„... zase řada tanků a tam seděli různě Rusáci, někerej jedl... a měli tam noviny, oni jim přivezli Pravdu, veliký noviny, jako bylo u nás Rudý právo, oni měli Pravdu. A tam seděl jeden obyčejnej Rusák na tanku a čet tu Pravdu a my takhle koukáme a ona na tý titulní stránce byla fotka ruskýho tanku, jak jede a lidi jak ho vítaj šeříkama, a já si říkám: ‚Šeříkama? Když je srpen?‘ To bylo nějaký divný... Už tenkrát jsem znal tanky, a to byla T-34 na tý fotce! A mně to cvaklo a říkám: ‚To je fotka z 45. roku, to je jasný.‘ A oni jim to dali na titulní stranu tý Pravdy a pod tím bylo napsáno, jak je lidi vítaj... Že my jsme kontrarevolucionáři všichni, co jim nadáváme, a lidi je vítaj v ulicích... A já jsem tomu mladýmu důstojníkovi to ukazoval a on: ‚Dyť nás lidi vítaj!‘ A já: ‚Jo? Tak se podívej! Co je tohle za tank? To je T-34! Kde máš T-34? Nět!‘ On to viděl, zalez do tanku, zavřel se a bylo hotovo...“
„Za Dubčeka bysme bejvali šli kamkoliv... ten se stal takovým naším symbolem, naše modla, přes Dubčeka vlak nejel, a on byl sympatickej v tom, že chodil mezi lidi. On se vám objevil... já jsem byl v tom depu ve Vršovicích, najednou se tam objevilo pár chlapů a Dubček s nima a chodil tam od ponku k ponku a povídal si s náma... Pak jdeme jindy po Karlově mostě a proti mně jde Dubček, jen tak, on měl myslím dvě děti, tak s těma dětma... on skutečně chodil mezi lidi, o to víc nás to fascinovalo, poněvadž jsme říkali... na tu dobu, to bylo něco supr... Leccos se uvolnilo, zrovna vy, jak vidíte, jsme si mohli dovolit hrát bigbít v závodním klubu ÚV KSČ, to bylo nemyslitelný do tý doby...“
„A kdo se neobjevil? Mejla! A já si jen pamatuju, že já na něj: ‚Ty vole, to seš ty?‘ A on na mě: ‚Ty vole, to seš ty?‘ Oba jsme na sebe koukali... tak samozřejmě hned jsme to zakončili, vedle byla hospoda a restaurace v tý budově, tak jsme to tam hned u čtyřech piv vyřešili... A já mu říkám: ‚Tak jak teďka hrajete a jak se jmenujete?‘ A on říkal (já se omlouvám, já neumím anglicky), ale bylo to něco jako Electric, potentions nebo co... A já jsem říkal: ‚Co to je?‘ A on mi říkal: ‚To jsou Brambory kutálející se v magnetickém poli‘ nebo co... Tak jsem mu říkal: ‚Co to je za blbost?!‘ Já povídám: ‚Nemůžeš takovýhle jméno mít pro kapelu,‘ protože on na rozdíl od nás něco anglicky uměl. A já mu říkám: ‚Podívej se, kapela přece musí mít krátký název, aby ty holky všechny, který nám tam tleskaj, aby si to pamatovaly, a ne nějaký než to vyžvaněj, je konec koncertu, než se to naučej...‘ Tak jsem do něj hučel, říkám: ‚Hele, to je blbost, vymysli si něco jinýho...‘ Pak jsme tam seděli asi za měsíc nebo tak a on říká: ‚Hele, tak jsem o tom přemejšlel a asi jsi měl pravdu, já už to mám.‘ A já povídám: ‚No tak, co to budete?‘ – ‚Plastic People of the Universe!‘ A já říkám: ‚No tos to vylepšil...‘“
Svatopluk Haugwitz se narodil 25. června 1951 v Praze. Původně studoval odborné učiliště železniční a měl následovat tehdy běžnou dráhu a stát se strojvedoucím. Do jeho života však vstoupila hudba – založil skupinu The Spiders, na tehdejší poměry značně úspěšnou, a měli nakročeno stanout v hudební branži na místech nejvyšších. Hráli bigbít v tehdy populárních klubech, jako byl například f klub na Smíchově, nebo hráli na tzv. čajích, tehdy velice populárních zábavách pro mládež, konaných v sokolovnách. K vrcholům kariéry také patřily koncerty v tehdejším klubu ÚV KSČ ve Slovanském domě, což mu dodnes přijde absurdní a zároveň poukazující na velkou uvolněnost, jaká tehdy kolem Pražského jara vládla. Jejich dráhu však přerušila okupace. Ještě před vojnou byl pamětník v roce 1969 tři týdny vězněn po demonstracích při výročí okupace. Po návratu z vojny již na hudební úspěchy nenavázal, dílem proto, že dal přednost rodině. Pracoval pak celý život jako řidič – nejdříve u OÚNZ (Obvodního ústavu národního zdraví) Praha 2, později řídil autobus a poté kamion u PSO (Pražské stavební obnovy). Jako řidič kamionu se podíval ještě před revolucí v roce 1989 například do západního Německa, v devadesátých letech pak i do Ruska. V roce 1994 se vrátil k záchrance, pracoval jako řidič a později začal lektorovat nové adepty. Za léta jeho profesního života mu pod rukama prošly stovky řidičů a Svatopluk Haugwitz si vysloužil respektovanou přezdívku „táta záchranář“. Díky synovým aktivitám v oblasti rodinné genealogie si rodina v devadesátých letech změnila jméno z Haužvic na Haugwitz a přihlásila se ke šlechtickému rodu Haugwitzů. V roce 2022 žil Svatopluk Haugwitz v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
