konce války. Vsí projížděla německá armáda a zbavovala se nepotřebných vozidel a vybavení, které vojáci házeli do rybníka. Rodina Hauschkeových ubytovala několik uprchlíků z Berlína. „Pamatuju se dobře, jak byli vyplašení, dnes by se řeklo traumatizovaní,“ vzpomíná pamětník.
Jediné setkání s otcem se ale událo ještě v době, kdy v Lodži hlídal francouzské zajatce. S maminkou ho tam jeli navštívit. „Byl jsem pětiletý kluk, v Lodži mě krmili dobrůtkami.“ Otec se z války už nikdy nevrátil. Matka se snažila najít aspoň nějakou stopu, jež by vedla k objasnění jeho osudu. Kdosi jí řekl, že ho snad viděli v Náchodě. „Ale tam se děly hrozné věci. Tak si člověk asi může představit, co se s ním stalo,“ říká pamětník.
Když do Čermné přišla sovětská armáda, zdáli se její vojáci slušní. „Maminka je tedy pořád peskovala, protože jedli slunečnicová semínka a dělali nepořádek,“ směje se pamětník. Kromě toho se u nich v domě ubytoval starší sovětský důstojník. Většinou si s osazenstvem domu rozuměl. Jen jednou v noci se s dědečkem Hauschkem nepohodli a důstojník chtěl dědu zastřelit. Naštěstí se brzy usmířili.
Po odchodu sovětské armády přišli noví, polští osadníci. „A to už bylo špatné. Tihle mladí kluci neměli nic jiného v hlavě než rabovat a ožírat se společně se svými podivnými ženami,“ vzpomíná pamětník.
Jednoho dne do jejich domu přišel Polák. „Když nám zabrali dům, tak jsem tam bulel a zrovna mě navíc bolely zuby. Tak ten Polák mi dal kornout plný cukru, abych přestal brečet,“ vzpomíná na neveselé okamžiky dětství pamětník. Hauschkeovi museli odejít k sousedům, kteří jim nabídli prozatímní azyl. Maminka se sestrami se snažily z Poláků dostat aspoň rodinné fotografie a dokumenty, ale nechali je stát u plotu a nic jim nedali. Matka poté svůj dům už nikdy nenavštívila, úplně to odmítla.
V roce 1945 odešli do Československa. Měli k tomu hned dva důvody. Prvním byl ten, že jim majetek zabavil polský osídlenec a oni ztratili střechu nad hlavou. Druhým důvodem byla přítomnost pašovaného zboží v jejich domě, který sloužil jako překladiště a shromaždiště uprchlíků. „Plot našeho domu stál v podstatě na hranici a sloužil jako ilegální přechod pro ty, kteří chtěli odejít do Čech.“
Do Čech nejprve odešel pětiletý Karel a jeho dvě starší sestry. Získali společné bydlení s ostatními uprchlíky v bytovém domě v České Čermné. „Přišli jsme tam pozdě večer a neměli nic, jen hlad, ale jedli jsme pouze vařené brambory se solí,“ popisuje trudné chvilky pamětník. Matka v Čermné prozatím zůstala, aby se pokusila nějak vypořádat sklad s pašovaným zbožím. To se jí ale stejně nepodařilo a raději také brzy uprchla za dětmi do Čech.
Ještě bylo potřeba vysvobodit dědu z vězení v Lázních Chudoba (dnes Kudowa Zdrój), kde seděl za pašování. Polští pohraničníci ho chytili na hranicích s plnou krosnou. „Už to byl starý pán, a přesto ho strčili někam do sklepa, kde mu omrzly nohy,“ vzpomíná pamětník. „Moje sestry vzaly pár lahví šnapsu, šly na hranice a polští pohraničníci dědu vyměnili za kořalku.“
Později rodina získala samostatné bydlení v Hronově, kde se pamětníkovi velmi líbilo. Bydleli u lesa a nedaleko vody, neustále byl někde v potoce či na řece a lovil ryby nebo sbíral houby a jiné plody v lese. Sousedi se chovali většinou mile, ale některým se jejich přítomnost nelíbila. „Čekal jsem na matku u vrátnice Špíglerovy továrny, kde pracovala. Jedna paní, která mi vynadala do fašounů, mi vzala čepici z hlavy a hodila ji přes plot,“ vzpomíná pamětník.
Dlouhou dobu žili bez státního občanství. Pamětník se vlastně nikdy nechtěl stát občanem Československa, cítil se stále jako kladský Čech. „Pár měsíců po příchodu do Čech jsme museli nosit bílou pásku a lidé se na nás dívali nevlídně jako na Němce. A na ty tehdy všichni byli naštvaní,“ říká pamětník.
První třídu základní školy musel opakovat, protože propadl. Neuměl tehdy ještě tak dobře česky a ve škole mu to zrovna neusnadnili. Po ukončení základní školy se vyučil klempířem u Stavebního podniku Hronov. Poté nastoupil do Stavebního podniku v Červeném Kostelci.
Ve svých deseti letech objevil Adršpach, když sem jeli stanovat s bratrancem, a už tehdy se pokusil vyškrábat vzhůru skalním komínem. Ale opravdu lézt se naučil o pár let později. Kamarád ho pozval na víkend do teplických skal. Nováček Karel Hauschke zde prokázal velkou fyzičku a schopnost vylézt i těžké skály jen s minimálním jištěním. Poté začal pravidelně jezdit do Adršpašsko-teplických skal, kde se stal autorem stovek prvovýstupů. Lezci ho od té doby znali pod přezdívkou „Kokša“. „Vylezeš na šutr a jsi první člověk, který na to místo vystoupil. Jako když Kolumbus objevil Ameriku,“ popisuje své pocity ve skalách pamětník.
Když se mu na začátku šedesátých let přestalo líbit jeho dosavadní zaměstnání, rozhodl se ho prostě opustit. Odešel na Slovensko, kde v jednom horském hotelu pracoval jako uklízeč a pokojská. Pravým důvodem jeho slovenského exilu ale byly Tatry, kde vášnivě lezl v každé volné chvilce.
Seznámil se s horolezcem a sochařem Valeriánem „Rišíkem“ Karouškem, jenž mu nabídl práci ve svém ateliéru při zpracování materiálu na velkorozměrné sochy a skulptury. A tak se Karel Hauschke přestěhoval do Prahy. Pracoval nejen s Valeriánem Karouškem, ale i se sochařem Jiřím Novákem a dalšími umělci.
V roce 1965 mohl v rámci zákona o slučování rodin emigrovat do Německa. S matkou a sestrou se vydali za tetou do města Reutlingen v Bádensku-Württembersku. Jelikož jeho partnerka Líba byla Češka, odchod jí nepovolili. Na další návštěvě Čech se vzali, ale ani jako jeho manželka se nesměla vystěhovat. Až poté, co jeho tchyně napsala prezidentovi Antonínu Novotnému, se její odchod podařil.
Karel Hauschke si v Německu hned našel kamaráda horolezce jménem Peter Haag, který ho seznámil s celou tamní horolezeckou sítí. S přáteli si splnil sen, lezl v Německu, jezdil do Švýcarska či Francie. „Severní stěnu Matterhornu jsme přelezli poprvé po sto letech. Poslali pro nás kočár tažený koňmi a uspořádali nám velkou oslavu,“ usmívá se pamětník. V Chamonix chtěli lézt obtížnou cestu na Aiguilles du Midi. „Padalo tam neustále kamení, přímo kulometná palba. A kamarád to dostal do kolene, tak jsme ho museli odnést do tábora,“ vypráví pamětník. „Pak jsme se tam vrátili a tu stěnu nakonec vylezli v rekordním čase.“
Tehdejší horolezecký výlet ukončil pamětníkův úraz. A nakonec se s manželkou rozhodli skončit s lezením jako takovým. „Mluvili jsme o tom, kolik kamarádů ztratilo v horách život nebo se zranilo. A tak jsme se rozhodli jen pro námořničení.“
Hned po manželčině příjezdu do Německa se mu podařila nevídaná věc – přes kamaráda horolezce pro ni obstaral během čtrnácti dnů německé občanství. A protože tehdy už měl svou vlastní malou loď kotvící ve Francii, hned zařídil pro manželku francouzské vízum. S lodí pak kotvili na Côte d´Azur v přístavu Port Pierre Canto v Cannes.
„Viděl nás kapitán velké plachetnice a nabídl nám místo posádky. Přes léto jsme pluli s lodí a na zimu se vrátili do Reutlingenu, kde jsem dělal zámečníka, topenáře a instalatéra v malé firmě mého kamaráda,“ popisuje svou tehdejší obživu pamětník.
Po dvou sezonách si ho všiml bohatý majitel luxusní plachetnice a nabídl mu místo kapitána. Následovala plavba po Středozemním moři, moře brázdili od Korsiky k Elbě, do Saint Tropez či do Monaca. Na zimu se opět vrátil za manželkou do Reutlingenu.
Nakreslil si vlastní plány na stavbu své lodi a postupně sháněl materiál na její stavbu. Loď jménem Rosinanta postavil za tři roky a spustil na vodu na řece Neckar u Stuttgartu. S manželkou Líbou a dcerou Karin, které ještě nebyly ani dva roky, se vydali na velkou cestu. Pluli nejprve Rýnem a Rhônou až do Středozemního moře a na Korsiku.
Zde žili dva roky, jejich loď fungovala jako výletní plachetnice. Narodil se jim zde syn Karel. Zimy i nadále trávili v Německu, kde pamětník opět pracoval jako klempíř a instalatér. Po dvou letech odjel i s rodinou do Karibiku, základnu měli na Martiniku. „Syn byl nadšený potápěč a moc rád lovil ryby a langusty. Čerstvá ryba je opravdu výborné jídlo,“ usmívá se pamětník.
Po dalších dvou letech se manželce zastesklo po domově a odjela s dětmi do Německa. Karel Hauschke zůstal a s plachetnicí provozoval výletní plavby či byznys všeho druhu. Manželka se v Německu starala o přísun klientů dychtivých slunného počasí a plachtění po moři.
Jednoho dne pamětník zjistil, že už prostě nemůže dál, a rozhodl se s podnikáním okamžitě skoncovat. „Volal jsem manželce, ať vrátí klientům peníze. Že už nemůžu žádné lidi ani vidět,“ vysvětluje pamětník. Právě s jachtou kotvil u ostrova Guadeloupe a rozhodl se plout na Azory. Jenže si při lovení krevet v moři roztříštil prst. S obrovskými bolestmi jel přes Atlantik celý měsíc, a ne jen obvyklé tři týdny. Manželka neměla žádné zprávy a trnula strachy. Po měsíci se konečně ozval z Azorských ostrovů, a tak za ním okamžitě přiletěla. Společně jeli do Severního moře a do Německa.
S rodinou se v roce 1980 přesunuli do severního Německa na kamarádův statek ve Wilhelmshafenu. Po pěti letech manželka odtud chtěla kvůli sychravému počasí odejít. Svou loď, která celé pětiletí strávila na zahradě, opět spustili na vodu a vyrazili do Brazílie.
Poněkud si zajeli cestou přes Anglii, Portugalsko a Madeiru a pak se dostali na Kanárské ostrovy, kde setrvali nějaký čas u kamaráda. Poté pluli do Senegalu, kde žili několik měsíců, a pak pluli přes Atlantik na brazilské ostrovy Fernando de Noronha. „Strávili jsme tam nádherný čas. Moje dcera protancovala několik střevíců na festivalu Bajada del Santo. A tolik kamarádů, co jsme tam měli... Měl jsem slzy v očích, když jsme po roce odjížděli,“ vzpomíná pamětník.
Museli odtud odjet, protože jim docházely peníze. V Brazílii se seznámili s mnoha Francouzi, kteří mu doporučili velmi výnosnou práci technika ve Francouzské Guyaně v Guyanském kosmickém centru. Karel Hauschke zde poté pracoval celoročně a rodina za ním jezdila na prázdniny.
Syn Karel měl už ve čtrnácti letech svou vlastní loď, se kterou jel sám z Brazílie do Guyany. Samostatně připlul na ostrov Norderney, kde se přihlásil na střední školu. Po maturitě ve svých osmnácti letech přeplul Atlantik. Později si zařídil opravnu lodí v Nové Kaledonii. Dcera Karin se v Reutlingenu stala porodní asistentkou.
Po padesáti letech rušného života se Karel Hauschke s manželkou rozhodli vrátit na důchod do Česka. V Náchodě žili ve vilce po manželčiných rodičích. „Pořídili jsme si slepice a taky už máme třináct včelstev. Chceme tu strávit poslední léta života,“ zakončuje své vyprávění pamětník.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Martina Opršalová Dašková)