Petr Hauptmann

„Publicita to byla taková, že když jsem odcházel, když mě propustili (z vězení – pozn. ed.), tak jsem dostal snad dvě krabice od bot plný dopisů. Lidí z Dánska, z Austrálie, z Itálie, i z Česka samozřejmě. Ale o tom já nevěděl.“ Tazatel: „Takže se o vás psalo na Západě?“ – „A mluvilo. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky… Ono se našlo i pár lidí, kteří s manželkou korespondovali. Dokonce bylo i pár lidí, kteří za mě psali Husákovi. Byli to lidi, který jsme předtím neznali, ale který ten můj případ zaujal tak, že se snažili pomoct. Snažili se pomoct jednak intervencí na českejch úřadech, samozřejmě zbytečně, a eventuálně i manželce se snažili sem tam nějakej ten balík poslat. A dokonce i v tom roce 1988 a 1989 se dcera dostala na jakejsi katolickej tábor pro děti českejch exulantů z Německa a ze Švýcarska… Takže v tomhletom jaksi ta rodina měla trošku… Bylo vidět, že v tom nejsou sami… Že v tom nejsou sami a že jsou lidi, který jim držej palce a který se jim snažej pomoct.“

„Byla to fyzicky hodně namáhavá práce.“ - „Musel jste plnit nějakou normu?“ – „Musel jsem plnit normu. Protože to byla kolektivní záležitost – já jsem tam dělal u toho brusu, pak dělal ještě jeden vězeň u leštičky. Takže my jsme na sebe museli bejt nějakým způsobem navázaný. Pokud se tohle nepovedlo, tak se norma neplnila, pokud se to povedlo, tak ta norma se plnila. Záleželo taky na tom… Taky jsem zažil momenty, kdy jsem si vydělával v uvozovkách slušný peníze, takže jsem mohl třeba za půl roku poslat něco domů. Pak zase byly doby, kdy jsem dostal parťáka takovýho, že jsem měl jenom suchej chleba a kapesný dvacet korun na měsíc, nebo pětadvacet.“ - „A od plnění té normy se odvíjely příjmy?“ – „Ano, jednak příjmy a jednak přídavky na svačinu. Snídaně, obědy a večeře byly pro všechny stejný, ale když se šlo do práce, tak podle toho, jak člověk plnil normu, tak dostal suchej chleba anebo suchej chleba s kouskem salámu anebo suchej chleba s kouskem salámu a kouskem sejra. Takhle asi.“ - „Měl jste tam hlad?“ – „Pořád… Nikdy jsem nebyl, řek bych, plně nasycenej. Ale to bylo takový místní úsloví, že správnej mukl má bejt trochu hladovej a trochu podchlazenej, aby podával dobrý výkony.“

Já jsem volal jeho ošetřujícímu doktorovi na Bulovku a ten mi řek, tomu synovi bylo dvanáct let, že nemůžu počítat s tím, že bych ho mohl vyvézt někam, kde nezná jazyk, kde nemá kamarády, prostě úplně do cizího prostředí. Navíc teda ještě žena. Tak jsem se vrátil. Vrátil jsem se s tím, že dostanu tak rok a půl, dva roky za nedovolený opuštění republiky. Jenomže bylo to trochu jinak, bylo to trošku jinak. Vyšetřovali, vyšetřovali, pak mě v den matčinejch šedesátejch narozenin pozvali na uzavření spisu a tam mi řekli, že mě obviňujou ze špionáže. A já když jsem si přečet ten paragraf, tak jsem říkal: „Pánové, to snad nemyslíte vážně?“ Protože ten paragraf byl, že kdo s úmyslem předat cizí moci vyzvídá státní hospodářský blablabla tajemství, což vůbec jsem nebyl nic takovýho. No nicméně, řekli: „Jó, nebojte se, ono to vyjde.“ Taky to vyšlo, dostal jsem deset let. A odvolal jsem se a při tom odvolacím řízení mi řekla předsedkyně senátu nejvyššího soudu, že vyzvědačem jsem se stal už v momentě, kdy jsem při tom azylovým řízení, řek víc, než jak se jmenuju a kdy jsem se narodil.

Vzhledem ke svýmu, jaksi ke svojí minulosti a ke svýmu tátovi jsem mohl dělat jenom východní hranici, polskou, východoněmeckou, tak jsem se na západní nedostal. Ale kolega jeden, kterej to dělal, ten měl infarkt, takže já jsem po něm vzal jednu stavbu. A to byla stavba hraničního mostu, kterej, když se kolaudoval, tak se šlo i na bavorskou stranu. A já už tam zůstal. Takže tímhletím způsobem jsem vlastně jako se dostal na západ. S tím, že tam požádám o politickej azyl a tenkrát to šlo nějak, nebo aspoň bylo takový povědomí, že to jde do roka, do roka a půl přes Červenej kříž, že tam budu moct dostat rodinu. Ten rok tam to bylo tak akorát, že bych tam začal nějakou kariéru trošku dělat nebo bejt zaměstnanej a připravovat, řek bych, hnízdo.

Jaký byl na vás nátlak pro vstup do KSČ? To právě bylo v tom státním ústavu. Tam nastoupil novej, novej kádrovák a to byl ústav, ten měl asi něco přes šest set lidí a tam bylo pět komunistů jenom z toho. A byli tam lidi, katolíci z přesvědčení a takový opravdu, já nevím, profesoři přes dějiny, přes architekturu a přes tyhlety věci. A ty jako s komunistama nemluvili moc. A tenhleten člověk zřejmě si vzal za úkol, že tam někoho dostane. A my jsme spolu byli vcelku jako v dost skoro denním kontaktu, protože ten náš ateliér jako jedno z míst měl jeden byt tady dole na Václavským náměstí a v jednom pokoji tenhleten člověk bydlel. Takže jsme se potkávali dosti pravidelně a on si mě bohužel vyhlíd. A nebyl jsem natolik silnej, abych mu řek, že do tý partaje nevlezu, ať si kouká někoho jinýho najít, tak jsem dal výpověď.

„Oddíl čítal asi sto dvacet lidí ve čtyřech nebo pěti místnostech. Ráno budíček, pak všichni na snídani, pak celý oddíl odešel na dílnu. Na dílně všichni pracovali. Večer zpátky, takže kontakty s jinými oddíly ani nebyly možné. Nevěděl jsem, co v kriminále je nebo není obvyklé. Teprve později jsem zjistil, že není běžné, že jsme se nesměli učit ani jazyky. Všechny slovníky byly zakázané. I klukovi, který měl hudební slovník, ho zabavili. V Minkovicích byl i Jiří Gruntorád nebo Petr Cibulka. Ti určitě budou mluvit podobně. Minkovice byly zostřená dvojka (II.). Kontakty s civilisty nepřipadaly v úvahu. Všechno bylo propojený. Civilisti bydleli v jednom sídlišti. Civilní mistři byli kamarádi policajtů. Byla to jedna parta. Buď jejich otec byl bachař nebo brácha a podobně.“

„Jednou na Vánoce jsem byl v díře za to, že když si mě vychovatel zavolal a říkal mi, že jsem takovej chytrej chlap, že bych mohl mít výhody, jen kdybych chtěl, tak já odpověděl, že bych se ale taky chtěl venku podívat do zrcadla. Šup a skončil jsem v díře. Trvalo to čtrnáct dní po práci, do toho přišly vánoční svátky. Tomu člověk neunikl. Ani jsem neměl důvod unikat, nebyla to žádná hrůza. Tvrdý díry, to bylo něco jinýho. To už si člověk musel zasloužit. Buď vyvzdorovat nebo se porvat nebo něco podobného.“

„Stalo se, že vznikla přeshraniční komise na kolaudaci mostu, který byl půlkou v Bavorsku a půlkou u nás. Do komise nesměli policajti, protože pro ně už se jednalo o výlet do kapitalistický ciziny. Já se tam dostal se silničářema. Ze čtyřčlenné komise jsem se já zdržel na bavorské straně, oni odešli a já pokračoval plynule dál. Byli jsme se samozřejmě podívat na uložení mostu na české i bavorské straně. Potok tvořil hranici a přes potok byl mostek, půlkou v Bavorsku, půlkou u nás. Já už se z té bavorské části nevrátil. Takhle se mi podařilo dostat se ven.“

„Že to vzalo konec, mi bylo jasné už 18. listopadu, kdy se v televizi ukazovalo, co se stalo. Náčelník nás neodstřihl od televize, takže jsme všechno viděli, třeba i přenosy z Václaváku. V ten moment, jak mě ta práce unavovala, jak jsem z ní byl fyzicky vyřízenej, tak v ten moment to bylo nic. Věděl jsem, že to skončilo, že jdu domů. Všechno mi bylo naprosto jasný v momentě, kdy jsem v televizi viděl Karla Kryla. Už jsem jen čekal, kdy to bude. Nevěděl jsem kdy, ale že to přijde, bylo jasný. Nakonec to dopadlo tak, že když zavřeli věznici Minkovice, rozvezli nás po kriminálech. Mě dali na Pankrác a jednoho dne po práci mě zavolali k veliteli oddílu. Tem mi řekl, abych si sbalil věci, a poslal mě do nějaké kanceláře: ‚Tady máte věci a běžte!‘ To bylo rozloučení s kriminálem. Pustili mě až na Havlovu osobní milost, protože amnestie mi nechala ještě několik měsíců zbytkového trestu. Manželka to ale pak vyběhala na osobní milost.“

„Šel jsem do Minkovic – to je věznice u Liberce. Jen když jsem byl v dětství za otcem jednou na Bytíze a jednou na Mírově, tak jsem na chvilku viděl, jak vypadá vězení. Jinak jsem neměl s vězením žádné zkušenosti. Pro mě to byla dost šokantní záležitost, zážitek z jiného světa, co si budeme vyprávět. Věděl jsem, že jsem se ocitl někde, kam nepatřím. Že tam nějací lidé jako já jsou, ale že většina tam patří a ví proč. Minkovice byla věznice pro normální lupiče, zloděje a vrahy. Byli tam i takzvaní prvohlavoví – většinou útěkáři z vojny nebo pár lidí jako já, kteří se buď vrátili nebo je chytli při přechodu hranic. Když jsem nastoupil, nastoupil jsem nejprve do zaučení. Pár dní mě učili, co budu dělat, pak mě dali na cimru a dělej, co umíš. Kamarády jsem vůbec neměl. To nepřipadalo v úvahu. S nikým jsem se moc nebavil, do ničeho jsem se nepletl. Nechodil jsem nikoho bonzovat, karty jsem nehrál, prostě nic. Spoluvězňům dost dlouho trvalo, než si osahali, že nejsem nebezpečnej. Že nikam nechodím, že nejsem bonzák. Že i když mi třeba něco ukradli, že jsem si nechodil stěžovat, takže pak už mě nechávali na pokoji.“