Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Cyril Hauptmann (* 1954)

• narozen 9. listopadu 1954 v Kadani

• dětství prožil ve Vintířově u Kadaně

• od mládí propadl trampingu

• vyučil se prodavačem smíšeného zboží

• od 70. let se živil jako řidič na šachtě

• stál u zrodu Klubu přátel města Kadaně

• založil dětský turistický oddíl Hraničář

• pořádal výjezdy původních obyvatel do zaniklých obcí Doupovských hor

Cyril Hauptmann se narodil 9. listopadu 1954 v Kadani. Jeho maminka se jmenovala Irena Hauptmannová a otec se jmenoval rodným jménem Cyril Guláš. Cyrilova maminka ale měla hodně sester, které už byly vdané, a tak aby příjmení Hauptmann pokračovalo v další generaci, přijal Cyrilův tatínek po svatbě manželčino příjmení Hauptmann.

Nejkrásnější léta v klukovské partě

„Bydlení to bylo docela zajímavé. Dvanáct a půl roku jsem bydlel ve Vintířově, to je dvanáct kilometrů od Kadaně. Jsou tam finské dvojdomky,“ vypráví Cyril Hauptmann a popisuje, jak tam maminka tehdy pracovala na státním statku, kde uklízela, a tatínek dělal zámečníka, automechanika a jiné práce.

Na své venkovské dětství vzpomíná Cyril Hauptmann velice rád a vybavuje se mu série příhod a lumpáren, které tam s ostatními kluky tehdy zažíval. Silně na něj také zapůsobili vojáci. „Vintířov leží jen kousek od jednoho z největších vojenských výcvikových prostorů Armády České republiky, Doupovských hor. Byl tady velký pohyb vojáků. A to bylo něco pro nás – pány kluky!“

V teenagerovských letech se chtěl stát vojákem a být parašutistou. Právě v té době ale onemocněl žloutenkou, a tak už to prý podle něj nešlo: „U paragánů je takový záhul, že by to tělo nedalo,“ konstatuje Cyril Hauptmann a uzavírá vzpomínky na dětství slovy: „S kamarády jsme byli taková parta vesnických kluků, se kterými jsem prožil svá nejhezčí léta.“

V neděli jsme se vraceli domů hladoví

Už v raném mládí chodil Cyril s kamarády prozkoumávat blízké okolí a postupně propadli trampingu a chtěli poznat celý region. Rodiče mu však zprvu nepovolovali nocovat venku, a tak jezdíval nejdříve pouze na jednodenní výpravy, sháněl si celty a vojenské oblečení. Kolem šestnáctého sedmnáctého roku ale už rodiče viděli, že se nemusí o syna tolik bát a že je na něj spolehnutí a začali Cyrila s partou nejbližších přátel pouštět i přes noc.

„Nebyly to klasické trampy, kdy se jezdí na potlachy, ale vždycky jsme si vybírali nějaké zajímavé místo. Spíš to bylo takové za poznáváním regionu, kdy jsme si s kluky řekli: „Hele, tam jsme ještě nebyli, to bychom mohli jet.“ Jako mladí kluci ale neměli tehdy moc peněz, proto šetřili, kde se dalo. „Každý si koupil půlku chleba, gulášovou polévku plus nějakou jinou pytlíkovku, lečo, pár brambor, nějakého špekáčka a s tím jsme vyžili. Většinou to bylo tak, že v neděli jsme už byli bez jídla a vraceli se domů hladoví.“

Z muže za pultem řidičem z povolání

Po základní škole se Cyril Hauptmann vyučil prodavačem, ale práce v prodejně ho moc nebavila. „Vydržel jsem u toho ještě asi rok po vojně, ale nenaplňovalo mě to. Měl jsem smůlu na vedoucího prodejny, který měl problémy se zákonem. Tak to jsem si řekl, že tohle ne,“ vzpomíná. Díky řidičáku, který si udělal na vojně, mohl nastoupit na šachtu a jezdit na povrchovém dole s gazíkem, později si udělal ještě řidičák i na terénní autobus. Jeho hlavní pracovní náplní bylo rozvážet lidi, materiál a pomáhat kolegům hlídat bezpečnost, aby se někomu v těžkém provozu nic nestalo.

Spolu s Karlem Išou se Cyrilovi podařilo například založit místní Klub přátel města Kadaně podle vzoru klubu z Karlových Varů. „Cílem bylo zajímat se o historii a současnost a taky budoucnost Kadaně, ochranu památek. Kadaň byla hrozně vybydlená. V šedesátých letech to bylo jedno z nejošklivějších měst v regionu. Dávalo se to potom dohromady a při takovémto budovatelském nadšení něco zase opravit, dát dohromady to člověk musel hlídat, aby se nenadělalo více škody než užitku,“ vzpomíná na začátky místního klubu Cyril Hauptmann. Podle něj má dnes díky této péči svých obyvatel, starosty a celé radnice Kadaň jedno z nejhezčích historických center.

Do zaniklých obcí Doupovských hor

Jednou z asi nejvýznamnějších aktivit Klubu přátel města Kadaně, a především i Cyrila Hauptmanna, byly výpravy původních obyvatel pohraničí do zaniklých obcí. „Byl to takový stesk od lidí, kteří byli v klubu. Tak padlo: ‚Vy se máte – všichni vzpomínáte na to, jak se tady žilo a jedete se tam podívat. My jsme ale bydleli na Doupovsku, to je vojenský prostor a tam není šance se dostat. My bychom se tam rádi podívali. My jsme tam přišli po válce, když vyhnali Němce. My jsme tam přišli, osídlili jsme to a v padesátých letech nás odtamtud vyhnali vojáci a od té doby jsme tam nebyli, nevíme, jak to tam vypadá, jaké to tam je.‘“

Cyrilu Hauptmannovi to tedy nedalo a přislíbil, že výjezdy zorganizuje. „Naštěstí se mi povedlo v kasárnách v Radošově poznat Zdeňka Holého, který byl tenkrát velitelem zásobování na Doupově, voják z povolání. A ten mi řekl, co bych měl udělat a že musím do Karlových Varů na vojenský újezd.“ Ve Varech u vojáků se potom Cyrilu Hauptmannovi podařilo vyjednat podmínky, aby mohl do bývalého vojenského prostoru vzít autobus lidí. „Musela tam být vypsaná trasa, kde se budeme pohybovat, kdo je zodpovědný, a dostali jsme vojenský doprovod v gazíku. Skoro po 40 letech jsme tam zase s těmi Doupováky vyjeli.“

Výjezd do zaniklých obcí byl podle pamětníkova vyprávění snad nejkrásnějším a nejhlubším prožitkem, a to pro všechny zúčastněné. „Město Doupov už bylo srovnané se zemí. Někde, sem tam je ale vidět, že tam barák byl, je tam zbytek nějaké studny, ovocné stromy. A podle těch ovocných stromů lidé poznali, kde byl ten jejich barák. Pak si tam ulomili větvičku z nějaké švestky nebo jabloně. A velké slzy, že ‚to tady sázel můj tatínek‘. To setkání v zaniklých obcích s tím výjezdem, to mě oslovilo a na to jsem hodně pyšný.“

Turistický oddíl Hraničář

Vedle místního Klubu založil Cyril Hauptmann také dětský turistický oddíl Hraničář, kde vedl k poznávání místní krajiny i historie zase děti. Pro ně se pak pravidelně pořádaly v létě i tábory, kde je učili všechny základní tábornické dovednosti. „V době největší slávy a díky tomu, že jsme spolupracovali s armádou z Doupova, tak asi největší účast, co se týče dětí, bylo 86 dětí – tábor polní, a k tomu asi 20 vedoucích a různých dalších pracovníků, kuchařek a podobně. Hodně lidí, tedy dnes už dospělých, na to hrozně rádo vzpomíná.“ Podle Cyrila Hauptmanna to byly takové trošku foglarovské tábory zaměřené na to, že se děti musely spolupodílet na většině tábornických činností.

Cyril Hauptmann žil v roce 2021 v Kadani, vychoval dva syny a v době natáčení (2021) se i nadále snažil starat o historický odkaz krajiny severozápadních Čech.