Josef Hasinec

„Stalo se třeba i to, že přeložené auto, co před námi jelo v koloně, a to jsme stále také byli pod nebezpečím náletů, najednou to auto zmizlo před námi, propadlo se. Takže nikdy člověk nevěděl, jestli se vrátí, nebo jak to dorazí. A tak to pokračovalo prakticky až do Mikuláše.“

„Fasovali jsme vodku, jednou za čas, tak jednou týdně. Oni to vozili v takových těch hliníkových várnicích. Hliníková várnice, hliníkový ešus a hliníková polní láhev a hliníková naběračka, a to bublalo úplně z toho. Ale pro mě vodka nic neznamenala. Já jsem okamžitě, jak jsem si loknul, zvedl (ešus) a oni už věděli, co to znamená, že všichni přiběhli, dali mi cigarety a vzali si vodku. Já jsem strašně kouřil tehdy. Ale potom jsem to v pětačtyřicátém roce dohonil, protože pro mě potom půllitr vodky nebyl problém vypít.“

„Když zjistili, kde kdo je, tak to navedlo ty maďarské četníky, že chodili a dělali domovní prohlídky. Prostě všechno prohlíželi bodákama, koberce zvedali, zvedali všechno… Babička nás oba se sestrou duchapřítomně položila do postele a my jsme to ani nevěděli vlastně. ‚A ležte!‘ A já nevim, co nám ještě udělala, abysme byli mokrý. Oni přišli, podívali se na to a potom teprve, když odešli, tak zvedla prostěradlo a tam byly vlajky – československá a ukrajinská. No a to by byl opravdu obrovský přestupek, kdyby na to byli přišli.“ – Tazatel: „A když říkáte, že ‚udělala, abyste vypadali mokře‘, to jako abyste vypadali nemocně?“ – „Jako zpocení, jako že jsme velice nemocní.“

Redaktorka: „Milí přátelé, mám tu záznam telefonického rozhovoru, který jsme natočili před chvílí.“ Redaktorka: „Československý rozhlas Ústí...“ Josef Hasinec: „Dobrý den soudružko.“ Redaktorka: „Dobrý den.“ Hasinec: „Prosím vás pěkně, mám zde takovou zvláštní věc, nevím, jestli přijímáte osobní vzkazy nějaké, ale já mám skutečně zvláštní přání.“ Redaktorka: „Ano, oč se vám jedná?“ Hasinec: „Podívejte se, vlivem druhé světové války byla naše rodina roztříštěna po světě. Vstupem do 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu jsem se také potom stal občanem Československé republiky a v současné době jsem důstojníkem Československé lidové armády. V důsledku toho nás osud rozdělil a v současné době by se mohlo stát, že bychom stáli bratr proti bratru. Protože jednoho bratra mám v základní službě v Leningradu a druhý je jistě vzhledem k současné situaci na cvičení v sovětské armádě.“ Redaktorka: „Ano, jestli vám dobře rozumím, vy byste jim chtěl dát nějaký vzkaz nebo něco jim říct, viďte?“ Hasinec: „Já bych jenom chtěl říct: Jste-li zde, moji drazí bratři, vraťte se domů a přijeďte ke mně na návštěvu, jako byly zde moje dvě sestry a švagr před necelým měsícem. Nedopusťme, moji drazí bratři, abychom stáli proti sobě se zbraní v ruce, není k tomu žádný důvod. I když je malá pravděpodobnost, že byste zde byli, můžete se přesvědčit, pokud tady tedy jste a osud vás sem zavedl, že máme u nás pořádek, že máme tady klid a že skutečně jste takto v uniformách, se zbraní v ruce a s tankama u nás nevítanými, i když jste mými bratry. Prosím vás, pokud mě posloucháte, nebo pokud mě poslouchá někdo z vašich známých, nechť vám to vyřídí.“ Redaktorka: „Ano, a kdybyste byl tak hodný, jméno, aby věděli, komu to patří.“ Hasinec: „Já jsem major Hasinec z posádky Bohosudov. Oba dva bratři se jmenují ... mladší se jmenuje Ivan Hasinec a druhý bratr se jmenuje Miša, Michal Hasinec.“ Redaktorka: „Ano, a nechcete nám to teď říct rusky rovnou...?“ – Následují úryvky jiných zpráv dne, ruská verze vzkazu chybí... (pozn. aut.: magnetofonovou kazetu se záznamem telefonátu poslal Josefu Hasincovi v roce 1978 někdo anonymně z Brna)

„A najednou z ničeho nic, chtěli jsme se prostě zas vrátit, a najednou koukáme, dva maďarští vojáci. Tak já jsem vzal klacek a maďarsky jsem uměl taky, tak jsem je vyzval, aby zvedli ruce.“ – Tazatel: „Jako ze zadu?“ – „Jo.“ – Tazatel: „A vy jste ho tím klackem jakoby šťouchnul do zad?“ – „Ne, já jenom, ne ze zadu, normálně zepředu a oni byli tak vykulení, že okamžitě ty pušky ze sebe shodili a začali se tam klepat, byli to poměrně mladí kluci. Ne, jeden byl mladej a druhý... A teď si představte, že my jsme vzali ty kvéry a vojáky přivedli do chalupy. Ježišikriste, jak my jsme za to dostali vynadáno. A oni chudáci byli rádi, že se můžou někam zašít. Byl tam nad námi nějaký dozor a ten rozhodl, že ty vojáky propustíme. Pušky jsme (si) nechali, to jsme jim tam odevzdali samozřejmě a ty vojáky jsme propustili.“