Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Hassa (* 1968)

• narozen 17. ledna 1968 v dělnické rodině v Prostějově

• vyrůstal v Chropyni, odešel z učení, pracoval v dělnických profesích

• šířil samizdat a petice za propuštění politických vězňů a náboženskou svobodu

• v 18 letech podepsal Chartu 77

• byl členem Společnosti přátel USA a Nezávislého mírového sdružení

• pravidelně vyslýchán a zadržován StB

• odsouzen za šíření nelegálních tiskovin a manifestu Několik vět

• v listopadu 1989 se zapojil do činnosti kroměřížského Občanského fóra

• pracoval jako manažer OF a poté ODS v Kroměříži

• žije v Kroměříži, podniká ve stavebnictví

Zatímco ostatní děti si po slavnostním pionýrském slibu hrdě osahávaly nový červený šátek, osmiletý Martin Hassa si ho odvázal a utřel si s ním boty. Byly špinavé a on věděl, že doma mají ještě jeden rudý šátek. Soudružka učitelka to viděla a chlapce z Pionýra vyloučila. Ani později Martin mezi socialistickou mládež nezapadl. Když jako šestnáctiletý vylezl v předvečer oslav Svátku práce na vyzdobenou tribunu v Kojetíně a bujaře vykřikoval s kamarády hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“ anebo „Ať žije soudruh Husák!“, skončil zmlácený na záchytce. To už měl jasno, že s totalitním komunistickým režimem nechce spolupracovat.

Na vlnách Hlasu Ameriky

Martin Hassa se narodil 17. ledna 1968 v Prostějově. Rodina bydlela nejprve v Doloplazech u Nezamyslic. Když mu bylo asi šest let, přestěhovali se do města Chropyně. Martinův otec získal práci a byt v tamním podniku Technoplast. „Bylo to sídliště kolem fabriky. Lidé tam přišli z různých částí republiky a všechno se točilo kolem čtyřsměnného provozu. Těšil jsem se na víkendy a prázdniny u babičky v Doloplazech, kde jsem zažíval normální venkovský život,“ vzpomíná Martin.

Rodiče nebyli komunisté, a i když se snažili nevyčnívat, zakázané knihy i zahraniční rozhlasové vysílání si doma povolili. „Poslouchal jsem Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky od dvanácti let. Zpočátku mě zajímala hlavně muzika. Pamatuji si na nadšení, se kterým jsem v roce 1981 poslouchal nové album Rolling Stones,“ říká Martin, kterého kromě big beatu zajímala už jako školáka literatura. Na druhém stupni chropyňské základní školy začal mít problémy. Nevěnoval se vyučování, místo toho četl pod lavicí časopis Melodie nebo knihy, které nepatřily k povinné četbě. Přestal si stříhat vlasy.

Ve škole mě chtěli ostříhat, tak jsem tam už nešel

Kvůli dlouhým vlasům nevydržel na gumárenském středním odborném učilišti, kam nastoupil po základní škole. „Učiliště řídil jeden z kovaných komunistů. A postrachem byl mistr odborného výcviku jménem Vasyl Pauk, totální magor, který mlátil studenty. Jednou mě honil po škole s nůžkami, že mě ostříhá. Tenkrát jsem si řekl, že už tam nepůjdu. Střední školu jsem si dodělal až po roce 1989,“ vypráví Martin.

Kolem šestnácti let se začal přátelit se staršími kluky z Kojetína a okolí, kteří opisovali, rozmnožovali a rozšiřovali zakázané knihy a protikomunistické tiskoviny. K tomuto okruhu patřil třeba Ivan Roemer, Ludvík Hejda nebo chartista Vít Zukal. „Jejich prostřednictvím jsem se dostal k textům Václava Havla, Ludvíka Vaculíka nebo Alexandra Solženicyna i k samizdatovým časopisům, jako byl Infoch nebo Vokno. Sehnal jsem si psací stroj, že budu také písařem, ale moc mi to nešlo. Tak jsem hlavně sbíral podpisy pod petice, především za propuštění politických vězňů nebo za náboženskou svobodu,“ říká.

S máničkami v undergroundu

K disentu patřily undergroundové kapely a neoficiální koncerty. Martin s kamarády se zapojil do podzemního kulturního života uskupením Hurvínkova koloběžka. „Hrát jsme v podstatě neuměli. Bylo to spíše recesistické divadlo. Udělali jsme například komponovaný pořad z textů Pavla Kohouta z 50. let,“ vzpomíná pamětník, který také pomáhal s organizováním koncertů v regionu. Byl to třeba undergroundový festival Lennoniáda pořádaný k výročí smrti Johna Lennona anebo letní folková akce Akustiáda. Ta se konala ve volné přírodě a její součástí byly výstavy fotografií nebo obrazů.

Mnohé akce Bezpečnost překazila, některé končily tvrdými represemi. Martin to zažil například v roce 1984 na koncertu v restauraci Na Lapačce v Šenově u Ostravy. Hráli tam i jeho kojetínští kamarádi Stanislav Vlč a Roman Matula se skupinou Pod hladinou. „Esenbáci nás brutálně rozehnali. Povolali si posily se psy i hasiče se stříkačkou. Pochytali větší počet lidí a strčili je do autobusu, že je odvezou na služebnu. Roman Matula a ještě jeden kluk tomu chtěli zabránit a pod ten autobus si lehli. Dostali za to asi rok vězení,“ vypráví pamětník.

V samizdatovém časopise Informace o Chartě 77 zvaném Infoch byla později zveřejněna zpráva, že za výtržnictví a jiné trestné činy bylo odsouzeno celkem osm účastníků akce na Lapačce. Čtyři, včetně Romana Matuly, dostali nepodmíněné tresty. Důvodem zásahu Veřejné bezpečnosti bylo to, že šlo údajně o nepovolený koncert, který chtěli příslušníci předčasně ukončit. Lidé se ale odmítali rozejít.

Chartu 77 jsem podepsal dvakrát

S nesouhlasným postojem k režimu se pamětník nechtěl skrývat. Když mu bylo osmnáct, podepsal prohlášení Charty 77. „Moc jsem nad tím nepřemýšlel, protože jsem neměl co ztratit. Studium jsem neřešil, nemusel jsem se bát o rodinu ani zaměstnání. Pracoval jsem jako dělník v lese, odkud se asi moc nevyhazovalo,“ říká. Chartu podepsal dvakrát. „Poprvé to bylo u Tomáše Hradílka v Lipníku nad Bečvou. Dal to Petru Uhlovi, který vždy zveřejňoval nové signatáře v Infochu. Kromě toho se ta jména četla na Svobodné Evropě. Čekal jsem, ale pořád nic. Tak jsem Chartu podepsal asi s ročním zpožděním podruhé u Stanislava Devátého ve Zlíně. Později se ukázalo, že dokument s mým podpisem se poprvé zřejmě ztratil při domovní prohlídce u Petra Uhla,“ popisuje Martin, který byl také členem Společnosti přátel USA a Nezávislého mírového sdružení.

Stýkal se i s Augustinem Navrátilem, chartistou a režimem pronásledovaným katolickým aktivistou. Jeho petici Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů podepsalo v roce 1988 skoro šest set tisíc lidí. Šířil ji i Martin Hassa, který je věřící. „Poprvé jsem se s Augustinem setkal krátce po jeho propuštění z psychiatrické léčebny. Několikrát jsem ho navštívil v Lutopecnách, kde žil. Byl to samorostlý a sveřepý bojovník za pravdu. Velmi jsem si ho vážil.“

Estébáci si pro mě jezdili do práce

Tak jako všichni chartisté měl Martin bohaté zkušenosti se Státní bezpečností. „Poprvé, když si pro mě přijeli, jsem měl strach. Byl jsem trochu poučený, jak se chovat, jak odmítnout výpověď a klást pasivní odpor. Toho jsem se držel. Naštěstí už pominula doba, kdy by lidi při výslechu pálili cigaretou. Jezdili si pro mě většinou estébáci z Brna. Bylo to zhruba co tři měsíce. Dost často to souviselo s nějakými výročími a chystanými protirežimními akcemi, kdy jsem měl také zákaz dostat dovolenou. Sebrali mě v práci a třeba na dvanáct hodin zavřeli,“ popisuje.

Na pražskou demonstraci nezávislých iniciativ u příležitost 70. výročí vzniku republiky v roce 1988 se Martinovi odjet podařilo a nikdy na to nezapomene. „Stál jsem tehdy s kamarádem v první řadě. Rozháněli nás vodním dělem a najížděli na nás obrněným vozem. Měl jsem tenkrát opravdu strach,“ vzpomíná. Tehdy se na Václavském náměstí sešlo kolem pěti tisíc lidí a při tvrdém zásahu pořádkových sil Bezpečnost zatkla asi padesát účastníků manifestace.

Velkou starost měl pamětník s vojnou. Dva roky v kasárnách a cvičení se zbraní si neuměl představit. To byl jeden z důvodů, proč se přidal k Nezávislému mírovému sdružení. Jeho členové usilovali o zavedení alternativní vojenské služby pro odpírače vojenské povinnosti z důvodu svědomí. Nakonec dostal modrou knížku. „Dorostový lékař se asi napotřetí nade mnou smiloval. Řezat žíly jsem si nemusel,“ směje se Hassa.

Před soudem za šíření Několika vět

Nedlouho před pádem komunistického režimu byl obžalován za šíření nelegálních tiskovin a petice Několik vět. „S obhajobou se mi snažil pomoct Tomáš Hradílek. Poslal mě za Vladimírem Hučínem do Přerova, že mi prý něco dá. Tak jsem za ním zajel a dostal jsem od něj kopii oznámení předsedy Okresního výboru KSČ v Novém Jičíně o petici nekalých živlů Několik vět, které rozeslal do stranických organizací. Přílohou byl celý text manifestu, aby soudruzi věděli, o co se jedná. U soudu jsem se ptal, jak to, že mě soudí, když soudruh okresní předseda stejný dokument šíří beztrestně,“ vypráví.

Jak tento argument zapůsobil, neví. Soudce, který o Hassovi rozhodoval, ale použil v rozsudku šalamounskou formulaci. Napsal, že obžalovaný rozšiřoval tiskoviny, které ne zcela objektivním způsobem popisovaly situaci v Československu. „Tím mi jistě pomohl. Podařilo se mi odvolat a u odvolacího soudu v Brně jsem dostal peněžitý trest, který by se v případě nezaplacení pokuty změnil na půlroční vězení,“ dodává. Zároveň byl vyšetřován kvůli tomu, že podpisy pod petice sbíral i v zaměstnání a narušoval tak pracovní proces. „U výslechů někteří lidé tvrdili, že nevěděli, co podepsali. Než se případ dostal k soudu, přišel, naštěstí, 17. listopad. Pak mi přišlo jen oznámení o zastavení stíhání,“ říká.

Členem OF a občanských komisí

První demonstrace po listopadu 1989 v Kroměříži se pamětník nemohl zúčastnit. Pracoval tehdy v továrně Technoplast, kam pro něho tajní přijeli 20. listopadu ráno. „Odvezli mě z práce v montérkách a pustili mě až někdy v půl desáté večer. Pak jsem se dozvěděl, že v Kroměříži na náměstí se poprvé sešlo asi dvě stě lidí. Dav se tenkrát dožadoval i mého propuštění z cely,“ vypráví. Následujícího dne se už s nadšením zapojil do práce Občanského fóra. V kroměřížském koordinačním centru byl pak asi rok zaměstnaný. Vybrali ho zástupci OF z celého okresu. „Zakládali jsme nové organizace OF, připravovali volební kampaň pro Václava Havla a dělali spoustu dalších věcí. Byla to hektická doba,“ říká.

Společně s Augustinem Navrátilem pracoval v občanské komisi prověřující příslušníky StB. „V Kroměříži se jednalo maximálně o patnáct lidí. Někteří stihli odejít sami k Veřejné bezpečnosti nebo do důchodu. Věděli, jak si zachránit výsluhy. Nakonec jsme vyhodili jen asi dva lidi. Prověřovali jsme i Veřejnou bezpečnost a byli jsme také u krajských prověrek,“ vzpomíná. Po rozštěpení Občanského fóra, které se rozdělilo na Občanské hnutí a Občanskou demokratickou stranu, pracoval asi do roku 1997 jako manažer kroměřížské ODS.

„Když se v Kroměříži hlasovalo, jestli se přidáme k Občanskému hnutí, nebo k ODS, devadesát procent zástupců z okresu, včetně mě, zvolilo Občanskou demokratickou stranu. Připadala nám akceschopnější,“ vypráví. Po skandálu s financováním strany a rozpadu kabinetu Václava Klause z ODS odešel do Unie svobody vedené Ivanem Rumlem. V současné době není členem žádné politické strany. Několikrát kandidoval v komunálních volbách jako nezávislý.

Nechtěl jsem žít ve lži

Když hodnotí polistopadový vývoj v Československu, vidí jako chybu, že komunistická strana nebyla postavena mimo zákon. Nesprávné podle něho také bylo dát soudcům úplnou nezávislost a doživotní neodvolatelnost, když se přitom stát nezbavil lidí, kteří soudili i za komunistů. „V důsledku toho dnes neexistuje vymahatelnost práva a trpí tím celá země,“ je přesvědčen pamětník. Jak se měla po roce 1989 jinak transformovat ekonomika, neví. „Nikdo z nás si ale neuměl představit, že se to zvrhne v takovou zlodějnu.“

Na otázku, co mu na komunistickém režimu nejvíce vadilo a proč se angažoval v disentu, říká: „Komunisté mají na svědomí zrůdnosti a ohavnosti nejen z 50. let. Zlomený národ kapituloval a nechal si vládnout výměnou za plná břicha. Zároveň platilo heslo ‚kdo nekrade, okrádá rodinu‘. Něco jiného se říkalo a něco jiného dělalo. Ta faleš mi velice vadila. Když jsem chtěl žít v pravdě, musel jsem sestoupit do undergroundu. Potkal jsem tam spousty vzácných a statečných lidí a nelituji toho.“