Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Závodní milice, věznice a samopaly proti těm, jež nesouhlasí s námi
narozen 2. září 1928 v Pardubicích
skaut
plány na emigraci a zapojení do zahraničního protikomunistického odboje
zatčen 4. května 1949, s bratrem Jaromírem odsouzeni za velezradu
tři roky vězení - Plzeň-Bory a pracovní tábor Plzeň-Karlov
účast na demonstracích 5. května 1948 v Plzni a plzeňském povstání 1. června 1953
Škodovy závody v Plzni a v Klatovech - konstrukce
zemřel 21. března roku 2015
Karel Hás se narodil 2. září 1928 v Pardubicích, kde měli rodiče obchod s galanterií. Oba rodiče ale pocházeli z Klatov, v době hospodářské krize v 30. letech 20. století však nebyla v Klatovech práce, a proto žili v Pardubicích. Matka byla vyučená modistka. Kvůli zdravotním problémům dítěte se rodina roku 1931 vrátila do Klatov, kde byl lepší horský vzduch. Zde Karel vyrůstal. Otec poté pracoval jako radiomechanik a později vedoucí prodejny elektra. Pamětník měl ještě staršího bratra Jaromíra. Vystudoval střední průmyslovou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, maturoval roku 1948.
Karel Hás byl z několika důvodů pro komunistickou moc podezřelým a nebezpečným: Od dětství navštěvoval Sokol, kde jeho otec působil jako tajemník a správce sokolovny v Klatovech. Roku 1938 také cvičil na všesokolském sletu v Praze na Strahově, účastnil se i všesokolského sletu roku 1948. Sokol v Klatovech provozoval v sokolovně kino, které představovalo jeden z hlavních příjmů organizace, za vybrané vstupné se nakupovalo sportovní náčiní, hradila se údržba budov. V kině pracoval strýc a otec pana Háse, pravidelně promítali filmy. Karel s nimi jako kluk trávil spoustu času v promítací kabině a brzy začal sám promítat. Po válce byla tato činnost Sokolu zakázána a jeho kina byla znárodněna. Marné byly veškeré protesty.
Po skončení války se Karel Hás také aktivně zapojil do činnosti Junáka. Od roku 1946 byl členem 4. skautského oddílu v Klatovech (ve městě bylo celkem šest oddílů), který vedl jeho spolužák František Adámek. Karel jezdil s dalšími hochy na tábory i výlety, vedl družinu mladších chlapců, které vychovával ve skautingu. Ztotožňoval se se skautskými zásadami milovat přírodu a své bližní. Po únoru 1948 se Junák stal součástí Československého svazu mládeže. Starší skauti byli nuceni vstoupit do ČSM, 4. oddíl to odmítl a jeho členové odešli z organizace, dále se scházeli neoficiálně po bytech. Byla jim zabavena klubovna a věci (gramofon, vzduchová pistole atd.). Zachránili a ukryli kroniku oddílu, která se bohužel během let ztratila.
Mezi Karlovy zájmy patřilo studium jazyků, za války se povinně učil německy a po roce 1945 studoval angličtinu na Ústavu moderních řečí v Plzni. Doma měl anglický slovník a literaturu.
Zajímal se rovněž o politiku, už od svých 15 let četl knihy legionářů o poměrech v Sovětském svazu z dědečkovy knihovny a odmítal komunismus. Naopak po válce sympatizoval s národně socialistickou stranou, dokonce přispíval do jejich deníku Svobodný směr, který vycházel v Plzni. Psal především politické básně, které byly jedním z důvodů jeho zatčení. Básničky umisťoval do skautských skříněk v Klatovech. I když jeho literární díla byla zabavena Státní bezpečností nebo musela být zničena, pamětník recituje svoji báseň „O smrti Jana Masaryka“:
„Odešel Jan, aby se nevrátil,
a jeho dílo ztraceno.
Pohlédl na toho, jenž národ uchvátil,
terorem, duševním násilím, tak bylo souzeno.
Bělostně krásná tys, matko Slovanů,
když do noci ozářen orloj tiká,
tvé nechť bijí zvony do srdcí Stalinových tyranů,
jak průkazná je jeho politika.
Závodní milice, věznice a samopaly
proti těm, jež nesouhlasí s námi.
A jsou to bohužel i Češi,
tví bratři a známí, kteří zrazují.
Teď mluví Bidault, Byrnes i Bevin,
všem schází Masaryk, naděje květ,
jen Moskva mlčí,
proč nevím.
Maťuška Moskva, jež tolik miloval,
a všechen bodrý lid, kde z Ruska temnu,
zdá se, jako by teď k ní žaloval,
žaloval na vládce Kremlu.
A Beneš, prezident, snad churav, umlčen,
nemá dnes, co by řekl národu.
Sám poznals, národe, jak byl jsi obelstěn,
a jakou tvůj spojenec zná svobodu.“
Tato báseň se naštěstí nedostala do rukou StB. Matka ji včas spálila, takže ji při domácí prohlídce estébáci nenašli.
Karel neschvaloval komunistický převrat v únoru 1948 a svým názorem se netajil. Měl proto problémy ve škole, hrozilo mu, že ho akční výbor nepustí k maturitě. Nakonec mohl odmaturovat, ale názor nezměnil. Dne 5. května 1948 se účastnil demonstrací v Plzni, připomínky osvobození Plzně americkou armádou, se skauty kladl květinu k základnímu kameni pomníku americké armády v Plzni. Tato událost byla první veřejnou manifestací nesouhlasu části veřejnosti s politickým vývojem ve státu.
Protože Československá republika se po únoru 1948 nevyvíjela v demokratický stát, ale v další totalitu, začal Karel i s bratrem Jaromírem zvažovat emigraci, včetně případného zapojení do zahraničního odboje. Obhlížel terén u Nýrska a hlídky pohraničníků, ale přímo k hranicím se nevydal. Plány na emigraci s bratrem odložili kvůli obavám o rodiče, kteří by byli pronásledováni za své uprchlé syny.
Karel učinil velkou chybu, že se se svými plány svěřil v dopisech svému příteli Miroslavu Churánovi, který v létě 1948 ilegálně emigroval do Anglie a měl jim pomoci v začátcích v zahraničí. Pamětník také komunikoval pomocí dopisů s bratrem, který byl na vojně u Jindřichova Hradce. Dopisy byly zabaveny Státní bezpečností a vedly k trestnímu stíhání Karla i jeho bratra. StB jej sledovala už před zatčením, např. při skautském výletu na Černou skálu u Přeštic, jak zjistil u výslechu.
Čtvrtého května 1949 byl Karel Hás zatčen, preventivně, aby se nemohl podruhé zúčastnit kladení květin u pomníku americké armády v Plzni. Příslušníci StB si pro něj přišli do zaměstnání do Západočeských elektráren, kde pracoval po maturitě. „Volali mne dolů na vrátnici. Předseda místní komunistické strany, vrátný, pan Engel, se usmíval do telefonu a říkal mi: ,Pojďte dolů, Karle, máte tu nějakou návštěvu.‘Jak jsem přicházel k vrátnici v mezipatře, viděl jsem tam dva muže. Jeden si vyndal z kapsy značku a říká: ,My s vámi potřebujeme chvilku mluvit, jen chviličku. Máme nějaké problémy a potřebovali bychom je vysvětlit.‘ Značka byl odznak Státní bezpečnosti, rudá hvězda. Už jsem věděl, o co jde, protože 14 dní předtím zatýkali v Západočeských elektrárnách moji kamarádku, také pro politické důvody. A vrátný se smál: ,Já jsem Karlíka pověřil, aby rozvěsil plakáty Čest práci! A on je nerozvěsil, zůstaly mu v šuplíku. Teď nám to bude muset vysvětlit.‘Já si o panu vrátném myslel, jaká je potvora.“
Před budovou ho posadili do auta, a když objížděli dům, uviděl, že u zadního vchodu čekal třetí estébák pro případ, že by jim chtěl utéct zadem. „Říkal jsem si: ,Jdete tři siláci na dvacetiletého hubeného kluka.‘ V autě jsem si chtěl sáhnout pro kapesník. Ne, už na mne řval: ,Nedávejte ruce do kapes.‘ Říkali mi: ,My víme, že byste zítra (5. května) šel pokládat kytičku k památníku americké armády v Plzni na Americké třídě. Na základě toho jsme vás předběžně zadrželi, protože takových úkonů očekáváme zítra víc.‘ To byla jejich řeč. Bylo odpoledne, čtyři hodiny, vyšetřující povídá: ,Tak jsi nám nic neřekl, chlapče. Potřebujeme vědět, kde máte na zahradě ukryté zbraně.‘ Povídám: ,Já na zahradě? My žádnou zahradu nemáme a náš skautský oddíl také ne.‘ ,To je jedno, ty nám lžeš, máte někde zbraně! Do rána si to rozmysli a ráno nám to povíš.‘ Nebylo ráno druhý den, bylo až za tři týdny.“ Pan Hás byl držen ve vyšetřovací vazbě na StB v Plzni, celou dobu o něm neměli rodiče jakékoli zprávy.
Když po třech týdnech zase odmítl přiznat, že by ve Skautu měli zbraně, vzali jej estébáci do speciální místnosti, kde byly dlaždičky a vodovodní kohoutky, aby mohli snadno spláchnout krev. „Dozadu zavázané ruce a občas připalovali cigaretou. Ještě dneska tady mám značky, kde mne pálili cigaretou mezi prsty.“ Vyšetřovatelé chtěli, aby se přiznal k protistátní činnosti nebo jim něco řekl na své kamarády z Junáku. Neúspěšně.
Spolu s Karlem Hásem byl zatčen také jeho starší bratr Jaromír, který byl v té době na vojně u Jindřichova Hradce. Byl odveden přímo z vojenského útvaru. Dvacátého devátého července 1949 stanuli před Státním soudem v Praze. Byli souzeni jen oni dva, nebyli součástí žádné větší vykonstruované protistátní skupiny, jak bylo tehdy běžné. „Chtěli jsme snad jen odejít za hranice, ale to nám nebylo nikdy oficiálně prokázáno. Ani jsme nebyli nikdy chyceni na hranicích.“ Přitěžující okolností byly Karlovy básně o smrti Jana Masaryka i další jeho koníčky – skauting, studium angličtiny, které z něj dělaly ukázkového „nepřítele režimu“.
V rozsudku se píše: „Obžalovaní vojín Jaromír Hás a Karel Hás jsou vinni, že v dubnu 1949 v Klatovech se dohodli, že přejdou ilegálně čsl. státní hranice a zapojí se v cizině do činnosti protistátní zrádné emigrace, usilující o násilný zvrat lidově demokratického řádu v republice, tedy spolčili se k činu uvedenému v § 1 odst. 1 zák. čís. 231/48 Sb. Tím spáchali zločin velezrady.“[1] Jaromír byl odsouzen k sedmi letům těžkého žaláře, Karel ke třem letům těžkého žaláře, dále k ztrátě čestných práv občanských a konfiskaci poloviny jmění (Když se vrátil z vězení, neměl ani oblečení, vše mu bylo zabaveno).[2] Byli odsouzeni za skutky, které nespáchali, jen je údajně plánovali. Obhájce mu doporučil neodvolávat se, protože tři roky byly na tu dobu velmi mírný trest a odvoláním by si pohoršil. „Odvolání bylo bráno jako obžaloba Státní bezpečnosti ze lži. U soudu bylo čteno mé přiznání, které jsem StB podepsal. Ale hloupý mladý kluk, podepsal jsem list protokolu dole v místě pro podpis a do volného místa byla poté doplněna řada protistátních činů, ke kterým jsem se údajně přiznal. Přiznání bylo čteno u soudu.“ Advokát mu poradil mlčet a neprotestovat, jinak by se z vězení také nemusel vrátit, StB by jej zlikvidovala.
Po soudu byl Karel odvezen do věznice Plzeň-Bory, kde si odpykal hlavní část trestu. Jeho bratr tam byl držen také, avšak každý z nich v jiném patře, aby se nemohli stýkat. Na Borech v té době ještě sloužili staří prvorepublikoví dozorci, kteří nebyli indoktrinováni. Jeden z nich, pan Kamen z Klatovska, Karla varoval před spoluvězněm udavačem: „Dávejte si pozor, borské zdi mají uši.“ Jiný nekomunistický dozorce, bývalý voják ze západní fronty z Anglie, mu umožnil setkání s bratrem. Na druhou stranu pamětník přišel do kontaktu i s nechvalně proslulým borským dozorcem Brabcem, který s oblibou posílal lidi do korekce – mokrých podzemních kobek, kde byli vězni spoutáni okovy, směli jen na pět minut denně ven na dvůr, když tam nikdo nebyl. Tyto tresty se udělovaly hlavně politickým vězňům. „Viděl jsem tyto chlapce, když po měsíci vylezli z korekce, po okovech měli krvavé rány. Nebyl to příjemný pohled. Trest byl vždy za nic. Já sám jsem podobnou korekci, ale v mnohem lehčím stylu, zažil, když jsem v třetí třetině trestu přešel na tábor Karlov v Plzni. Tam byla část vězňů, kteří již měli blíže k propuštění, takže se předpokládalo, že se již nebudou pokoušet o útěk.“ Karlov byla dělnická čtvrť vedle Škodových závodů v Plzni, která zanikla, poslední domy dělnické kolonie byly zbourány v 80. letech. Dochovala se např. karlovská sokolovna (Na Pomezí 22, Plzeň 3). Pod sokolovnou na nynější otočce autobusů, u 8. brány Škodovky stál pracovní tábor Karlov. „Tábor zřídili již Němci za války, kdy tam dávali ženy, které byly chyceny za prostituci apod., politické vězeňkyně také, ale těch tam bylo málo, protože šly rovnou do koncentračních táborů. Ženy tam měly dost těžkou práci, dělaly očišťování odlitků ze Škodovky. Velký prašný odlitek ze škodováckých sléváren přišel do tábora a ony jej musely očišťovat drátěnými kartáči a vyleštit. Po roce 1945 tam již ženy nebyly, v roce 1948 zesílili ostrahu, postavili strážní věže a v táboře byli muži. Dělali většinou tutéž práci.“
Protože pan Hás byl velmi slabý a zároveň měl vystudovanou střední průmyslovou školu, dostal odbornější práci konstruktéra. Škodovy závody v té době nutně potřebovaly konstruktéry. Nedostatek byl vyřešen tak, že byli z vězňů vybráni středoškoláci průmyslováci a v pracovním táboře pro ně byl vyčleněn starý německý barák, kde pod vedením inženýrů pracovali, rýsovali konstrukční plány a rozkreslovali detaily. „Kreslili jsme těžní klece pro jáchymovské doly. V té době se tam rozvíjela těžba a Škodovka musela dodávat těžní klece. Konstrukci svěřili zase vězňům, aby nikdo z civilních lidí nevěděl, jak jsou tyto těžní klece a strojní zařízení vybavovány elektricky, aby nebyla žádná možnost, že se jáchymovští vězni dozví, jak zařízení zastavit nebo jak vyjet nahoru.“
Běžnou praxí bylo, že propuštěný vězeň byl hned po odchodu z borské věznice umístěn do tzv. civilních pracovních táborů, na těžbu uhlí nebo těžbu uranu v Jáchymově. Tomu se chtěl pan Hás vyhnout, proto se již před svým propuštěním snažil domluvit si práci ve Škodovce. Rozrýsoval díl a poprosil inženýra, jestli by nákres mohl dokončit po propuštění jako zaměstnanec závodu. Škodovka totiž sháněla konstruktéry. Inženýr byl s jeho výkonem spokojený a skutečně mu zaměstnání zařídil.
Když měl být z vězení 4. května 1952 propuštěn, nepustili ho v poledne, jak bylo původně oznámeno a kdy na něj čekali rodiče, ale odvedli ho zpět na propouštěcí celu. Pustili ho z areálu vězení až v 13,30 hod. „Vrátný mi povídá: ,Pouštíme vás až teď. Víte, proč jsme vás drželi? Protože se v papírech zjistilo, že jste byl zatčen v půl druhé, takže vás v půl druhé pouštíme.‘“
Bratr Jaromír byl vězněn na Borech a na Jáchymovsku. Karel ho ani po svém propuštění nesměl navštívit, aby mu snad neprozradil informace o svém vězení. Když byl Jaromír roku 1953 ze zdravotních důvodů propuštěn domů, měl silně podlomené zdraví, trpěl rakovinou plic. K tomu dostal jen těžkou práci na pile a brzy zemřel.
Pan Hás vzpomíná na jeden týden vězení, kdy byla na Borech mezinárodní kontrola Červeného kříže. Poměry se na týden zcela změnily, žádné korekce, vězni měli povoleno číst noviny, na Karlově mohli hrát volejbal, hrát na hudební nástroje, krátce fungoval i orchestr, k obědu dostávali malé pivo. Po týdnu se vše vrátilo do původních kolejí.
„Pak přišel útěk z tábora. Z Karlova se podařilo jednomu chlapci utéct. Bohužel jenom z tábora. Za tři dny ho přinesli a přivázali k hradbě, abychom viděli, jak dopadne vězeň, když se pokusí utéct z tábora. Chytili ho několik kilometrů za Plzní a strašně ho ztýrali, byl samá modřina.“ Pamětník zažil i jeden úspěšný útěk. „Jednomu se povedlo utéct, jmenoval se Brada, zatkli ho na vojně, byl průbojný. Na dvorku mi povídal: ,Karle, já tu dlouho nebudu, dostanu se odtud.‘“Tábor Karlov byl dobře ohrazený, v rozích byly čtyři strážní věže a mezi nimi dráty nabité elektřinou. Útěk vypadal nemožně. „Byla vyhlášena brigáda do Škodovky do závodu a Brada se přihlásil, že tam půjde. Bylo velké množství odlitků a nechtěli je převážet z tábora do Škodovky. Vězni je měli očišťovat přímo na místě v podniku. Ráno Bradu s celým útvarem odvedli do Škodovky, pracovali u železničního objektu. On se vymluvil dozorci, že jde na WC, které tam měli vyhrazené. Byl den sv. Josefa a Brada byl malé postavy, zrzavý. To bylo jeho štěstí. Utekl ze záchoda do dílny, do šatny, kde se převlékl do montérek, podařilo se mu projít přes vrátnici ven. Měl štěstí, že bylo Pepíka a v jiné šatně ležel opilý kluk menší postavy, zrzavý. Dozorci odvolali pátrání.“ Z vojny znal pohraničí a přešel hranice. Z Německa potom provokativně poslal dozorcům pohled a také balíček, v němž vracel půjčené montérky.
Karel Hás pracoval po návratu domů ve Škodových závodech v Plzni v kreslírně konstrukce závodu Hornictví. „Rodiče mne chtěli mít doma, aby kluk zase nic neprovedl. Ale já jsem to stejně neudělal. Byl rok 1953, 1. června, v Plzni byla revoluce proti měnové reformě a já jsem se první účastnil, vyběhli jsme z brány Škodovky. Ptali se mne dělníci v dílnách: ,Jdete s námi?‘ Já jsem řekl: ,Samozřejmě.‘Bylo nás několik set, a jak jsme vyšli ven, už za námi zavírali bránu. Pak si nám stěžoval velitel komunistické milice: ,Vy jste nám dali. My jsme na to nebyli připravení. Nemohli jsme se dovolat na vedení do Prahy, co vlastně máme dělat, že tady je revoluce proti komunistům.‘ Došli jsme na náměstí, kde už byly tisíce lidí. Vyhazovali jsme obrazy Stalina z radniční vížky dolů. Najednou se tam objevila elitní československá vojenská jednotka, měla proti nám zasáhnout. Jenže ona nezasáhla. Kluci přijeli s tanky a my jsme na ně vlezli a říkali jsme: ,Kluci, co blbnete? Vy do nás budete střílet, nebo co?‘ Komunisté nezmohli nic.“
Po rozehnání demonstrace dostal Karel vzkaz z StB, aby se dostavil k výslechu. Nešel tam. Měl štěstí, že bylo velké množství účastníků demonstrace a on nepatřil k nejaktivnějším, nevyhazoval přímo obrazy z radnice ani nedobýval krajský soud, proto nebyl znovu zatčen. Čekal ho však trest v zaměstnání, musel odejít z kreslírny a byl přeřazen na nejhůře placené řemeslo – noční směny na vrtačce.
Asi po půl roce požádal o přeložení do závodu v Klatovech, aby mohl být doma. Po kádrových problémech tam byl nakonec přijat, nesměl však pracovat v kanceláři, směl vykonávat jen manuální práci. Až po čtyřech letech se dostal zpět do konstrukce, kreslil produkty pro výrobu. Stále měl pozastavený postup a dostával za stejnou práci méně peněz než kolegové. Zatímco čekal na přijetí do klatovské Škodovky, začal večer znovu promítat v klatovském kině. To mu pomohlo před vězením, protože byl zaměstnán a nemohl být zatčen jako příživník. Jako vedlejší zaměstnání dělal promítače i během práce ve Škodových závodech a dělá jej dodnes (v Makově).
Ve Škodových závodech pracoval až do odchodu do důchodu. Po roce 1989 byl Karel Hás rehabilitován a zapojil se do Konfederace politických vězňů, členem klatovské pobočky je dodnes.
[1] ABS, vyšetřovací spis V-172 PL, Rozsudek.
[2] Tamtéž.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eva Palivodová)