Jan Hauer

„Potom když přišli komunisti, ti chlapi chtěj nechtěj museli jít do práce. Protože buď jim dali příživnictví, nebo je poslali budovat Varšavu. A oni než aby šli do Varšavy, tak radši něco udělali, sehnali si někde nějaké razítko, nebo něco, že pracují, a přitom chodili prodávat látky. A proto je taky třeba zavřeli. Můj táta když chodil s těmi látkami a někdo ho udal, tak pak dostal 22 měsíců. Že se obohacoval na úkor státu a takovéhle blbosti, že jo. Zatajování přebytků a tak. No, a oni měli ještě fabriku, co si pamatuju, kam jezdili pro látky. A to už nevím, kde to bylo, to už bych vám dneska lhal. A v té fabrice byly látky na vývoz do Anglie a na těch krajích bylo normálně vyšité Made in England. To šlo na vývoz do Anglie a oni to prodávali Angličani jako naše. Třeba tady ty esterházy nebo to pepito, to bylo strašně oblíbený tenkrát mezi lidmi. A potom černé látky, ty byly zase oblíbené v Maďarsku. To jsme jezdili s tátou na Slovensko a černé látky, ty tam prodával úplně jak z praku. A teď když oni ho s tím chytli, tak mu našli ty látky. A on teda nikdy táta neřekl, odkud to koupil, on řekl, že to koupil na ulici, nebo já nevím – v Kotcích, že to koupil. No, a pátrejte. Policajti nevypátrali stejně nic. No, ale dostal třeba 22 měsíců.“

„Můj táta nepřestal pátrat po svých dětech a jako vůbec po své rodině, co zůstala v lágru. Nevěřil tomu, že by zemřeli. A v 68. roce jsme se dostali přes – dneska už to můžu říct, už ten člověk nežije – přes Čedok v Pařížské ulici přes pana doktora Pipku do Rakouska vlastně s tím, že táta měl povolení jezdit po různých lágrech v Evropě. A jelikož byl starý, tak potřeboval někoho s sebou a to jsem byl já. No, a tak jsme objížděli lágry v Evropě, různé všelijaké instituce. Táta hledal, hledal a stejně se ničeho nedopátral. No, a pak už jsem zůstal vlastně v Německu s tátou dva a půl roku. Táta měl tenkrát německé papíry a dostal reisegewerbeschein, jako tu živnost, živnostenský list. A jezdil prodávat po Německu. A s tím jsme se vlastně v tu dobu tam v Německu živili. Cestovali jsme s našimi příbuznými, měli jsme takové busy, v tom jsme měli udělané spaní a všechno. Takže jsme jezdili po Německu s příbuznýma od města k městu, vesnice od vesnice, jako to bylo dřív kdysi s koňmi, s vozy. Ale teď už to bylo s auty, že jo. No, a jezdili jsme prodávat různé věci, já nevím, táta prodával přehozy přes gauče, různý textil a takovéhle věci.“