Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Ladislav Hartman (* 1930  †︎ 2022)

• narodil se 26. prosince 1930 v Olomouci

• vyrůstal v učitelské rodině

• rané dětství prožil v České Rybné

• pak se s rodiči a sestrou přestěhovali do České Třebové

• v letech 1949–1953 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor hudební výchova – ruština

• od roku 1953 nastoupil na Střední pedagogickou školu v Litomyšli

• později se tam stal ředitelem

• v letech 1956–1957 absolvoval vojnu v Ostrově nad Ohří

• vstoupil do KSČ a do roku 1989 se politicky angažoval

• po listopadové revoluci v roce 1989 musel z funkce odejít

• do roku 1991 působil ve funkci zástupce ředitele

• v roce 2021 žil se svou manželkou v České Třebové

• zemřel v listopadu 2022

Dvě neživé lásky provázely Ladislava Hartmana po celý život – učitelství a klavír. Ke klavíru přilnul v době dospívání, učitelem chtěl být podle příkladu rodičů odmalička. Na vysněné pedagogické škole, ve vysněné Smetanově Litomyšli učil a později dělal ředitele téměř čtyřicet let. Po celou dobu své profesní kariéry byl členem KSČ a plnil úkoly státní a stranické politiky. Zároveň byl pedagogem, ke kterému se jeho studenti po celý život hlásili.

PhDr. Ladislav Hartman se narodil 26. prosince 1930 do učitelské rodiny v Olomouci. Dětství prožil v České Rybné u Žamberka, kde otec Ladislav Hartman, narozený v roce 1900, i matka Božena, narozená v roce 1905 jako Pejpková, učili v obecné škole. Když mu bylo sedm let, přestěhovali se do České Třebové, kde si postavili dům. Tam začal Ladislav chodit do školy a stejně tak později i jeho mladší sestra Alena, narozená v roce 1933.

Inspektorovi se nelíbila výslovnost slova ​​​​​„Führer“

Ladislav byl sportovně založený. V době dospívání také rád hrál na klavír, i tato záliba ho provázela celý život. Kantořinu měl v krvi nejen po svých rodičích, ale i dalších třinácti učitelských příbuzných, a tak není divu, že i on sám chtěl odmalička stát za katedrou. 

V době války měli na základní škole povinnou němčinu, na kterou pamětník vzpomínal: „Chodil na ni obávaný inspektor Vaňásek, což byl Čech přímo z Litomyšle. Ředitel před jeho příchodem obešel třídy a řekl: ‚Všichni blbci ven!‘, takže zůstali jen ti chytřejší. Jednou inspektor nebyl spokojen s naší výslovností slova ‚Führer‘. Tak jsme dlouho zkoušeli výslovnost ‚ü‘. Nejdřív jsme pískali, pak foukali, pak jsme přidali ‚u‘ a nakonec přehlásku.“

Ladislav Hartman připomněl i další válečné události. Jednou z nich byla brutální vražda devatenáctiletého Františka Kolčavy z Kozlova u České Třebové. V novinách zveřejněný obrázek zohavené mrtvoly, které vrah zasadil osmdesát ran nožem, tehdy otřásl lidmi v širokém okolí, jak uvedl pamětník.

Dobový protektorátní tisk Večerní České slovo z 20. března 1943 informoval o tom, že vraždu provedl devětadvacetiletý Filip Žaba z Kozlova, člen ilegální komunistické odbojové skupiny. Údajně nedůvěřoval svému spolubojovníkovi, a tak ho 3. prosince 1942 na cestě mezi Kozlovem a Českou Třebovou chladnokrevně sprovodil ze světa. Novinový článek varoval před nebezpečím bolševismu a sovětské tajné služby a vyzdvihoval službu bdělých říšských orgánů, kterou prokazují českému národu, když hned v zárodku vykoření jakýkoliv pokus o vytvoření ilegálních komunistických teroristických skupin u nás. Nakolik je novinové líčení pozadí událostí pravdivé, či tendenční, není jasné.

Válečné příběhy z České Třebové i z širší rodiny

V Písečné bydleli příbuzní z matčiny strany, rodina Lipenských, která měla v centru obce obchod. Někteří její členové během války zahynuli. Pravděpodobně se jednalo o manžele Jana a Barboru Lipenské, kteří byli nacisty obviněni z černého obchodu s masem a popraveni 16. září 1943.  

Válku nepřežil ani pamětníkův bratranec Jiří Rudolf z České Třebové, člen Sokola a spolupracovník ilegální skupiny, jehož život ve dvaceti letech předčasně ukončila v listopadu 1944 popravčí sekera berlínské věznice. 

Ladislav Hartman dále vyprávěl, že nádražní úředníci, kteří bydleli v nádražní budově, si v době zvýšeného nebezpečí bombardování ke konci války opatřovali bydlení v okolních vesnicích. Dále zmínil událost z 9. května 1945, kdy na nádraží v České Třebové zastavil německý vojenský transport, který kvůli poškozeným kolejím a sabotážím nádražních zaměstnanců nemohl pokračovat v jízdě.

Felix Lerch v Dějinách města České Třebové tuto událost popsal tak, že esesmani začali vyhazovat do povětří vozy svého transportu, a střechy vozů létaly až dvacet metrů vysoko do vzduchu. Na vedlejší koleji stál v té chvíli také sanitní vlak se čtyřmi sty raněnými německými vojáky, který rovněž nemohl odjet ze stanice. Velitel tohoto sanitního vlaku byl Rakušan, lékař mezinárodního Červeného kříže z Káhiry. Když viděl, že jeho vlak už se nedá přemístit a důstojník esesman na jeho domluvu nic nedá a chtěl vyhodit do vzduchu i sanitní vlak, velitele esesmana na místě zastřelil. Tímto neohroženým zákrokem zachránil rakouský lékař nejen vojenský sanitní vlak, ale i vozy vojenského transportu s nákladem, který zůstal k dispozici obyvatelům České Třebové. 

Za války byl mezi lidmi strach. „Když Němci ke konci války ustupovali, házeli přebytečnou munici do rybníka a nechávali ji i v lese. V lese se to pak i likvidovalo, takže všude to bouchalo,“ dodal pamětník.  

Matka chtěla změnit společnost

Pamětníkův otec Ladislav byl přísný. O své matce, kterou miloval, řekl: „Hned po válce se začala veřejně angažovat v Červeném kříži a byla zastupitelkou v péči o mládež. Ve třicátých letech, kdy začínala jako mladá učitelka na vesnici, viděla bídné podmínky a chudobu, ve které mnozí lidé žili. Na základě toho došla k tomu, že společnost je nutné změnit. Když se po válce objevila komunistická doktrína, přijala ji jako východisko. Členství v KSČ bylo samozřejmostí a já jsem v této atmosféře vyrůstal.“

Po základní škole nastoupil pamětník v roce 1945 na gymnázium v České Třebové a poté v letech 1949–1953 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor hudební výchova – ruština.

Vojnu si odsloužil v letech 1956–1957 v Ostrově nad Ohří u raketometů, tamní posádka sídlila v bývalém klášteře. V poddůstojnické škole se připravoval na funkci počtáře dráhy raket. 

Sestra Alena, provdaná Gluchowová, po ukončení gymnázia pracovala na dráze. Bydlela s rodinou a třemi dětmi spolu s bratrem v domě v České Třebové. Jejím manželem byl syn ruského emigranta, jak sdělil Ladislav Hartman. „Její tchán byl Rus šlechtického původu, který utekl do Československa před sovětským režimem.“

Samozřejmě jsem souhlasil

Hned v roce 1953 nastoupil pamětník na Střední pedagogickou školu v Litomyšli, kde učil hudební výchovu a ruštinu. Tam mu nabídli členství v KSČ. „Samozřejmě jsem souhlasil,“ vyprávěl Ladislav Hartman, který se posléze stal na škole i ředitelem a tento post zastával dvacet let. „Účastnil jsem se různých schůzí, kde se přednášela stranická politika, byl jsem lektorem v domě politické výchovy. Dělal jsem aktivní politiku, kterou se dneska nechlubím. Jako ředitel jsem nemohl kličkovat, ale ‚šlapat‘ – plnit úkoly státní a stranické politiky.“

Pamětník byl ve straně až do převratu v roce 1989 a zdárně absolvoval i stranické prověrky v roce 1970, které zkoumaly postoj vedoucích pracovníků ke vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 do Československa. „Vyjádřil jsem se šalamounsky,“ uvedl Ladislav Hartman. „Prověřující úřednice byla moje kamarádka, a ta navrhla komisi, abych zůstal. Z našeho učitelského sboru tehdy nemusel nikdo odejít pryč.“

Samotný 21. srpen 1968 prožil pamětník na Lidovém kurzu ruštiny v Novém Boru u České Lípy. „Když jsme se dozvěděli, že jsme okupováni, seděli jsme zrovna u jídla. Hned jsme všichni povstali a zpívali hymnu.“ Dále připomněl jiný kurz v blízkosti České Třebové, kde ten rok těsně před příchodem vojsk stanovali u lesa. Jeden den se vedle nich objevilo několik stanů s ruskými vojáky. Brzy však zmizely. „Je možné, že se jednalo o sovětskou rozvědku, protože se začátkem okupace se na tom místě stany s ruskými vojáky objevily znovu,“ komentoval událost pamětník.

S první manželkou Eliškou měl syna, který se narodil v roce 1959. V roce 1974 se oženil podruhé, s Ilonou, rozenou Hemalovou. Bydleli v České Třebové. Manželka dojížděla učit až do roku 1989 na Střední pedagogickou školu do Přerova, Ladislav dojížděl na stejný typ školy do Litomyšle. Těsně před svým odchodem do důchodu si udělal doktorát.

Náboženství bylo překážkou v přijetí na pedagogickou školu

Střední pedagogické školy (SPgŠ) měly podle pamětníka v době jeho působení výlučné postavení v celém Československu – široký záběr osnov i pozornost školských orgánů, Výzkumného ústavu pedagogického i ministerstva školství. Dvakrát ročně se jejich ředitelé scházeli na některé ze sedmnácti SPgŠ na poradách, kde řešili aktuální výchovně-vzdělávací problémy. Pamětník také navštívil většinu pedagogických škol ve funkci předsedy maturitní komise. Měl dokonce od krajského národního výboru (KNV) služební auto. Tuto výsadu měli ve své době jen asi tři ředitelé.

U přijímacích pohovorů byly v době normalizace důležité nejen znalosti, zájem nebo talent. Rozhodující bylo, zda zájemce o studium chodí do kostela nebo na náboženství. Ladislav Hartman k tomu uvedl: „Čtyři komise zkoušely hudebnost, tělocvik, výtvarnou výchovu a řeč – uchazeči nesměli mít vadu řeči. Všechno se zapisovalo. Byla to ošemetná záležitost.“

Na pedagogické školy byly v době pamětníkovy profesní kariéry přijímány výhradně děti bez náznaků náboženského rodinného prostředí. „Každý uchazeč o studium měl tento fakt uvedený v posudku ze základní školy, a pokud to tam nebylo, musel jsem o to žádat. Pokud tam bylo napsáno, že žák chodí na náboženství, byl to jediný důvod, kdy jsem ho mohl bez výhrad odmítnout,“ vysvětloval Ladislav Hartman. A to se skutečně dělo: měl-li zájemce v hodnocení zmíněnu nějakou náboženskou souvislost, jeho přihláška se bez výhrad zamítla.

„Kdyby tento princip byl porušen, následovalo by nápravné opatření, pravděpodobně v podobě mého odvolání z funkce ředitele,“ dodal pamětník. Ale toho nikdy nebylo třeba, protože Ladislav Hartman sám byl vždy zastáncem ateistické výchovy. Přestože ho matka na základní škole přihlásila kvůli všeobecné vzdělanosti na náboženství, jemu se to protivilo a chodil tam jen krátce.

Mnozí věřící lidé v době komunismu museli volit, zda v životě půjdou cestou kariéry a s tím spojenými úlitbami vládnoucímu režimu, nebo nebudou skrývat své náboženské přesvědčení, ale zároveň se spokojí s omezeným profesním růstem. V konkrétních případech, konkrétních kolektivech pak reálně nastávaly různé varianty. Pamětník si v této souvislosti vzpomněl na svého kolegu: „Byl to religiózní učitel, člen KSČ. Teprve když zemřel a měl pohřeb v kostele, dozvěděl jsem se, že byl věřící. Čtyřicet let to tajil.  Kdyby to tehdy stranické orgány zjistily, vyhodily by buď jeho, nebo mě, že neplním protináboženskou politiku.“

V době, kdy učil, byl Ladislav Hartman podle vlastních slov přesvědčen, že realizuje nejen to, k čemu ho tlačila strana a vláda, ale že zároveň zachovával i určitou míru hodnot, které od mládí sledoval, a vedl své žáky k čestnosti a pravdomluvnosti.  

Učitel může své žáky zušlechtit, nebo pokazit

Se změnou politického systému musel Ladislav Hartman jako loajální představitel starého režimu odejít z funkce. „Učitelé mi dali důvěru, ale lidé z Občanského fóra žádali můj odchod. Dali mi termín dosažení důchodového věku, což byl konec prosince 1991, tedy polovina školního roku. Abych předešel tomu, že mě vyhodí, požádal jsem o zproštění funkce. KNV pak požádal nového ředitele, aby mě na ten poslední školní rok přijal jako svého zástupce. Bylo to pro mě těžké období.“ Když pamětník ze SPgŠ Litomyšl odešel, začala tam učit jeho manželka Ilona.  

Ladislav Hartman na závěr uvedl, že měl svou práci rád. Často potkával své studenty, především studentky, které se k němu samy hlásily a vzpomínaly na něj. Podělil se i o svůj názor na současné školství: „Výchova učitelů je velmi důležitá. Oni pak vychovávají mladou generaci, kterou mohou už od mateřských škol zušlechtit, nebo pokazit. Mám dojem, že školství, které jsem sám zažil, bylo o stupeň kvalitnější než to současné. My jsme uchazeče přísně vybírali, chodili na praxe, byla větší důslednost.“

Tak uzavřel své vyprávění Ladislav Hartman, který v roce 2021 již ležel nepohyblivý na lůžku ve svém domě v České Třebové, v péči své manželky.