Otakar Hašek

"Kluci říkali: ‚Co se bojíš, pojedeme do Československa, co se nám může stát? To bude lepší jak ve Vietnamu. V kriminále se aspoň každý týden vykoupáš, dostaneš najíst, co se bojíš.‘ Takhle jsme se utěšovali. Přivezli nás do Čierné při Čope a už nás nepustili z vagonu. Druhý den přišli nějací civilisté a říkali: ‚My jsme úředníci „já nevím jakého“ ministerstva. Nic se vám nestane.‘ Ale byli to všichni estébáci. Zavřeli nás do kupé, kupovali nám jídlo a pivo, doprovodili nás do Prahy. V Praze na Hlavním nádraží náš vagon odpojili na vedlejší kolej, a tam stál takový zelený vojenský autobus. Každému dali ručník. Němček říkal: ‚Kluci jdeme se koupat.‘ Starou bačkoru, museli jsme si zavázat oči, zavedli nás do antona. Odvezli nás na Ruzyň. Pak nás převezli na Pankrác."

"Legie, když měla dorazit na nějakou akci, tak tam musela dorazit za rozbřesku. Ve tři hodiny v noci se muselo vyrazit a jít tam, kde se vědělo, že mají opevnění. Nejhorší bylo, když tam byly opice. Ti hajzlové začali dělat kravál a Vietnamci věděli, že se blížíme."

"Došlo na boj muže proti muži? K nám nemohli, byl tam prudký svah. Jinde byl svah mírnější a jednou se Vietnamci v obrovských masách vrhli na třetí „kompanii“, která to tam bránila. Já jsem to osobně nezažil, ale kluci říkali, že se tam dostali až do zákopů, že je museli mlátit i pažbami. Jinak se většinou střílelo zdaleka. Člověk měl strach a střílel ani nevěděl kam. Nestřílel na někoho, v podstatě, aby se uklidnil, tak střílel. No, byla to podivná válka. Nejhorší bylo, že člověk nemohl nikomu věřit. Ve vesnici viděl starou babku, jak nese těžkou tašku. Buď si ji prověřil, nebo ji nechal jít. Mohlo se stát, že nesla tašku plnou granátů. To bylo riskantní. Nebo kluci drželi stráže, v noci tam něco šustilo, tak začali střílet. Ráno se to vyšetřovalo a zjistili, že zastřelili ženskou s děckem. Nevěděli to, byla tma, bránili se. Nebyla to sranda. Člověk byl mladej, blbej a nosil kolty nízko."

"Měli jsme politického komisaře, který nás komunisticky „vychovával“, a ten nás ujišťoval, že jednají s československými úřady, že se nám nic nestane. Převezli nás do repatriačního tábora poblíž čínských hranic. Jeden den tam přijela auta s Číňany a odvezla nás do provincie Guanxi. Číňané se k nám zachovali výborně. Byli jsme zavšivení, oni nám okamžitě dali nové šaty, čínské uniformy. Jídlo tam bylo výborné. Nesměli jsme sami chodit ven, byla to doba války v Koreji. Číňané by si mohli myslet, že jsme korejští zajatci, a mohli by nás napadnout. Vycházeli jsme jen s doprovodem, každý týden nás vodili do kina. (…) Nějakou dobu jsme tam byli. Pak došlo k dohodě, naložili nás do vlaku a vezli do Československa, bylo nás asi 150 Němců a 21 Čechoslováků. V Brestu nás rozdělili, Němci jeli do východního Německa, my jsme jeli do Čierné nad Tisou."